Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-07Piráti z Ledového moře
Červená stuha

Červená stuha

Vaše cena s DPH
49 Kč 44 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Terezínské ghetto očima dítěte
Překladatel
Michlová, Hana; Král, Robin
Ilustrátor
Tetzner, Annika
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-875-3
Počet stran / vazba
64 / Pevná
Rok vydání
2011
Kód
14902001
EAN
9788073678753
Obálka v tiskové kvalitě


Červená stuha je soubor tří povídek, v nichž autorka zprostředkovává vlastní zkušenost malého dítěte v terezínském ghettu. Příběhy viděné dětskýma očima a vyprávěné dětským jazykem jsou určeny především malým čtenářům, ale působivý text osloví i dospělé. Povídky jsou doslova postaveny na obrazech – ze slov i výtvarných. Vedle obrazů hladu, strachu, smutku tu stojí zážitky blízkosti, radosti a malých vítězství.
Annika Tetzner se narodila v Praze, rané dětství prožila v terezínském ghettu. Válku z celé početné rodiny přežila jen ona a její starší bratr. Nyní žije v Izraeli. O své zkušenosti z raného dětství napsala několik knih, které doprovází vlastními ilustracemi: Bloodflowers, Lullabies for Annika (za tento titul v roce 2006 získala cenu EFF). Své obrazy převážně s tematikou holocaustu vystavuje po celém světě. Annika Tetzner nepřestala hledat své vzdálené příbuzné a jejich potomky, pravidelně jezdí do České republiky, spolupracuje s Židovským muzeem Praha; s Českou televizí a Českým rozhlasem připravuje pořady pro děti o holocaustu.

Červená stuha
Červená stuha
Červená stuha
Červená stuha
Červená stuha
Červená stuha
Tisková zpráva
ROZHOVOR S ANNIKOU TETZNER

Červená stuha je první česky psanou knihou, která podává svědectví někoho, kdo byl v Terezíně jako dítě a popisuje tuto dobu právě z pohledu dítěte – jednoduchým jazykem, stručně, ale velmi působivě. Proč jste se rozhodla psát o svých zážitcích právě takto, navíc doprovázet text vlastními kresbami?
Terezínské ghetto je nejznámější z dochovaných dětských kreseb a pak také díky dětské opeře Brundibár. Moje kniha se snaží být jejich doplňkem. Knížka se zabývá hrozně ošklivými věcmi, ale mým cílem bylo především ukázat, že děti v Terezíně byly obyčejnými dětmi s obyčejnými radostmi, sny i strachy jako jakékoli jiné děti. Nebyly jsme vždycky jen andílci, občas jsme pěkně zlobily, i když některé z terezínských dětí skončily jako skuteční mučedníci. Proto jsem zvolila pohled dítěte.

Lidé často neuvažují o dětech holocaustu jako o dětech. Ani nechtějí. Ale my jsme byly dětmi, a navíc si to pamatujeme. Chápu, že je těžké přijmout, že děti, které prošly takovými hrůzami, byly obyčejné malé děti. Ale bylo to tak. Mám na Terezín krásné i hrozné vzpomínky, byl to můj domov a já vím, že jsem tu byla milována, což mi pomáhalo i později přežít.

Někteří lidé kritizují moji knihu, že je příliš sladká, obrázky příliš hezké. Nejspíš se moc nezabývali tím, jak je knížka vystavěná. Když se do ní totiž začtete pořádně, najdete v ní místa, mezi řádky, která jsou docela hororová, a celkově scénář knihy je vlastně hororový. Ale současně je to svědectví o tom, jak podprahově jsme my děti hrůzy té doby vnímaly a jak se dospělí kolem nás snažili připravit pro nás takové podmínky, abychom se cítily jako normální děti. A vzhledem k věku mých čtenářů ani není zapotřebí, abychom toto období podávali ve stylu hororu.

