Kniha měsíce 2016-12E-kniha jako dárekSoutěž
Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti

Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti

Vaše cena s DPH
167 Kč 150 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Rozebráno


Přihlaste se a nechte si hlídat dostupnost


Autor
Podtitul
Jak neohrožovat sebevědomí dítěte; budování vztahu s dítětem; podpora svobo
Překladatel
Dostálová, Zdeňka
Nakladatel
Portál
ISBN
80-7178-855-4
Počet stran / vazba
136 / Brožovaná
Rok vydání
2003
Kód
12103003
EAN
9788071788553
Obálka v tiskové kvalitě


63 principů dokládaných řadou příkladů pomůže vychovat dítě k pocitu sebedůvěry. Sebeúcta a sebedůvěra jsou základním pozitivním lidským postojem vůči sobě samému a zároveň i nezastupitelným zdrojem životní energie. Rozvine-li člověk tento postoj, vnímá sebe sama jako někoho, kdo je schopný a kompetentní, jedinečný, hodný lásky i schopný milovat. Přehled principů, čtivých a dokládaných řadou příkladů, pomůže dospělým jednat tak, aby jejich děti vyrůstaly k pocitu sebeúcty a sebedůvěry.

Jak (ne)vychovávat děti
"Dobrá rada - ta se cení, nic lepšího nad ní není. Jak ji ale rozeznat od tolika špatných rad?" Lidové pořekadlo, které při výchově dětí platí dvojnásob. Není od věci dát na radu někoho, kdo má v dané oblasti dlouholeté zkušenosti. Kniha Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti v sobě skrývá návodů na správnou výchovu více než dost.
Napsali ji společně Patricia H. Berneová Ph. D, psycholožka a učitelka a její manžel Lois M. Savary, Ph.D., který je specialistou na obor rodinné komunikace a pořádá odborné semináře s touto tematikou. Základním motivem knihy jsou praktické návody a doporučení mající za cíl vychovat dítě, které s nadhledem a bez obtíží dokáže zvládat veškeré starosti i radosti, které dětství přináší.
Jako malou ochutnávku přijměte tuto ukázku:

Odměna a přátelství

Možná, že místo odměna bychom měli přesněji říci dar. Výraz odměna v sobě má cosi neosobního; obdarovávání se však váže k přátelskému vzájemnému vztahu. Vypovídá o vztahu, kdy si přátelé dávají navzájem dárky, rádi a z vlastní vůle. Myslím, že o takto chápané obdarovávání právě při terapiích šlo. Například, i když jsem Albertovi dávala za každý obrázek, který mi nakreslil, žvýkačku, dávala jsem mu ji ráda. Věděla jsem, že je má rád. Když z nějakého důvodu někdy obrázek nenakreslil, oby jsme věděli, že žvýkačku stejně dostane. Šlo spíš o vzájemné obdarovávání než o odměňování za uspokojivý výkon. On mi jako dárek dával obrázek a písničku a já jemu žvýkačky. Oběma nám to přinášelo radost a potěšení.

Kdykoli některý z mých žáků napsal třeba povídku, těšilo mě to, měla jsem radost, že se jim to povedlo. Zdálo se mi přirozené, že jim chci za tu radost něco dát. Možná, že právě v tom spočívá tajemství sebedůvěry: prostě radujete-li se z úspěchů dětí, zvýší to jejich sebedůvěru a umožní jim, aby se ze svých úspěchů také radovaly.
Po určité době právě ty úspěchy přinášely dětem pocit vnitřního uspokojení bez ohledu na bonbony, žvýkačky či cokoli jiného.
Zmínila jsem se o Angele, která mě jasně obdarovávala tím, jak mi vždycky nosila dárkově zabalenou (včetně stužky a jmenovky) povídku, kterou napsala o víkendu. Věděla, že mě to potěší, ale přinášelo jí to také dobrý pocit z vykonané práce. A to, jak obdarovávala své přátele skořicovými bonbony za to, že si jí všímali a hráli si s ní, svědčí o tom, že moc dobře věděla, co to znamená někoho obdarovat.

Tajemnou moc, kterou má obdarovávání, možná lze vyjádřit takto: „Díky tvému dárku je mi dobře a je mi dobře i kvůli tobě.“ Myslím si, že si děti občas uvědomují, že jejich úspěchy jsou pro mne vlastně dárky, díky nimž je mi dobře. Díky jejich dárkům si vážím sama sebe, stejně jako si vážím jich.
Moje vlastní děti se mě často ptaly, jestli mi nevadí, když po mně něco chtějí. Nemohly si například představit, že mi nevadilo, když jsem je vozila na různé akce. „Asi se ti to moc nehodí,“ říkaly mi. „Víš určitě, že ti to nevadí?“ Snažila jsem se jim vysvětlit, že mám dobrý pocit, když pro ně můžu něco udělat.

Jednou měla Miranda vystupovat v nějaké hře. Asi hodinu před premiérou zjistila, že potřebuje přežehlit sukni od kostýmu a taky ji raději trochu zkrátit, protože si ji na jevišti při zkouškách pořád přišlapovala. Řekla jsem jí, že sukni ráda vezmu domů, přežehlím ji, vezmu s sebou jehlu a nit a vrátím se do školy. A to jsem taky udělala. Miranda se chodila dívat, jak jsem s šitím daleko, a pořád se ptala: „Opravdu ti nevadí, že tohle všechno děláš?“
Nevěděla jsem, jak jí vysvětlit, že mi to nejen nevadí, ale že sedět v zákulisí a spravovat své dceři kostým mi přináší potěšení. Cítila jsem, že mě Miranda potřebuje, že si mě váží a že jsem pro ni důležitá. Věděla jsem, že to, co dělám, ji pomůže cítit se a vypadat na jevišti lépe. Chtěla jsem, aby měla v té roli opravdu úspěch, a chtěla jsem se z toho úspěchu radovat s ní. Měla tak velkou trému a byla mi tak vděčná, že nemohla vnímat to, jak moc jsem ráda, že mohu pro její úspěch něco udělat. Mně to přinášelo zcela zvláštní pocit, že se na něčem podílím, a zvedlo mi to sebedůvěru.

Chtěla bych zdůraznit, že při obdarovávání kromě dávání hmotných dárků jde o vyjádření postoje. Dětem vlastně říkáme: „Chci být ten, kdo přijímá, chci tě obdarovat tak, aby to posílilo zdravou sebedůvěru.“
Jako rodiče se často ocitáme v ošemetné situaci. Snažíme se, abychom dokázali vyváženě dávat dětem lásku a zároveň dokázali vymezit určitá pravidla týkající se jejich chování. Chceme je dostatečně „odměnit“, abychom je motivovali, stimulovali a povzbudili v jejich vlastním rozvoji, ale často také musíme některou jejich prosbu odmítnout. Chceme, aby dosáhly poctu, že si jich někdo váží a že jsou úspěšné. Budování sebedůvěry u dětí je delikátní úkol; mohou nám pomoci věci tak prosté jako dárky a chvíle plné lásky.

Pamatujte si: Přijmete-li dítě bez výhrad a dáte mu najevo svou lásku, posílíte tím jeho sebedůvěru.