Mikulášská sleva - týdenKniha měsíce 2016-12Potěšení pro dušiE-kniha jako dárekSoutěž
Červená kniha - čtenářská edice

Červená kniha - čtenářská edice

Vaše cena s DPH
865 Kč 692 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0490-9
Počet stran / vazba
552 / Pevná
Rok vydání
2013
Kód
13402601
EAN
9788026204909
Obálka v tiskové kvalitě


Rukopis slavné Červené knihy vázaný v kůži pojmenovaný autorem původně Liber Novus ležel od smrti C. G. Junga v trezoru jedné švýcarské banky. Jungova rodina považovala zápisky za příliš intimní a fantastické, bála se kompromitace a odmítala jakékoli návrhy na zveřejnění. Teprve v roce 2000 se britskému historikovi lékařství Sonu Shamdasanimu podařilo domluvit se s dědici pořízení faksimile původního Jungova rukopisu a jeho vydání. Od prvního vydání v angličtině, němčině a češtině kniha zaznamenala celosvětový úspěch a řadu vydání v mnoha jazycích. Stejně populární jako velkoformátová kniha v podobě středověkého foliantu s Jungovými vlastnoručními kresbami je ve světě její čtenářská edice, která obsahuje pouze text bez grafického doprovodu, který ovšem o to víc vyniká svou profétickou silou obraznosti a jazykové barevnosti.


„Kniha, která představuje zásadní přínos k porozumění kulturní historie dvacátého století.“
Magdaléna Platzová, Respekt

Nakladatelství Portál provedlo monumentální čin. Do češtiny – jako do druhého překladového jazyka na světě – převedlo faksimile a bohatě komentované vydání Jungovy Červené knihy.
Stanislav Komárek, Lidové noviny

Červená kniha - čtenářská edice
Červená kniha - čtenářská edice
Červená kniha - čtenářská edice
Červená kniha - čtenářská edice
Červená kniha - čtenářská edice


C. G. Jung Život v knihách a Červená kniha – Čtenářská edice – rec. M. Skála

Úvodem vám povím pohádku:

O muži, který se stal knihou.

Byl jednou jeden muž, který měl rád knihy.

Když byl malý chlapec, zdálo se mu, že ve svém domě objevil nádhernou knihovnu.

Již za svého mládí četl každý kousek potištěného papíru.

V době studií přečetl takřka každou knihu, která se mu dostala do rukou.

Poznal, že „když člověk čte, nespokojí se jen s jednou knihou, musí jich mít spoustu, protože jedna kniha otevírá druhou.“ (str. 7)

Do knih vkládal ex libris s rodinným erbem a tak se práh jeho domu stal prahem knihy.

Jako zralý muž napsal mnoho moudrých knih.

Ve svém domě vybudoval velikou knihovnu plnou starých a vzácných svazků.

V knihovně pak sedával, četl a psal … a nezemřel.

Stal se miniově Červenou knihou.

Úvod

Nakladatelství Portál poslední dobou věnuje chvályhodnou pozornost badatelskému dílu Sonu Shamdasániho, anglického historika medicíny malajského původu, který se specializuje na Jungův život a jeho pozůstalost. Na toto téma je v současnosti nejuznávanější odborník přednášející na mnohých mezinárodních konferencích. Díky jeho práci a úsilí nadace Philémon mohla v roce 2009 spatřit světlo světa Jungova Červená kniha, respektive Červenou knihu mohly spatřit oči široké veřejnosti.

Nakladatelství Portál již v roce 2010 zpřístupnilo Červenou knihu i české čtenářské obci a čeština se tak stala třetím jazykem (vedle němčiny a angličtiny), ve kterém Červená kniha vyšla. Přes nákladnost této publikace se Červená kniha brzy stala bestsellerem, který oslovuje nejen napříč psychologickými, uměleckými, náboženskými i historickými kruhy.

Již sama velikost Červené knihy je velkolepá. Velice cenný je nejen její obsah, ale i faksimile Jungova iluminovaného rukopisu. Pro tento formát lze však Červenou knihu číst pouze „obřadně“, při speciálních příležitostech a při dostatečném prostoru. Takovýto způsob četby siČervená kniha, slovy Nietzscheho kniha „psaná krví“, jistě zasluhuje. V této recenzi však oddělím formu a obsah, obraz a slovo Červené knihy, a budu se věnovat dvěma publikacím: Červené knize v její čtenářské edici a další publikaci Sonu Shamdasániho nazvané C. G. Jung - Život v knihách.

