KlokArt 2017-0630 - 70 % slevy 2017_06Výstava Karel 2017-06Kniha měsíce 2017-06Tuhej Tulipán

KlokArt 2017-0630 - 70 % slevy 2017_06Výstava Karel 2017-06Kniha měsíce 2017-06Tuhej Tulipán
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70%
Hvížďala Karel - Restaurování slov

Hvížďala Karel - Restaurování slov

Vaše cena s DPH
199 Kč 179 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
(eseje)
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-374-1
Počet stran / vazba
304 / Pevná
Rok vydání
2008
Kód
14102701
EAN
9788073673741
Obálka v tiskové kvalitě


Eseje známého novináře a beletristy shrnují jeho přemýšlení o stavu české společnosti, českého jazyka a „české duše“ poslední doby. Hvížďalovou výsadou je síla diagnózy, jeho odstup, s nímž sledoval české prostředí z německého exilu (1978–1990) mu dosud napomáhá vidět to, co očím mnoha jiných publicistů a spisovatelů zůstává skryté. Hvížďala je často nesmlouvavý k malosti českých poměrů a k plebejství české politiky a veřejného života, nebere si servítky, když mluví o konání nejvyšších státníků, ale i prostých lidí na ulici. Červená nit jeho psaní je vedena jasným pojmenováním reality, za jeho texty je znát zápas o odpovědnost vůči slovům malým i velkým.
K. Hvížďala pracoval od 60. let minulého století v médiích (Mladý svět, Albatros), po návratu z německého exilu byl šéfreportérem MF Dnes, spoluzakládal časopis Týden. Publikoval přes dvacet knih rozhovorů, pět próz, přes dvacet rozhlasových her. Vydal knihy esejů o novinařině Moc a nemoc médií a Jak myslet média.

Také jako e-kniha

Hvížďala Karel - Restaurování slov
Hvížďala Karel - Restaurování slov
Hvížďala Karel - Restaurování slov
Hvížďala Karel - Restaurování slov


Karel Hvížďala: Hvížďala Karel - Restaurování slov
„Někdy se bojím probudit, protože mě ve snu pronásleduje představa, že až procitnu, zjistím: Všechna slova jsou dutá. Zbyly z nich jen pahýly.“ Tato noční můra, kterou Karel Hvížďala zmínil v eseji pro Reflex, se vznáší i nad ostatními třemi desítkami esejů a textů, které pod názvem Restaurování slov vydává Portál. Kniha představuje výběr esejů psaných pro média v rozmezí let 2005 – 2007 zejména pro týdeníky Reflex, Respekt a pro Český rozhlas Vltava. Eseje zde vydané jsou zařazeny v původní, nezkrácené verzi, případně je Hvížďala doplnil či přepracoval.
Pro nezasvěceného čtenáře – pro takového, který se s úvahami Karla Hvížďaly nesetkal a který o médiích dosud nepřemýšlel - představuje kniha poněkud pochmurné až děsuplné čtení. Přesnou řeč čili schopnost nazývat věci pravými jmény podle autora postupně ztrácíme. Slova se vyprazdňují, jsou zneužívána způsobem komunikace ve veřejném prostoru – rozostřují je jak média sama (zejména bulvarizací obsahu), tak PR praktiky a manipulace ze stran všelijakých podnikavců i politických stran. Jazyk a přesná řeč se ale rozpadá i nedostatkem ticha, jež nutně přesnému myšlení předchází. Ticho je totiž zahlušeno, zaplněno všudypřítomným levným masovým zbožím, ať už se to týká levné materie nabízené velkými řetězci nebo levných spotřebních idejí podbízených masovou kulturou. Jak dlouho může takové společenství přežít, ptá se Karel Hvížďala.
Čtenář poučený a obeznámený s jeho texty naopak tuto temnou a nevlídnou analýzu očekává. Analýzou české mediální krajiny i médií v Německu, Rusku nebo USA se Hvížďala zabývá dlouhodobě. Otázka Proč se dnes vše závažné tak lehce mění v simulakry (znaky bez významu, bez reality, již by označovaly) například zazněla již v knize rozhovorů a esejů Moc a nemoc médií (2003). Fenomény bulvarizace, infotainmentu nebo mediokracie se zabývala také druhá kniha esejů a rozhovorů Jak myslet média (2005). Další zneklidňující stálicí Hvížďalových úvah je snaha mediálních magnátů propojovat média a stlačit náklady na minimum. Úsporná opatření, píše Hvížďala, nutí média páchat harakiri.

