Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11

Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Šílená touha tančit

Šílená touha tančit

Vaše cena s DPH
329 Kč 296 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Překladatel
Bláhová, Alena
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-228-7
Počet stran / vazba
230 / Pevná
Rok vydání
2007
Kód
14401701
EAN
9788073672287
Obálka v tiskové kvalitě


Román známého spisovatele, nositele Nobelovy ceny, se odehrává v současnosti v New Yorku v kabinetu psycho-analytičky, i když zasahuje do minulosti a je v určitém slova smyslu i dílem historickým. Hlavní postava Doriel, z jehož pohledu sledujeme děj, se chce zbavit svých mučivých představ a vizí, které se v jeho paměti mísí s událostmi 20. století. Nit děje je vedena vyprávěním hlavní postavy a zápisky, které si vede psychoanalytička. Ve všem se prolínají i osudy a neštěstí židů - příbuzných Doriela, jeho obludné představy, které ho pronásledují, a snaha o terapii, tedy terapeutické dialogy s psychoterapeutkou Terezou Goldschmidtovou, která má také židovské kořeny.

Šílená touha tančit
Šílená touha tančit
Šílená touha tančit
Šílená touha tančit
Šílená touha tančit
Šílená touha tančit


Elie Wiesel: Šílená touha tančit

Nakladatelství Portál představuje další z beletristických děl velmi plodného amerického autora rumunského původu Elieho Wiesela. Ten prošel za války několika nacistickými koncentračními tábory, odkud si odnesl zkušenost traumatu světového židovstva, většina jeho děl se dotýká boje o znovunalezení identity.
Tento spisovatel je členem řady humanisticky orientovaných organizací a nadací, spolu s V. Havlem a Y. Sasakawou například spoluzakládal konferenci Fórum 2000. Celkově napsal přes 40 beletristických děl.
Novela Šílená touha tančit tentokrát přináší příběh člověka, který se šťastnou náhodou vyhnul věznění v koncentračních táborech, ale samozřejmě nemohl být válečnými hrůzami nepoznamenán. Přesto se hlavní drama odehrávající se v Dorielově duši netýká bezprostředně židovského traumatu, ale pramení z jeho vytěsněné osobní vzpomínky z dětství. Tato negativní vzpomínka podvědomě ovládá jeho jednání natolik, že není schopen navázat citový vztah se ženou – a vlastně s žádným blízkým člověkem. Naopak se v duchu rozumových a náboženských argumentů uzavírá do mystické samoty a izolace, kterou sám pro sebe nazývá bláznovstvím.
Bláznovství je důvodem, proč Doriel vyhledává známosti s řadou půvabných žen, učených mudrců a mužů „bez vlastností“. Doufá, že jejich blízkost mu pomůže objasnit důvod, proč, jak se domnívá, jeho duši opanoval démon vyhoštěný pro svůj nesmazatelný hřích ztráty víry z pokojného světa zemřelých.
„Bejniš zešílel – tak jako později já. Byl to rozhněvaný blázen. Povstalec proti zavedené autoritě a disciplíně víry, rebel proti zděděným zákonům předků. Jedním slovem – vzbouřil se proti otci a zářivému symbolu, jejž tento otec ztělesňoval.“
Když je Dorielova víra oslabena natolik, že už neposkytuje útěchu a harmonii, ale spíše vyvolává další mučivé otázky, rozhodne se podstoupit terapii u známé psychoanalytičky Terezy Goldschmidtové. Jejich vztah není založen na důvěře, která bývá alfou i omegou moderní psychologie, ale je spíše soubojem, soutěží „kdo prozradí více“. Doriel je nepříjemný, nesnesitelný pacient, přesto jednoho dne začíná fungovat přenos…
Šílená touha tančit je knihou s bytostně židovskými náměty, přesto je v mnoha ohledech univerzální a obecnou mozaikou lidské existence a otázek s ní spojených. Zabývá se například problematikou relativity pojmů „blázen, šílenství“, naplněnosti a smyslu lidského pobytu na světě, pevnosti víry a pochyb, záměru stvoření a náhody, odpuštění a lásky. Kromě toho je zajímavá i z formálního hlediska, střídající se vypravěčská er-forma, poznámky terapeutky, deníkové zápisky Doriela a jeho osobní parakomunikační dopisy mrtvým rodičům se spojují ve velmi poutavém vyprávění a nenechají čtenáře vydechnout.

