Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-08Obejměte svého vnitřního kritika
Deset slov

Deset slov

Vaše cena s DPH
225 Kč 203 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0929-4
Počet stran / vazba
152 / Brožovaná
Rok vydání
2015
Kód
13104701
EAN
9788026209294
Obálka v tiskové kvalitě


Kniha formou rozhovoru rozvíjí téma deseti Božích přikázání. U každého přikázání se autoři zaměřují na jednu konkrétní starozákonní postavu a její příběh, který se daného přikázání dotýká. Jsou mezi nimi jak ti, kdo navzdory okolnostem přikázání neporušili (Job, matka a synové Makabejští), tak ti, kteří je porušili (Akan, Samson), nebo i oběti překročení přikázání (Uriáš). Rozhovory otevírají nové souvislosti, myšlenky, inspirace. Všechny rozhovory ovlivňuje současná doba, kultura, náboženský styl života. Cílem je nejen nahlédnout na tradiční morální téma jinýma očima, ale také vtáhnout biblickou zkušenost do našeho života, inspirovat se jí, poučit se. Rozhovory jsou vedeny neotřelou formou v atmosféře důvěry a otevřenosti. Otázky jsou provokativní a nečekané, odpovědi kritické i sebekritické. Kniha zaujme nejen věřící, ale téma Desatera se dotýká každého člověka vyrůstajícího z židovsko-křesťanské kultury.

O AUTORECH
Miloš Szabo je známý katolický kněz, v současnosti farář v Praze na Žižkově, člen Metropolitního církevního soudu a také týmu Posttraumatické intervenční péče pro Policii ČR na území hlavního města Prahy. Přednáší kanonické právo na KTF UK v Praze a je autorem několika (nejen) duchovních knih.

Marek Chvátal je redaktor rádia Proglas. Vystudoval katolickou teologii na CMTF UP v Olomouci. V Proglasu se věnuje zejména rozhovorům přibližujícím příběhy biblických postav a poselství textu Bible pro současného člověka a také přípravě odborných vzdělávacích pořadů s teology na témata z oblasti filosofie, liturgie, spirituální teologie, církevních dějin ad.

Deset slov
Deset slov
Deset slov
Deset slov
Deset slov
05.05.2016

denikreferendum.cz/clanek/22897-tak-trochu-policejni-desatero

Szabo, Miloš; Chvátal, Marek: Deset slov

Filip Outrata

Výklady Desatera patří mezi nejoblíbenější žánry křesťanské literatury. Pokusy nově uchopit smysl přikázání a jejich význam pro život, vždy v dané době a společenské situaci, provázejí křesťanské dějiny od samého počátku. Aktuálnost Desatera spočívá především v tom, že se týká doslova celého života člověka, jeho sociálních vazeb, mezigeneračních vztahů, sexuality, stejně jako vztahu k Bohu. Do této bohaté tradice se v loňském roce zařadila kniha Deset slov, přinášející rozhovor mezi římskokatolickým knězem Milošem Szabo a redaktorem rádia Proglas Markem Chvátalem.

Miloš Szabo (narozen roku 1964), rodák ze slovenských Bojnic, vystudoval teologii a kanonické právo. Od roku 1995 žije v České republice, je farářem v Bubenči, vyučuje církevní právo na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Pro své organizační schopnosti byl jmenován hlavním koordinátorem Noci kostelů, největší církevní akce určené pro veřejnost, v pražské arcidiecézi. Spolupracuje s Policií ČR jako člen týmu posttraumatické intervenční péče. Marek Chvátal (narozen roku 1982) je absolventem teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Jejich dialog nad deseti přikázáními je pokusem představit etiku Desatera co nejpřístupnějším a nejsrozumitelnějším způsobem. Autoři zvolili pro knihu zajímavou strukturu, pro každé z deseti přikázání vybrali jednu starozákonní postavu, ať již notoricky známou (Jób, Šalomoun, Samson), nebo méně známou až neznámou (Achán z knihy Jozue). Následující rozhovor se pokouší příběh dané postavy vykládat na pozadí odpovídajícího přikázání. Jak tazatel, tak zejména tázaný mluví velmi otevřeně, neskrývají se se svými otázkami, pochybnostmi, případně zkušenostmi.

Tolik snad pochvalně o záměru a pojetí knihy. Celkové vyznění rozhovoru je ovšem poněkud rozpačité. Pojďme se tedy podívat na to, co zajímavého ukazuje tato sonda do myšlení dvou dnešních katolíků střední a mladší generace.

