Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-08Obejměte svého vnitřního kritika
Lékařské múzy

Lékařské múzy

Vaše cena s DPH
479 Kč 431 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Hysterie v Paříži 19. století
Překladatel
Koupilová, Marcela
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0804-4
Počet stran / vazba
344 / Brožovaná
Rok vydání
2015
Kód
13403001
EAN
9788026208044
Obálka v tiskové kvalitě


Jedním z pozoruhodných center pařížského vědeckého a kulturního života druhé poloviny 19. století byla psychiatrická nemocnice Le Salpetriere, která se díky působení svého ředitele, psychiatra Jeana-Martin Charcota, stala místem, které vyhledávali lékaři, vědci, filozofové, spisovatelé a básníci, malíři a fotografové, ale i dramatici, herci a bohémové. Nemocnice se stala samostatným městem ve městě, kde se léčili psychicky nemocní, především ženy-hysterky, a kde se v rámci veřejných představení utvářely v přímém přenosu dějiny psychiatrie a psychologie.
Autorka se ve své knize zabývá jednak osobností J.-M. Charcota a specifickým místem nemocnice Le Salpetriere ve vědeckých a kulturních dějinách, ale především rekonstruuje život a osudy jeho tří „lékařských múz“, pacientek, které se ve své době staly svého druhu celebritami. „Velká“ historie psychiatrie se tak střetává s „malou“ historií tří psychicky nemocných žen na samém okraji společnosti, které se ve správný čas ocitly na správném místě a byly schopné pozoruhodným způsobem těžit ze své situace.
Kniha je fascinující koláží z dějin psychiatrie, psychologie a lékařské každodennosti, stejně jako sondou do života Paříže přelomu 19. a 20. století. Pojednává o době, kdy se ještě pevně nevyhranily rozdíly mezi vědou a šarlatánstvím, exaktností a poezií.
Asti Hustvedt získala doktorát z francouzské literatury na New York University. Žije a pracuje jako redaktorka a překladatelka v New Yorku.

Lékařské múzy
Lékařské múzy
Lékařské múzy
Lékařské múzy
Lékařské múzy
Lékařské múzy


Cesta k počátkům psychiatrie
Hustvedt, Asti: Lékařské múzy. Hysterie v Paříži 19. století – rec. Helena Kučerová

Knihu americké autorky Asti Hustvedtové s poetickým názvem Lékařské múzy z anglického originálu

do krásné a čtivé češtiny přeložila Marcelaa Koupilová. Kniha je rozdělena do čtyř velkých kapitol: Charcot, Blanche, Augustine a Geneviéve. V první z nich nás autorka seznamuje s pohnutou historií nemocnice Salpetriére a s jedním z jejich významných představitelů, neurologem Jeanem-Martinem Charcotem (1825–1893), jehož jméno je spojeno kromě hysterie také s diagnostikou roztroušené sklerózy. Přestože Charcotova teorie hysterie byla po jeho smrti podrobena značné kritice a byla většinou lékařské veřejnosti odmítnuta, nemocnice Salpetriére byla pod jeho vedením po dobu 30 let jedním z nejvýznamnějších lékařských zařízení nejen ve Francii, ale i v Evropě.

Další tři kapitoly jsou velmi podrobnými kazuistikami tří pacientek Salpetriére, které trpěly hysterickými příznaky a které také často byly předváděny odbornému i laickému publiku jako představitelky této poruchy. Zejména slečna Blanche byla hlavní hysterickou hvězdou, na níž Charcot demonstroval svoji teorii při přednáškách, které někdy spíše připomínaly divadelní představení, jak říká autorka, „pro celou Paříž“. Slečna Augustine zase bývala častým modelem pro fotografa, který zachycoval jednotlivá stádia jejího hysterického záchvatu a hypnózy. Augustine se však nakonec podařilo režimu nemocnice se vzepřít a utekla ke svému milenci. Slečna Geneviéve měla ze všech tří pacientek nejtěžší psychopatologický obraz včetně fyzického sebepoškozování, anorexie a dvou pokusů o sebevraždu. Byla hluboce nábožensky založena a její příznaky byly některými terapeuty hodnoceny jako posedlost ďáblem. Byl proto na ní vykonáván exorcismus. Charcot a jeho škola však posedlost ďáblem neuznávala a příznaky s náboženským obsahem hodnotila jako hysterii. Všechny tři pacientky se do Salpetriére dostaly v raném mládí po velmi těžkých životních útrapách a byly jen jedněmi z mnoha žen, které v té době mívaly pohnutý a krušný život, zejména pokud byly chudé. Zásluhou J. M. Charcota a jeho žáků bezpochyby je, že o tyto ženy pečovali jako o nemocné. Podmínky, ve kterých trávily dlouhé měsíce a roky svého života, měly rovněž své stinné stránky, ale oproti dřívějšímu přístupu společnosti byly nesporným pokrokem.

Autorka své dílo zpracovala s nesmírnou pečlivostí. Prostudovala řadu chorobopisů, dalších klinických materiálů a jiných autentických dokumentů z doby, o které píše. Knihu nelze číst povrchně, nelze ji, tak říkajíc, „zhltnout“. Je totiž plná nesmírně zajímavých informací, které je třeba je prostudovat, aby člověk získal obraz medicíny a především neurovědy druhé poloviny 19. století. Psychiatrie jako samostatný obor ještě neexistovala, psychickými poruchami se zabývali neurologové a tzv. alienisté, ale i různí rádoby léčitelé bez medicínského vzdělání. Hysterie se svými bizarními a pro laiky atraktivními příznaky poutala pozornost také umělců, spisovatelů, malířů i široké veřejnosti a mnohdy působila jako laciná zábava pro velmi pestré publikum nebo jako zdroj finančních příjmů pro ty, kteří ji předváděli. Autorka neváhá vyslovit i kritické názory na tehdejší zásady lékařské etiky, která nejednou překračovala hranice toho, co za etické považujeme nyní. Kniha přináší řadu zcela nových a originálních pohledů na významné období rozvoje psychiatrie, které výrazně ovlivnilo její další vývoj. Lze ji doporučit nejen psychiatrům a psychologům, ale také neurologům, kteří se dozvědí spoustu zajímavostí o svém významném představiteli J. M. Charcotovi a jeho spolupracovnících, studentům a všem, kteří mají o tuto problematiku zájem.