Esej jako urychlovač myšlení

Situace je vážná, varuje Hvížďala: „Tam, kde byla přesná řeč systematicky desítky let ničena jako u nás, stačí k zahlušení již pouhého náznaku přesného slova jen malé peníze a slabá vůle k moci. Každá událost je pak proměněna v kýčovitou operetu, v níž pro ticho není místo. ... Za takové situace už není lhostejnost hříchem, ale trestem.“ Restaurátor slov Karel Hvížďala chce odkrývat zapomenutý či pokřivený smysl slov, chce opatrně snést falešné nánosy a zacelit trhliny na plátně sociální reality. Esej je urychlovač myšlení, píše v úvodním Eseji o eseji. Upozorňuje tak například na sedm poškozených slov, píše o zvědavosti a zvídavosti, o mašíblech a pábitelích, o strachu z nuly nebo o rozdílnosti evropských hodnot a české tradice.
Znepokojivá – ve smyslu, že je to stále třeba a zejména u zákonodárného sboru se to zcela míjí účinkem - je Hvížďalova obhajoba nezastupitelné role veřejnoprávních médií. Veřejnoprávní instituce, z nichž nejdůležitější je televize, mají strhávat simulovaným světům masky. Tato média se mají podílet na zachování a formování identity občanů, a proto být oddělena od politiky a silně dotována. Skutečné informace, jak píše Hvížďala, jsou velmi drahé.
Jeden ze tří kreslených vtipů, jež knihu Restaurování slov uvádějí, představuje Dona Quijota, odpočívajícího po bitvě s větrnými mlýny. Sancho Panza se stehýnkem v ruce mu slovy kreslíře Vladimíra Renčína říká: Připomínáte mi, milostpane potulný rytíři, vztah Karla Hvížďaly k médiím. Tak beznadějný tento vztah a také Hvížďalův boj není. Hvížďala je spíše jedním z mála současných žreců neboli obětních kněží, kteří měli výsadu přesného pojmenování a o jejichž znovuzavedení Hvížďala v jednom eseji volá. Takovým žrecem, obětním knězem, by ale – ve vlastním zájmu – měl být především každý sám.

Markéta Růžičková
Karel Hvížďala: Restaurování slov
Karel Hvížďala hlboko verí. V hlbokú previazanosť zodpovedných médií a života demokracie. Keď teda obhajuje novinárstvo ako filozofické povolanie, stojí práve za demokraciou. Tá je preň, ako pre príslušníka tradičnej intelektuálnej elity, podmienkou života západnej civilizácie.

Súbor esejí Restaurování slov mapuje Hvížďalovu tvorbu z rokov 2005 - 2008 pre Český rozhlas Vltava, časopisy Reflex, Respekt, Euro a brniansky mesačník Rozrazil. A niektoré texty znova vyšli aj v Salóne Kumštu.

Popredný český novinár a teoretik médií v nich opäť ukazuje na vnútornú premenu novín, ktorá v súčasnosti prebieha, aj na takmer dokonaný prerod televízií. A v odklone od zložitých správ a analýz k čiastkovým informáciám a zábave, vidí ohrozenie účasti občana na rozhodovaní. Upozorňuje na zahltenie verejného priestoru balastom, Pre ten skutočnosť, ktorej je človek priamou súčasťou, nahrádza mediálna realita, ktorej sa človek môže zúčastniť len sprostredkovane. Hvížďala tiež predvádza, ako úmyselný či náhodný posun obsahu slov znemožňuje diskusiu, a deformuje tak klasickú demokraciu. A s oslabením inštitúcií, ktoré strážia tradičné hodnoty liberálnej demokracie, kladie otázku, či západná civilizácia ešte má právo na svoje výsadné postavenie.

Esej ako postreh

Postrehov, ktoré Restaurování slov ponúka, je samozrejme viac. Svetoví mediálni teoretici ako Jürgen Habermas alebo Denis McQuail odhaľovali svet a médiá v ňom nástrojmi sociológie. Karel Hvížďala sa často sústredí na slovo, aby cez jeho oslabenie ukázal premenu celých teórií. Akoby bol v porovnaní s Habermasom alebo McQuailom na menšom, ale zároveň pracuje na poli, ktoré napríklad sociológiu zastrešuje.