Červená kniha – Čtenářská edice

Čtenářská edice Červené knihy obsahuje pouze text bez faksimile. Je tedy určena čtenáři, který se do obsahu Červené knihy chce pouze začíst nebo jej zkoumat, a nepotřebuje se kochat Jungovými iluminacemi nebo je analyzovat. Takový čtenář sice bude o mnoho ochuzen, ale i sám obsah knihy je natolik hutný, že si zážitek jistě odnese. A čtenářská edice Červené knihy mu bude vycházet vstříc již svým rozměrem: 15 cm x 22 cm x 3 cm oproti 30 cm x 40 cm x 4,5 cm kaligrafického svazku. Tyto rozměry se pak samozřejmě odráží i na váze. Čtenářskou edici Červené knihy si tedy lze vzít s sebou i na cesty a číst ji třeba v metru. Četbu v ostatních dopravních prostředcích vzhledem k obsahu snad ani nedoporučuji, nicméně metro by snad mohlo být dostatečně hlubinný dopravní prostředek umocňující zážitek z četby.

Ale vážně, v případě čtenářské edice Červené knihy vyvstává rozpor mezi její uživatelskou přívětivostí a jejím obsahem. Od vydání Červené knihy se schází ve středisku Psychopompos úzká společnost čtenářů, ve které si z ní pravidelně předčítáme a diskutujeme o ní. Stalo se, že jsem vedl několik přednášek o Jungovi v Hradci Králové, ve kterých jsem chtěl studentům představit kaligrafickou podobu Červené knihy . Abych ji nemusel vozit na každou přednášku, nechal jsem si ji v Hradci a při četbě ve středisku Psychopompos jsem využil čtenářské edice. Bylo to úplně jiné. Musím říci, že divné. Jako by se s velikostí knihy vytratila i jakási obřadnost v přístupu k ní.

Nicméně při hlubším zájmu o studium mýtů, symbolů a archetypů nevědomí, o imaginaci a přístup analytické psychologie C. G. Junga ve velmi osobní a praktické podobě, která tvoří základ jeho teorii, všem podobným badatelům doporučuji mít knihy dvě, kaligrafickou i čtenářskou. Kaligrafická verze lépe zprostředkuje „ducha knihy,“ skrze kterého na nás impresivně zavane „duch hlubiny“. Čtenářská edice je více poplatná „duchu doby“. Lépe se přenáší, bere do ruky a snadněji (myšleno fyzicky, ne intelektuálně) se čte. Do čtenářské verze se lépe vpisuje a podtrhává a může velice dobře posloužit studijním účelům.

V obou vydáních Červené knihy velice hodnotím, že edice zaznamenává původní paginaci a členění. Jedná se o jediné knihy od Junga, které lze v Česku náležitě citovat bez pracného dohledávání paragrafů v německém nebo anglickém vydání. To, že čtenářská edice Červené knihy ztrácí na váze a na objemu, neznamená, že tím trpí i samotný text. Ten samozřejmě na své síle neztrácí, takže se do Červené knihy vydané ve čtenářské edici lze stejně dobře začíst a stejně dobře si nad ní lze lámat hlavu jako nad kaligrafickým svazkem Červené knihy. Již se těším, vyjde-li Červená kniha i v elektronické podobě, ve které by pohodlný čtenář nebyl připraven ani o obrazovou část knihy. Nicméně je trochu perverzní představa sestrojovaného „ducha hlubiny“, rozloženého do nul a jedniček, které nám umožní virtuální procházku 3D Jungovou myslí. Jiný a inspirativní přístup je divadelní ztvárnění scén z Červené knihy nebo její dramatická četba, která jistě vede k hlubším prožitkům a procítění. Někdy se ukazuje, že uživatelská přívětivost není ve vztahu k nevědomým obsahům tou nejlepší cestou.

