Viktorka Brno 2016-09Kniha měsíce 2016-09Neviditelná dívka
Etnické konflikty

Etnické konflikty

Vaše cena s DPH
355 Kč 320 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-097-9
Počet stran / vazba
256 / Brožovaná
Rok vydání
2007
Kód
21201301
EAN
9788073670979
Obálka v tiskové kvalitě


Autor čtivou formou přibližuje příčiny a fungování etnických konfliktů. Zkoumá roli kultury, ekonomiky, ideologie, moci, ale i sociálních vztahů v místních společenstvech, individuálního jednání a psychologických faktorů. Předkládá čtenáři typologii a přehled nejvýznamnějších současných etnických konfliktů. Věnuje se také tomu, jak předcházet násilným střetům, tedy otázkám uspořádání států a společností, zásahům zvenčí a možným strategiím řešení. Přestože vychází především z antropologie, využívá poznatků různých oborů sociálních věd a čerpá také z vlastního terénního výzkumu.
Kniha je určena studentům sociálních věd, především antropologie, mezinárodních vztahů a politologie.

Také jako e-kniha

Ukázky z knihy

Etnické konflikty
Etnické konflikty
Etnické konflikty
Etnické konflikty
Etnické konflikty
Etnické konflikty
Filip Tesař: Etnické konflikty
Etnické konflikty tvoří podstatnou část zpravodajství, které každý den konzumujeme a mnohé národy světa známe jen proto, že se neváhají navzájem utloukat za použití roztodivně sofistikovaných pomůcek. Netřeba ani chodit do obligátní české hospody, aby jste dostali poučení o vyřešení konfliktu v Iráku či Afghánistánu, zpravidla od člověka, který nebyl dál než v Chorvatsku. [Ovšem, hovoříme-li o Balkánu, neměli bychom zapomínat, že i lidé z jižní Asie, kteří v životě nenavštívili Evropu, mají bohaté vědomosti a širokou škálu návrhů, jak řešit problém Kosova. Na tento multikulturní aspekt bychom neměli nikdy zapomínat.] Tento filozoficky překvapivý problém lidské ochoty vytvářet a provozovat etnika shrnuje ve velmi zajímavé práci Filip Tesař. Jak už obsah napovídá, jedná se, alespoň formou, o knihu odbornou následující schéma: Definice, rozbor uvedených příkladů, závěry a literatura z níž bylo čerpáno. Obsahově a stylově rozhodně složitá není. Nechci psát, že patří do každé knihovny či přímo každé ruky, ale s ohledem na téma by mohla zaujmout mnohem více lidí, než kolik po ní nakonec sáhne. Rozhodně proto, že ukazuje spletitost a mnohavrstevnatost uspořádání lidské společnosti, která sice je složena z jedinců, kteří mají vlastní zájmy, ale jež zároveň genetická evoluce naprogramovala ke kulturní evoluci, která nás průběžně programuje ke zvyšování rozdílů mezi populacemi.
Tesař jde v popisu etnických konfliktů opravdu ke kořenům a ve druhé kapitole překvapí připomenutím O.E. Wilsona a lidské přirozenosti. Vzdor tomu, co dnes víme a chování lidoopů a přírodních národů sice vyvodí, že etnické konflikty tudíž nejsou prastarou záležitostí, ale myslet si o tom, vzhledem k šíři příkladů můžeme své. (Třeba tehdy slabší jenom dostali po čuni nebo oštěpem do břicha a žádných konfliktů nebylo potřeba.) Každopádně je výsledkem biologického substrátu cenná upomínka, že rasismus není patologická úchylka.
Předností Tesařovy knihy je jeho vlastní odborná práce v terénu na Balkáně. Spolu s Vukanovičem například formuluje hypotézu přečíslení Srbů Albánci v důsledku albánského praktikování krevní msty: Srbové v tomto prostředí nechráněni rodem a státem měli jen dvě možnosti, odejít nebo přijmout ochranu albánského klanu (kromě obligátní možnosti nechat se beztrestně zabít). Příklady, nejen z Balkánu, ale i ze Srí Lanky, Rwandy a porůznu i dalších zemí tvoří zajímavé doplnění teoretického výkladu a umožňují také získat komplexnější náhled na události, které známe ze zpráv.
