Mikulášská sleva - týdenKniha měsíce 2016-12Potěšení pro dušiE-kniha jako dárekSoutěž
Hněv a jeho smysl

Hněv a jeho smysl

Vaše cena s DPH
309 Kč 247 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Podněty k seberozvoji
Překladatel
Babka, Petr
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-760-2
Počet stran / vazba
200 / Brožovaná
Rok vydání
2010
Kód
13306801
EAN
9788073677602
Obálka v tiskové kvalitě


Hněv má jednu podstatnou funkci: objevuje se, když je ohroženo naše sebeuskutečnění či sebezáchova. Je proto žádoucí využít tuto emoci tak, abychom se uchránili našemu dalšímu zraňování a nově stanovili naše hranice. Připustíme-li si svůj hněv, může dojít k našemu oživení, můžeme získat energii pro nutné změny současného stavu. To že někdo potlačuje svůj hněv, ještě zdaleka neznamená, že je lepším člověkem – potlačená emoce spíše způsobí nepřátelskou atmosféru.

Rozpoznání hněvu a fantazií s ním spojených je cestou, jak uvést do rovnováhy vztah mezi já a okolním světem. Kniha je určena psychologům, psychoterapeutům a čtenářům se zájmem o populárně psychologickou tematiku.

Verena Kast vystudovala filozofii a psychologii, působí jako analytička ve švýcarském St. Gallenu a přednáší na institutu C. G. Junga v Curychu. Do roku 1998 byla předsedkyní mezinárodní společnosti pro analytickou psychologii. Je autorkou řady knižních titulů. V nakladatelství Portál vyšly její knihy Imaginace jako prostor setkání s nevědomím (1999), Krize a tvořivý přístup k ní (2000), Dynamika symbolu (2000) a Otcové – dcery, matky – synové (2004).

Hněv a jeho smysl
Hněv a jeho smysl
Hněv a jeho smysl
Hněv a jeho smysl
Hněv a jeho smysl
Hněv a jeho smysl


Kast V.: Hněv a jeho smysl - rec. M. Nakonečný

Autorka této knihy je přední reprezentantkou analytické psychologie C.G. Junga, působící na jeho světoznámém institutu v Curychu a je známa řadou svých populárních publikací, věnovaných zejména analýze různých emočních fenoménů. Je také dobře známa českým čtenářům z knih, které již vyšly v Edici spektrum v nakl. Portál a setkaly se s příznivým ohlasem (Imaginace jako prostor setkání s nevědomím, 1999; Krize a tvořivý přístup k ní, 2000; Dynamika symbolů, 2000; Otcové – dcery, matky – synové, 2001). Její knihy jsou určeny širokému okruhu zájemců o psychologii, ale také profesionálním psychoterapeutům a psychologům vůbec, protože přinášejí srozumitelný vhled do smyslu psychických fenoménů, který přesahuje, dnes tak populární evolucionistický přístup, zužovaný však obvykle jen na hledisko biologické účelnosti.

„Emoce mají vždy něco společného s tím, jak člověk vnímá, prožívá a vyjadřuje sebe sama“, píše Kastová, podle níž hněv je reakcí na ohrožení sebezáchovy a seberealizace a je to v tomto smyslu „jedna z fundamentálních emocí“, averzivní a útočné povahy. Proto je nutné ji kontrolovat, což neznamená, že je vždy nutné hněv potlačovat, neboť může být také zdrojem zásadového energického jednání a tak může mít i smysl v boji o pozitivní hodnoty. Po podrobné analýze hněvu jako psychologického fenoménu (jeho funkce, jeho spojení s osobní biografií a fantazií, s agresí, s citem pro spravedlnost a dalšími jevy), dospívá Kastová, k jádru své knihy, k prakticky založenému pojednání o „konstruktivním zacházení s hněvem a agresí“. Konec knihy obsahuje velmi aktuální, podrobnou analýzu agrese a násilí. V knize je exponována řada pozoruhodných témat, která mohou být účinným podnětem k sebereflexi,jako je např. nesmiřitelnost, která může souviset s narcistickou poruchou osobnosti („narcistický vztek“). V knize je podána obšírná a hluboká analýza hněvu jako významné emoce, kterou u nás vyvolávají určité situace, ale emoce, kterou také vyvoláváme u druhých lidí. V tomto smyslu má velký význam pro život psychologicky účinné vyrovnávání se s touto emocí, která může způsobovat psychosomatické i existenční problémy, hlavně v soužití s jinými lidmi. Autorka dovedně vede čtenáře k tomu, aby se dokázal vyrovnávat s hněvem tak, aby by s to udržovat si vnitřní psychickou rovnováhu a bezporuchové mezilidské vztahy.