 

To může být velmi inspirující pro děti i dospělé…

V současně době je ve světě stále hodně dětí, které vědí, co je hlad, vyrůstají bez identity, odtržené od rodin a ocitají se v mimořádných podmínkách. Dokonce i v Praze jsou děti, které se ve svém běžném životě setkávají s hroznými věcmi a jsou jimi traumatizovány. Proto si myslím, že se hodně dětí bude moci identifikovat s tou malou holčičkou v knize. A zároveň je kniha i výzvou pro dospělé postarat se o to, aby se takové věci dětem nestávaly. My sami asi nezachráníme svět. Ale když se nám podaří zachránit jedno dítě, jsme na dobré cestě. K tomu může nás, dospělé – rodiče, učitele, vychovatele, inspirovat třeba právě tato kniha. A byla bych moc ráda, kdyby děti tuto knihu nečetly samy, ale právě s dospělými. A přitom byli spolu, povídali si, sdíleli svůj čas i zážitky. Jedna z nejcennějších věcí, které můžeme dětem dát a naučit je, je pocit, že nejsou osamocené.

O holocaustu se pořád píší knihy a točí filmy, což znamená, že se pořád díváme dozadu. Proto mně hodně lidí říká: „Anniko, zapomeň už na minulost a dívej se dopředu!“ Ale já nemohu. A taky píšu pro budoucnost, pro děti. Například jednám o tom, že tato kniha by měla být přeložena do arabštiny a používána v palestinských školách v Izraeli. Chystá se i vydání v Rakousku, v Německu, jednám o právech s Velkou Británií, v Itálii chtějí podle knihy točit animovaný film. To vše vnímám jako „mírovou práci“.

 

Kdy jste se do Terezína dostala?

Do Terezína jsem přišla v roce 1942, ještě mi ani nebyly dva roky. Myslím si, že jsem se narodila 16. února 1941 v Praze nebo v Teplicích, nevím to jistě, protože už není nikdo, kdo by to potvrdil. Rabínské autority v Izraeli mně přisoudily datum narození 10. srpna 1942 a vycházely z toho, že je to datum, kdy bych ještě mohla zůstat naživu, je to ovšem termín naší deportace. Moje matka mě také nezaregistrovala na úřadech. Neznám tedy ani svoje jméno, celý život proto trpím ztrátou identity. Moje rodina mě nazývala různě – Bubele, Die Kleine, Annik (později jsem si dlouho myslela, že moje skutečné jméno je „špinavá židovka“). Až později jsem zjistila, že jsem po narození dostala jméno Anna a začala jsem také používat příjmení své matky – Eisenmann. Můj umělecký pseudonym Tetzner je zase příjmení mého otce, Annika byla moje přezdívka v ghettu.

V Terezíně jsem mohla zůstat s matkou, nemusela jsem do dětského ústavu. Ocitla jsem se v podmínkách, o kterých jsem neměla ani ponětí. Netušila jsem nic o nebezpečích, hrůzách ghetta. Neznamená to, že jsem si je neuvědomovala, vnímala jsem je ale spíš podvědomě. Terezín byl zkrátka můj domov. Zůstala jsem tam přes tři roky a pak jsme byli deportovaní do Osvětimi – Birkenau. Z 38členné rodiny jsem přežila jen já a můj bratr.

 

Máte nějaké konkrétní vzpomínky na život v Terezíně?

Ano, a paradoxně hezké. Bylo to jediné místo, které jsem znala. Všechno, co se tam dělo, jsem považovala za běžné, neměla jsem s čím srovnávat. A velkou zásluhou mé rodiny jsem se tam cítila i šťastná. Byla jsem hodně malá, upovídaná a zvědavá. Často jsem se snažila pomáhat své rodině, sháněla jsem třeba jídlo. Ale tehdy to pro mě byla vlastně dobrodružná hra.