Kromě všeobecné lidské snahy sdružovat se, je pochopitelně motorem etnik skupina preferovaných jedinců, která aspiruje na vůdčí postavení a samozřejmě nejvíce pak přímo různí vůdci. Tesař věnuje těmto osobám a třídám dosti pozornosti: Etnickou polarizaci kromě elit (vedených svými zájmy) a etnických aktivistů (vedených emocemi) posilují kolektivní paměť, mýty a samozřejmě emoce. ... Vládci a horní vrstvy společnosti, jimž mýty slouží k potvrzení způsobu vlády a jejich nároků, bývají často jejich upřímnými a nadšenými obhájci, ale také tvůrci. Stále totiž platí motto z první kapitoly: I když etnika objektivně existují, nemusí jít o strnulou, ale naopak často velmi pružnou kategorii, která neslouží k zanesení do mapy v etnografickém atlase, ale hlavně k tomu, aby jednotlivcům zajistila identitu vyhovující jejich potřebám.
Jinými slovy, existuje celá široká paleta osob a skupin, kterým se hrocení konfliktu vyplácí. Čímž nemusí být myšleny jen násilné akce, ale i různé ideové kličky, výklady a podobně. Mnohdy, jak autor dokumentuje, je cílem vyhrocování etnického konfliktu třeba jen licitace v politických jednáních nebo snaha vůdčích osobností utužit svou moc. V etnické se zpravidla vyvíjejí konflikty, které začaly jako sociální revoluce či povstání v zaostalých regionech. Kromě roztodivných obchodníků z válkou, Tesař uvádí zajímavý citát z Hobsbawma: Ačkoliv historici hledají objektivní pravdu, jsou přesto pro nacionalismus totéž, co pěstitelé máku v Pákistánu pro závislé na heroinu: dodávají surový materiál.
Nesměřoval-li by výklad ke genocidám, bylo by skoro místo přirovnat vyhraněnou etnicitu k úsměvu: Nepomůže, ale naštve tolik lidí, že se ji vyplatí držet. Nicméně ocitujme ze závěru Filozofie konfliktu: Genocida je výsledkem určitých procesů, v nichž hrají nezastupitelnou roli politické či ekonomické zájmy nebo obojí, ale k jejich dokončení je třeba určitých podmínek. Nicméně tam, kde tyto procesy probíhají a současně existují příhodné podmínky, není žádný národ vůči genocidním úmyslům imunní. Přece jen bychom měli pamatovat, že mnoho genocid prošlo a prochází zcela beztrestně: Ať se jednalo o vyhnání Čerokézů (vzdor nálezu tehdejšího nejvyššího soudu USA) nebo o nechvalně známé snědení Morioriů na Chatthamských ostrovech.
Svým vyzněním je - dle mého - kniha pesimistická, ačkoliv autor by bezesporu tvrdil něco jiného. V závěrečných kapitolách sice nabízí ověřený instrumentální a neověřený konsensuální model soužití, ale ty v zásadě ukazují, že při oboustranné snaze, nemalých investicích a horentním sebeobětování lze dosáhnout nekonfliktního soužití. Problémem stále zůstává, že konflikty se silným vyplácejí. Jediným optimistickým východiskem tak zůstává, že pokud je uspokojena lidská potřeba etnocentrismu - věci jsou na svém místě - je nižší i míra xenofobie.
Vzhledem k atraktivnímu tématu, jemuž se autor věnuje, není překvapením, že nalezneme množství jeho prací, například v kulturním týdeníku A2, rozhovor na stránce vydavatele, rozhovor či spíše poradnu o Kosovu nebo text o slovanských muslimech Goranech, žijících na pomezí Kosova a Albánie (zcela v intencích rozebírané knihy o nich nevíme, protože jejich interakce s okolními Albánci nepřerostly v násilnosti většího rozsahu).
Tesař přináší vzácně vyrovnaný a seriózní pohled na fungování soužití různých skupin a připomíná mnohé elementární pravdy, na které není dobré zapomínat, ani když se angažovaná žurnalistika ve zprávách notně povede. Dá se dokonce říci, že autor knihu napsal tak, že je zajímavá, i když s jeho některými vývody nesouhlasíte. Vzdor definicím nacionalismu a národa si stále myslím, že Bělorusové a Makedonci nemohou být etnika vzniklá ve 20. století. Jestliže zde existuje běloruština, pak zde museli existovat i Bělorusové, ať si Barthes říká, co chce.
Vydal Portál v roce 2007.

RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.

Recenze převzata z prestižního knižního serveru: http://www.knihovnice.cz

Rozhovor: Filip Tesař
Přinášíme vám rozhovor s Filipem Tesařem, autorem knihy Etnické konflikty. Filip Tesař vystudoval etnologii na Filozofické fakultě UK a v současné době je pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Od roku 1990 provádí terénní výzkumy etnických konfliktů na Balkáně a stal se jejich přímým účastníkem. Z osobně prožitých událostí čerpá i ve své knize.

Na úvod vás poprosím o stručnou charakteristiku významu „etnický konflikt“. Co všechno si pod ním laik může představit?

První, co si laik často představí, je krev a násilí. Tento obrázek je v posledních patnácti letech zprostředkován televizními zprávami a vyvolává dojem chaosu, v němž se lidé z iracionálních důvodů navzájem vraždí. Chaos lidi děsí. Etnický konflikt však většinou není násilný (nebo je násilný jen v omezené míře) a není ani tak chaosem, jako specifickým společenským řádem, jehož úhelným pravidlem je, že lidé jsou kolektivně posuzováni podle své etnické (náboženské, rasové apod.) příslušnosti. Etnický konflikt je tedy situace, kdy se etnická příslušnost nějakého člověka stane důležitější, než jeho osobní vlastnosti. To se opírá o přirozený lidský sklon pokládat se nadřazené lidem, kteří se od nás kolektivně liší: jazykem, chováním, náboženstvím, barvou pleti. Mnozí bílí Američané cítili přirozeně nadřazenost nad černochy, mnozí Němci nadřazenost nad Židy a Čechy, mnozí židovští Izraelci cítí nadřazenost nad Araby, mnozí Češi zase nad Romy. Když se takový pocit nadřazenosti systematicky vtělí do společenského a politického řádu, můžeme hovořit o etnickém konfliktu (třebaže takovou situaci privilegovaná skupina jako konflikt většinou nevnímá). Násilí je až dalším stupněm etnického konfliktu, třebaže k sobě poutá nejvíce pozornosti.

Pokud se na etnické konflikty podíváme z historického hlediska, dá se říci že se postupem času kultivovaly nebo jejich míra i intenzita zůstává na obdobné úrovni?

Během lidských dějin počet a intenzita etnických konfliktů spíše vzrůstaly. Plodnou půdou byly situace, kdy se zvyšovala úroveň státní organizace, rostly možnosti komunikace (např. rychlou urbanizací) a masového ovlivňování kolektivního myšlení, a také tam, kde docházelo k setkáním velmi odlišných společenství bez předchozích zkušeností. Míra etnických konfliktů určitě nápadně vzrostla během 19. století v souvislosti s budováním moderních národních států opírajících se o historické vědomí, a jejich intenzita se mnohdy zvýšila během 20. století díky novým technikám masové manipulace, kterou přinesly totalitní režimy. Nezdá se, že by etnických konfliktů mělo přibývat spolu se sílící globalizací: žádný vztah mezi zapojením určité země do globalizačních procesů a etnickými konflikty uvnitř jejích hranic nebyl prokázán.

Jsou na naší planetě místa, kde k etnickým konfliktům dochází nejčastěji nebo vznikají celoplošně a prakticky všude kde žijí národy a lidé?

Etnické konflikty najdeme na všech kontinentech a ve většině zemí, v naprosté většině však jde o konflikty nenásilné. Ty násilné, které si lidé většinou ztotožňují s etnickými konflikty jako takovými, najdeme ve zvýšené míře v autoritativních a totalitních režimech, které takové konflikty často cíleně vyvolávají, dále ve formálně demokratických státech bez hlubší demokratické tradice, v nichž dominuje jedna etnická složka, obecně ve státech, které svou autoritu opírají o nacionalismus. Takové konflikty se samozřejmě nevyhnou ani vyspělým demokratickým státům, avšak v menší míře a mají nižší intenzitu.

