Výstava Karel 2017-08KlokArt 2017-08Ediční plánl 2017H2Kniha měsíce 2017-08Listování se Zvířetem

Výstava Karel 2017-08KlokArt 2017-08Ediční plánl 2017H2Kniha měsíce 2017-08Listování se Zvířetem
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70%
Katechismus katolické církve - vázaný

Katechismus katolické církve - vázaný

Vaše cena s DPH
590 Kč 531 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Karmelitánské nakladatelství
ISBN
80-7192-488-1
Počet stran / vazba
794 / Pevná
Rok vydání
2001
Kód
61102596


Oficiální souhrn katolické nauky o víře a mravech. Katechismus vystihuje s přesností obsah a ucelenost katolické víry, předkládá věrně a organicky učení Písma svatého, tradice žijící v církvi i tradice autentického učitelského úřadu, jakož i duchovní dědictví Otců, Učitelů, světců a světic církve. Nabízí se každému člověku, který chce poznat, co věří katolická církev.



Zpráva jako příběh a mýtus
Do jaké míry je zpravodajství odrazem či obrazem reality a do jaké míry je „konstrukcí“ sestavenou novináři podle nějakých vnitřních pravidel? Běžná uživatelská představa o zpravodajství, jeho roli a podstatě, vychází z předpokladu, že se jedná o zvláštní způsob společensky významného poskytování věcných informací nejrůznější povahy, ale s některými společnými rysy. Soudí se například, že zprávy jsou „aktuální“, tedy že informace poskytované ve zprávách se týkají událostí, které se staly v nedávné době a povědomí o nich je pro příjemce nějak významné („relevantní“). Tento aspekt zpravodajství se stal do té míry nápadným, až hrozí, že kvůli němu nebudeme vnímat jiný, také velmi podstatný rozměr zpravodajství: skutečnost, že zprávy jsou také (a možná především) drobné „příběhy o událostech“, jsou jako příběhy sestaveny a mají ustálenou podobu: „Zatímco to, o čem zpravodajství pojednává, je víceméně inspirováno nějakými skutečnými událostmi, sám způsob zpravování o těchto dějích je ovlivněn podobnými procesy a omezeními jako fikce“ (Potter, 1998, s. 111).
Zpravodajství vlastně představuje specifický způsob vyprávění a můžeme ho zkoumat pomocí stejných nástrojů jako jiné typy příběhů – pohádky, vtipy, proslovy, civilní promluvy, písně, legendy, epiky a ságy (Bell, 1991, s. 147). Každý příběh má svou strukturu (kompozici), směr, perspektivu pohledu. V každé kultuře existuje řada typů příběhů – a zpravodajství je jedním z nich. Dokážeme-li se na zprávy dívat jako na svébytný typ příběhů, snadněji si budeme i jako příjemci připouštět selektivní povahu zpravodajství a jeho konstruovanou, autorskou povahu. Vyprávění příběhů je založeno na schopnosti potlačit to, co je pro příběh nepodstatné, a vybrat to, co je pro něj důležité. Proto i zprávy sestávají z přediva omezeného množství postav a akcí (dějů). Redaktoři při převádění vybrané události do zpravodajského příběhu, tedy při takzvané narativizaci zprávy, vybírají, které informace zahrnout do příběhu a které naopak opomenout. Každý zpravodajský příběh musí být srozumitelný předpokládanému publiku a mít jasnou dějovou linku. „Koncepce příběhu ukazuje multiplicitu účelu. Normálně přemýšlíme o příbězích jako o formě zábavy a pobavení, častěji fiktivních než faktických“ (Fairclough, 1995, s. 90).