 

Milan Nakonečný

Verena Kast: Hněv a jeho smysl - rec. M. Renotiérová

S autorkou Verenou Kast jsme se v nakladatelství Portál setkali již v několika publikacích z oblasti psychologie, psychoterapie, psychoanalýzy (Krize a tvořivý přístup k ní, Dynamika symbolů aj.). Jako psychoanalytička pracuje ve švýcarském St.Gallenu a přednáší na Institutu C.G.Junga v Curychu. Do r. 1998 byla předsedkyní Mezinárodní společnosti pro analytickou psychologii.

Předložená publikace zpracovává v 16 menších kapitolách tematiku hněvu. Úhel pohledu autorky napovídají jejich názvy:Naladění na téma, Emoční pole hněvu, Funkce hněvu, Biografie hněvu, Fantazie hněvu, Zábrany hněvu a agrese, Hlubinně psychologické základy různých forem hněvu, Cit pro spravedlnost, Provinilost, Hádky, Síla slov, Nesmiřitelnost, O konstruktivním zacházení s hněvem a agresí, Pohlavně specifické rozdíly, Násilí a teorie agrese, Příspěvek k diskusi o násilí.Text je doplněn poměrně rozsáhlým seznamem literatury.

Hněv, agrese, násilí? To nejsou témata, nad nimiž se člověk zamýšlí jen tak v relaxační pauze běžného dne. Ale snad každého může toto téma dohnat svou naléhavostí, které žádá pochopení jeho smyslu a řešení.

V úvodní kapitole je čtenář veden k zodpovězení otázky, co dělává se svým hněvem. Potlačuje ho, dělá, jako by neexistoval, promluví si o konfliktu, zpracovává jej alespoň trochu tvůrčím způsobem? Nebo patří k těm, kteří o sobě tvrdí, že se nikdy nerozhněvají, kteří jsou ale často tak trochu smutní, podráždění a otrávení? Měli bychom vědět, jaké emoce skutečně prožíváme a co znamenají, neboť mají vždy určitou kvalitu a jsou podnětem k určitému chování. Hněv je emoce, která činí z toho, co se nám staví do cesty, vždy něco nepřátelského. Může vést k nejistotě v oblasti vlastní hodnoty a podnítit zlostnou či útočnou reakci , příp. i destruktivní chování. Můžeme reagovat úzkostí a strachem, bráníme se a ustupujeme. Hněv může motivovat agresi, která je vlastně bojem o moc. Je to emoce, která podněcuje k vytyčení hranic a ke správnému odstupu.

Události, které vyvolávají hněv, jsou nespecifické. Na s.20 je upřesněno pojetí hněvu, vzteku, zlosti a nenávisti. Hněv produkuje opět hněv, vztek zase vztek, příp. strach nebo úzkost. V kap. Biografie hněvu nalezneme řadu otázek a odpovědí v souvislosti s vývojovými začátky našeho hněvu v raném dětství. Jaké druhy hněvu byly v primární rodině běžné, které zakázané? Jaký byl rodinný styl v zacházení s hněvem?

Pro zacházení s vlastním hněvem je důležité uvědomit si své úzkostné fantazie. Jejich formy souvisejí úzce s „jáským komplexem“, s hodnocením sebe sama. Naše „já“ slábne zejména tehdy, pokud jsme příliš dlouho pod vlivem rodičů, pod autoritativním tlakem .

Hněv můžeme odvrátit, ale vlastní konflikt zůstává. Autorka nás seznámí s obrannými koncepcemi v souvislosti s hněvem ( projekce, projekce s reaktivním výtvorem masochistické obrany , identifikace s útočníkem, popření a vlastní výklad, přesunutí agrese). Jaká je žádoucí zábrana agrese? Střed mezi extrémy je otevřeně se pustit do řešení konfliktu.