A tak i při četbě Červené knihy nejde ani tak o intelektuální zážitek, jako o setkání s „duchem knihy“. Jak již bylo naznačeno, Nietzsche tvrdí, že knihy nemá smysl číst, jen ty, které jsou psány krví, ale ty nelze číst, těm je třeba učit se nazpaměť. Toto poselství platí i o JungověČervené knize, která je jistě jednou z těch psaných krví. Již proto, že v ní Jung hledá svou duši, v jejím úvodu volá „duše má, kde jsi?“. (Čtenářská edice, str. 128, kap. 1, odst. 1) Jung si uvědomuje, že o duši hodně „přemýšlel a hovořil, znal o ní mnoho učených slov, posuzoval ji a udělal z ní předmět vědy“. (Čtenářská edice, str. 129, kap. 1, odst. 2) Neuvážil však, že duše nemůže být předmětem usuzování a vědění, že spíše usuzování a vědění je předmětem duše. Musel „nahlédnout, že to, čemu dříve říkal má duše, vůbec nebyla má duše, ale mrtvý vědecký systém“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 80) Učený Jung tedy doporučuje:

„Pověsit na hřebík exaktní vědu a svléknout učenecký talár, dát sbohem studiu a se srdcem člověčím jít světem, hrůzou věznic, blázinců a nemocnic, špínou předměstských putyk, bordelů a hráčských doupat, salóny elegantní společnosti, burzami, schůzemi socialistů, kostely, probouzenectvím a třeštěním sekt, aby člověk ve svém těle zakusil lásku, nenávist a vášeň ve všech podobách.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 79)

Jung sám odkládá své teoretické poznatky, naslouchá svým snům a hlasu své duše. Ponoří se do nevědomí, jehož obsahy bere zcela vážně. Zažívá různá fantasmagorická dobrodružství, vydává se na svou Nekyi - sestupuje do podsvětí, aby při svém „nejobtížnějším experimentu“ našel svou živou duši. Tyto osobní zkušenosti zachycuje Jung v Červené knize. V Červené knize je zachycena Jungova duše. O váze tohoto svědčí i fakt, že Jung Červenou knihu po jejím sepsání nechce vydat, ale přepisuje ji do kaligrafického svazku, jehož podoba, která navazuje na iluminace středověkých rukopisů, v nichž se „slovo stává obrazem a obraz slovem“, nejlépe odpovídá archaickému jazyku nevědomí. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 120) Kaligrafickou podobu Červené knihy Jung komentoval slovy: „ještě u sebe musím dohnat kus středověku“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 130)

Tak Jung navázal na své a naše duchovní předky a tradice, které se spontánně projevovaly v jeho psýché. Hledal si k nim svou individuální cestu, kterou zaznamenal jazykem obtížným, ale přeci jen pro naši dobu daleko srozumitelnějším, než jakým k nám hovoří opravdu středověké traktáty. Ovšem snad ještě důležitější je pohled do budoucnosti. Červená kniha otevírá „cestu tomu co přichází“, jak zní titulek její první části. Analýzou materiálu, který vyjevila duše, formuluje Jung základní pojmy a pilíře své teorie – analytické psychologie. Na základě snu o vraždě hrdiny jsou formulovány archetypystínu a persony, postava Eliáše nás učí o objektivitě psýché, slepá Salomé upozorňuje na existenciméněcenných funkcí a archetyp animy, mág Filémon, který ve své ženě Baukis miluje svou duši, stojí v kořenech úvah o mana-osobnosti a archetypu bytostného Já atd. V celé Červené knize je ukázán proces, který dnes známe pod pojmem individuace. Jung význam tohoto období na sklonku svého života shrnuje: „Moje veškerá pozdější činnost spočívala v rozpracování toho, co v oněch letech vyvstalo z nevědomí a zprvu mne zcela zaplavilo. To bylo pralátkou mého životního díla.“ (Čtenářská edice, úvodní citát)

Život v knihách

Další knihou Sonu Shamdasániho, kterou vydalo nakladatelství Portál, je rozsáhlá publikace C. G. Jung - Život v knihách. Tato nádherná, velmi ušlechtilá publikace vydaná na kvalitním křídovém papíře je doplněna řadou obrázků nejen z Jungovy knihovny, ale i jednotlivých výtisků v ní obsažených, které samy o sobě mají nespornou historickou a uměleckou hodnotu. To předznamenává již Jungův sen, ve kterém ve svém domě objevil „nádhernou knihovnu, která z větší části pocházela z 16. a 17. století“. (Život v knihách, str. 7) Takovou knihovnu se Jungovi opravdu podařilo nashromáždit. Listování v této publikaci ve čtenáři probouzí romantickou představu, že prochází starobylou knihovnou a bere do ruky výtisky vzácných svazků, krásně vázaných, mnohdy dokonce jejich rukopisů anebo původních vydání.

