Kniha měsíce 2017-03Souboje barevVP sleva Collegium 2017-03KlokArt 2017-03Výstava Karel 2017-03
Jak se stát dobrým psychoterapeutem

Jak se stát dobrým psychoterapeutem

Vaše cena s DPH
285 Kč 257 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-1104-4
Počet stran / vazba
192 / Brožovaná
Rok vydání
2016
Kód
13310301
EAN
9788026211044
Obálka v tiskové kvalitě


Tato odborná příručka je užitečná pro všechny, kdo podstupují psychoterapeutický výcvik, psychoterapií se živí, uvažují o této profesi nebo v ní začínají, i pro zájemce o psychoterapii. Kniha slouží jako průvodce, který usnadní vstup do této pomáhající profese i orientaci v ní. Dobrý psychoterapeut má umět odložit stranou své předpojatosti, když se setká s novým klientem. Má mít vyzkoušeny terapeutické postupy, ale také být schopen přijmout jedinečnost každého terapeutického vztahu. Úkolem psychoterapeuta je dobře spolupracovat s klienty, umět vést rozhovor, uvědomovat si vlastní protipřenosy, které vůči nim má, trpělivě naslouchat, dodržovat etiku a nebát se improvizovat. Kniha je mimo jiné opřena o výpovědi řady zkušených psychoterapeutů, kteří si postupně vytvořili vlastní styl terapie. Přestože se jedná o text, jenž vychází z výsledků řady výzkumů, důraz je kladen na srozumitelnost a čtivost textu.
Prof. PhDr. Zbyněk Vybíral, Ph.D., působí na Katedře psychologie FSS MU. Byl editorem a spoluautorem knihy Současná psychoterapie (2010). V minulosti pracoval jako psychoterapeut i jako lektor psychoterapeutického výcviku. Zastává pozici senior editora v časopisu Psychoterapie. Je členem mezinárodní Společnosti pro výzkum psychoterapie a autorem řady publikací (např. Psychologie komunikace, Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci, Psychologie jinak, Úskalí internetového poradenství).

Jak se stát dobrým psychoterapeutem
Jak se stát dobrým psychoterapeutem
Jak se stát dobrým psychoterapeutem
Jak se stát dobrým psychoterapeutem
Jak se stát dobrým psychoterapeutem
Jak se stát dobrým psychoterapeutem


Vybíral, Zbyněk: Jak se stát dobrým psychoterapeutem - recenzent Mgr. Katarína Bradáč

Milý čtenáři, pokud se z jakéhokoliv důvodu zajímáš o psychoterapii, vezmi si a pročti tuhle knížku. Dovolím si poznamenat, že ať jsi začínajícím nebo zkušeným psychoterapeutem, nebo o psychoterapeutické práci výhledově uvažuješ, nalezneš v ní velmi srozumitelným a čtivým způsobem popsaná důležitá vodítka k zásadám dobré psychoterapie, jaký „má být“ psychoterapeut, jaké má mít dovednosti, co by měl i neměl dělat. Vodítka a taky vlastní doporučení autora, bohaté citace a odkazy na relevantní a zajímavou literaturu či výzkumy. A pokud by si někdo přál se z pozice klienta zorientovat v tom, co by měl od svého psychoterapeuta očekávat a co nikoliv, aby se v psychoterapii cítil bezpečně a posouval se ke svým cílům, také se to dozví. A pro pochopení textu vůbec nevadí, že je v dané oblasti laikem.

Kniha začíná zajímavou citací Sheldona Bacha, psychologa a psychoanalytika, která zní: “Vezměte psychoterapeuta do stáje a sledujte, jak na něj reagují koně.“ Velmi mě potěšilo, že jsem v knize o psychoterapii nalezla analogii s koňmi. Hned vysvětlím proč. Opravdový vztah mezi koněm a člověkem, který je založený na důvěře, trpělivosti, empatii, laskavosti, svobodě a bezpečí, takový vztah je nápadný na první pohled. Je to jako tanec a souznění, když se na takové setkání a dotek dvou duší díváme. Je podložený specifickým uměním komunikace, která je čistá, transparentní, partnerská a upřímná, bez jakýchkoliv bočních záměrů, odsudků či strachu. Jsou to osobní a komunikační kvality, které nelze předstírat a které lze poznat i beze slov. Jsou o důvěře, důvěryhodnosti, laskavosti, přijetí, bezpečí a vnitřní zralosti. A kůň je zaručeně pozná. A protože se neumí přetvařovat, tak když člověk s těmito kvalitami vstoupí do stáje, kůň na něj reaguje se zájmem a bez bázně. Lze vnímat, že se cítí bezpečně a je svobodně ochoten navázat kontakt. A posléze i vztah. A naopak, pokud z člověka cítí strach, nervozitu, agresi či nejistotu, nepřipojí se k němu. Bude se snažit dostat se z jeho blízkosti pryč. Alespoň tohle jsou mé zkušenosti s koňmi.