Základní kompoziční postup: obrácená pyramida
Tradičním kompozičním postupem při narativizaci zpráv je struktura obrácené pyramidy. Jde o formu vyprávění směrem od „zápletky“ a „jádra sdělení“ k doplňujícím informacím. Příjemce sdělení se tak dozvídá hlavní informace hned na počátku příběhu, následují doplňující a kontextové informace. Tato forma se užívá především u takzvaných hard news (viz kapitola Co je obsahem zpravodajství?) a aktualit. Úplný začátek zprávy by nás měl v tomto případě informovat o tom, kdo, co, proč, kdy a kde.
Tento styl zpravodajského vyprávění se prosadil zejména na konci 19. století a nahradil do té doby častý styl vyprávění řadící informace podle chronologického pořadí (Franklin et al., 2005). Obrácená pyramida představuje zásadní rozdíl od tradiční formy vyprávění používané u fiktivních žánrů. Narace fiktivního příběhu (např. anekdoty) využívá estetického a psychologického rozměru pointy (rozuzlení), proto umisťuje jádro sdělení až na jeho konec, díky tomu může vypravěč udržovat posluchače v neustálém napětí až do konečného vyzrazení tajemství. Vyprávění se tak stává jistým druhem svádění (Eco, 2004). Existuje několik zdůvodnění, proč se začala forma obrácené pyramidy uplatňovat. Jedním z nich je technická nespolehlivost telegrafu, kterým se informace o událostech přenášely, a snaha odvysílat to nejdůležitější hned na počátku (Franklin, 2005), roli ale možná sehrála i potřeba usnadnit čtenáři příjem zprávy: pokud ho podrobnosti nezajímaly, nemusel dál číst, stačil mu začátek zprávy, kde se dozvěděl základní údaje o události.
Tato „služba čtenáři“ je současně i nevýhodou narace metodou obrácené pyramidy: příjemce se dozví vše podstatné již na počátku a nemá tak silnou motivaci být pozorný až do konce vyprávění. Naopak výhodnou je tato forma příběhu pro organizaci práce v redakci: v případě nutnosti je možné zprávu rychle a bez rizika ztráty podstatných informací „krátit odzadu“.

Dokončení kapitoly najdete v knize Zpravodajství.

BIDDULPH, Steve: Kniha o mužství - rec. L. Čírtková

Název knihy by mohl svádět k představě, že autor v ní nabízí svůj příspěvek do aktuálních polemik na téma ztracené mužské identity. Publikace se v originále nazývá New manhood, tedy nové mužství. Genderový úhel pohledu tedy evokuje jak původní název, tak jeho český překlad. Ve skutečnosti se však recenzovaná publikace nezabývá teoretickou reflexí změn probíhajících v chápání mužské a ženské role ve společnosti. Knížka mnohem více představuje jakého si rádce pro výchovu chlapců v rodině a také praktickou příručku pro nalezení správné životní cesty pro dospělé muže. Těm je také především určena, neboť v jednotlivých kapitolách nabízí autor čtenářům zcela konkrétní a praktické rady jak obstát v důležitých oblastech života partnerskými vztahy a sexem počínaje a pracovním uplatněním konče.

 

  Strukturace knihy odráží perspektivu vývojové psychologie. První kapitola totiž pojednává o vztahu otců k jejich synům, poslední kapitoly se pak vztahují k problematice zralého věku, tedy seniority. Autor hned v úvodu formuluje premisu, ze které vychází, „totiž že jádrem současných problémů lidstva jsou zničení a nešťastní muži“. Svou knihou chce pomoci mužům, aby „začali žít lepší životy“. V těchto ambicích si Steve Biddulph skutečně věří, sám odkazuje na příklady, kdy jeho publikace pomohly změnit život konkrétním mužům. Chtěla bych jeho optimismu věřit. V domácích podmínkách předpokládám, že kniha osloví spíše terapeuty a pracovníky v pomáhajících profesích. Přitom je skutečně určena pro širokou čtenářskou veřejnost.

 

  Základní problém definuje autor v první kapitole s názvem „ V čem je zakopaný pes“. Jádro pudla spatřuje autor v tom, že dnešní doba trpí enormním nedostatkem otcovského vedení. „Chlapci a mladíci postrádají otce a jiné zkušené muže ve svém okolí, kteří by je dokázali milovat, učit a být jim příkladem, aby jim tak pomohli dozrát ve zralé muže.“ (s. 18). V tom je dle Steva Biddulpha zakopaný pes. V navazujících kapitolách pak poučuje, radí a koučuje čtenáře v tom, jak se změnit ve zralého muže. Drtivá většina rad a doporučení je zajímavá, inspirativní a bezpochyby veskrze moudrá a lidská. Například v kapitole „Muži a ženy“ nalezne čtenář soubor doporučení na téma jak se správně hádat. Autor předkládá vlastně manuál užitečný pro řešení konfliktů v partnerském soužití.