Taká dvojpólnosť je špecifikom žurnalistiky. A Hvížďala, ktorý spoluzakladal prestížny český časopis Týden, aby ho v ďalších rokoch viedol ako šéfredaktor, z novinárstva vychádza rovnako, ako za jeho prapôvodnú podstatu bojuje.

Lebo médiá nemusí postaviť do centra svojho uvažovania iba novinár. Vznikom mediálnej reality, ktorú noviny a televízie často aj mimochodom tvoria, samy prekračujú svoje pôvodné poslanie. Nástroj nepriamej verejnej kontroly sa mení na nástroj tvorby kontrolovaného, ale i na nástroj, ktorý kontrolované (nekontrolovateľne) zahmlieva. Od tejto premeny odvíja Hvížďala pozorovanie rozpadu klasickej demokracie. A práve ten je dôvodom, pre ktorý Hvížďalove eseje majú vzniknúť.

Esej esejí

Základným dielom, ktoré súbor obsahuje, môže byť text Budeme spolupachatelé genocidy Evropanů? V septembri 2005 ho uverejnil týždenník Reflex. A možno ho označiť za esej esejí. Aj preto, že Karel Hvížďala v ňom radí do uzavretého celku čiastkové podnety a postrehy dokonca i z esejí, ktoré tento text časovo až nasledovali. Aj preto, že v ňom vyčerpávajúco rozvíja tri myšlienky: Médiá prestávajú byť kultúrnym statkom; Stranícka politika sa premenila na instantnú politiku; Štát stratil svoju funkciu, Európu spája kultúra a jej hodnoty.

Predmet Hvížďalovho záujmu tu až na dreň odhaľuje napríklad tvrdenie, že ,,predstavitelia médií (die Medienmacher) sa dobrovoľne vzdali (s viacmenej mlčanlivým súhlasom vlád) náročnej roly spolutvorcov kultúry. Úplne sa odpútali od duchovného rozmeru tohto podnikania, ktorý možno ťažko zmerať, neprináša okamžitý zisk a ktorého dôsledky sú dlhodobé, ale zásadné." V neprepracovanej verzii eseje pri týchto vetách ešte stálo prirovnanie, podľa ktorého sa predstavitelia médií zaradil po boku výrobcov áut a čižmičiek. A tým záleží len na zisku.

Kým na Slovensku bol esejistom, aký zatiaľ nemá nástupcu, Vladimír Mináč, Karel Hvížďala patrí nielen v Česku isto medzi najzaujímavejších. Jeho štýl stojí najmä na faktoch a prácnom odkrývaní súvislostí zahalených zložitosťou, inokedy zase nenápadnosťou prirodzenosti. Mináčov esejizmus bol plný osobnej polemiky, Hvížďala úzkostlivo pracuje objektivitou. Mináč vyvolával otázky, Hvížďala ponúka presné pomenovania. Pre svoj štýl musia také eseje hrať kvalitou. Presným slovom pretierajú zrak.

Pokus o esej

Ak si chce človek predstaviť, čo príde v ,,pohvížďalovskej apokalypse", musí čeliť spoločnosti bez klasických médií, bez klasickým inštitúcií, ale aj bez klasickej politiky. Lebo Restaurování slov nachádza v popkultúre, globalizácii a mediálnej realite neriadený rozpad starého poriadku. Aj keď sa moderných technológií Hvížďala nebojí, pre ich rýchlosť uvažujúc vyslovuje obavy.

Známa podoba sveta sa rozpadá pred očami a už sa nezdá byť iba výplodom chorých mozgov, že nastáva nová epocha. Prerušenie prenosu informácií medzi sociálnymi skupinami aj generáciami, ktoré má na svedomí premena školstva a do hĺbky najmä vysokého školstva v Európe, vedie k premene spoločnosti, ktorá sa zdá zrazu bez hodnôt. A konzervatívne trvanie na tých klasických dáva priestor ešte väčšiemu odcudzeniu a rastu napätia. V minulosti často explodovalo do vojny či revolúcie.