Ráda bych k životu v Terezíně dodala ještě jednu věc, která může znít kontroverzně, ale trvám na ní. Často se setkávám s otázkou, proč jsme se my, Židé, nechali nahnat do ghett a koncentračních táborů jako ovce. Jako by to byla ostuda, něco, za co se máme stydět. A mnoho z nás přeživších se skutečně stydí – cítíme vinu za to, že jsme přežili. Ale současně musím říci, že Židé v Terezíně bojovali, kladli odpor. Byl to pasivní odboj, typicky český, ale byl velmi významný. Projevoval se v tom, že se snažili udržet lidské hodnoty v nelidských podmínkách a předávat je dále dětem – ukazovat jim, že existují hezké věci, že zůstáváme lidmi. Hitler nazval Terezín modelovým ghettem, a dokonce nechal natočit propagandistický film o tom, jak hezký život Židé v Terezíně mají. A já říkám, že Terezín byl skutečně modelovým ghettem, i když v jiném smyslu, než jak ukazovala nacistická propaganda. Terezín je ostudou nacistů a pýchou Čechů a českých Židů. Ti se tam totiž dál snažili udržet všechny lidské hodnoty, s nimiž do Terezína přišli – vzdělávali děti, dávali jim hodiny kreslení, zpěvu, tance. Byl to boj beze zbraní a pod trvalou hrozbou smrti, v němž Češi a čeští Židé vítězili.

 

Pátrala jste po válce po své rodině?

Po válce jsem žila čtyři roky v Německu v internačním táboře, pak shodou okolností v pěstounské rodině v Norsku. Tam jsem se i vdala a měla děti. Když můj manžel zemřel, rozhodla jsem se usadit se v Izraeli. Netušila jsem ovšem, že k tomu je třeba předložit relevantní osobní dokumenty. Já neměla žádné. Nemohla jsem doložit, jak se doopravdy jmenuji, kdy jsem se narodila, kdo byli moji rodiče. Pamatovala jsem si jen jedno jméno, a to bylo jméno mého otce. Považovala jsem ho ovšem za dědečka, protože vypadal velmi staře a já si myslela, že takhle nemůže tatínek vypadat. Ponořila jsem se tedy do archivu Yad Vashem a objevila dokumenty týkající se mých rodičů. Rozhodla jsem se taky spojit se s židovskou obcí v Praze, s archivem v Terezíně a s českým státním archivem a podala žádost o informace. Jednoho dne přišla z Prahy velká hnědá obálka. Bylo to v den vernisáže mé první výstavy v Jeruzalémě. Držela jsem ji v rukou a popadl mě strach z toho, co se dozvím. Nakonec jsem obálku otevřela, našla spoustu dokumentů a mezi nimi žádost mých rodičů o pasy. Chtěli na začátku války vycestovat do Ameriky, dokonce už měli i víza, ale Němci cestu nepovolili. A na této žádosti byly jejich fotografie. Najednou se se mnou zatočil svět! Dívala jsem se do tváří svých rodičů! Když jsem se uklidnila, věděla jsem, že toto je důkaz, že existuji – mám matku, otce, bratry, babičku, dědu.

 

Do České republiky s Vámi přijela i část Vaší rodiny z USA. Jak jste ji našla?

Asi před pěti lety jsem nemohla spát, pustila jsem internet a jen tak z legrace jsem zkusila napsat jméno mé matky Eisenmann. A vyskočila na mě stránka Eisenmannů. Byli to jiní Eisenmannovi, ale na jejich webu nechávala spousta lidí vzkazy: Nevíte něco o tomhle a tamtom člověku? Tak jsem taky nechala zprávu. A díky časovému posunu jsem okamžitě dostala odpověď. Ozval se mi Čech z Chicaga a ukázalo se, že je to příbuzný. Byli jsme tak nadšení, že jsme si vyměnili stovky e-mailů. Jednoho dne se mě zeptal, jestli mi něco říká jméno Slánský. Polilo mě horko, věděla jsem, že to bylo jméno v matčině rodině. Ukázalo se, že se tak jmenuje jedna mladá žena, která dělá genealogický výzkum v Oregonu. A ona se stala klíčem k mé americké rodině, o níž jsem vůbec netušila. Našla jsem bratrance a sestřenice z druhé větve, což je ovšem v podmínkách holocaustu dost blízká příbuznost. Takže už nejsem sama! Je v tom bohužel i určitý smutek, protože si o to víc uvědomíte, co jste ztratili.