 

  Vzhledem k odbornému zaměření periodika, ve kterém tato recenze vychází, upozorním na ty pasáže knížky, které by mohly oslovit čtenáře Bezpečnostní teorie a praxe. Rovněž do kapitoly „Muži a ženy“ zařadil autor kratičkou subkapitolku o domácím násilím. I tato část má charakter praktického rádce pro současného muže, takže její titul zní Skončete s domácím násilím. Steve Biddulph zastává tezi,že má-li se muž změnit, potřebuje k tomu pomoc jiných mužů. V roli recenzentky si dovolím poznamenat, že o paušální platnosti této premisy nejsem přesvědčena. Nicméně autor z ní vychází a zaníceně popisuje postupy australského terapeuta, který se snaží ve svých programech změnit násilné muže k lepšímu. Popis terapeutických kroků je sice dosti obecný, ale lze soudit, že se opírají o specifickou "teorii" příčin domácího násilí. Násilí vůči partnerce je spojováno se zmatkem, strachem a nejistotou v myslích násilných mužů. Terapie pak pomáhá klientům zbavit se nezdravých vzorců chování a posílit jejich dobré stránky. Jak píše Steve Biddulph: „Přístup je založen na přání muže stát se lepším otcem, manželem a přítelem.“ Ve stejném duchu se nese i stať s názvem „Prevence znásilnění“ zařazená do obsáhlé kapitoly „Opravdový sex“. Autor v ní popisuje jedenáctitýdenní nepovinný kurz pro chlapce, který dle něj může způsobit změnu stereotypních mužských pohledů na znásilnění. Obě vybrané kapitolky trpí dle mého soudu výrazným zjednodušením problému. Poněkud zjednodušující pohled na problémy současného mužství se line jako červená niť celou publikací. Příkladem může být právě kapitola šest s marketingovým názvem „Pět pravd o mužství“. Čtenář se v ní mimo jiné dozví, že život je těžký.

 

  Recenzovaná kniha se během několika let stala v mnoha zemích bestsellerem. Domnívám se, že velký zájem o knihu podněcují kapitoly věnované modernímu pojetí otcovství, partnerským a pracovním vztahům a vůbec hledání mužské podoby smyslu života v současných podmínkách. Navíc je kniha psána mimořádně srozumitelně a čtivě. Autor nezatěžuje čtenáře odbornými termíny. Důležité rady a doporučení ilustruje na příkladech. Na každý pád představuje publikace zajímavé čtení. Přiřadila bych ji k proudu současné pozitivní psychologie. Steve Biddulph se ve své knížce prezentuje jako kouč, který chce nasměrovat čtenáře tápající při řešení každodenních stresů i výjimečných životních situací. Ačkoliv kritickému čtenáři neujde určitá míra zjednodušení probíraných problémů, nebude se při čtení nudit.

doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc.
Fakulta bezpečnostního managementu PA ČR v Praze
katedra společenských věd
zdroj: Bezpečnostní teorie a praxe 1/2012

Steve Biddulph: Kniha o mužství – rec. J. Lojín

...avšak zdaleka nejhroznější byl tekutý písek. Kladný hrdina nebo padouch běžel po stezce, a najednou byl v písku až po ramena a rychle se propadal dolů. Připadalo mi to jako strašná smrt.

Zeptal jsem se: "Tati, existuje opravdu něco jako tekutý písek?" (Do té doby jsem se s tím výrazem nesetkal.)

"Jo," řekl, a jedním dechem dodal, "říká se tomu práce."

Napsat populárně-naučnou knihu, která by v současném přetlaku nabídky publikací podobného rázu převyšovala průměr, není jednoduché. Psychologie osobnosti, podaná přístupnou formou, je oblíbená u čtenářů i autorů. Podobné příručky se v hojné míře vyskytují v nabídkách nakladatelství i na pultech kamenných či internetových knihkupectví.

Přístup k takovému dílu pak může být velmi kritický a autor se ocitá v drobnohledu komparace s jinými, podobnými texty.

Kniha o mužství stojí na tenkém ledě nejen kvůli srovnávání, ale i kvůli tématu, které autor zpracovává a které ve zkratce a zcela vyjadřuje v názvu. Mužství, tak jak je obecně chápáno, je něco zprofanovaného, něco co zavání mužským šovinismem, to, co bychom mohli nazvat i chlapáctvím. Taková domněnka se potvrzuje hned v úvodu, kde jistý svalovec vyjádří autorovi obdiv slovy:

„To ta vaše zatracená kniha – je tam všecko o mně o mém zpackaném životě, člověče.“

Při takové větě si čtenář představí chlapácký, ležérní hlas a bodré poplácání po rameni a má sto chutí knihu odložit. Také název úvodní kapitoly – Poselství změny a naděje – a optimistický tón, jímž autor hovoří o změnách, které ve společnosti nastaly i díky jeho předchozím knihám, také nedodá chuti pokračovat v četbě. Autor v úvodu vskutku netrpí přílišnou skromností.