Precizní rozbor Jungovy knihovny, který Sonu Shamdasáni učinil, nám dovoluje nahlédnout nejen do Jungovy knihovny jako takové, ale i porozumět tomu, jak se vyvíjel Jungův intelektuální zájem a jaká díla v které době ovlivnila jeho myšlení. Jung byl známý tím, že již v době svého mládí pociťoval „neodolatelnou touhu… číst každý cár potištěného papíru, který se mu dostal do rukou“. (Život v knihách, str. 10) Takovýmto náruživým čtenářem zůstal Jung po celý svůj život. V době svých studií ho „latinář místo vyučování posílal do Basilejské univerzitní knihovny, aby mu přinesl knihy, jež pak na co možná nejdelší zpáteční cestě s nadšením proslídil“. (Život v knihách, str. 11) Tak si uvědomil „omezenost otcovy knihovny, kde nebyli žádní filozofové, kteří byli podezřelí, poněvadž mysleli“. (Život v knihách, str. 12) Filozofové a jejich myšlenky byli tedy jedním z prvních intelektuálních zájmů Carla Gustava Junga. Sonu Shamdasáni ukazuje ve své publikaci například Jungovy výtisky Hérakleita, Schopenhauera, Kanta či Hartmanna a rozebírá myšlenky, kterými ho tito filozofové ovlivnili.

Čtenář si tedy může velmi zřetelně uvědomit, že Jung nebyl žákem úzce svázaným pouze se svým „učitelem“ Freudem, ale že základna jeho poznání byla daleko širší. Dokonce i v tak základních pojmech, jako je „nevědomí“, nevycházel ani tak z Freuda, ale spíše ze Schopenhauera a Hartmanna, jehož hlavní dílo „ Filosofie nevědomí vyšlo již v roce 1868 a mělo široký ohlas“. (Život v knihách, str. 27) V teorii komplexů byl zas nejvíce ovlivněn Eugenem Bleulerem, Pierem Janetem a Théodorem Flournoyem. (Život v knihách, str. 44) Shamdasáního text ve vztahu k Freudovi však ve mně vyvolává dojem až kompenzačně přílišného podceňování Freudova vlivu na Junga a vymezování se mu.

Od Sonu Shamdasáního se rovněž dozvídáme o Jungových prvních vědeckých publikacích, které koření v záznamech ze spiritistických seancí, pořádaných se sestřenicí Helenou Preiswerkovou, do kterých zde můžeme nahlédnout. Jung tyto zkušenosti zúročil ve své disertační práci O psychologii a patologii takzvaných okultních fenoménů, kterou dokončil v roce 1902. Jungův přístup čerpá z převratné knihy, která v roce 1900

„otřásla psychologickým světem a okamžitě se stala bestsellerem. Nebyl to Freudův Výklad snů, nýbrž kniha s podivným názvem Z Indie na planetu Mars: Studie případu somnambulismu spojeného s glosolálií od ženevského psychologa Théodora Flournoye“. (Život v knihách, str. 37)

Tato kniha se věnuje spiritistickým fantaziím média Müllerové, které Flournoy označuje jako kryptomnézie, tedy vzpomínky deformované podprahovou imaginací. Dozvídáme se rovněž, že od Flournoye Jung převzal pojem imaginace. (Život v knihách, str. 38-39)

Přehledně se můžeme seznámit i s dalšími publikacemi C. G. Junga reprezentovanými tituly O asociačních pokusech (1904), O psychopatologickém významu asociačního experimentu (1905), O psychologii dementia praecox (1907) a dalších jeho přednáškách až do roku 1912, kdy vydal svou přelomovou knihu Proměny a symboly libida. Když tuto knihu daroval Freudovi, napsal mu do ní věnování „k nohám učitele a mistra od neposlušného, ale vděčného žáka“. (Život v knihách, str. 60)

Práce na této knize začíná v roce 1909, kdy se Jung uzavřel ve své knihovně a četl Symboly a mytologie starých národů Fredericha Creuzera.