Je azda na mieste prehodnotiť všetko vrátane základných ľudských práv? Možno sa tak pripraviť na novú epochu, aby svojich predchodcov nezadupala do prachu? Intelektuáli opakujú mantru o demokracii ako najhoršej z možností, ale najlepšej, ktorú ľudia poznajú. A demokracia zatiaľ smeruje k svojmu vyprázdneniu - teda oligarchii, či k anarchii, ktorá je zraniteľná v prvom rade snahou úzkej skupiny o despociu.

Rozštiepenie pravdy a skutočnosti môže nežiaduci postup iba urýchliť. Lenže zdá sa, že čo totalitné systémy napriek veľkej snahe nedosiahli, naplní s vidinou zisku a dobrovoľne sama liberálna demokracia. Volanie po ozajstnej demokracii je teda stále volaním po humanite. Aj prostredníctvom esejí.

Esej ako podnet

Môže sa zdať, že spochybniť Hvížďalove postrehy nie je ťažké. Veď na premenu médií, ktoré pranieruje, ukazuje práve v mediálnom priestore. A dokonca esejami, teda klasickým intelektuálnym nástrojom. Táto prítomnosť mu však rovnako môže dať za pravdu. Stačí uvážiť, že médiá sa uzatvárajú do vlastného sveta.

Prednosťou Karla Hvížďalu je zrozumiteľnosť. Pokiaľ existuje novinárska spisba v knižnej podobe na Slovensku, väčšinou je len výberom rozhovorov a fejtónov. A ak hovorí o médiách, potom sa uzatvára pre teoretický a akademický svet. Restaurování slov, naopak, nie je zložitým čítaním. Mať teda i na Slovensku aspoň jedného Hvížďalu by azda mohlo znamenať, že slovenské novinárstvo je v dobrých rukách.

Lebo esej je majstrovský žáner a celistvý myšlienkový svet. Podobne ako karikatúra. V tej, ktorá knihu otvára, oznamuje občan Vladimíra Jiránka znechutenému Hvížďalovi: ,,Kdeže eseje, pane! Na barikády by to chcelo."

Juraj Fellegi

Zdroj: Pravda, príloha Kumšt, 17. mája 2008

Reštaurovanie slov a našej pamäte - rec. E. Bachletová

Karel Hvížďala, známy český novinár, spisovateľ, po návrate z nemeckého exilu pôsobil ako šéfreportér MF Dnes, spoluzakladateľ týždenníka Týden. Vydal knihy esejí o žurnalistike Moc a nemoc médií a Jak myslet média. Je autorom viac ako dvadsiatich kníh rozhovorov a dvadsiatich rozhlasových hier.

Knižné vydanie esejí Karela Hvížďalu, ktoré odzneli v Českom rozhlase 3 - Vltave či boli publikované v českých periodikách, prípadne boli doplnené či prepracované – má príznačný názov Restaurování slov. Sám autor sa totiž vo svojich textoch usiluje o obnovu, opravu či rekonštrukciu významov, ktoré slová v sebe nesú. Bola som fascinová s akou presnosťou, naliehavosťou, dôslednosťou, ale najmä múdrosťou Hvížďala otvára a pomenováva politické, etické, kultúrne a mediálne témy. Autor hneď v úvode ponúka Esej o eseji, kde vymedzuje definície eseje z pier teoretikov či literátov. Hvížďalove eseje sú však predsa len v niečom iné. Do svojich úvah zakomponoval fakty, výsledky rôznych výskumov, vyjadrenia politikov, novinárov, spisovateľov, filozofov, súčasných osobností kultúrneho a spoločenského života. Opiera sa o ne, polemizuje s nimi, alebo rozvíja ich názory. Zároveň autor ponúka znepokojivý pohľad na dejiny a našu prítomnosť a precízne obnažuje, osvetľuje pojmy, ktoré svet zdeformoval či priamo nahradil lžami. Hvížďalove eseje sú častokrát plné provokujúcich tvrdení, šokujúcich názorov, ktoré adresuje politikom, médiám, verejnosti. To všetko podané kultivovane, s noblesou a jasnozrivosťou ducha. Domnievam sa, že eseje, ktoré Hvížďala venoval najmä mediálnym otázkam, by sa mali stať povinnou literatúrou nielen pre študentov žurnalistiky, ale aj pre mediálnych pracovníkov vôbec.