Steve Biddulph úvodem předkládá fakta - muži v současné době neplní svou roli, mají kratší život než ženy, ztroskotávají v oblasti intimních vztahů, páchají násilné skutky, chlapci mají výchovné problémy, stávají se z nich bezdomovci, páchají sebevraždy. Proti uváděným faktům by se nedalo nic namítat, kdyby autor nechtěl účelově použít pro své vývody i ty, které si „vypůjčil“ z normální mužské mentality. Na těchto faktech staví celý další text a snaží se o zmapování všech etap a interakcí mužského života – vztahu syna a otce, mužů a žen, sexu, dospívání a přeměny chlapce v muže, otcovství, přátelství mezi muži, práce, koníčků, úspěchů i životních proher. Velkorysost, se kterou Biddulph téma pojal, je opravdu působivá, dotkl se téměř všech důležitých aspektů problematiky.

S mnoha vývody autora lze polemizovat a důvodů je hned několik. Je potřeba brát v potaz, že zkušenosti, které jsou v knize popisovány a zobecňovány, pochází z jiného kulturního prostředí. Evropa, a zvláště Česká republika, má jiné tradice, a tím i odchylné modely chování mužů než Austrálie nebo Amerika. Vztah k práci a způsob jejího vykonávání je také poněkud odlišný. Ale je docela možné, že tlak, vyvíjený ekonomikou na muže (samozřejmě i na ženy, ale téma knihy je jednoznačně mužské) i vliv konzumu na uspokojování potřeb se vyrovná se stavem, který autor popisuje. Pak by některé pasáže knihy byly zajímavým nahlédnutím do blízké alternativní budoucnosti.

V kapitole věnující se sexu se také projevuje rozdílný postoj vnímání v naší kultuře a autorovo. Ten je prudérnější a zbytečně zdůrazňuje prázdnotu náhodných předmanželských vztahů a sexu bez lásky. Pro většinu mladých lidí asi bude podobný popis nedůvěryhodný a zkostnatělý.

Další problematickým názorem je domněnka, že kdysi, v dávných dobách, existovala jakási moudrost, která byla léty ztracena, a dnes se ji marně pokoušíme nalézt. Je to názor, který se často objevuje v populárně naučné literatuře, ve spekulativních publikacích nebo ve fantasy knihách. Příjemně provokuje lidskou fantazii a ve většině případů ji čtenář nemůže mít autorům za zlé. Stavět ale na něm seriózní studii není vhodné. Starobylé zasvěcovací rituály, o kterých autor láskyplně píše, přinesly mimo jiné bolest, mrzačení a deformace těla. Člověk z našeho kulturního a sociálního prostředí těžko může souhlasit s větou: „Naše zranění se může proměnit ve zlato“.

Až dosud to vypadá, že kniha Steva Biddulpha nepřekročila průměr ani náhodou, ale nyní je potřeba se na ní podívat s větším odstupem. Je psána velmi svižně, vtipně a čtivě. Není potřeba se textem „prokousávat“, každá informace je použitá v jasném kontextu a důležité informace jsou na konci každé kapitoly shrnuty v přehledných bodech. Většina z toho, co nám Biddulpha předkládá, je univerzálně platné v každé vyvinutější společnosti, tedy i v naší, a výjimky, které jsem uváděl na začátku, nejsou příliš časté. V textu jsou použity články jiných autorů a citace účastníků přednášek nebo pacientů. Jsou graficky přehledně odděleny, text je tak rozčleněný a odlehčený. Svůj výklad autor ilustruje připomínáním známých filmů (Jako zabít ptáčka, Kontakt), vlastnosti postav postavy nebo scéna z filmu čtenáři nebo posluchači jeho přednášek dokážou zprostředkovat pochopení lépe a dříve, než sáhodlouhý výklad. Prvotní dojem, že máme před sebou knihu, která má z muže udělat tvrdého a sebevědomého chlapáka, je mylný. Naopak, takový postoj je nazýván maskou a stojí za to zjistit, jak takové masky vznikají a co je za nimi.

Samozřejmě, není možné očekávat, že v knize přinese překvapivá nebo objevná fakta. Všechny myšlenky jsou všeobecně známé, jejich cena tkví pouze v tom, že je neustále zapomínáme a je potřeba je čas od času obnovit. Někde v hloubi víme, jak máme mluvit se svým otcem, jak máme reagovat při hádce, jak máme kárat dítě. Ale teprve, když si přečteme „to správné“, shrnuté do přehledných bodů, zjistíme, kolik jasných věcí děláme špatně.

Velmi zajímavou částí je autorova představa o správném způsobu přeměny chlapce v muže a úlohy dospělých při ní. Experimentální programy, realizované v Austrálii, by byly užitečnou inspirací při začleňování nepřízpůsobivých menšin do majoritní společnosti i u nás.