„Četl jsem jako posedlý, až jsem z toho byl omámený, jako jsem obvykle býval na klinice… a tu mi připadalo, že žiji ve vlastnoručně vybudovaném sanatoriu pro choromyslné. Zacházel jsem se všemi těmi fantastickými postavami, s kentaury, nymfami, satyry, bohy a bohyněmi, jako by to byli mí pacienti, a analyzoval jsem je. Četl jsem … mýty a bylo to, jako by mi šílenec vyprávěl svou anamnézu.“ (Život v knihách, str. 50)

Dnes můžeme přemýšlet, nakolik byly tyto fantastické postavy opravdu jako Jungovi pacienti a nakolik byl Jung sám jejich pacientem, a aniž by to tušil, analyzoval sám sebe. Přesně takový dojem mám někdy při četbě Červené knihy.

Nicméně Jung tyto poznatky aplikoval na fantazijní a snový materiál, který slečna Frank Müllerová poslala Flourneyovi a byl v roce 1905 uveřejněný v Archives de Psychologie 5. (Život v knihách, str. 56) Záznamy slečny Müllerové Junga inspirovaly k sepsání již zmíněné knihyProměny a symboly libida, v které se myšlenkově odklonil od Freuda a formuloval své vlastní názory a pojetí psýché. Proměny a symboly libida se tak stávají unikátní „pětisetstránkovou studií ženy, se kterou se (Jung) nikdy nesetkal“. (Život v knihách, str. 56)

Lze se tedy jen dohadovat, nakolik se toto dílo opravdu týká slečny Müllerové a nakolik sestává z Jungových osobních projekcí. Každopádně při studiu mýtů si Jung uvědomuje, že žije bez mýtu, a Proměny a symboly libida otevírají otázky, které Jung musí řešit při svém vlastním nadcházejícím střetnutím se s nevědomím, které nakonec zpracovává do kaligrafického svazku Červené knihy. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 63)

Sonu Shamdasáni nám v knize C. G. Jung: Život v knihách umožňuje lépe porozumět kulturnímu kontextu, ve kterém se rodila Jungova psychologie, nyní nazývaná analytická. Připomíná, že se pravděpodobně žádný psycholog 20. století nemohl Jungovi vyrovnat podobně širokou a hlubokou klasickou humanitní vzdělaností. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 57)

Díky této publikaci si můžeme představit, jak někdy v roce 1910 podnikl Jung s přáteli Albertem Oerim a Andreasem Vischerem výlet na plachetnici, prohlédnout si výtisk Homérovy Odyssey, kterou si při plavbě předčítali a které pasáže si podtrhli. Četli o Kirké, nekromancii a sestupu do Hádu. Jung tvrdí, že i jemu, podobně jako Odysseovi, přisoudil osud nekromancii. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 100) I Jung musel projít svou Nekyí, sestoupit do podsvětí nevědomí, pročež vypracoval „takovou vrtací metodu, představoval jsem si, že hloubím jámu a bral jsem tu fantazii jako skutečnou“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 67)

Jung zaznamenal, že „kolem pětatřicátého roku se nachází zlomový bod, kdy se věci začnou měnit, je to první okamžik stinné stránky života a sestupování ke smrti. Je zřejmé, že Dante dospěl do tohoto bodu, a kdo četl Zarathustru, ví, že Nietzsche k němu dospěl také.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 78)

Jung si v tomto věku, v prosinci 1913, v počátcích své Nekyie, poznamenal do Černé knihy 22-54 zpěv z očistce, str. 24, Dantovy Božské komedie: „Jsem jeden z těch, kdo píší, co láska vnuká jim, a písně z látky tak spřádají, jak uvnitř v sobě slyší.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 79) A tak se Jung pomocí své „vrtací metody,“ kterou nazval aktivní imaginace, zaposlouchal do písní, které spřádala jeho vlastní duše. V té době si začal zaznamenávat své sny a vize, které získaly konečnou podobu v kaligrafickém svazku Červené knihy. Zrod moderního individualismu podle Junga nastal se zbožňováním ženy, které posílilo mužovu duši, která do ženy bývá projikována. „Nikde jinde to není vyjádřeno tak krásně jako v Dantově Božské komedii,“ tvrdí Jung. (tamtéž)

V Jungově knihovně objevujeme i výtisk Goethova Fausta a Nietzscheho Zarathustry, dvou knih, které významně ovlivnily celý Jungův život. Jung se musel osobně vypořádávat s Faustovou vinou a Nietzscheho šílenstvím.