Petr Vavřík

Zdroj: www.meredit.cz

Elie Wiesel: Šílená touha tančit
Nakladatelství Portál představuje další z beletristických děl velmi plodného amerického autora rumunského původu Elieho Wiesela. Ten prošel za války několika nacistickými koncentračními tábory, odkud si odnesl zkušenost traumatu světového židovstva, většina jeho děl se dotýká boje o znovunalezení identity. Tento spisovatel je členem řady humanisticky orientovaných organizací a nadací, spolu s V. Havlem a Y. Sasakawou například spoluzakládal konferenci Fórum 2000. Celkově napsal přes 40 beletristických děl. Novela Šílená touha tančit tentokrát přináší příběh člověka, který se šťastnou náhodou vyhnul věznění v koncentračních táborech, ale samozřejmě nemohl být válečnými hrůzami nepoznamenán. Přesto se hlavní drama odehrávající se v Dorielově duši netýká bezprostředně židovského traumatu, ale pramení z jeho vytěsněné osobní vzpomínky z dětství. Tato negativní vzpomínka podvědomě ovládá jeho jednání natolik, že není schopen navázat citový vztah se ženou – a vlastně s žádným blízkým člověkem. Naopak se v duchu rozumových a náboženských argumentů uzavírá do mystické samoty a izolace, kterou sám pro sebe nazývá bláznovstvím. Bláznovství je důvodem, proč Doriel vyhledává známosti s řadou půvabných žen, učených mudrců a mužů „bez vlastností“. Doufá, že jejich blízkost mu pomůže objasnit důvod, proč, jak se domnívá, jeho duši opanoval démon vyhoštěný pro svůj nesmazatelný hřích ztráty víry z pokojného světa zemřelých. „Bejniš zešílel – tak jako později já. Byl to rozhněvaný blázen. Povstalec proti zavedené autoritě a disciplíně víry, rebel proti zděděným zákonům předků. Jedním slovem – vzbouřil se proti otci a zářivému symbolu, jejž tento otec ztělesňoval.“ Když je Dorielova víra oslabena natolik, že už neposkytuje útěchu a harmonii, ale spíše vyvolává další mučivé otázky, rozhodne se podstoupit terapii u známé psychoanalytičky Terezy Goldschmidtové. Jejich vztah není založen na důvěře, která bývá alfou i omegou moderní psychologie, ale je spíše soubojem, soutěží „kdo prozradí více“. Doriel je nepříjemný, nesnesitelný pacient, přesto jednoho dne začíná fungovat přenos… Šílená touha tančit je knihou s bytostně židovskými náměty, přesto je v mnoha ohledech univerzální a obecnou mozaikou lidské existence a otázek s ní spojených. Zabývá se například problematikou relativity pojmů „blázen, šílenství“, naplněnosti a smyslu lidského pobytu na světě, pevnosti víry a pochyb, záměru stvoření a náhody, odpuštění a lásky. Kromě toho je zajímavá i z formálního hlediska, střídající se vypravěčská er-forma, poznámky terapeutky, deníkové zápisky Doriela a jeho osobní parakomunikační dopisy mrtvým rodičům se spojují ve velmi poutavém vyprávění a nenechají čtenáře vydechnout.

Petr Vavřík

Zdroj: http://knihomol.phil.muni.cz/
Rozhovor s překladatelkou E. Wiesela
Českému čtenáři se konečně dostává do rukou nejnovější kniha Elie Wiesela: Šílená touha tančit. Román známého spisovatele, nositele Nobelovy ceny míru, pro nakladatelství Portál přeložila Alena Bláhová. Jaký je vztah překladatele a „jeho“ autora, co je pro Wieselovo psaní specifické a které věčné otázky nám stále pokládá?

Podle čeho se rozhodujete, že chcete pracovat právě na překladu té které konkrétní knihy?
„Většinou podle toho, jestli zapadá do některého z okruhů, které bych nazvala svými blízkými. Bývá to tematika spjatá s literaturou nebo výtvarným uměním první poloviny dvacátého století, včetně biografií jejich protagonistů (např. Rilke, Werfel, Kokoschka, Klee), stejně jako literatura související s chasidismem. Takže: podle toho, jestli mě obsah knihy nadchne a jestli vycítím, že její obsah bude pro mne osobně přínosem. To je ta ideální verze číslo jedna. Verze číslo dvě souvisí poněkud racionálně s tím, jak se mi právě vede jako překladatelce na volné noze. A pak je ještě verze číslo tři – to když člověk kývne na něco, co ho pak jenom dusí a unavuje.“

Z jakého jazyka překládáte nejraději a ze kterého nejčastěji?
„Nejraději překládám z němčiny – možná proto, že nejčastěji?“

Setkala jste se v poslední době s nějakým tím příslovečným „překladatelským oříškem“?
„Tím překladatelským oříškem někdy bývám sama sobě, když už je těch "vysezených" stránek moc a ztrácím koncentraci.“