Hvížďala nanovo otvára politické témy, ktorými žila a žije Európa, analyzuje historické udalosti, obdobia totalít, témy demokracie, témy globalizácie, problémy nacizmu, nacionalizmu, terorizmu, civilizačné a kultúrne strety a napätia. A vždy sa vracia k téme slova, keď píše: „Dnes si myslím, že právě práce na osvobození slov by měla být hlavním úkolem pro dobré novináře: vzdorovat svými výkony vykradenému jazyku. Nutit veřejne činné lidi, aby používali slova v původním závazném a těžkém významu a nezneužívali tak snadno a s radostí jejich převrácenost ve svůj prospěch. Novinář by měl být opravář jazyka a měl by umět prožívat tuto námahu jako akt vytržení při obnove konstrukce systému, v němž slovo je základním kamenem.“ (s.84-85, esej O vnitřním Bohu) K tejto téme sa viaže aj ďalšia esej – O století, které obětovalo slovo, v ktorej poukazuje práve na 20. storočie. Tu sa zrodilo nebezpečenstvo, že básnikom bude znemožnené používanie slov, že „slovo“ bude vyhnané do exilu. Lebo „poezie je zápas o paměť slov, o permanentní zakládaní světa, ale zároveň musí být podepřena sebepoznáním.“ (s. 113, O století, které obětovalo slovo) A Hvížďala potom načrtáva historické súvislosti (nacizmus a genocída Židov, komunizmus v Rusku), ktoré uzatvára vyjadrením: „Člověk se definuje tím, co jej zneklidňuje, a to je vždy slovo, proto se ho báli.“ (s. 115).

A akú pozíciu má dnes slovo v médiách? Po prečítaní esejí, ktoré Hvížďala zameral na analýzu mediálneho sveta, mediálnej civilizácie, globálnej mediálnej dediny, som sa iba utvrdila v skepse, akú pociťujem zo súčasného svetového mediálneho trendu. Hvížďala píše: „Rychlost určuje důležitost. Obsah ztrácí na významu. Každou zprávu jsme již v nějaké podobě někdy slyšeli, jsme fascinováni jen rychlostí, s níž jsme u nových sdělení pomocou sítí jen s malým zpožděním rovňež přítomni. Stávame se otrlými voyeury čehokoli.“ (s 224, Texty o médiích Jak myslet média v 21. století aneb o rychlosti a pozornosti jako nové měne). Hvížďala poukazuje na nový kult, ktorý sa skrýva vo vzbudzovaní pozornosti u ľudí – je to ekonomika pozornosti. A pokračuje: „Prominenti se stávají novými klasickými kapitalisty pozornosti. Informace a pozornost odsunuly peníze na vedlejší kolej, jsou až tretí v pořadí.“ (s. 226) Nemenej zaujímavé sú texty, v ktorých autor zachytáva vývoj printových médií, internetu, postavenie verejnoprávnych médií, financovanie médií a zámery mediálnych koncernov. A opäť nastoľuje problém kultúry, ktorú postupne vytláča technická civilizácia, v úzkom prepojení na média. V eseji O mediálni civilizaci, Hvížďala odvážne, presvedčivo a veľmi reálne hodnotí zmeny, ktoré mediálna civilizácia v myslení ľudí a celej spoločnosti spôsobuje. Uvediem iba niektoré: v mediálnej civilizácii je všetko len hra. „Mediální svět definitivne rozbíjí hranice mezi vážnym, vědeckým, tragédií a jarmarkem, povrchne exhibicionistickým, laškovně hravým a drbem či pomluvou.“ (s. 237, O mediálni civilizaci) Hvížďala tiež naznačuje, že mediálna civilizácia zrušila autority, zbavila človeka zodpovednosti a zároveň v nej stratil človek svoje centrálne miesto. Mediálny obraz sveta však pôsobí oveľa bohatšie, vďaka jeho rozmanitosti, množstvu nových kontextov, avšak symbolom sa stáva fragment reality.

Restaurování slov je knihou, ktorá prináša čitateľovi výnimočný pohľad na médiá a svet, v ktorom žijeme. A to bolo aj cieľom Karela Hvížďalu. Viesť čitateľa k poznaniu, premýšľaniu a hľadaniu odpovedí. Je zrejmé, že autorovi sa zámer skutočne vydaril.