Nietzschemu se Jung po dlouhou dobu vyhýbal. Osud Nietzscheho v Jungovi vzbouzel obavy o vlastní duševní zdraví. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 29) Nietzsche však silně ovlivnil strukturu a styl Červené knihy. Můžeme dokonce sledovat analogii mezi Filémonem v Jungově díle, Nietzscheho Zarathustrou a Vergiliem v díle Dantově. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 79) Zlom přišel v roce 1914, v době Jungovy Nekyie, kdy Junga jakoby „náhle zachvátil duch a odnesl mne do pouště a já tam četl Zarathustru“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 77)

„Vhled do lidské povahy skutečně žít, a nejen o tom přemýšlet,“ poznamenal si Jung na poslední stránku svého výtisku Zarathustry.Proto se rozpoutal boj se lvem, a z jeho přemožení vzejde puer aeternus, zatím dítě. Stalo se to ovšem už v nemoci.“ (tamtéž)

V Červené knize má Jung hlavu lva ve chvíli, kdy přijímá lásku slepé Salomé, své inferiorní funkce žádostivosti, a umírá na kříži, aby Salomé procitla. Nietzscheho slast naopak v Zarathustrově kolovrátku „chci věčnost, věčnost, dí“ .

Zarathustra nechává „nejošklivějšího člověka“ vystoupat k sobě nahoru do hor, ale Jung sestupuje dolů a přijímá svou neschopnost.

Zatímco Zarathustra vyhlašoval smrt boha, Jung hovoří o znovuzrození boha v duši. Nietzsche byl svým způsobem Jungovým stínem a mezi duchy mrtvých putujícími do Jeruzaléma měl hlas jistě jeden z nejsilnějších.

Fausta doporučila Jungovi matka již v jeho patnácti či šestnácti letech, a tak Jung „Konečně (v šestnácti letech!) narazil na někoho, kdo bral vážně ďábla“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 12) Faust hluboce oslovil jeho německou duši. Jung si poznamenává, že Jácob Burckhardt vytušil, že „každý Řek klasické doby v sobě nosil kus Oidipa, stejně jako každý Němec v sobě nosí kus Fausta“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 57) Když Faust zapříčinil vraždu Philémona a Baucidy, cítil se Jung vinen,

„jako bych se v minulosti podílel na vraždě obou starých lidí, tato zvláštní myšlenka mě vyděsila. Pokládal jsem za svou zodpovědnost, abych ji odpykal anebo alespoň zabránil jejímu opakování, proto jsem do stěny Bollingenské věže vytesal nápis Philémonius sacrum – Fausti poenitentia (Philémonova svatyně – Faustovo pokání)“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 107)

Filémón se rovněž zjevuje v Jungových vizích zaznamenaných v Červené knize. Zde k zahradníku Filémónovi Jung přistupuje jako k moudrému mágovi, který miluje svou duši v podobě Baukis, a je tedy živ sám sebou. Filémón ho učí magickému umění, jak nesrozumitelným způsobem učinit srozumitelným něco, čemu jsme nerozuměli. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 104) Filémón je tedy Jungovým posledním zasvětitelem při obřadu sacrificum intellectus (pojem nachází Jung v Tertuliánovi), které „uzavírá cestu čistě intelektuálního vývoje a umožňuje rozpoznat iracionální dynamiku duše jakožto základu bytí.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 80) Jung postavu Filémóna později interpretuje jako symbol mana-osobnosti. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 105)

Jung vyslyšel i zvolání Williama Blakea: „Smrt tištěné knize!“ a připojil se k němu ve snaze zabránit průmyslové revoluci, aby proměnila umění (knihu) ve zboží, a vzkřísit iluminovaný rukopis, v němž se spojuje malíř a básník. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 110) Tak začal vznikat kaligrafický svazek Červené knihy, do kterého Jung přepisoval a iluminoval zážitky ze své Nekyie. Jung přistupoval k nevědomému materiálu „z pozice literární hermeneutiky“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 73) Ke snu přistupoval jako k textu v neznámé řeči, který se snažíme rozluštit porovnáváním souvislostí, v kterých se jednotlivé symboly objevují. V Jungově knihovně nalezneme papyrus Hórovy Knihy mrtvých s hieroglyfy, jejichž rozluštění Junga inspirovalo k analogickému způsobu výkladu snů. (C. G. Jung - Život v knihách, 58-9)