A nejsou tyto zralé komunikační kvality žádoucí i v psychoterapeutickém vztahu? Z tohoto důvodu pro mne metafora o psychoterapeutovi a koních vystihuje jednu z nejdůležitějších rovin psychoterapeutické práce.

Než začneme číst první kapitolu, autor v jedné ze svých úvodních poznámek velmi sympaticky, s profesionální pokorou konstatuje, že sám nepřináší jiskřivou odpověď na to, jak se stát dobrým psychoterapeutem. A že to spíš bude dlouhodobější proces „stávání se“ ním. A že je spíš na „každém z nás, abychom si našli svou vlastní cestu“. Vážím si takové lidské i profesní pokory o to víc, že je kniha přitom tak komplexní a bohatá na informace, poznatky, odborné publikace a doporučení. Taky proto, že si nelze nevšimnout širokého záběru, který je současně umně a efektivně zpracován do logických návazností a přehledné struktury. A rovněž proto, že v knize nalezneme podnětná témata k zamyšlení. Právě myšlení a jeho reflexe, čili přemýšlení o tom, jak a co myslím, jsou jedním z nejdůležitějších „nástrojů“ psychoterapeuta, začínajícího i zkušeného. Aby se nezavíral do klece omezeného poznání a neobíral tak klienta o nejvyšší možnou kvalitu služby, kterou mu nabízí.

V jiné poznámce v úvodu knihy autor zmiňuje, že psychoterapie je pokaždé, s každým novým člověkem jiná. To se někomu může jevit jako samozřejmost, avšak pro mne je pořád překvapivé, jak často to samozřejmé není. Rovněž v názvu jedné z citovaných publikací zaznívá, že předmětem psychoterapie není porucha, ale člověk. Přála bych si, aby i tohle bylo samozřejmostí.

Pokud položíme mezinárodně uznávaným matadorům - autorům psychoterapeutických metod otázku, co je esencí psychoterapie a co konkrétně dělají, aby byli pro klienta užiteční, dozvíme se zajímavé odpovědi. Přitom každý z nich má svůj způsob, jak přemýšlí o tom, co to vlastně dělá, když dělá psychoterapii. Všechny odpovědi můžou být inspirativními vodítky. To, čím by se měl psychoterapeut nechat „vést“, autor popisuje v první části knihy. Tedy co psychoterapeut má umět, jaký „má být“ a co má dělat, aby byl pro klienta užitečný. A druhá část zas pojednává o tom, co ho naopak může „svést“, tedy co rozhodně psychoterapeut dělat nemá, aby klienta nepoškodil. Informace jsou inspirovány řadou výzkumů a doplněny zajímavými sondami do přemýšlení některých zkušených českých psychoterapeutů o tom, co je pro ně v práci psychoterapeuta důležité a co jim pomáhá být psychoterapeutem. Sám autor nabízí taky svá vlastní doporučení průběžně v textu i v přehledném shrnutí na závěr.