Velmi realisticky přistupuje autor i k roli práce a koníčků v životě muže. Nepovažuje práci ani za všelék ani za démona, ale za faktor, který ovlivňuje vztah muže a jeho rodiny. Popisované důsledky jsou sice, jak jsem už zmínil, v naší zemi poněkud odlišné, ale stejně platí, že je nutné si je uvědomit a počítat s nimi.

Steve Biddulph se ve své knize často pohybuje v reáliích své země, jmenuje umělce i politiky, kteří u nás nejsou tak známí. Na srozumitelnosti knihy to ale nic neubírá. Naopak, některé události, u nás málo známé, jako třeba důvod pro budování památníku SIEVX, jsou zajímavé a přiblíží nám současnou Austrálii. V této souvislosti je potřeba ocenit práci překladatelky, která v poznámkách vysvětluje některá potřebná fakta.

Rady autora, jakkoli mohou vypadat seriózně, je potřeba brát s rezervou a používat vlastní hlavu. Biddulph má skon k zjednodušování a zobecňování, jeho prioritou je čtivost a srozumitelnost textu, fakta jsou pro něj až sekundární.

Kniha o mužství mapuje přehledným a jednoduchým způsobem všechna důležitá období mužského života, snaží se odpovídat na otázky jak žít, jaké hodnoty jsou důležité a jak k těmto hodnotám přistupovat. Týká se všech věkových kategorií, od okamžiku, kdy ze z chlapce má stát muž, až do okamžiku, kdy vše končí. Nedá se tedy přesně říct, pro jakou věkovou skupinu je určena. Její čtení je zábava, při níž čtenáři v hlavě utkví nějaká ta užitečná, přínosná myšlenka.

Hodnocení autora recenze: 70%

26.09.2011 - Jiří Lojín

Steve Biddhulph: KNIHA O MUŽSTVÍ - rec. J. Ptáčková

Že ženy a muži nejsou totéž, jen s malými anatomickými odchylkami, bývá jasné už chovancům mateřských škol, pokud to nezjistí ještě v kočárku.

  A zatímco knih pro ženy a o ženách jsou plné regály knihkupectví, muži jako by stáli mimo hru. Pravda, existují časopisy pro muže, jakož i knihy, zabývající se jejich zájmy či koníčky, ale kde jsou knihy o nich samých, v nichž by se nacházeli, či objevovali cestu k nalezení sebe sama?

  Tvrdí se, že oblast vztahů a jejich rozebírání je doménou žen. Ale není to mimo jiné také proto, že se mužům dosud nedostalo impulzu, aby se jí zabývali?

  Tuto mezeru zaplňuje KNIHA O MUŽSTVÍ australského autora Steva Biddhulpha, rodinného terapeuta, proslulého řadou světových bestsellerů na obdobná témata.

  Ve své knize chce emancipovat muže, a to v pravém slova smyslu. Osvobozovat je od předsudků i od dávných averzí, zpravidla vůči vlastním otcům, osvobozovat je i tím, že se identifikují sami se sebou, s jádrem své osobnosti. A k osvobození lze dojít i odpouštěním, na základě pochopení toho druhého. Tato kniha není ani v nejmenším podobná povrchním a vše řešícím „návodům k použití“ už samou hloubkou pohledu, ponorem do samého nitra mužské osobnosti. Je zároveň psána nanejvýš čtivě, srozumitelně pro každého a v závěru jednotlivých kapitol je shrnutí, které odpovídá mužské mentalitě, založené na racionálním myšlení, vyžadujícím jasné závěry. I když i s onou racionalitou to není až tak jednoznačné.

  Sebevědomý, skutečně svobodný a emancipovaný muž se nestydí za své city a umí je dávat najevo. Ze skutečného muže mužnost vyzařuje a on sám nemá zapotřebí dokazovat ji hranou tvrdostí či brutalitou.

  Vysoká rozvodovost v naší zemi signalizuje, že cosi bývá v nepořádku už v samém začátku vztahů. Odborníci sice tvrdí, že chyba v nefungujících vztazích bývá na obou stranách, ale v případě výrazného selhání jednoho z partnerů je chybou druhého většinou chybná volba, špatný odhad vlastností protějšku, či chybně nastavený stupeň v žebříčku hodnot. Z čehož vyplývá, že by Knihu o mužství měly číst i ženy, už jen proto, aby si uvědomily, co ono mužství vlastně obnáší, jaké vlastnosti by u svého partnera měly brát v potaz, co očekávat, s čím počítat.