Zlost mívá psychosomatické průvodní jevy. Náš jazyk sám naznačuje souvislosti hněvu, vzteku s tělesnými poruchami (např. sžírá se hněvem, je žlučovitý…). Co je pasivní agrese? Ač skrytá, působí na fyzické úrovni. A mlčení pak může přejít v totální oněmění. Autoagrese souvisí se zbrzděnou agresivitou (deprese, sebevražedné sklony aj.). Přehledně jsou vysvětleny hlubinně psychologické základy různých forem hněvu (68). S agresí souvisí cit pro spravedlnost a pocit provinilosti. Aby bylo něco „spravedlivé“, musí dojít k nápravě. Toto je ovšem velmi relativní veličina – vznikají i myšlenky na pomstu, které mohou být až paranoidní.

Pocity viny se aktivují, pokud se dopustíme nespravedlnosti. Obvykle chceme vše napravit nebo se s někým smířit. Varují nás, upozorňují, že jsme něco udělali špatně. Jak prožíváme pocit viny, jak s ním nakládáme? Řídíme se tezí, že nejlepší obrana je útok? (124) Proč ústí pocity viny do deprese, jak s nimi zacházet? Otevřenou hádkou , otevřenou konfrontací lze získat. Je třeba se ptát, o co vlastně jde? Verbální agrese může být otevřená či skrytá, verbální vybroušenost slov může být dobře mířená. Nejednou však potřebujeme nadávky, slova z tabuizovaných oblastí.I v naší době se bojíme kleteb, zejména umírajících lidí. Hněv může být projeven i nepřímo (pomluvy, drby).

Většina projevů hněvu se chce změnit v pocit moci, konstruktivní hádka ústí ve smíření. Lidé se dokážou usmířit tím lépe, čím jsou opravdovější, identičtější, autentičtější, čím více jsou přijímání sebou samými. Dozvíme se, jak souvisí s projevy hněvu vliv narcistické poruchy osobnosti, co je raná fixace v „grandiozním já“. Narcističtí lidé trpí tím, že je svět není schopen chápat v jejich „velkoleposti“. Narcistický vztek souvisí se strachem z odloučení, je voláním po blízkosti. Je nutné mít porozumění pro strach, který se za vztekem skrývá.

Závěrečné kapitoly se zamýšlejí nad konstruktivním zacházení s hněvem a agresí. Máme pochopit, že hněv a vztek mají smysl, pomáhají vymezit se přáním druhého, oživují vztahy. Hněv souvisí úzce s naším pocitem vlastní hodnoty a naší identitou. Je třeba si uvědomit, že máme právo na své místo ve světě. Důležité je rozvíjení prosociálních vztahů a citů.

Autorka se zmiňuje o významu pohlavně specifických rozdílů v zacházení s hněvem a agresí i o předsudcích v tomto směru. Text uzavírá teorií agrese, hovoří o teorii pudů a teoriích „frustrace-agreseů a „hněv-agreseů. Příspěvek k diskusi o násilí se zmiňuje o zpředmětnění lidí a polidštění věcí a analyzuje paranoidní postoje.

Proč se tak často hněváme? Na to autorka odpovídá:..“ Skutečnost, že se tak hojně hněváme, znamená, že je hluboko v nás zakořeněna představa práva na vlastní rozvoj a sebepotvrzení v atmosféře nenarušené intersubjektivity. Znamená také, že věříme v možnost změn i k lepšímu. Hněv nám ale také – a především- prozrazuje, že se my lidé velmi rozvíjíme a potvrzujeme právě ve vztazích.“ (194).

Tato publikace, zabývajícící se problematikou hněvu, by neměla zůstat na okraji zájmu odborníků z oblasti pomáhající praxe (psychologů, psychoterapeutů, psychoanalytiků, sociálních pracovníků, speciálních pedagogů aj.) i studujících, kteří se na ni teprve připravují. Kniha je psána srozumitelným a čtivým jazykem a takto může být zajímavým přínosem i pro ty, kteří se o oblast dané problematiky zajímají z hlediska vlastního sebezdokonalování a sebepoznání. Doporučuji ji všem, kteří mají zájem nejen pomáhat jiným, ale i pracovat sami na sobě.

 

V Olomouci, 21.1.2013

PhDr. Marie Renotiérová, Ph.D.

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál.