První část knihy je rozvržena do osmi tematických kapitol. Každá z nich pak dané téma detailně a přitom srozumitelně a přehledně rozvíjí. Kapitoly se věnují informacím o tom, co se ví z výzkumu nebo otázce, kdo je odborník. Další klíčovou oblastí je dělání toho, co v psychoterapii zafunguje nebo vytváření specifického mezilidského vztahu, který léčí. Autor se zaměřuje na techniky a postupy psychoterapeuta, mluví o důležitosti vyhýbaní se předpojatostem, o klíčové dovednosti umět vést rozhovor a o nalezení vlastního stylu. Seznamujeme se s myšlenkami jako je nejistota a intuice, důležitost otevíraní nových perspektiv s klientem, „nevědoucí postoj“, práce s hypotézami, reflektovanými postoji psychoterapeuta bez předsudků a pohoršování se, dočítáme se o klidu a jistotě psychoterapeuta. Lingvisticky přitažlivá je citace autora o tom, že: „Předem zaujatý psychoterapeut si validizuje svou teorii, a zároveň invalidizuje jedinečnost klientova příběhu (Vybíral, 2006, s.175). Líbí se mi myšlenka, že by psychoterapeut měl mít rád lidi a svou práci i mimo psychoterapeutickou situaci. A také že společně s klientem vytváříme takové popisy, které jsou pro něj příznivější, i názor, že větší cenu než zaměření se na boj a interpretaci a přepis starých vzorců a veškeré potýkání se s tím, co je v klientovi špatně - je přijít na něco nové, účinné a zdravější. Velmi mi sedí zmínka o tom, jak se můžeme zbavovat snahy zařazovat klienty do tabulek, přihrádek a kategorií a že (v souladu s teorií interpersonálních vztahů) můžeme přemýšlet tím způsobem, že původ duševních poruch (až na specifické výjimky) je v narušených mezilidských vztazích. A že všechna duševní onemocnění mají specifický kontext. Je velmi podnětné číst, že nejvíc toho ví o sobě pacient sám. Tímto vybírám pro ilustraci pouze zlomek z obsahu.

V druhé části knihy se můžeme kriticky zamyslet, čemu je možné v práci a v myšlení podlehnout. Například různým heslům a sloganům či zažitým přesvědčením. A znovu autor nabízí otevřené zamyšlení se a pohled na to samé z více úhlů, jelikož právě slogany, citáty, metafory nebo rčení můžou být v psychoterapii často užitečné a jejich použití nechává na psychoterapeutově umu a reflexi. K tomu autor poskytuje vlastní inspirativní slogany a rovněž vybízí k jejich reflektovanému použití, jelikož se nehodí vždy. Autor rozvádí otázky poškození klienta psychoterapií, otázky etiky a intimity, chyb a terapeutických selhání. Ke každému tématu v druhé části knihy je rovněž uvedena inspirující literatura a bohaté citace z ní.

Autor zdůrazňuje jak přínos beletrizovaných kazuistik (zejména pro začínající psychoterapeuty), tak přínos samotné beletrie. Sám v úvodě knihy rozebírá podnětnou povídku o holčičce, která nemůže spát v jednom pokojíčku se svojí malou sestřičkou, protože ji napadá, že by ji mohla uškrtit. A jak jí její táta skvěle pomůže se tohoto trápení zbavit. Autor poukazuje na paralely otcovy reakce a psychoterapeutické intervence. Prostřednictvím například této ilustrace se mnohé informace najednou lehce propojují s reálným životem a tím, jak dělat psychoterapii účinně.

Díky diplomatickému a respektujícímu stylu, jakým nás autor provádí psychoterapeutickými principy i různými psychoterapeutickými školami, je čtenář partnersky přizván k vlastnímu a svobodnému názoru. Profesor Vybíral nám představuje různé přístupy v oboru bez potřeby radikalizovat, stavět na piedestal či s despektem bortit. Toto svědčí o osobní zralosti, životní zkušenosti a taktu autora. Osobně si tohoto stylu odborné komunikace velmi cením. Knížku proto vnímám jako dialogický prostor, ve kterém se čtenář může cítit bezpečně, protože v ní nejsou diktátorsky předkládána dogmata. Díky zmíněné diplomacii autor nabízí prostor, do kterého se tolerantně vedle sebe vejde psychoanalytik, rogerián, jungián, kognitivně-behaviorální psychoterapeut, systemik, narativec, kolaborativní terapeut, terapeut Pesso – Boyden, psychoterapeut existencionální nebo ericksoniánský a tak dále. Umím si představit, že mnohý čtenář může mít vyhraněnější postoj k některým psychoterapeutickým školám, nebo striktní postoj k často diskutované otázce diagnostikování či k otázce „čistoty“ metodologie výzkumu na poli psychologie, psychiatrie a psychoterapie. Ať je však čtenářův postoj jakýkoliv, nemusí být u čtení této knihy ničím rušen či omezován.