  Rozhodnutí, s kým spojit svůj život, je tím nejdůležitějším, jaká kdy činíme. S ním souvisí i všechno další v našem dospělém životě. Těžko lze být úspěšným v zaměstnání, necítíme-li pevné zázemí. Ale jeho pevnost záleží i na nás, jsme jeho spolutvůrci a ono nám vrací to, co jsme do něho vložili.

  Kniha o mužství pomáhá mužům znovu se postavit na nohy. Být sebevědomými a sebeuvědomělými, samostatnými v rozhodování, pravdivými k sobě samým a tím i ke svým blízkým. Ukazuje, jak žít naplno a hledat a nacházet mužskou podobu smyslu života.

 

Jindřiška Ptáčková

Mojmír Svoboda: Psychopatologie a psychiatrie

Než jsem se pustil do recenze této učebnice, byl jsem zvědav, jak se autoři vypořádají s tím, že se na našem knižním trhu v posledních letech objevily významné a souhrnné publikace o psychiatrii. Autoři tuto skutečnost reflektují hned v úvodu knihy, když říkají: „...Dosud chyběl text, který by představoval psychiatrickou problematiku psychologům jinak, než jak se prezentuje medikům...“ Dále vysvětlují, že chtějí psychology seznámit s problematikou tak, jak ji potřebují pro účely vlastních vyšetření i pro správnou interpretaci lékařských sdělení. Nutno hned na úvod podotknout, že tento účel je z učebnice zřejmý a naplnění stanoveného cíle zdařilé.
Kniha je členěna na tři části. První se zabývá obecnými otázkami, druhá psychopatologií a třetí speciální psychiatrií. Měl-li jsem v průběhu čtení výhrady vůči tomuto textu, pak se týkaly hlavně první kapitoly: „Obecné otázky“. A to nikoliv vůči jejímu obsahu, který je velmi zajímavý, nýbrž vůči jejímu uspořádání. Vadilo mi, že se tu poněkud nesourodě prolínají teoretická pojednání jako „Transkulturální psychiatrie“ či „Pojetí normality“ s odbornými tématy „Etiopatogeneze...“ „Psychiatrická terapie“ a ryze praktickými otázkami „Etické problémy v psychiatrii“, „Psychiatrické vyšetření“, „Organizace psychiatrické péče“. Svým obsahem mě v této části knihy zaujalo dělení kapitoly Sociální psychiatrie na „explikační“ část, která se zabývá interakcí mezí sociálními a psychickými faktory a část „akční“, která se zabývá sociální psychiatrií v praxi. Podrobně a s ohledem na praktickou aplikovatelnost jsou rozpracovány kapitoly Psychiatrické vyšetření, Psychodiagnostika a Psychiatrické terapie (biologická, psychoterapeutická a sociální).
Druhá část knihy zabývající se psychopatologií obsahuje vše, co bych čekal od kapitol o obecné psychiatrii. Autor (M.Svoboda) upozorňuje, že se nepouští do teoretického výkladu psychických funkcí, neboť se to předpokládaní čtenáři (studenti psychologie) dovědí v jiných učebních předmětech. I tak je tato část knihy dostatečně detailní a je v ní patrná snaha o postihnutí hranice mezi širší normou a patologickými příznaky. Svou obsažností a podrobností pak vynikají kapitoly, které se zabývají poruchami pudů, emotivity a jednání.
Velmi zajímavě je pojata třetí část knihy, která se zabývá speciální psychiatrií. Je členěna do kapitol nosologicky dle MKN-10 a každá obsahuje obligátní subkapitoly: etiopatogeneze, epidemiologie, jednotlivé formy poruch, diagnostika a diferenciální diagnostika i obsáhlou část o terapii - jak farmakologické, tak psychoterapeutické a socioterapeutické. Avšak pro tuto učebnici nejcharakterističtější a nejpřínosnější jsou subkapitoly nazvné „Nejčastější otázky pro psychologa“. Ty jsou přímo určené cílové skupině čtenářů a jsou velmi dobře koncipované. Tato část učebnice obsahuje i samostatnou a zajímavou kapitolu s názvem: „Problematika psychiatricko-psychologického přístupu u vybraných subpopulací.“ Zabývá se aktuálními jevy a problémy, které jsou v učebnici jinak těžko zařaditelné: agrese a neklid, suicidální jednání, první psychotické epizody, komorbidita deprese, problematika menšin, týrané dítě, znásilnění, terorismus, péče o umírajícího.
Celkově hodnotím vydání této učebnice pro psychology a sociální pracovníky jako velmi zdařilý počin. Je vhodná nejen pro tuto cílovou skupinu, ale mohla by být stejně přínosná i pro zdravotní sestry od středních po vysoké školy a různé typy vyšších či vysokých škol se sociálním zaměřením. Zároveň by mohla sloužit jako repetitorium psychiatrie i pro lékaře nepsychiatrických oborů. a to obzvlášť v této době, kdy jsou například praktičtí lékaři zapojováni do psychiatrické péče, aniž je reflektována skutečnost, že jim k tomu chybí důkladnější znalost psychopatologie a psychiatrie.