Takové paralely hledal i ke svým zkušenostem, a tak v jeho knihovně nacházíme Wagnerovu partituru Prstenu Niebelungů, jehož hrdinu Siegfrieda musel Jung ve svém snu zabít, aby se mohl sám sobě stát obětníkem i obětí. Po vzoru Abraxase tak v sobě spojil dobro se zlem a zemřel na motivy Mithrovi liturgie, jak amplifikoval například z knih Alberta Dietricha. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 51) Světlo východu pak Jungovi přinesl nejen jeho vnitřní Izdubar, který má paralelu v Gilgaméšovi popsaném a vyobrazeném v Zevrubném lexikonu řecké a římské mytologie Wilhelma Roschera, ale i soubor Posvátných knih východu od Maxe Müllera. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 93 a 62n) Jungovo pojetí mága Filémóna, který je živ sám sebou, se od již zmíněného Goetha navrací k původnímu Ovidiovi, jak o něm četl ve vzácném iluminovaném rukopisu Proměn z 15. století. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 102 a 107)

Poté, co tyto Jungovy vize skončily, hledal k nim vhodnou paralelu. Tu nejdříve nalezl v převodu Richarda Wilhelma čínského textu Tajemství zlatého květu, s kterým se setkal v roce 1928. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 150) „Wilhelmova práce Jungovi poskytovala archimedovský bod, z něhož bylo možno pohnout postojem západního myšlení v samotných základech.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 153) Při studiu dalšího Wilhelmova převodu – Knihy proměn si Jung uvědomil, že přednost starých textů spočívá v tom, že „jejich význam nikdy není vyřešen jednou provždy“, ale čtenář si je vždy reinterpretuje, vyzívají jeho fantazii a to mu pomáhá uvědomit si své myšlenky. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 155)

Další rozměr pak Jungovi přineslo studium alchymie, s kterou se poprvé seznámil v roce 1926 prostřednictvím knihy Arthura Waita The Secret Tradition in Alchemy. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 164) Následně sesbírá řadu dalších alchymických textů, vzácných rukopisů a vydání nejčastěji z 16. a 17. století. Slova alchymistů nebere doslovně, ale symbolicky a v alchymickém procesu vidí proces individuace. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 169) Nový rozměr dává Jungovi poznání, že „duchovní se skrývá za materiálním“, což spojuje to, „co je nahoře, s tím, co je dole“, a vesmír se tak spojuje v celek jako symbol „hada požírajícího svůj ocas“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 166) Toto spojení vnitřního a vnějšího světa je vyjádřeno ve spojení Jungových zkušeností, jeho snů a vizí a jeho nejen intelektuálního, ale i přímo hmotného díla reprezentovaného stavbou Bollingenské věže s touto rozsáhlou knihovnou.

Jung však nejdříve ještě musí najít jazyk pro vyjádření svých zkušeností. Po vzoru např. Hesseho Demiana, jehož napsal po krátkém setkání s Jungem a analýze u Jungova kolegy Langa, nebo Gustava Meyrinka, jehož Golema obdivoval, ale nejvíce mu přišel blízký Bílý dominikán, v kterém Meyrink použil přesně stejnou symboliku, jaká se Jungovi objevila v jeho prvních vizích. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 142) Míniově červená kniha bílého dominikána dokonce dává přízvisko Jungově Červené knize. Jung váhá, zda pro sdílení svých zkušeností použít jazyk umělecký nebo vědecký. Ary Baynesová Junga upozorňuje, že on na rozdíl od Meyrinka neovládá literární metodu, ale jen „vědeckou a filosofickou metodu“. (C. G. Jung - Život v knihách, str. 143)

Jung se tedy pokouší při prezentaci své zkušenosti vycházet z vědeckého východiska, což je pro něj velmi obtížný úkol. „Alchymie mu poskytla způsob, jak předkládat své bádání v alegorické formě.“ (C. G. Jung - Život v knihách, str. 202) Tak Jung vědeckým jazykem rozpracovává svou zkušenost a vytváří svou psychologii, kterou nazval analytickou. Ta je zachycena například v dílech Transcendentní funkce (1916), Psychologie nevědomích procesů (1917), Psychologické typy (1921), Psychologie přenosu (1946) nebo Aion (1951), jejichž rukopisy rovněž najdeme v Jungově knihovně i v publikaci Sonu Shamdasáního C. G. Jung: Život v knihách.