V celé publikaci na mě působí jako jednotící princip respekt. Jednak respekt ke klientovi a jeho jedinečnosti, respekt k odpovědnosti za psychoterapeutické řemeslo a kontinuální vzdělávání se, respekt k vývoji psychoterapie, respekt k protichůdným názorům a konstruktivní kritice i respekt k individuálnímu stylu práce každého psychoterapeuta. Právě nalezení osobního stylu psychoterapeutické práce autor věnuje celou kapitolu. Plně se připojuji k tomu, co zaznívá, že být autentický, cítit se v práci sám sebou a odložit „masku“ psychoterapeuta je důležitá kvalita v procesu stávání se psychoterapeutem.

Mám ráda knížky, které mi „šetří čas“. Dostávám totiž darem mnoho hodin až let, které „pro mne“ autor strávil nad knihami a materiály a vybrané z nich doporučuje, na výcvicích a konferencích a na mnoha psychoterapeutických sezeních se svými klienty, aby mi nabídl svůj životní čas ke konzumaci. Jako v dobré restauraci, kde nám naservírují kvalitní jídlo přímo pod nos, aniž bychom sadili a sklízeli suroviny, aniž bychom sestavovali menu či jej důmyslně vařili. Vychutnáme si pokrm a navíc si domů odnášíme recept z osvědčených ingrediencí a jejich unikátních kombinací. Způsob konzumace a i kvalita strávení je ovšem na hostu. A kdo chce, může dál experimentovat a tvořit nová gurmánská jídla. Někdo jiný rád zůstane u osvědčeného receptu, který pro něj vyladil šéfkuchař, ovšem používat ho bude po svém. Kdo by se rád nevracel do takové restaurace s díky šéfkuchaři? Cením si, když někdo nabízí tímto způsobem svůj životní čas dalším lidem, ačkoliv by nemusel.

Mnozí kolegové se kvalitně vzdělávají, diskutují a získávají cenné zkušenosti. A mnozí s tímto procesem profesního dozrávání neustávají nikdy. Ale jen někteří neváhají to nejlepší, co umí, odevzdávat dál, nenechávají si hodnotné poznání pro sebe, ale sdílí své zkušenosti a inspirace otevřeně a rádi s kolegy, různým způsobem. Tato kniha je vynikajícím zdrojem sdílených informací a také vysoce profesionálním a přitom lidským povzbuzením pro ty, kdo nastoupí cestu „stávání se" psychoterapeutem. Neváhejte po ní sáhnout.

Mgr. Katarína Bradáč
www.katarinabradac.cz

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

Vybíral, Zbyněk: Jak se stát dobrým psychoterapeutem - recenzent PhDr. Markéta Habermannová, Ph.D.

Autor hned v předmluvě sympaticky přiznává, že vlastně nezná přesný návod na to, jak se stát dobrým psychoterapeutem. Zmiňuje, že stát se psychoterapeutem není možné ze dne na den, že je to spíše déletrvající proces a je na každém, aby si zvolil svou cestu.

První část publikace je věnována tématice toho, co může terapeuta "vést". Nechybí kapitola o významu psychoterapeutického vztahu mezi klientem a terapeutem, pojednání o umění rozhovoru, o vyhýbání se předpojatostem a rychlým hodnocením, ale najdeme zde i část o možnosti využívání terapeutických technik, a znalostí z literatury a výzkumných studií. Velmi inspirativní jsou odkazy na mnohé autory píšící beletrii a jejich díla a citace z nich. Autor zmiňuje při té příležitosti svého učitele psychoterapie Antonína Šimka, který dával studentům seznam užitečných a zajímavých románů a knih. V závěru knihy pak najdeme podobný seznam citovaných knih včetně beletrie a další doporučenou literaturu.

Druhá část publikace je pak zaměřena na problematiku toho, co může terapeuta "svést", věnuje se základním etickým otázkám a dilematům v psychoterapii a podnětná je i kapitola o psychoterapii založené na heslech a sloganech.

Každou dílčí kapitolu doplňuje krátký rozhovor s některým z českých renomovaných psychoterapeutů, kteří zde odpovídají na dvě otázky,: " Co mi pomáhalo, pomohlo nebo pomáhá být psychoterapeutem?" a "Co je pro mě důležité, když dělám tuto práci?" Tato část je příjemně osobní a opět velmi inspirativní.