Helena Kučerová, lékařka s psychiatrickou specializací

Recenze byla zpracována pro časopis Psychologie Dnes

Hustvedt, Asti: Lékařské múzy - recenzent Vladan Hanulík

Blanche, Augustine a Genevieve se staly v poslední třetině 19. století proslulými reprezentantkami ženského pohlaví ve Francii. Asti Hustvedtová přibližuje na jejich biografiích fascinující proces utváření moderní podoby hysterie, kulturně konstruované nemoci charakteristické pro období fin de siecle. Tradiční pojetí hysterie revidoval Jean Martin Charcot, vedený snahou eklekticky sloučit do jedné kategorie zcela odlišné podoby psychických i fyzických projevů, sahajících od epileptických záchvatů přes částečné paralýzy a nedo-slýchavost až k somnambulismu, a systematizovat tak řád, který by dával pevné tvary dosud indiferentní nemoci.

Charcotovi se nikdy nezdařilo odhalit biologické příčiny hysterie, identifikátorem choroby se namísto toho staly hierarchicky uspořádané tělesné manifestace nemoci. Klíčovým prvkem vědecké propagace a popularizace výzkumů byly z tohoto důvodu samy pacientky, bez nichž nebylo možno hysterii jakkoli lo-kalizovat. Pouze jejich gesta ve své autentické fyzičnosti umožňovala zhmotnit jinak záhadnou chorobu. Aby nebyly ovlivněny záměrnou stylizací, uváděl Charcot se svými spolupracovníky pacientky do hypnotického stavu, v jehož rámci následně prováděl demonstrace projevů nemoci i možností její terapie. V Salpetriere po sto letech ožíval duch Franze Antona Mesmera a společně s ním i podezření vědecké obce, že se jedná o manipulaci, jak ze strany pacientek, tak ze strany známého patologa.

Utváření kultury hysterie chápe autorka především jako implikaci Charcotovy snahy o systematizaci jednotlivých fyzických projevů, které byly překrouceny tak, aby odpovídaly jeho nosologii. Ačkoli sám lékař vždy připomínal, že nemoc postihuje i muže, skrze volbu objektů, na nichž rozvoj choroby demonstroval, z hysterie vytvořil signifiant moderní femininity. Ženy se pod jeho vedením stávaly mechanickými panenkami, které poslušně převáděly lékařské teoretické postuláty do reálného světa tělesných projevů. Jako příklad lze uvést Blanche, vlastním jménem Marii Wittmannovou, která se pro svou sugestibilnost a perfekcionismus při teatrálně laděných veřejných přednáškách pro početné auditorium v prostorách kliniky stala královnou všech hysterických žen v Salpetriere.

Autorka přisuzuje klíčovou roli v procesu konstruování moderní podoby hysterie lékařskému personálu, což dokumentuje i zvláštním režimem, který byl na úspěšné performování hysterie navázán. Ženy mohly získat za správně představované projevy nemoci odměny, nebo byly naopak pro nespolupráci postihovány tresty. Důraz kladený na mužskou dominanci, podpořenou též autoritou profesionalizovaného vědeckého lékařství, do jisté míry koliduje se závěry jiných historiografických analýz.

Již doboví kritici zdůrazňovali divadelní podstatu performancí doprovázejících vědecké přednášky v Salpetriere a publikovali názory, že se možná Charcot sám stal obětí žen předstírajících projevy nemoci. Hustvedtová připouští i tuto možnost. Paradoxně ale americká autorka následně do jisté míry zlehčuje i své dílčí závěry, z nichž vyplývá, že hysterie byla přímo svázána s působením lékaře, který ji měl léčit. Po Charcotově úmrtí v roce 1893 se již projevy nemoci u pacientek převážně neobjevovaly, s lékařem tedy zahynulo i specifické pojetí hysterie a dosud nemocné ženy byly náhle v tomto ohledu zdravé.

Ambivalentní je přístup k potenciálu participace žen na utváření obrazu hysterie, kdy autorka sice nezpochybňuje možnosti zapojení jejich vlastních zkušeností do utváření projevů hysterie, přesto však tvůrčí aktivitu přisuzuje mužům. V daném kontextu tedy paradoxně Hustvedtová ženám sama přiděluje pasivní roli ženských těl, která hrají role vykonstruované muži.

Daný příklad uvádím jako doklad skutečnosti, že kniha ve svých závěrech nedosahuje analytické hloubky již klasických studií Elaine Showalterové, Marka S. Micalea či Edwarda Shortera. Lze ji chápat spíše jako příspěvek na pomezí popularizační literatury a vědecké biografie, což ji ovšem otevírá širokému publiku. Český překlad úspěšně zachovává literární sdělnost textu. Vzhledem k vizuální povaze tématu je ale na místě vytknout českému vydání zpracování obrazových dokumentů, jejichž grafická úroveň je při srovnání s původním vydáním znatelně nižší. Nic však nebrání tomu, aby se studie stala inspirací pro autonomní výzkum této problematiky v domácích reáliích, který dosud citelně chybí.

Vladan Hanulík

Recenze byla zpracována pro časopis Dějiny a současnost.

08.06.2015