Kniha měsíce 2016-12Potěšení pro dušiE-kniha jako dárekSoutěž
Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku

Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku

Vaše cena s DPH
245 Kč 221 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0603-3
Počet stran / vazba
168 / Brožovaná
Rok vydání
2014
Kód
23104601
EAN
9788026206033
Obálka v tiskové kvalitě


Cílem knihy je předat čtenáři podstatné a výzkumy získané informace o současných dětech, a to v souvislosti s řešením situací, které běžně nastávají. Obecně jsou stížnosti na zvyšující se dětskou agresivitu. Ta opravdu existuje, vždy ale jako důsledek, není příčinou sama o sobě. Text pomáhá čtenáři pochopit, co je příčinou agresivity u dětí, a navrhuje možné postupy řešení. Také upozorňuje na zásadní výchovné chyby, kterých se dopouštějí současní rodiče – hlavně pod tlakem výchovných mýtů, které konzumní společnost propaguje. Veškerá teoretická pojednání jsou doplněna kazuistikami a jejich řešením, díky čemuž je problém nahlížen v širších souvislostech.
Kniha je určena především vyučujícím v MŠ a v prvních dvou třídách školy ZŠ. Kniha osloví také rodiče a vychovatele dětí věkové skupiny předškolních dětí a dětí těsně po zahájení školní docházky.
PhDr. Jan Svoboda vyučuje na PdF Ostravské univerzity v Ostravě. Působí jako poradenský psycholog, supervizor a akreditovaný lektor pro všechny typy škol. V Portálu vyšla jeho kniha Modelkou v padesáti, která představuje příběhy z pedagogicko-psychologické poradny.

Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku
Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku
Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku
Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku
Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku
Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku
14.10.2015

clanky.rvp.cz/clanek/c/P/19067/agrese-a-agresivita-v-predskolnim-a-mladsim-skolnim-veku-potreba-podpory-opory.html/

Jan Svoboda

Vtisky pro vznik této potřeby je možné sledovat již v prenatálním období, a to v době, kdy nenarozené dítě začíná registrovat okolnosti vlastními smysly, kdy si začíná uvědomovat rozdíl mezi sebou samým a svým okolím. Nasvědčují tomu záběry kamer umístěných vědci v životním prostoru nenarozeného dítěte. Vkládáni palce do úst a podobné aktivity plodu pak můžeme chápat jako začátek uvědomováni si hranic svého těla, i když jednoznačný důkaz o tom, že si dítě uvědomuje existenci palce jako dílu sebe samého, nemáme. Plně si uvědomovat tělesné hranice je nejisté i těsně po narození, nevíme, zda dětský organismus nereaguje pouze instinktivně. Také proto je velmi významný fyzický kontakt, fyzické doteky po narození. A to především doteky realizované matkou dítěte, protože matku dítě chápe jako součást sebe samotného. Samozřejmě velký význam získavají později také fyzické kontakty s ostatními lidmi (otec, babička a další), kteří jsou dítětem chápáni jako „ne já“, jako vnější svět a zároveň budou součástí jeho nejbližšího sociálního okolí.

Všechny prožívané doteky stále hlouběji učí lidského jedince uvědomovat si tělesné hranice, chápat rozdíl mezi světem a sebou samým. Učí jej, kde je bezpečno (prožitek v těle, prožitek těla) a kde může být nebezpečno. Tento pocit je velmi významný a formuje mnohé vztahy k vnějšímu světu. Proto násilné narušování tělesných hranic, „nejistota v těle“ (bolestí, trýzněním a podobně) patří k nejhlubším a nejvíce traumatizujícím zážitkům s důsledky po celou dobu života lidského jedince. S přibývajícím věkem narůstá hmotnost dítěte a zvyšuje se také uvědomování si tělesných hranic. Stávají se natolik zřejmé, že o nich nepřemýšlíme, prostě je žijeme. Pocitově se také mění důvody přijímání fyzického kontaktu. Dítě je vyhledává v prožitku nejistoty, strachu, stejně jako v okamžicích, kdy chce být potvrzeno v kladném slova smyslu, že je to pravě ono, kdo to či tamto dokázalo. Pokud získá potvrzení kontaktem, upevňuje se jistota v těle. Upevňuje se informace, že tělo je významným nástrojem poznání a zároveň snad získává vtisk pro budoucnost, kdy samo bude ochotno příjemné fyzické kontakty nabízet.

Stejně jako má zásadní význam pro integraci, začlenění dítěte mezi ostatní členy rodiny a společnosti fyzický dotek, fyzická podpora, má svůj význam také pochvala, tedy opora psychická. O významu pochvaly pro motivaci, chuť poznávat bylo již napsáno mnohé. Pochvala upevňuje kladné vztahy, je významná pro sebepojetí a růst sebedůvěry. Podstatné je také pochvalou vedené usměrňování. Avšak je důležité, aby pochvala nebyla vedena jen v obecné rovině, ale aby byla konkrétní, aby dítě vědělo, za co je chváleno. Obecná pochvala („ty jsi naše šikovná holčička“ a podobně), která není doplňována pochvalou za konkrétní činnosti, může vést k falešnému sebevědomí a neschopnosti zvládat neúspěch. Zvláště významné je vedeni pochvalou za konkrétní projevy u předškolních dětí; současné učitelky prvních a druhých tříd základních škol shodně potvrzují velké problémy dětí při zvládání neúspěchu. Jde o děti dostatečně chválené, ovšem pochvalou nekonkrétní a často i neadekvatní, kdy děti jsou chváleny za vše včetně činností, která je zcela jiná, než ta, ke které byly původně vyzývány. Tak vzniká falešné sebepojetí, dítě se chápe jako výjimečné a nejlepší. Pokud tento názor dítěti škola nepotvrzuje, dojde u něj k rozčarování, které často svým postojem podporují také rodiče, např. hledaném viníka v paní učitelce, případně ve školském systému.