Kast, Verena. Hněv a jeho smysl: podněty k seberozvoji - rec. A. Kolářová
V říjnu 2010 vyšla v nakladatelství Portál již 5. kniha známé jungiánsky orientované autorky Vereny Kast (*1943) Hněv a jeho smysl: podněty k seberozvoji. Profesorka Kast1 působí jako analytička v St. Gallenu ve Švýcarsku a přednáší na Institutu C. G. Junga v Curychu. Do roku 1998 byla předsedkyní Mezinárodní společnosti pro analytickou psychologii. Krom toho je i velmi plodnou autorkou, od roku 1980 vydala více než 60 knih. Analýza emočních procesů je jednou z hlavních oblastí její publikační činnosti, krom knihy o hněvu, kterou si níže představíme, píše o strachu, úzkosti, smutku, ale i o naději. Kast ve svém výkladu vychází nejen z hlubinné psychologie, zdůrazňuje i vývojové a vztahové hledisko. Emoce potom považuje za centrum prožívání vlastní identity, silný motivační faktor ovlivňující naše chování; vzájemná výměna emocí určuje naši komunikaci, vazby a vztahy. Cílem této stati nebude dopodrobna zaznamenat obsah knihy, ale zdůraznit některé podstatné a inspirující body přístupu autorky ke hněvu.

  Z hlediska čtenáře lze knihu rozdělit do dvou částí, nejedná se o přesně ohraničené celky knihy, ale o dvě základní tendence přístupu k emočnímu poli hněvu. V první a zjevně i hlavní části knihy je z textu cítit pozitivní akcent. „Kdo si připouští hněv, ten věří, že ještě může život změnit. Kdo už si hněv nepřipouští, ten už v to nedoufá.“ (s. 26). Autorka silně vnímá konstruktivní a pozitivní působení zdravého zacházení s hněvem, což je červenou nití všech těchto kapitol, a to navzdory tomu, že v popisu převažují nezdravé způsoby zacházení s hněvem. „Každý aspekt hněvu i agrese má svůj smysl a skrývá i poukaz na to, jak s nimi můžeme konstruktivněji zacházet.“ (s. 160). Ke konci knihy se začíná objevovat i druhá tendence, objevují se kapitoly týkající se agrese a násilí, rozvinutých destruktivních forem hněvu. Tyto kapitoly poskytují spíš podněty k zamyšlení a převažuje v nich morální apel autorky na každého z nás, ale i na společnost jako takovou.

 

  Vybrala jsem z knihy celkem tři témata, která se mi zdají z hlediska porozumění lidské duši velmi podnětná. Všechna jsou z analytičtější části knihy se zaměřením na konstruktivní možnosti hněvu. V prvních dvou tématech – vztah hněvu a sebehodnocení a obranné mechanismy hněvu s poznámkou o pasivní agresi – odkazuje autorka na konstruktivní možnosti hněvu až v druhém plánu. Třetí téma se týká právě pozitivního vymezení konstruktivního zacházení s hněvem a agresí.

  Prvním inspirujícím tématem knihy je vztah hněvu a sebehodnocení. Kast vychází z Izardova zařazení hněvu do tzv. triády nepřátelskosti, kromě hněvu sem zařazuje ještě hnus a podceňování. Hněv reguluje nejen „obtíže s našimi hranicemi, reguluje naši vlastní hodnotu.“ (s. 10). A právě důraz na regulační funkci našeho sebehodnocení mi přijde v přístupu Vereny Kast velmi inspirující. Pokud je naše já silné (koherence jáského komplexu) a ocitneme se v situaci, kdy někdo útočí na naši hodnotu nebo práva, můžeme hněv vyjádřit otevřeně a tak dát jasně najevo, co je náš nárok (např. upozorním prodavače, že mne ošidil). Pokud je však naše já slabé ve smyslu nejistoty identity, je naše reakce neadekvátní v míře. To znamená, že buď reagujeme moc (rovnou prodavači vynadáme) nebo takřka vůbec (necháme se okrást).

  Rozvinutím přehnaných reakcí je na jedné straně hostilita se složkou paranoidního nastavení (očekávám, že mne chtějí okrást, s předstihem se „bráním“) nebo depresivní postoj bezmoci (přijímám okradení jako svůj úděl). Zajímavé je, že se oba póly mohou prolínat (očekávám, že mne chtějí okrást, ale je to přeci můj úděl).