 

Zmínila jste bratra, který také přežil válku.

Ano, moje poslední vzpomínka na něj je z Birkenau. On tam zůstal a mě Němci poslali na konci války do Mauthausenu. Pak jsem o něm nevěděla nic spoustu let. A zase zafungovala náhoda. Po mé první návštěvě v Československu jsem obdržela spoustu dopisů. Jeden z nich byl zvláštní – pisatel se mě ptal na jakéhosi mladého muže a přiložil dopisy, jestli si je nechci přečíst. Byly to dopisy napsané v srpnu 1945 a adresované Brunovi, nejmladšímu bratru mojí babičky, který odjel do Ameriky. Pisatel mu psal: „Jsi jediný příbuzný, kterého mám. Jsem úplně sám, nikdo se nevrátil.“ Začal vyjmenovávat, kdo všechno se nevrátil, a začal se mnou, jeho nejmladší sestrou. Byl to můj nejstarší bratr Jan, bylo mu tehdy 17 let. Já si myslela, že nepřežil. Ale ukázalo se, že utekl před Rusy, vrátil se do Prahy a pak odjel do Izraele. Nastoupil tam do armády, byl těžce zraněn při arabském útoku a zemřel v červnu 1950. Je pohřben v Tel Avivu. Je jedním z mála, kteří mají hrob. Občas tam jezdím, byl to totiž můj milovaný bratr, díky němuž jsem přežila Terezín i Birkenau.

 

Jaký je váš vztah k České republice?

Jsem hrdá na to, že jsem Češka. A byla to jedna z mála věcí, které jsem si pamatovala – že jsem Češka a Židovka. Přestože jsem vyrostla a žila dlouho v Norsku, vždy to bylo s úzkou vazbou na Československo. I jako mladá žena jsem pozorně sledovala, co se tu děje – Pražské jaro, jeho porážku, Sametovou revoluci. Polovina mého srdce patří Česku a polovina Izraeli.

 

Jaký je váš vztah k Bohu?

Vždycky jsem věřila v Boha, bylo to pro mě naprosto přirozené. Nepopírám, že můj vztah k Ha Šemovi byl občas pěkně bouřlivý. Ale nikdy jsem ho nevinila za Osvětim. To, co se za války stalo, bylo dílo lidí. Nesnažím se, jako někteří jiní, najít odpověď na to, proč došlo k holocaustu. Na to totiž odpověď není. A možná, že toto je odpověď – neznat odpověď. Odpověď je ve víře, v židovských svátcích a zvycích a v modlitbách, v tom všem nacházím velkou útěchu. Vím totiž, že stejné modlitby si říkají Židé po celém světě, a cítím se součástí této komunity. Být Židem může být obtížné, ale je v tom taky obrovská radost.

 

Paní Anniko, co byste vzkázala dnešním mladým lidem?

Řeknu, co předala moje rodina mně: potřebu dávat. To je důvod, proč jsem stále aktivní, to je odkaz mojí rodiny. A taky nebojovat s nenávistí stejnou nenávistí, ale dobrem. To je lekce, kterou jsem se naučila – buďme dobří k druhým a dávejme. A to mi pomáhá přežít dodneška.

Děkujeme za rozhovor, přejeme Vám, abyste zůstala ještě dlouho tak aktivní a činorodá, jako jste nyní, a knížce přejeme hodně dětských i dospělých čtenářů.

Praha, 14. 9. 2011