O pravdě se nediskutuje

Jednou z věcí, která při čtení knihy nejvíce zaujme, je opakovaně vyjádřený názor Miloše Szabo, že ve vztahu s Bohem není místo na diskuse. Pravda je v tomto pojetí hotová skutečnost, kterou někteří lidé ohlašují a kterou lze přijmout, nebo odmítnout, ale nemá se o ní diskutovat.

„I dnes jsou lidé posláni pravdu ohlašovat. Vhod či nevhod. Každý z nás ji může přijmout, anebo odmítnout. Ideální by bylo, abychom ji v prvním kroku přijali a ve druhém žili. My však často vkládáme mezikrok, a tím je polemika o pravdě. Smutné je, že tento mezikrok je často nejdelším úsekem našeho života.“

Svými spekulacemi my lidé „zpochybňujeme Boží moudrost sami v sobě“. „Často o Božích věcech diskutujeme a polemizujeme. Když v sobě budeme mít Božího Ducha, přestaneme polemizovat. Protože On rozezná pravdu, a o té se nediskutuje. Člověk ji má od Boha přijmout.“

Autorita jako něco, o čem se nediskutuje, se přitom netýká pouze Boha. Szabo jako by trpěl určitou nostalgií po dobách, kdy rozkaz byl prostě rozkazem, o kterém se pochopitelně nediskutovalo, protože po jeho nesplnění jednoduše následoval, většinou přísný, trest. Je to v podstatě představa slepé poslušnosti, protože k tomu přijmout a vykonat rozkaz nic jiného než poslušnost není třeba. Dokonce se zdá, že cokoli navíc, vysvětlení, dokonce i poučený souhlas, je již nadbytečné a škodlivé.

„Král byl nejvyšší vojevůdce. Vydal příkaz a nikoho ani nenapadlo přemýšlet nad tím, proč to udělal a zda je to správně, nebo špatně. Pokud dnes autorita něco přikazuje nebo zakazuje, požadujeme, aby vysvětlila důvod. I jednoduchý zákaz vstupu se psy na určitý pozemek musí být dovysvětlen například tím, že se tam pohybují děti anebo se tam pasou ovce.

Když jako majitelé kostela cokoli nechceme dovolit, druhá strana má pocit, že má právo vědět, proč to není možné. Jako by nestačilo, že kostel není jejich, ale náš. Žijeme v době ustavičných diskusí a argumentů, takže rozhodnutí uposlechnout přichází teprve poté, co sami sebe přesvědčíme, že to je správné.“

Nelze se ubránit dojmu, že zde jednou z inspirací Miloše Szabo byla jeho blízkost policejnímu světu. V rozhovoru z roku 2014, ve kterém líčí své zkušenosti se spoluprací s policií, popisuje se sympatií situaci českých policistů, kteří jsou pod velkým tlakem:

„Očekáváme po nich plné nasazení, zejména ve vlastním ohrožení, na druhou stranu při jakémkoli incidentu, v němž hraje roli policista, jsou média pokaždé na straně civilistů. Když použije policista zbraň, automaticky je prověřován, zda ji použil oprávněně – neplatí presumpce neviny: po dobu průzkumu je nejednou načas postaven mimo svůj původní post.“

Kdo komu diktuje

Není sporu o tom, že práce policistů je náročná a potřebná, empatie vzhledem k nim je dobrá věc, ale stejně tak je velice dobré a užitečné, že policisté nejsou ve výkonu své funkce nedotknutelní a nepostižitelní. Autorita policisty by neměla spočívat v tom, že s jeho konáním nelze nesouhlasit a nelze se proti němu za žádných okolností bránit.

Spíše než o policisty jde ovšem v úvahách Miloše Szabo o nositele jiné autority, totiž kněžské, duchovní. Jakoby si autorita, která se ocitla v krizi, vypomáhala tím, že se chce navrátit do jakéhosi původního stavu, kdy byla respektována přirozeně, bez otázek a diskusí. Jenže takový návrat není možný, a ten, kdo si nárokuje autoritu a současně se obává otázek a myšlení, jen odhaluje vlastní nejistotu.

Ideálem je společenský řád jako předem daná pevná hierarchie. „Jsem přesvědčený, že je lepší někomu věřit, i když se v něm zklameme. Máme své představené a autority. Poslouchat je není projevem pasivity. Představa, že když se nepodrobím lidským autoritám, budu poslouchat přímo Boha, je dost naivní. Kdo má jaké postavení a co má kdo dělat, je dáno Božím řádem.“

Je možné se spolu s Milošem Szabo trápit tím, že dětem není od dětství vštěpována úcta k nadřízeným. Ale skutečnou úctu nadřízenému nezjedná to, že se bude chovat jako nejvyšší suverén, o jehož krocích se nesmí jakkoli pochybovat. To už bychom se dostávali nebezpečně blízko světu náboženských fundamentalistů i politických doktrinářů všech vyznání.