  Kromě otevřeného vyjádření hněvu nám podle autorky v potvrzování našich hranic pomáhají i fantazie hněvu, většinou jde o kompromis mezi úzkostí (strach z reakce druhého) a hněvem (potřeba ochránit se). Je-li naše já silné, můžeme si dovolit fantazírovat o vlastních akcích a reakcích druhé strany s tím, že tento proces předpokládá více či méně zdařilý pokus vcítit se do „útočníka“. Lidé s narušenou identitou se mohou cítit hrozbou natolik ohroženi, že jim „nezbývá“ než vykompenzovat svůj pocit méněcennosti fantazijní nadřazeností a druhého „zvěcnit“, extrémní podobou tohoto jevu jsou čistě destruktivní představy s cílem zničit druhého nebo svět bez náznaku jakéhokoliv soucitu či empatie. To je zajímavé z klinického hlediska. Tam, kde je jáský komplex příliš slabý, můžeme klienty vést nejprve k fantaziím hněvu o vlastních akcích a reakcích druhé strany a otevřít tak cestu k možnosti otevřeného a přiměřeného bránění svých hranic, což je pro velmi slabé já nejprve naprosto nepředstavitelný způsob chování.

  Tato nepředstavitelnost může souviset i s tím, že hněv sám o sobě někdy prožíváme jako nepříjemný, je to silné napětí a je třeba je „zvládnout“, jeho projevy jsou považovány za společensky nežádoucí. Jednotliví lidé pak mají své soukromé představy katastrofálních následků svého hněvu. Častou představou je třeba to, že mne druzí odmítnou, opustí nebo mne nebudou mít rádi. Je to vůči hněvu trochu nespravedlivé, protože hněv sám o sobě tak nebezpečný není. Nebezpečná je nepřiměřená agrese, která může být důsledkem hněvného afektu. Ta je pro nás a naši kulturu ohrožující, proto jsme již od mala vedeni k „brzdění hněvu“. Verena Kast v této souvislosti upozorňuje, že je jistě žádoucí hněv, resp. agresi brzdit a je to právě součástí konstruktivního zacházení s hněvem (viz níže). Na druhé straně to může být i vysloveně škodlivé. A to v případě, kdy je hněv brzděn příliš silně - „… aplikuje se příliš mnoho obranných mechanismů nebo mechanismy příliš silné, nebo kdy získávají na přílišné intenzitě pocity úzkosti nebo viny.“ (s. 59).

  Tak se dostáváme k druhému zpracovávanému tématu z knihy Hněv a jeho smysl, a to k obranným mechanismům hněvu. Autorka uvádí přehled (zdaleka ne úplný) základních obranných mechanismů, které nám „pomáhají zvládat“ hněv a agresi – krom klasicky psychoanalytických obran jako je projekce, popření, reaktivní výtvor nebo přesunutí agrese inovativně upozorňuje i na masochistickou obranu a identifikaci s útočníkem. Poslední dvě zmíněné považuje za velmi destruktivní k našemu já, bývá to reakce na extrémní zacházení. U masochistické obrany prožíváme tak silnou úzkost a pocity viny, že agresi druhé strany vnímáme bez ohledu na okolnosti jako přiměřený trest za naše chování. S trestem pak přichází úleva. Příkladem může být dítě vedené autokratickým způsobem. Vystupňovanou variantou je identifikace s útočníkem typická pro oběti znásilnění nebo týrání, tehdy se naše já úplně ztrácí, jsme přesvědčeni, že je chyba na naší straně, že jsme špatní a jiné zacházení si ani nezasloužíme. Verena Kast v této souvislosti říká, že opouštíme své já, „necháváme se na holičkách“. V obou případech je nutné odštěpit svůj vlastní hněv a zapomenout na vlastní hodnotu, náš hněv by situaci ještě zhoršil nebo to alespoň předpokládáme, často na základě dřívějších zkušeností. Tato zkušenost potom může vést k takovým jevům jako je auto-agrese, sebepoškozování nebo sebevražedné tendence. Já je identifikováno s agresorem a pokračuje v jeho agresi.

  Jiným projevem nezdravého zacházení s hněvnou energií je podle Kast tzv. pasivní agrese. Je to způsob jak nenápadně, většinou i neuvědomovaně vyjádřit svoji nespokojenost, resp. agresi. Autorka uvádí mnoho příkladů – od zívání přes pozdní příchody až k mlčení. Zaujala mne poznámka o možné pasivní agresi skryté ve starostlivosti. Stejně jako je v hněvných fantaziích skrytá úzkost, skrývají i úzkostné představy hněv. Strachuji-li se tak např. o partnera a představuji si, co by se mu mohlo stát, když je někde beze mne, může být na pozadí např. vztek, že není se mnou. Autorka v kontextu pasivní agrese rozvíjí i téma tzv. sadomasochistické koluze, vzorce partnerských vztahů, kdy pár tvoří celek dvou komplementárních systému. Jeden z páru je aktivně, druhý pasivně agresivní. Jeden z partnerů má třeba ve zvyku „hystericky křičet“. Druhý je zase zvyklý „zavile mlčet“, protože se bojí vyjádřit svůj hněv z obavy, že by partnera ztratil.