 

Mgr. Eva Bachletová, PhD., bachletova@fphil.uniba.sk
Zdroj:Otázky žurnalistiky, roč. LI, č. 3-4 (2008), s. 122

Esej o eseji Karla Hvížďaly
Do Čech a na Moravu přišlo slovo esej z angličtiny, kde se píše essay; ve starofrancouzštině je to essai, což je již zmiňovaný pokus. Odvozeno bylo z latiny: exagium je vážení, zvažování, exactio ale již v překladu znamená požadovat. Základem tohoto slova je agere, jednat, konat. Původní obsah tohoto žánru poprvé pojmenoval Michel de Montaigne.
Je aktivnější, a nejspíš proto ho všechny diktatury nesnášejí či v nich alespoň trpí na úbytě. Z křídel mají všechny totality strach. Geflügelte Worte fungují jako strašáci. V oblibě mají slova-lasičky (Friedrich von Hayek), která vysají původní obsah všech slov, jimž jsou předřazena, aby nefungovala a nic určitého nepojmenovávala, neobjevovala. Aby v každý moment mohla být použita proti komukoli.
O eseji byla vyslovena řada úvah. Pokusím se jich pár připomenout. Virginia Woolfová o prvním esejistovi (či přesněji o tom, kdo toto slovo použil poprvé) napsala: „Hovořit sám o sobě, pozorovat své vlastní vr tochy a přitom kreslit diagram váhy, barvy a obvodu duše při její zma tenosti, její pestrosti a nedokonalosti, je umění, které ovládá jediný muž – Montaigne.“ A sám vynálezce eseje o svém psaní řekl: „Já sám se pyšním tím, že výhody života nazírám s přezvědavou péčí a přitom zcela po svém. Když je tak zevrubně zkoumám, zjišťuji, že jsou vskutku z prázdné látky větru. Ale cožpak nejsme i my ve všem všudy pouhý vítr?“
Michel Foucault to vidí jinak: „Esej je topologický řez tématem. Osobní je u něj spíše přístup.“ A Jean-Paul Sartre zase považoval eleganci za konstituantu eseje. Byla to podle něj karteziánská idea, která od tohoto žánru vyžadovala lehkost, jasnost a nutnost.
Slovenský teoretik Jozef Bžoch , který se esejem zabýval v půli 60. let minulého století, říká: „Jako je v šachu nejmocnější figurou královna, v literární kritice je nejmocnější královnou esej. Je synonymem nejen důstojnosti, ale i svobody pohybu, který se uskutečňuje po libovolné ose. Dívá se z výšky, proto se jeho rozhodnutí týká celé situace, a to i tehdy, když se zdá, že je autor zaujatý nepodstatnými maličkostmi. Výška eseje je aristokratická, tak jako svoboda pohybu neznamená šlapání po záhonech. Pojmenování této výšky je nadhled, kterým se liší člověk od zvířete a esej od oficiální kritiky.“
Esej je procházka pro potěšení, ne obchodní cesta. Když se hovoří o eseji, může jít jen o procházku na daném poli bez úmyslu ho vyměřovat. Na tomto poli se nebude orat, nebude se sít. Má zůstat loukou, neobdělaným kouskem země. Jeden z procházejících se zajímá o květy, druhý o vyhlídku, třetí hledá hmyz. I honění motýlů je dovolené. Vůbec všechno je dovolené – kromě úmyslů vyměřovače, rolníka či spekulanta… Esej nemá formu, je to hra, která si vždy znovu vytváří nová pravidla. Tak nějak lze přeložit úvahu Michaela Hamburgera. Současné eseje nejsou utopiemi, proroctvími, plány, ale spíše protesty a svědectvími, tlumočníky nejasných nadějí… Znepokojují. V eseji Francouze Armanda Petitjeana najdeme mimo jiné otázku: „Jak je možné dnešnímu člověku svěřit budoucnost civilizace?“