Zdá se, že dítě, které bylo dobře chváleno v rodinném prostředí (dostatek pochvaly za konkrétní činnosti), dokáže v pozdějším věku pochválit i samo sebe, dokáže lépe ocenit své dovednosti a lépe zvládá zátěž při srovnáni s dětmi, které kvalitně vedenou pochvalu často neprožívaly. Deficit se může projevovat výraznější sebestředností, nižším dopadem sociální korektury, které jedinci bude společnost nabiízet. Laicky řečeno, nechválenému dítěti bude méně záležet na tom, co si o něm druzí myslí, a to může ve

spojení s osobnostní dispozicí vést k mnoha až negativním důsledkům v sociální oblasti. Nechválený jedinec dokáže chápat svět jako veskrze nepřátelský, jako bojiště, ze kterého vyjde jako vítěz v případě, že z něj „něco urve“ ve svůj prospěch, nezávisle na důsledcích pro ostatní.

Kazuistika

Když Anička nastupovala do první třídy, byla dítětem zcela školsky připraveným,avšak ne tolik školsky zralým. Její matka vyznávala alternativní životní styl, označovaný jako „Neohippies“. Vedla dítě k chápání přírody jako celku a člověka jako jedné z jejích součástí. Základem byla také zdravá výživa, ke které bylo dítě vedeno. Četné konflikty zažila Anička již ve školce, kdy po vzoru své maminky odmítala přijímat některé pokrmy, konzumovat běžné rohlíky z bíle mouky a podobně. Vše vyústilo ve speciální stravu, kterou matka dítěti do mateřské školy připravovala. Výchovně byla doma Anička vedena formou, kterou lze charakterizovat heslem: „vše, co děláš, je dobře, za vše je třeba tě chválit“. Obdobný přístup proto vyžadovala také v mateřské škole, a pokud nebyl, vynucovala si jej. Potíže s kolektivními limity často ústily do agresivních projevů – jak do vzteklého pláče Aničky, tak i do fyzické inzultace ostatních dětí. Proto se učitelky v mateřské škole přizpůsobily a skutečně Aničku chválily podle přání její matky.

V prostředí základní školy však nastal zlom. Anička neuměla přijmout prohru, nezvládala pocit, že není nejlepší, strádala, pokud nebyla podle svého zvyku a pohledu dostatečně chválena. Kvůli stížnosti matky a díky vstřícnosti vyučující na základní škole došlo na vyšetření v pedagogicko- psychologické poradně s cílem zjistit, zda vyučující opravdu dítěti neubližuje. Názor matky se nepotvrdil, naopak ji byla doporučena korekce – nasazení limitů a regulace pochvaly dítěte. Pro větší jednotnost postupu byla dále doporučena úzká spolupráce se školou, s vyučující. Vstřícná matka dovolila odborníkovi předat zprávu z vyšetření také do základní školy v plném znění. Paní učitelka proto začala s úpravou přístupu k Aničce. Pochvalu směřovala vždy konkrétně, nespokojila se jen s polovičním řešením, s pochvalou za každou cenu, jak původně vyžadovala Aniččina matka. K úpravě došlo až během docházky do druhé třídy základní školy. Velkou zásluhu na korekci měla babička, která začala bydlet ve společné domácnosti s rodinou Aničky, protože matka nastoupila do práce.

Příklad správné reakce učitelky: Děti byly instruovány, aby nakreslily sněhuláka. Kresba měla být podkladem k další činnosti. Anička nakreslila palmu. Paní učitelka přistoupila k Aničce: „To je hezká palma Aničko. A já jsem chtěla, abys nakreslila sněhuláka.“ „Já jsem chtěla nakreslit palmu, takovou jako máme doma,“ sděluje Anička. „Hm, ty jsi nakreslila takovou palmu, jako máte doma – a já jsem chtěla, abys nakreslila sněhuláka,“ opakovala vyučující a zůstala stát u Aničky. Ta po chvíli váhání papír obrátila a začala malovat sněhuláka.

Chování paní učitelky bylo velmi efektivní a správné. Pochválila původní kresbu dítěte (palmu) a nespokojila se s ní. Přes slučovací spojku „a“ trvala na svém, navíc zůstávala u dítěte. Další sdělení dítěte („takovou máme doma“) opakovala (tak jako je opakování základem v technikách aktivního nasloucháni) a dále opět přes slučovací spojku „a“, tedy ne přes vylučovací spojku „ale“, trvala na svém a neodcházela od dítěte. Daný přístup vyvolal v dítěti respekt směrem k autoritě a prostor k příjmu instrukce, aniž by se cítilo ponižováno, případně byl znehodnocován jeho původní nápad.

Shrnutí

  • Potřeba opory a podpory v sobě zahrnuje jak fyzický kontakt, doteky, tak pochvalu.
  • Fyzický kontakt by měl být směrem k dítěti veden vyjma rodinných příslušníků zcela profesionálně, protože umí vyvolat nejrůznější nálady až vzpomínky. Informovanost je zvláště významná u dětí, které prožily globální trauma, raná traumata, autonehodu a další události, které dokážou zanechat hluboké vzpomínky kódované v těle.
  • Pochvala zůstává účinným nástrojem v motivaci dítěte. Je podstatné, zda je vedena pouze v obecné rovině, anebo jde o pochvalu cílenou, konkretizovanou. Taková pochvala nerozvíjí falešné sebevědomí dítěte, má velký význam pro korekci chování a motivaci dítěte k činnostem. Dokáže snížit potíže v současné škole, kdy děti po nástupu do první třídy s narůstající pravděpodobností nezvládají neúspěch.