Prim.MUDr. Juraj Rektor
Psychosociální centrum
Zdroj: Čs. Psychiatrie

Mojmír Svoboda (ed.), Eva Češková, Hana Kučerová: Psychopatologie a psychiatrie

Kniha určená pro praktikující psychology a speciální pedagogy, kteří přicházejí do styku s různými druhy psychických poruch, pojednává ve své úvodní části o vztazích mezi psychologií a psychiatrií (zejména sociální psychiatrií) a je to vlastně informativní, dobře uspořádaný přehled obecné a speciální psychiatrie. Obecná psychiatrie se zde v podstatě kryje s problematikou psychopatologie (přehled poruch psychických funkcí a jednání). Část věnovaná speciální psychiatrii pak přináší přehled obvyklých psychiatrických kategorií. Prolnutí psychologie s psychiatrií charakterizují autoři již v úvodu své knihy: „Psychiatrie je imanentní součástí psychologie a její studium a znalost je nezbytná. Bylo by chybou se domnívat, že je relevantní pouze pro budoucí klinické psychology. S lidmi pracují psychologové jakékoli profesní orientace“. Tato teze platí ovšem i obráceně v tom smyslu, že psychopatologie je organickou součástí psychiatrie, která vlastně z fenomenologie psychopatologie vychází. Lze si jen přát, aby si psychiatři tuto svou závislost na psychopatologii uvědomovali, což nebylo vždy samozřejmostí. Nejde tu primárně o kompetenční spor, nýbrž o koncepční východisko. Autoři se ke vztahu psychologie a psychiatrie vracejí ještě jednou na začátku kapitoly o obecných otázkách: „Psychologie, konkrétně klinická psychologie, zaujímá v psychiatrii své nezastupitelné místo: 1. v oblasti diagnostiky; 2. v oblasti psychoterapie“. Lze říci, že vznik a rozvoj sociální psychiatrie od r. 1917, kterou hlavní editor knihy, prof. M. Svoboda chápe jako obor, který se „soustavně zabývá sociálními a kulturními faktory, které mají vztah k duševnímu zdraví a duševním poruchám“ a který „není samostatným vědním oborem, nýbrž zaměřuje pozornost na podmíněnost psychických poruch společenskými okolnostmi a na řadu různých aktivit směřujících k rozpoznání a potlačení nepříznivých sociálních vlivů na duševní zdraví“, že právě toto zaměření na společensko historické, resp. sociální činitele psychických poruch vedlo k překonání biologizujících trendů v psychiatrii a v psychoanalýze (neopsychoanalýza). Stručný, ale obsahově hutný text knihy, který přináší pracovníkům, jimž je určen, vše co je pro jejich činnost z hlediska psychopatologie a psychiatrie podstatné, bude jistě vyhledávanou příručkou. Tým autorů tvoří ideální sestavu: psycholog (prof. M. Svoboda), psychiatrička (prof. E. Češková) a klinická psycholožka pracující na psychiatrické klinice (H. Kučerová).

Prof. PhDr. Milan Nakonečný

Knihy psané srdcem
Psycholog Zdeněk Matějček byl odborník na slovo vzatý. Svým lidským přístupem, životní moudrostí a zkušeností, kterou spojoval s dokonalou znalostí své profese, si získal přízeň nejednoho rodiče. V současné době vychází v nakladatelství Portál dva dotisky jeho populárních knížek: Po dobrém, nebo po zlém? a Co děti nejvíc potřebují. Obě nahlížejí na výchovu dětí z odborného hlediska a přitom jsou psány poutavou formou.