Bůh je v tomto pohledu jednoduše tím, kdo diktuje. Takovéto, řekněme policejní či vojenské, pojetí má být podle Miloše Szabo záchranou před tím, aby člověk bez řádu „lítal“ ve svém životě, osobním, pracovním, i ve vztahu s Bohem.

„Hodně lidí dnes v životě doopravdy lítá, protože nenachází své místo ani v práci, ani v žádném vztahu, ani v zasvěcení. Když si budu vědom toho, komu jsem skutečně podřízený, budu také vědět, jaké je moje postavení. Když je mým Pánem Bůh, je ihned jasné, kdo komu diktuje. A mým úkolem není si s Bohem občas prohodit funkce, ale Boha poslouchat.“

Nabízí se otázka, zda je toto ze strany duchovního skutečně vážně předkládáno jako pomoc proti tomu, aby člověk „lítal“ ve svém životě a ve vztazích. V každém případě je to poněkud zvláštní představa o Bohu; ten v křesťanské tradici rozhodně není pouhým diktátorem a od člověka nepožaduje slepou poslušnost.

Nazývat perverzi pravým jménem

Miloš Szabo se sympatiemi mluví o papeži Františkovi, o jeho radikalitě, o tom, jak se proti němu mnozí v církvi farizejsky brání. Ve Františkově duchu také mluví o tom, že se křesťané, včetně kněží, mají podílet „na odstraňování sociální nerovnosti kolem nás“. Na jiných místech rozhovoru ale tento sociální ohled dostává trhliny.

Když tazatel Marek Chvátal v jedné z otázek říká následující: „I chudý v naší zemi může bydlet a nemá hlad“, tázaný nezasazuje tento výrok do reality a nepřipomene, že i v naší zemi je dost chudých, kteří nebydlí a dokonce mají i hlad, ale reaguje něčím, co by se dalo označit za moralizující přístup. Jeho závěrem je konstatování, že „ti, kdo něco vlastní, kradou častěji než skutečně chudí lidé, kteří skutečnost své chudoby akceptovali.“ Nejsem si jistý, jestli by to takto formuloval papež František.

Role Marka Chvátala coby tázajícího stojí za pozornost i v jiných souvislostech. Poměrně podstatná část knihy je – nepřekvapivě – věnována sexuální oblasti. Jedna ze sugestivních otázek, které Chvátal klade, vypočítává, jaké hranice dnes v sexuální oblasti překračujeme:

„I pro mnohé křesťany už není masturbace hřích. Homosexuální jednání už nesmí být považováno za perverzi. Změna pohlaví začíná být běžnou ‚léčbou'.“ Na jiném místě je podle Chvátala „smyslně lákavé“, vedle používání hormonální antikoncepce či sledování porna, také „počínat život uměle“. Čtenář se pokouší představit si, co je na posledně jmenovaném „smyslně lákavé“. Není to právě jednoduché.

Po takovémto úvodu pak může Miloš Szabo snadno zaujmout pozici moudrého nadhledu a uznat, že je něco k napravení i „na naší, tzv. správné straně.“ Tím ovšem pochopitelně není pohled na homosexuální jednání jako perverzi, byť „máme milovat i nepřítele, natož homosexuála, transsexuála nebo potřetí ženatého muže.“

Konzervativní názory liberální formou

Když Miloš Szabo uvažuje o tom, jak celkově označit Ježíšovo veřejné působení, nazývá je „hlásáním konzervativních názorů liberální formou.“ To je neobyčejně výstižné i pro jeho knihu. Její forma je napohled otevřená, liberální, za ní se ale často skrývají velmi konzervativní názory, a to v mnoha různých oblastech.

Snad nejlepším příkladem je opakovaně vyjádřený názor, že křesťanští manželé by si neměli sami určovat, kolik budou mít dětí. „Vždy máme tisíce důvodů si pravdu určovat sami. Třeba kolik dětí máme mít. Proč by se k tomu měla církev vyjadřovat?“ Boží Pravda, která podle Miloše Szabo „určuje naše chování a postoje, ať už jsou fakta kolem nás jakákoli“ (!), zřejmě podle něj požaduje, aby křesťan měl dětí co nejvíc bez ohledu na cokoli.