  Ačkoliv by se mohlo zdát, že pasivní způsob je lepší, ke konstruktivnímu zacházení s hněvem má daleko. Pokud se hněvám, nemůže hněv jen tak zmizet. Buď jej vyjádřím, nebo přesunu, pokud ho však potlačím, projeví se tak jako tak např. v podobě pasivní agrese, která je ve svém důsledku také destruktivní, protože narušuje pocit hodnoty druhého člověka. Zbrzděná nebo kontrolovaná agrese nepřestává být agresí a má ještě daleko ke konstruktivnímu zacházení s hněvem.

 

  A jak tedy podle autorky vypadá konstruktivní zacházení s hněvem? Těžkosti ve vymezování tohoto fenoménu se promítly v poměrně střídmé odpovědi, autorka na tuto otázku odpovídá jen v jedné kapitole o 8 stranách (kniha má celkem 194 stran). Říká, že nejprve je třeba uznat, že hněv má smysl. Hněv je podle ní oživující emoce, která nás upozorňuje, že v našem rozvoji ve vztahu k ostatním lidem a ke světu není něco v pořádku. Získáváme tedy energii, abychom nově – lépe uspořádali své hranice. Hněv je impulsem k sebereflexi a reflexi vztahů, k novému definování sebe sama, k sebepotvrzení. A je zřejmé, že pokud má být konstruktivní, je nutné obzvlášť pečlivě zvažovat svoje místo v síti vztahů, svou blízkost, resp. vzdálenost k druhým lidem. Hněv tedy není jen obtížná situace, ohrožení destrukcí, ale také možnost získání energie k novým dobrým způsobům – k odpovědnému přístupu k sobě i druhým. Proto je třeba odhalovat hněv a agresi, a to i ty projevy, které jsou skryty pod povrchem, především pak u sebe sama. „Když budete proces odhalování provádět vážně a s výdrží, smutně vás překvapí vlastní destruktivnost. Smutek z vlastní destruktivity nás motivuje ke změně a umožňuje nám přestat ji vidět pouze v druhých lidech, to znamená přestat ji do nich projikovat“ (s. 163).

  Kast potom v kontextu prožívání hněvu zdůrazňuje specifický význam odpovědnosti za pocit vlastní hodnoty. Přesnější „praktické“ vymezení konstruktivního hněvu nechává Kast na Steinertovi (1995), opírá se o jeho stať o agresi v učebnici psychiatrie2. Zdá se, že je pesimističtější než on, neboť na rozdíl od něho předpokládá, že i v případě zdravého zacházení s hněvem dochází k přesouvání hněvu a agrese na druhé lidi. A mezi řádky nás vyzývá k neustálému přezkoumávání vlastních motivací.

  Z výše napsaného je patrné, že v knize Hněv a jeho smysl: podněty k seberozvoji se můžeme dočíst mnoho o tom, jak vypadá nezdravý hněv, výrazně méně však o tom, jak se hněvat zdravě. V knize převažuje negativní způsob vymezování „smyslu hněvu“. Výhodou negativního vymezování je svoboda pro představivost čtenáře, sám čtenář zvažuje a rozmýšlí nad tím, jak vypadá konstruktivní zacházení s hněvem. Nevýhoda je zřejmá, ani po přečtení si nejsme jisti, jak přesně konstruktivní hněv vypadá.

  Je však třeba podotknout, že emoce jsou jevy komplexní a zároveň citlivé na osobní a situační kontext, jen stěží můžeme vystihnout, jak objektivně fungují. Míra vlivu subjektivity jedince vysoce překračuje to objektivní a obecně zachytitelné. Z tohoto hlediska je přístup Vereny Kast naprosto srozumitelný a konečně i přínosný, a to zdaleka nejen proto, že hněv patří v odborné, obzvláště pak české nebo do češtiny přeložené literatuře, spíše k opomíjeným emočním jevům. Přesto se nabízí otázka, zda by obvykle negativně nahlíženému hněvu neprospělo, kdyby byly ještě více akcentovány jeho život obohacující aspekty.

 

Mgr. et Mgr. Anna Kolářová
psycholožka s klinickým zaměřením, terapeutka
kolarovanna@seznam.cz
http://e-psycholog.eu/clanek/128