O záměru obou publikací, o tom komu jsou určeny a o stylu, jakým je pan profesor Zdeněk Matějček, psal svědčí i jeho slova, která jsme si vypůjčili z předmluvy ke knize Co děti nejvíc potřebují:

Původně se měla knížka jmenovat „Psychologické eseje“ – a ona je to opravdu sbírka esejů popularizujících psychologické poznatky z několika tematických okruhů. Esej znamená „pokus“, v našem případě pokus proniknout trochu pod povrch věcí ze života známých, ba někdy až tak známých, že nás ani nenapadne nějak se nad nimi pozastavovat. Vedoucím motivem tohoto mého uvažování je ovšem otázka, která stojí v titulu knížky: Co děti nejvíc potřebují? A je toho vskutku hodně, co potřebují – ani bychom to nestačili vyjmenovat. Dáme-li však tuto otázku tzv. veřejnosti, dostaneme asi nejčastěji odpověď, že potřebují lásku! Zajisté! I dnešní věda to schválí, a to s veškerou rozhodností. Jenomže, co to vlastně ta láska k dítěti je? Ono to není jen nějaké rozněžnělé přelévání citů z jedné strany na druhou – je v tom hodně zdravého rozumu a hodně a hodně učení. Učí se dítě a učí se rodiče a všichni ostatní, kdo jsou kolem. Je třeba rozumět základním psychickým potřebám dítěte, je třeba rozumět jednotlivým fázím jeho vývoje a navíc je třeba rozumět každému dítěti zvlášť v jeho individualitě a jedinečnosti.
Výchova dítěte je tvořivé dílo! Kus pradávných instinktů do nás vložených matkou přírodou před úsvitem dějin, trochu naší lidské laické naivity, trochu praxe našich prababiček, kus vážné vědy a velký kus umění. A to všechno podloženo láskyplným vzájemným vztahem mezi dítětem a těmi, kdo si zaslouží (podle dnešní odborné nomenklatury) označení „jeho lidé“. Do této složitosti chce trochu světla vnést i tato knížka. Kéž by se jí to povedlo! Vysoké ambice nemá. Stačilo by, kdyby rodiče (a babičky a dědečkové, paní učitelky a páni učitelé a kdokoliv další), až si ji přečtou, rozuměli trochu lépe dítěti a trochu lépe sobě ve svých rolích rodičovských, prarodičovských, učitelských atd.

Portál aktuálně k volbám
Portál přichází na trh s knihou Volební systémy. Autoři, renomovaní čeští politologové Roman Chytilek, Jakub Šedo, Tomáš Lebeda a Dalibor Čaloud, v ní nabízejí komplexní informace o volebních systémech v ČR i ve světě, o jejich klasifikaci i výzkumu. Téma publikace je mimořádně aktuální jak vzhledem k právě skončeným volbám do EP, tak k nadcházejícím podzimním.
Hned v úvodu knihy autoři uvádějí: „Informace o volbách a jejich důsledcích nás provázejí na každém kroku. …Nesnadné volby občas zažíváme ve svých životech všichni. V kolektivu jsou ještě o něco obtížnější, neboť do hry vstupuje nutnost určit způsob, jakým převést individuální preference na kolektivní rozhodnutí.“ A právě „převodní páky“ jsou v centru pozornosti jak politiků, tak politologů.

Kniha je rozdělena do devíti kapitol. V nich se věnuje nejprve teoretickým otázkám - klasifikaci volebních systémů, historii jejich zkoumání, kvantitativním technikám výzkumu a problematice volebního inženýrství a volebních reforem. Dále analyzuje jednotlivé podtypy volebních systémů - většinové, semiproporční, proporční a smíšené. Cenné jsou také konkrétní příklady demonstrující mechaniku fungování jednotlivých volebních systémů i jejich účinky vzhledem k demokratickému prostředí daných zemí. Zvláštní pozornost je věnována vývoji volebního zákonodárství v českých zemích od roku 1848 do současnosti. Přílohu knihy tvoří podrobný encyklopedický přehled volebních systémů do dolních komor parlamentů různých zemí světa.

Publikaci ocení především politici, politologové, publicisté a studenti politologie a příbuzných oborů, ale i laická veřejnost v ní jistě najde řadu zajímavých informací k tématu, které se v důsledku dotýká nás všech. To byl i záměr autorů: „Základní filozofie knihy …zůstala stejná: ukázat, že volební systémy jsou systémy dynamické. …Při studiu volebních systémů …prakticky neexistují ´nezajímavé případy´ a ani není malých zemí …Výsledkem, jak doufáme, je kniha, která usnadní orientaci v tom, jaké volební systémy kam vedou – nebo přinejmenším mohou vést.“

Přečtěte si také recenzi knihy z pera politologa Jana Kubáčka.

Příznivcům politologie dále doporučujeme novinku Encyklopedie mezinárodních vztahů (Petr Kratochvíl, Petr Drulák – eds.) a stále žádaný Úvod do současné politologie (Blanka Říchová).

Nadační fond Elisabeth Kübler-Rossové: http://www.ekrfoundation.org/