Po přečtení knihy je zjevné i to, že i psychoterapeut je především člověk, který se učí nejen své profesi, ale učí v i průběhu samotné terapie od svých klientů. Je též osobou, která může chybovat a která může mít spoustu nejasností a nejistot. Psychoterapeut je každý jedinečnou osobností, která přestože vychází z nějakého terapeutického směru, má svůj osobitý terapeutický styl.

Prof. PhDr. Zbyněk Vybíral, Ph.D. působí jako vysokoškolský pedagog, jako psychoterapeut, ale i jako editor. Jeho kniha dokáže oslovit nejen psychoterapeuty, učitele a studenty, ale i zvídavého čtenáře, které problematika psychoterapie zajímá.

PhDr. Markéta Habermannová, Ph.D., klinický psycholog a psychoterapeut

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

Vybíral, Zbyněk: Jak se stát dobrým psychoterapeutem - recenzent Vladěna Šnoblová

Vybíral, Zbyněk: Jak se stát dobrým psychoterapeutem - recenzent Vladěna Šnoblová

Kniha velmi čtivým způsobem předkládá autorovo zamyšlení nad různými tématy, se kterými se může terapeut ve své praxi setkat. Autor přitom stále vychází jednak ze svých zkušeností získaných dlouholetou praxí, ale neopomíjí ani výsledky aktuálních zahraničních studií a výzkumů věnovaných psychoterapii.

Kniha je velmi přehledně členěná a postupně nabízí čtenářům pohled na nejrůznější aspekty psychoterapie, jejich význam, a také diskusi o daném tématu mezi jednotlivými psychoterapeutickými směry. Čtenář se tak postupně může zamyslet nad tím, co to je psychoterapie a co je v ní pro klienta i terapeuta podstatné. Důležité místo v knize – stejně jako v terapii – zaujímá terapeutický vztah, autor se také věnuje problematice přenosu v terapeutickém vztahu a pohlíží na něj optikou různých psychoterapeutických směrů, které mezi sebou porovnává.

Kniha se také věnuje umění vést rozhovor a různým úskalím, která mohou být s terapeutickým vztahem a rozhovorem spojená. Autor se na několika místech pozastavuje u problematiky účinnosti či úspěšnosti psychoterapie a také u otázky, zda je užitečné diagnostikovat klienta v průběhu psychoterapie nebo na jejím počátku, nebo to přináší spíše komplikace. Jako velmi přínosné vnímám také zamyšlení autora nad tím, že je vhodné, aby se terapeut snažil vyhnout předpojatostem – je nutné uvědomit si, co jsou vlastní hypotézy terapeuta a co je skutečně žitá realita klienta – v této souvislosti autor mimořádně zdůrazňuje schopnost vhodně se ptát a vést rozhovor a zejména klientovi skutečně naslouchat.

Autor se zmiňuje o obvyklých technikách a postupech v psychoterapii, ale naráží i na aktuální problematiku vedení psychoterapie online. Zaujala mne také kapitola věnovaná karikaturám nebo ironickým pohledům a anekdotám o psychoterapii – v čem nám mohou být užitečné nebo v čem mohou být odborníkům spíše výstrahou a ponaučením? Závěrem knihy se autor věnuje etickým otázkám, souvisejícím s psychoterapií, a problematice přílišného zjednodušování psychoterapie do hesel. Celá kniha je proložena postřehy a zkušenostmi různých českých psychoterapeutů, což také nabízí zajímavá zamyšlení a podněty.

Jedná se spíše o publikaci určenou odborníkům nebo poučeným laikům – pracuje často s běžně používanou terminologií a také je vhodné, pokud čtenář o psychoterapii a jejích směrech již něco ví předtím, než začne tuto knihu číst. Domnívám se, že pro psychoterapeuty může jít o užitečnou příručku, ke které je možné se opakovaně vracet a přitom v ní vždy najít něco, co může být pro praxi přínosné. Vřele bych knihu také doporučila studentům z oborů pomáhajících profesí a těm, kteří o práci psychoterapeuta do budoucna uvažují – mohou tak získat lepší představu o tom, co tato práce může přinášet.