V knize se zmiňujete o důležité roli vůdcovství. Pokud má početná skupina lidí silného vůdce, který udává jasný směr, zvyšuje se tak i její síla a celistvost. Mohl byste vzpomenout některé z významných vůdců, kteří se zapsali do historie etnických konfliktů?

Začneme-li těmi nejznámějšími jmény, určitě by neměl chybět Adolf Hitler, jehož osobní podíl na genocidě Židů byl značný, jak tím, že rozhodoval nejvíce ze všech, ale také právě tím, že udával směr, modeloval postoj k Židům pro celou společnost. Z nejnovějších dějin uveďme srbského prezidenta Slobodana Miloševiće a chorvatského prezidenta Franjo Tuđmana, kteří založili svou moc na nacionalistické propagandě a nasměrovali své národy do vražedné konfrontace (později jim zčásti sekundoval i bosenský prezident Alija Izetbegović). Z jiných oblastí světa jmenujme například rwandského prezidenta Juvénala Habyarimanu, který dvacet let systematicky podporoval hutuský nacionalismus a hutuskou politickou hegemonii. Všichni jmenovaní na pozadí etnického konfliktu vybudovali systém osobní moci.
Ze starších dějin můžeme zmínit třeba Kryštofa Kolumba, který na karibských ostrovech vybudoval systém založený na etnické segregaci a zotročení původních obyvatel. Udal směr, jímž se dále ubíral vztah Španělů k Indiánům, a odstartoval vlastně novou éru etnických konfliktů na tomto kontinentě.

Zajímavou souvislost najdeme mezi etnickými konflikty a organizovaným zločinem. Heslo „zbraně za drogy“ není ve světě neznámé. Mohl byste nám říci něco o praktikách etnonacionálních hnutí?

Pokud se etnické organizace či hnutí rozhodnout pro ozbrojený boj proti vládě daného státu, nemohou uspět bez patřičného množství peněz. Častým zdrojem peněz bývá diaspora, z níž těžili a těží šrílanští Tamilové, Chorvaté, Albánci či Irové a později severoirská IRA. V jejím případě můžeme dobře sledovat postupný přerod. Když se počátkem 70. let omezily možnosti IRA získávat peníze mezi americkými Iry, soustředila se na domácí zdroje – legální i ilegální. Začala podnikat v městské dopravě, zejména v Belfastu, kde díky pevné vnitřní organizaci a disciplíně vytlačila městský dopravní podnik na okraj. Přivydělávala si pašováním dobytka a aut do Irska, vymáhala poplatky „za ochranu“, kradla kamióny, zvláště častým prostředkem financování se staly přepady pošt. Nutnost získat peníze na zbraně změnila původní ideál bojovníka za svobodu v ozbrojeného lupiče, a ačkoli IRA vydávala všechny tyto činy za „vojenské akce“, bylo stále jasnější, že hlavní náplní její činnosti se staly kriminální aktivity. Jednu mez však IRA nikdy nepřekročila: nepašovala ani neprodávala drogy. Z podílu na drogovém obchodu byly obviňovány baskická ETA, šrílanská LTTE, kurdská PKK, libanonský Hizballáh, etnické guerrilly v Barmě. Obchod s drogami slibuje při nízkých nákladech vysoký zisk, a ozbrojená etnická hnutí, sestávající ze zkušených bojovníků a vnitřně organizovaná podobně pevně, jako skupiny organizovaného zločinu, mohou těmto skupinám úspěšně konkurovat.

Jak jsou na tom Češi, co se týče etnických konfliktů?

Češi dnes žijí v prakticky jednonárodním státě, zřetelný je pouze konfliktní postoj vůči Romům, případně méně vyhraněný postoj vůči imigrantům z Ukrajiny či dalších zemí. Českou minulost provázel po dlouhou dobu také antisemitismus, ten se však posouvá na okraj. České vnímání dějin je ovšem v laické rovině dosud silně zatíženo historickým konfliktem s Němci. Pod jeho dojmem, upevňovaným téměř po celé 20. století, mnoho Čechů zaujímá nejen vůči Němcům, ale i vůči mnoha jiným národům konfliktní postoj, ať už útočný nebo obranný. Tento sklon vidět v jiných národech kolektivní hrozbu bude nejspíš mizet spolu s výměnou generací.