Máte nějaké oblíbené autory, které nejraději překládáte?
„S každým autorem, který vás osloví opravdu do hloubky, nakonec komunikujete jako s někým, koho dost důvěrně znáte. Měla jsem to tak třeba s Martinem Buberem nebo s expresionistickou básnířkou Else Lasker-Schülerovou. A měla jsem to tak několik dlouhých let s Rilkem, když jsem překládala části jeho obsáhlé korespondence, jeho biografii a sekundární literaturu o něm. To se pak překladatel se svým autorem někdy i může hádat… A nebo se mu stane neviditelným průvodcem. Většinou všechno dohromady.“

Od Elie Wiesela jste přeložila více titulů, která z jeho knih Vás nejvíce oslovila a proč?
„Těch titulů, jak jsem právě spočítala, bylo osm. Čtyři z nich vyšly v nakladatelství Portál, čtyři v nakladatelství Sefer. Jedním dechem jsem překládala Noc, to je Wieselova úplně první – a strhující – kniha, kterou vydal roku 1958, aubiografické svědectví o deportaci jeho rodiny do Osvětimi. Svět chasidů (ve francouzštině Célebration hassidique) byl pro mne zase v jistém smyslu pokračováním práce na Chasidských příbězích Martina Bubera – ovšem v jiné, osobně podbarvenější a poetičtější verzi.“

Foto Aleny Bláhové – Filip Singer



Je na psaní Elie Wiesela něco pro překladatele specifického či zvláštního?
„Asi to, co je vždy specifické a zvláštní na psaní autorů, kteří nepíší mateřským jazykem. Wiesel navíc nejenže nepíše svým mateřským jazykem, ale ani jazykem země, kde nyní žije. Jako by francouzština byla pro něj samostatné teritorium, určené pouze literatuře. Samozřejmě to neplatí absolutně, protože on ve Francii po válce žil a studoval, ale při překladech jeho knih to tak vnímám. A také vnímám, že logika jeho jazyka a myšlení se vine jinými cestami, mnohem lapidárnějšími, než na jaké jsme zvyklí z francouzské literatury. Nevím, jestli by souhlasil, ale mám pocit, že svoji vnitřní řeč, jidiš, kterou si osvojil v maďarsko-rumunském Sighetu, vlastně stále do té literární francouzštiny překládá. A ještě jedna věc je pro Wiesela typická: on se neustále ptá. Jeho knihy vlastně sestávají z otázek a odpovědí, jako bychom byli přítomni dialogu mistra a žáka v nějaké talmudistické ješivě.“

Jak se Vám líbí Šílená touha tančit ve srovnání s předchozími knihami?
„Nahlédnete-li do bibliografických údajů nakladatelství Seuil, nemůžete si nevšimnout, že Elie Wiesel vydává takřka pravidelně jednu knihu ročně. Napočítala jsem jich asi kolem čtyřicítky, a přiznám se, že nebylo v mých silách všechny je přečíst. Z těch, které jsem přečetla nebo přeložila, však vím, že témata jeho románů se v mnohém překrývají, setkáte se v nich se stejnými nebo podobnými postavami a stejnými nebo podobnými příběhy, odehrávajícími se ve stejných koutech světa. Je to takový jeden nekonečný román, o němž lze říci, že je a zároveň není autobiografický. Šílená touha tančit je zatím jeho poslední (nebo teď už možná předposlední) kapitolou.“

Co Vás na zatím poslední Wieselově knize nejvíce zaujalo, co se Vás osobně „dotklo“?
„Smím být úplně upřímná a reagovat na ono "osobně"? S Elie Wieselem jsem se krátce setkala roku 1996 v Praze po vydání Světa chasidů. Představovala jsem si, že to setkání bude jiné, otevřenější. Překladatel má občas – asi naivní – pocit, že poté, co nad knihou strávil tolik času, mohl by mu autor z toho svého věnovat alespoň zlomek. Někdy to tak je, někdy ne. Ale tenkrát jsem byla trochu zklamaná. A teď, po překladu Šílené touhy tančit, po jazykové konfrontaci s hlavním hrdinou Dorielem, jeho psychoanalytičkou Terezou i epizodními postavami, které se v románu krátce zjevují a zase mizí, jsem mnohé pochopila. To, že Elie Wiesel jednu ze svých knih nazval Příběhy proti smutku, není náhoda. On sice není Doriel, hrdina románu, ale v lecčems se mu podobá. Šílená touha tančit je román o člověku, který si kolem sebe buduje hradby a zdi, aby se ochránil – před vzpomínkami, sám před sebou i před okolním světem. Je to jeho obrana. Jistým způsobem to děláme všichni, ale formy i intenzita té obrany se případ od případu liší. Elie Wiesel se brání psaním, a hned na začátku románu nám klade otázku: Není v tomto šíleném světě blázen, který si je vědom svého šílenství, jediný duševně zdravý člověk?“

Rozhovor připravila: Šárka Nováková