Vladěna Šnoblová
casopisagora.cz/2016/11/zdenek-vybiral-jak-se-stat-dobrym-psychoterapeutem/

Recenze byla zpracována pro časopis Agora

Vybíral, Zbyněk: Jak se stát dobrým psychoterapeutem - recenzent prof. PhDr. Jan Vymětal

Autorem recenzované odborné příručky je profesor oboru sociální psychologie a vedoucí Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Kolega Zbyněk Vybíral také založil a dlouhá léta vedl časopis Psychoterapie (dříve Konfrontace). V odborném světě je znám jako autor a překladatel několika odborných knih, jeho hlavními tématy jsou psychoterapie, poradenství a komunikace. Z bohaté a kvalitní publikační činnosti upozorňuji na monografii Současná psychoterapie (Portál, 2010), jíž je editorem a spoluautorem. Tato rozsáhlá kniha u nás patří mezi základní učebnice psychoterapie. Kolegu Zbyňka Vybírala bych ještě čtenářkám a čtenářům přiblížil a představil konstatováním, že na brněnské Katedře psychologie je ve výuce studentů velká pozornost věnována právě psychoterapii, která je zde také vědecky zkoumána v rámci Centra pro výzkum psychoterapie. A k dokreslení portrétu autora ještě upozorním na jednu z jeho zásad, jíž je „kolegiální přísnost a kritičnost,“ osvětlující jednu důležitou stránku Vybíralova pracovního stylu.

Tématem knížky je hledání odpovědi na otázku, jak se stát dobrým psychoterapeutem. Tomu ovšem musí předcházet znalost toho, kdo je (či naopak není) dobrým, tedy účinným, psychoterapeutem. A navrhněme odpověď, že dobrým psychoterapeutem je ten, kdo je schopen v co nejvyšší míře dosáhnout pomocí psychologických prostředků u klienta (pacienta) nejlépe předem plánované pozitivní změny. Klientem (pacientem) bývá zpravidla jedinec, avšak může jím být i sociální skupina – kupříkladu rodina. Změna se týká osobnosti, individuálního chování, určité poruchy zdraví, konkrétně může jít o oslabení či odstranění symptomů, ovlivnění biologických proměnných (např. při zásahu do imunity), o úpravu meziosobní komunikace a vůbec meziosobních vztahů v rámci práce se skupinou, rodinou, apod.

Předpokládáme, že žádoucí, tedy k příznivé změně vedoucí jednání a projevy psychoterapeuta jsou naučitelné a osvojitelné odborným vzděláváním a následnou praxí, nejlépe s využitím supervize. Za samozřejmost lze považovat i tvrzení, že lidé mají k profesi psychoterapeuta větší či menší předpoklady dané jaksi předem, apriori (úroveň schopnosti empatie, introspekce, vnitřní stability, atd.). To vše zní logicky. Jistě jsou přítomné i další proměnné a okolnosti, jež proces stávání se psychoterapeutem, tedy i dobrým psychoterapeutem usnadňují, či naopak znesnadňují. A o tom všem je recenzovaná knížka.

Autor práci rozčlenil do dvou částí, přičemž první je zřetelně rozsáhlejší (141 stran), než část druhá (32 stran). Nakonec zařazuje místo závěru několikastránkový oddíl „Dejte si za rámeček,“ v němž vše podstatné shrnuje. Zcela závěrem pak nalezneme Literaturu, kterou dělí na Knihy vhodné pro první (k)roky v psychoterapii, Citovanou beletrii a Další odkazy (rozšiřující četba), což je praktické a didakticky vhodné.

První část nazval Co může psychoterapeuta vést a sestává z Deseti poznámek místo předmluvy a osmi kapitol: Udělat to, co zafunguje, Vytvořit mezilidský vztah, který léčí, Vyhýbat se předpojatostem, Umět vést rozhovor, Techniky a postupy psychoterapeuta, Najít si svůj styl, Kdo je odborník? a Vědět alespoň něco z toho, co se ví z výzkumů.

Druhou, stručnou část vtipně pojmenoval Co může psychoterapeuta svést. Zde pak jsou dvě kapitoly: Psychoterapie založená na heslech a sloganech a Psychoterapie může škodit aneb etické souvislosti.

Pokud se čtenářky a čtenáři chtějí konkrétně dovědět, jak se stát dle kolegy Vybírala dobrými psychoterapeuty, či dobrými psychoterapeutkami, nezbude, než si knížku obstarat a pozorně přečíst. Nalezneme v ní mnoho různých názorů autorit, vědeckých (i příliš zobecňujících) poznatků a postřehů z praxe, což vytváří zajímavou a čtivou mosaiku dodávající ve věci poučení a podněty k zamyšlení.