Který etnický konflikt vás osobně nejvíce zaujal a proč?

Asi nejvíc mne zaujaly dva konflikty, oba z bývalé Jugoslávie, s nimiž jsem se dostal do přímého kontaktu z obou stran. Tím prvním je chorvatsko-muslimský konflikt ve střední Bosně, který jsem mohl zblízka, skoro z perspektivy jeho řadového účastníka – zažil jsem tehdy i cestování s konvojem uprchlíků - sledovat jeho rozvoj od počáteční nedůvěry přes jednotlivé incidenty až k otevřené válce. Viděl jsem, jak ovlivňuje chování a myšlení lidí, jaký dopad má na jejich životy. Ten druhý konflikt se odehrával na jižním cípu Kosova mezi místními Albánci a slovanskými muslimy – Gorany, který se zastavil těsně na hranici násilné konfrontace. Mohl jsem zde studovat, proč se zastavil. Na jedné straně zde vládla z obou stran kolektivní nedůvěra, byly tu i jisté špatné zkušenosti z dávnější doby i posledních let, vzpomínky na nadvládu jedněch nad druhými, komunikaci bránila jazyková bariéra. Na druhé straně existovalo množství drobných nitek, které obě společenství propojovaly a dohromady potvrzovaly jistou kulturní blízkost, která zabránila otevřenému konfliktu, k jakému došlo například mezi Albánci a Srby. Upřímně mne také zajímá česko-německý konflikt, protože jeho aktérem je můj národ a odehrával se v mojí zemi, a trochu možná i proto, že mám – jako mnoho Čechů - zčásti německé předky.

Jak by se dal stručně charakterizovat vztah mezi etnocentrismem a xenofobií?

Tento vztah je velmi úzký, protože obé vyvěrá ze stejných příčin. Lidé se přirozeně cítí blízcí lidem ve skupině, v níž žijí, a mají sklon vnímat cizince jako ohrožení. V etnických konfliktech působí často obě tyto síly společně, zvýšení etnocentrismu může vyvolat nárůst xenofobie a naopak, ale jedno není příčinou druhého. Z jiného úhlu pohledu je etnocentrismus přeneseným vnímáním příbuzenství, xenofobie pudovou obranou životního prostoru.

Vidíte nějaké globální řešení, jak etnickým konfliktům v budoucnu zamezit nebo je lidská řevnivost a bojechtivost prostě v nás a proto k třenicím etnik bude docházet neustále?

Přirozená řevnivost v lidech nepochybně je, ta však sama o sobě nemusí ke konfliktu vést. O nějaké vrozené lidské bojechtivosti příliš přesvědčen nejsem. Dojem bojechtivosti může vytvořit i docela malá skupina uvnitř nějakého národa, stačí k tomu dobrá organizace. Žádný národ není vůči etnickému konfliktu imunní, ale žádný není ani osudově předurčen. Protože s politickými konflikty – včetně etnických – je neoddělitelně spojen boj o moc, konfliktním situacím pomůže předcházet rozdělení moci: její dekoncentrace a decentralizace. Jakékoli soustředění moci možným konfliktům naopak nahrává. Jiným důležitým bodem je soustavná péče o sociální spravedlnost. Jakmile dopustíme, aby vznikaly a šířily se enklávy sociálního vyloučení, nahráváme tím možnosti, že sociální nespokojenost získá někde etnický nátěr. Etnickým konfliktům také vychází vstříc nacionalistické pojetí národa a z něj vycházející myšlenka národního státu, to však docela dobře může být dobovým úkazem. Identita moderních národů se většinou opírá o vyhraněné pojetí minulosti, proto také intenzita konfliktů začala narůstat v 19. století, kdy se tyto identity formovaly a odkdy také většina států získává novou ideovou náplň. Během druhé poloviny 20.století můžeme sledovat souběžný ústup nacionalistických myšlenek ze západoevropské historiografie a politiky. Tendence střetávání se na etnickém základě tedy není nijak automatická, závisí na konkrétních okolnostech. Momentálně však ve světě panují takové okolností, které na mnoha místech etnické konflikty umožňují nebo přímo vyvolávají.

Rozhovor připravil: Petr Matějček

Kniha také k vypůjčení v elektronické podobě na Flexibookstore.cz