Závěr

Nakladatelství Portál nám vydáním Jungovy Červené knihy a publikace C. G. Jung: Život v knihách předkládá důležitý spojovací článek mezi životem Carla Gustava Junga a jeho odbornými publikacemi. Díky precizní práci Sonu Shamdasániho můžeme nahlédnout do Jungova nitra zachyceného v Červené knize, nyní i v uživatelsky přívětivé čtenářské edici, a do Jungovy knihovny, v níž nalezneme díla, která Jung četl a která ovlivnila jeho duševní život. Nyní se tedy můžeme seznámit nejen s životopisnými vlivy na Jungovo dílo, ale i s vlivy intelektuálními a uměleckými. Ve středu Jungova života všechny tyto zkušenosti otevřely „cestu tomu, co přichází“, tedy Jungově psychologii vycházející z jeho „nejobtížnějšího experimentu“ se svým vlastním nevědomím, zaznamenaného v Červené knize.

Dýchne na nás rovněž velice osobní přístup, který měl Jung ke knihám, knihovně a zejména k iluminovanému rukopisu své Červené knihy. Tento osobní přístup zřejmě ještě umocní nahlédnutí do Jungových Černých knih, které obsahují jeho osobní záznamy v syrové podobě, později propracované a zpracované právě v Červené knize. Jungovy Černé knihy nyní připravuje k vydání nadace Filémón a doufám, že je nakladatelství Portál ve svém neutuchajícím úsilí opět zprostředkuje českým čtenářům. Jungova knihovna se stala důležitou součástí jeho individuace. Červená kniha nám nabízí možnost setkat se s duší C. G. Junga, která je stále živá a má mnoho co říci i současnému člověku. Proto je úvodní pohádka O muži, který se stal knihou, napsána jen s velmi malou nadsázkou.

Mgr. Martin Skála

Psychopompos, středisko hlubinné psychologie

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál.

C. G. Jung: Červená kniha – liber novus. Čtenářská edice – rec. S. Komárek

Po vydání vskutku monumentální Jungovy Červené knihy jako komentovaného faksimile nakladatelstvím Portál v roce 2010 – je dobře poznamenat, že v tak minoritním jazyce, jako je čeština, se jednalo o odvážný a pionýrský počin, ale ukázalo se, že per capita jsme jungiánskou velmocí – se teď do rukou čtenářů dostává „čtenářská edice“ téhož textu, pro studium např. ve vlaku či tramvaji vskutku výhodnější. Obří Červená kniha prvního zmíněného vydání vyžaduje ke svému studiu nejlépe středověký pultík pro čtení foliantů, v nouzi tak lze činit i v leže na břiše na koberci či gauči – vsedě s podpíráním obrovského svazku vlastní silou je to krajně obtížné. Je samozřejmě otázkou, zda a proč ze studijních důvodů vydávat „soukromý“ text, který Jung nikdy sám celý nepublikoval, ač jistě mohl. Je samozřejmě velmi zajímavé se podívat do Jungovy „tvůrčí kuchyně“, kde se jeho příští náhledy rodily doslova v bolestech, často jen na šířku prstu od šílenství a zoufání. Jako by potvrzovaly tezi, že skutečným šamanem se stane ten, kdo své vnitřní obrazy pochopí a tak nad nimi zvítězí. Systém odkazů v knize se vztahuje na obrazy ve „velkém“ vydání, které je samozřejmě pro hlubší pochopení souvislostí nezbytné. Snad jen jedinou věc lze knize poněkud vytknout – její velmi měkké desky. Publikace tohoto typu by si žádala alespoň hrubou napodobeninu vazeb starých knih, nemůže-li už být v pravé rudé kůži a s mosazným kováním.

prof. Stanislav Komárek

Recenze byla vytvořena pro nakladatelství Portál.