Pro přiblížení celé práce uvedu na ukázku stručný výběr z toho, co autor závěrem příručky nabízí a píše (na str. 177 - 179). Mezi vhodné rysy psychoterapeuta kupříkladu patří jeho osobnostní zralost a otevřená mysl bez předsudků. Žádoucí dovedností psychoterapeuta je zvládání vlastních přenosů a protipřenosů, radu pak dobrý psychoterapeut podává tak, že otevírá alternativy, posiluje u klienta náhled potíží, mírní jeho patologizující nebo negativistický pohled, atp. Klientův stav může naopak poškodit tehdy, pokud dogmaticky lpí na své teorii, technice nebo interpretaci, klienta obviňuje a tváří se a mluví, jako že všechno ví a všemu rozumí. Důležitou zásadou dobré psychoterapie je, že ji řídí klient. Proto mu pozorně naslouchejme, nespěchejme s výkladem a buďme klidní a trpěliví. Vysvětlení, výklad, interpretaci – to vše vyslovujme jen jako nabídku, jen „zkusmo.“ Nikdy se nevytahujme, nepředvádějme znalosti, nechlubme se…

Osobně si na recenzované příručce cením zvláště toho, že zcela srozumitelně, zajímavě, čtivě a vysoce odborně pojednává o tématu, které dle mých informací dosud u nás nebylo zpracováno v takovém rozsahu. Také je zřejmé, že kolega Vybíral je zkušeným odborným spisovatelem. Jedná se o prvou sondu a nikterak na jejím významu neubírá skutečnost, že práce je určena spíše začínajícím psychoterapeutům, laikům či osobám, jež se v psychoterapii právě vzdělávají. Avšak i zkušenější psychoterapeuty může vést k reflexi vlastní praxe, případně i k zamyšlení o vlastní motivaci. Není pochyb o tom, že dobrý, účinný psychoterapeut je člověkem vnitřně stabilním, rozumějícím sobě (vysoká úroveň sebepoznání), jenž žije vyváženě a ke spokojenosti své i svých nejbližších. Znalost řemesla je samozřejmostí.

Je jisté, že knížku budou číst klienti, pacienti léčení psychoterapií, případně i potenciální klienti a pacienti. Předpokládám, že zvýšenou pozornost věnují poslední kapitole – „Psychoterapie může škodit aneb etické souvislosti“. Při její četbě mne napadlo, že se v uváděných případech většinou nejednalo o skutečně kvalifikovanou psychoterapii a kvalifikované psychoterapeuty. Snad by zde bylo vhodné uvést, jaké jsou v případě této formy pomoci „kontrolní mechanizmy“ a „kontrola kvality,“ přičemž psychoterapie prováděná v rámci zdravotnictví skýtá pacientům větší ochranu, než je tomu v jiných případech. Zde si dovolím upozornit, že i postavení psychoterapeutů není vždy záviděníhodné. Téma jejich ochrany (i právní) je důležitým tématem a musí být zevrubně probráno i během jejich základního odborného vzdělávání. Pokud bych se měl vyjádřit k možnostem poškozování klienta, pacienta psychoterapií, tak upozorňuji na nutnost diferencované indikace k určitému léčebnému postupu. Různé přístupy, metody a techniky totiž působí odlišně - zřetelně diferencovaně a dle problematiky, osobnosti a zdravotního stavu člověka volíme pro něho optimální postup, tedy ten, jenž je prokazatelně účinný a reálně dostupný. Jinak působí rogersovská psychoterapie, dynamická psychoterapie, kognitivně behaviorální přístup, transakční analýza, atd. Nesprávná či nedostatečná indikace vede k tomu, že jedinec potřebný péče není veden a léčen lega artis, může tak dojít k jeho poškozování.