V tom si ovšem Szabo opět příliš nerozumí s papežem Františkem, který při návštěvě katolických Filipín vyzval k zodpovědnému přístupu k rodičovství, jako nezodpovědný naproti tomu odsoudil přístup ženy, která porodila sedm potomků císařským řezem a nyní čekala další dítě, a vše korunoval známými slovy o tom, že věřící se nemusejí množit jako králíci a při plození dětí mají přemýšlet.

Pokud ovšem Boží pravda či vůle určuje naše jednání bez ohledu na fakta kolem nás, je možné po člověku požadovat téměř cokoli. Konzervativní potenciál tohoto typu myšlení, které primárně vyžaduje poslušnost a podřízenost, je obrovský. Je možné, že právě tento typ křesťanství a obecně náboženství se hodí do doby převládající nejistoty, touhy po bezpečnosti za každou cenu, po omezení diskuse jako zbytečného žvanění. Bůh, který jen diktuje, je vhodným doplňkem lidského zřízení založeného na pevném řádu a na diktování toho, co je těmi diktujícími považováno za správné, všem ostatním.

Je opravdu škoda, že kniha, která má i své nepochybně světlé okamžiky – jedním z nich je třeba debata o tématu uprchlíků v posledním, desátém přikázání, kde jak Szabo, tak Chvátal vycházejí ze základního postoje, že je třeba pomoci těm, kteří jsou skutečně v ohrožení a nebezpečí – vše kazí tak trochu policejním pojetím Boha a křesťanského života. Lze jen doufat, že takovéto pojetí, i když bude jistě vždy přítomné a bude mít svou sílu, nezůstane mezi českými katolíky, potažmo křesťany pojetím jediným.

29.11.2015

www.kultura21.cz/literatura/13504-portal-milos-szabo-marek-chvatal-deset-slov

Desať slov modernému človeku

Ing. Martin Zelenay

Nová kniha na trhu s duchovnou literatúrou, ktorá príjemnou formou rozhovorov medzi kňazom Milošom Szabom, českým čitateľom známym vďaka knihám Žít podle Bible, Manželství, to je také slib a Zpověď, (z ktorých posledné dve menované vyšli v nakladateľstve Cesta) a teológom a redaktorom rádia Proglas Marekom Chvátalom, približuje vo vťahu k dnešnému svetu, úvahy na známe morálne témy Desatora.

Obsah knihy tvoria kapitoly nazvané podľa jednotlivých prikázaní a jednej zo starozákonných kníh. Knihy sú na základe hlavnej postavy trefne vybrané ku každému z prikázaní desatora. Postupne sme tak na základe životných okolností proroka Eliáša pozvaní skúmať jeho dôveru v jediného Boha proti pohanským kňazom z hory Karmel a analogicky preskúmavať naše pochybnosti voči ťažkým životným okolnostiam a výzvam. Pokračujúc príbehom Jóba a jeho odolnosti nereptať voči Bohu cez Šalamúna a jeho stavbe prvého jeruzalemského chrámu, pokračujúc dalšími starozákonnými postavami. Medzi nimi nechýbajú aj tie, ktoré sa Bohu postavili, tak ako Samson.

Redaktor Marek Chvátal sa trefne a provokatívne pýta na súvislosti, ktoré približujú danú starozákonnú postavu vo vzťahu k tomu ktorému morálnemu prikázaniu. Nadhadzuje atraktívny smer rozhovoru, ktorý je blízky myšlienkovému pochodu čitateľa. Kňaz Miloš Szabo odpovedá výstižne a kriticky, s patričnou dávkou sebakritky a analogicky k dnešným problémom moderného človeka. Obohacuje tak naše vlastné vyhodnotenie vonkajších, ale aj vnútorných skutočností. Obidvaja autori pristupujú k témam otvorene s vlastnými názormi, niekedy navzájom odlišnými, a tak poskytujú širšie pole interpretácie myšlienok, čím zastúpia názory väčšieho množstva čitateľov.

Kapitoly sú primerane dlhé, a tak je možné si aj pre pracujúceho čitateľa, ktorý sa večer venuje rodine a má dvadsať minút pred spánkom, prečítať jednu kapitolu. Kniha nie je svojím obsahom odborne a výrazne nábožensky koncipovaná. Myšlienky a úvahy oboch autorov sú aktuálne nielen pre praktizujúcich kresťanov, ale aj pre všetkých, ktorí vo svojom svedomí praktizujú morálne hodnoty a radi obohacujú svoj vnútorný pohľad v tejto oblasti.

V nadchádzajúcom predvianočnom adventnom období je táto kniha skvelou voľbou, ako stíšene stráviť niekoľko večerov a prichystať sa na chvíle radosti a pokoja.