A Július Vanovič zase napsal: „Mnozí nemají esej rádi: provokuje a dráždí. Je trochu nezařaditelný. Vymyká se mírám, šablonám a metodám, vybočuje z vyšlapaných cest, kterými šel vědecký a metodický rozum. Nejenže se mu vymyká, ale trochu ho i usvědčuje a vysmívá se, a to zvláště v oblastech, kde se dílo otevírá a dotýká nekonečného života a kde se protíná s jeho iracionalitou. Z těchto střetů esej vychází jako vítěz.“ Jeden z takových střetů popsal v eseji například filozof Karel Kosík , když v něm zorganizoval setkání René Descart a s Janem Ámosem Komenským v třicetileté válce. Popisuje scénu založenou na drbu, podle kterého slavný francouzský myslitel bojoval v řadách císařského vojska na Bílé hoře a podílel se na české nesamostatnosti. Descartes vítězí a Komenský jako symbol vzdoru odchází do exilu. Nastupuje období účelové racionality.
A ještě jedna úvaha z pera Gyórgy Luká cse: „Báseň čerpá své motivy ze života (a z umění), pro esej je umění (a život) modelem. Možná že tím se už dá charakterizovat rozdíl. Paradoxnost eseje je skoro ta samá jako paradoxnost portrétu. Když stojíme před nějakým Velázquezovým obrazem, říkáme si ,jaká podoba‘, přestože nevíme, komu se osoba na obraze podobá. Přirozeně se portrét nepodobá nikomu. Nemáme ponětí, koho zobrazuje, a možná se to ani nedá zjistit a ani to není zajímavé. Přesto ale máme pocit, že zobrazení je věrné… A přece, i když známe člověka, kterého obraz znázorňuje a je mu podobný, či nepodobný, nejde o abstrakci, když řekneme: ,To je jeho podstata.‘ A i když momentů z jeho života budeme znát tisíce, musíme se přiznat, že nic či skoro nic o nesmírně velkých částech života dotyčného člověka nevíme, že nevíme nic ani o vnitřních záblescích těch, co známe, a o reflexi, kterou vzbuzují u jiných. A přibližně tak si představuji pravdu eseje.“ Esej znamená postoj a postoj znamená charakter plus inteligenci. Při jeho zrodu nestojí touha po originalitě, ale po pravdě, která ještě nebyla vy slovena. Snaha artikulovat tušená nebezpečí… Esej si vytváří systém ad hoc, neváží ho žádná vědecká pravidla hry, která se opakují. V eseji je dovoleno všechno kromě podvodu a lži. Proto dokáže spojovat pomocí paradoxů i problémy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, a zase naopak rozlučovat a narušovat spojení, která se zdála být trvanlivá. Esej je urychlovač myšlení. Náhlé změny zorného úhlu, přechod z vážnosti do ironie a z věcnosti do nadsázky – to je to, čeho není v eseji nikdy dost a čeho se tak obává náš strohý, jednosměrný a suchopárný život, říká, když to trochu shrnu, Slovák Jozef Bžoch.
Podle básníka Ivana Wernische je esej spíš básnická disciplína. Pokus o za chycení něčeho, co uhýbá a k čemu se nelze vydat přímo. Obkružování tématu, chození kolem horké kaše. Jinými slovy šití nových tvarů z prázdné látky větru.
V novočeské literatuře jsou podle Wernischova názoru počátky eseje k nalezení už v teologických rozjímáních z konce 17. století (texty Josefa Mírovíta Krále a Antonína Čermák a). To ale znamená, že je tu pří má návaznost na baroko. Za eseje by tak bylo možno považovat některá kázání Bílovského nebo třeba de Waldta. Moderní česká esejistika začíná na konci předminulého století Arnoštem Procházkou a F. X. Šaldou. "Restaurovat podle Slovníku cizích slov znamená obnovovat, opravovat, nastolovat, ale taky zotavovat se. Jde vlastně o takovou starobylou práci: Dissertatio apologetica pro lingua, rozpravu na obranu jazyka. Hledám cesty, po kterých kráčely Quignardovy bludné stíny, a čekám, zda mně (nám) nedají znamení. Přesnější slova a hledání nového řádu či kompozice mají vřavě informací propůjčit v každém eseji ustrnutí, v němž by bylo možné otevírací znamení alespoň tušit. Samozřejmě bez záruky, protože jde o eseje, česky pokusy."

Další eseje Karla Hvížďaly nabízí kniha: Hvížďala Karel - Restaurování slov

Elektronická kniha
e-knihu koupíte za 155 Kč na:
eBux.cz, eReading.cz, Palmknihy.cz, wKnihy.cz, Kosmas.cz