Celkově rád konstatuji, že kolegovi Zbyňkovi Vybíralovi se podařilo napsat potřebnou a čtivou příručku, jež je určena širokému spektru čtenářek a čtenářů. Dílo se podařilo. Nakladatelství Portál pak patří dík za soustavnou, mnohaletou snahu o vzdělávání odborníků i laiků ve společenských a humanitních vědách. Přispívá nezanedbatelným způsobem k rozvoji vzdělanosti u nás.

prof. PhDr. Jan Vymětal

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

Ochota lidsky a profesně růst – recenze na Jak se stát dobrým psychoterapeutem - recenzent Mgr. Michal Petr

Zvažoval jsem, zda recenzi na knihu prof. Vybírala Jak se stát dobrým psychoterapeutem psát spíše odborným či hovorovým jazykem. Nakonec jsem se přiklonil k pohledu a stylu osobnímu, neboť téma stávání se dobrým terapeutem je ve své důsledku tématem osobním.A jde opravdu o stávání se, jak autor vícekrát zdůrazňuje. Je to proces stálého učení, ne cílová páska, ke které jednou doběhneme a máme hotovo. K tomuto učení nabízí prof. Vybíral mnoho podnětů, z nichž některé bych rád zmínil. Protože sám se psychoterapií více než dekádu živím, nejbližší je mi dívat se na oblasti podporující proces učení z tohoto místa. současně si ale ještě pamatuji dobu, kdy jsem začínal a s klienty, nemaje stálého místa, konzultoval po čajovnách. Co si tedy z knihy můžeme vzít, když s terapií začínáme nebo se na tuto profesi připravujeme? Jak nám může pomoci, pokud už terapii nějaký čas provozujeme?

Kniha je rozdělená na dvě části, z nichž první se zaměřuje na vodítka, čeho se držet a čím se vést, zatímco druhá upozorňuje na některá úskalí a svody, tedy na co si dát pozor. Sympatické je, že autor nepropaguje některou konkrétní terapeutickou školu, ale mluví o základních a obecných principech psychoterapie jako takové. Vlastní myšlenky často vhodně doplňuje citacemi dalších terapeutů a výzkumníků. Většinou vybírá autory současné a vyhýbá se tím pasti opakovat to, co řekli zakladatelé jednotlivých terapeutických škol. Chvílemi mi bylo líto, že je díky tomu méně prostoru pro osobní sdílení zkušenosti prof. Vybírala, osobní autorův přístup k terapii textem nicméně postupně, nepřímo a nenápadně prosakuje.

Pokud začínáme i se terapii nějaký pátek věnujeme, je užitečné připomenout si obecné terapeutické cíle napříč směry (např. mobilizovat vnitřní zdroje, přerušit nezdravé návyky, změnit sebepojetí či přístup k situaci) i to, že jedním z hlavních léčivých prvků je samotný vztah mezi klientem a terapeutem. Hledání odpovědí na otázky “co nám adekvátní terapeutický vztah pomáhá vytvářet, udržovat a co nám může dělat potíže?” se line knihou jako pověstná Ariadnina niť.

Jako když upozorňuje, že je důležité uvědomovat si své předpojatosti a domněnky založené na teoriích nebo vlastní životní či klinické zkušenosti. Nebo když připomíná důležitost sama sebe se stále ptát, zda vstupujeme do vztahu s každým člověkem nově ve snaze mu skutečně porozumět, a zda nenabízíme nějaké instantní řešení či radu ve zjednodušující podobě nějakého sloganu. Zda mluvíme jazykem, kterému klient rozumí i to, jaká volíme slova (neb se např. liší otázky zaměřené na problém od dotazů směřujících k řešení). V neposlední řadě zda jsme si vědomi vlastních přenosů na klienta a jak s nimi umíme pracovat, zda jsme ochotni pochybovat i chybovat, stejně jako si dobře ujasnit etický rámec terapeutické profese.

Byť se v knize objevuje více popisů dobrého psychoterapeuta, nejde o to tyto vlastnosti a schopnosti napodobit, ale hledat a snad i najít svůj vlastní terapeutický styl. Jenž vychází nejen z informací a technik, které jsme posbírali z knih a v terapeutickém výcviku, ale také z ochoty stále znovu profesně i lidsky růst, dovolit si být sám sebou a současně se umět opřít o to, co se ví z výzkumů.

Na závěr je třeba doplnit, že knihu ocení i laik o psychoterapii se zajímající. Někdy to zvenku vypadá jako lehká práce: terapeut si prostě jen tak sedí a povídá si s lidmi. Knížka poodhrnuje tuto zjednodušující roušku a ukazuje, kolik úsilí a vlastní práce na osobním i profesním růstu je třeba, aby člověk podpůrně a nápomocně doprovázel další lidi na jejich cestě životem.

Mgr. Michal Petr
www.michalpetr.com

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál