Kniha měsíce 2016-12Potěšení pro dušiE-kniha jako dárekSoutěž
Mami, kdy už konečně umřeš?

Mami, kdy už konečně umřeš?

Vaše cena s DPH
279 Kč 251 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Překladatel
Podlešáková, Štěpánka
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-1017-7
Počet stran / vazba
176 / Brožovaná
Rok vydání
2016
Kód
14502401
EAN
9788026210177
Obálka v tiskové kvalitě


Autorka v knize vypráví svůj příběh o tom, jak se nastěhovala ke svým rodičům, aby se mohla starat o svou matku, která trpěla demencí. Snažila se dělat všechno správně, ale musela se vyrovnávat s tím, že její matka se pomalu, ale jistě začala stávat neznámým člověkem. Žena, kterou kdysi milovala, už zmizela, najednou tu místo ní byla dementní osoba, která trápila své okolí záchvaty agrese. Jednoho dne se Martina přistihla, že říká: „Mami, teď už můžeš jít. Prosím, jdi už.“ Martinin příběh není ojedinělý a její kniha se v Německu krátce po svém vydání stala bestsellerem.
Martina Rosenberg je německá novinářka a spisovatelka.

Mami, kdy už konečně umřeš?
Mami, kdy už konečně umřeš?
Mami, kdy už konečně umřeš?
Mami, kdy už konečně umřeš?
Mami, kdy už konečně umřeš?


Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš? - recenzent Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

Šokující název si pro svou osobní zpověď zvolila Martina Rosenbergová a zveřejnila tak skrývanou otázku, kterou si čas od času klade každý, kdo dlouhodobě pečuje o rodinného příslušníka trpícího demencí. O tom, že je taková péče fyzicky i psychicky náročná vědí už dlouho dobu odborníci a laici a ve značném množství knih a účelových publikací se můžeme seznámit s radami, jak nejlépe takovou zátěž snášet. Jak ale konkrétně vyčerpávající péči prožívá pečující, se můžeme dovědět jen málokdy a jen od těch, kteří ji poskytují. Ostatně to je důvod, proč se německá novinářka a spisovatelka odvážně rozhodla, že se se svým trápením, nadějemi, i zoufalstvím, svěří široké veřejnosti.

V roce 2000 se Martina Rosenbergová vrací spolu se svým manželem Jensem, dcerkou Lenou a psem Sugarem z Řecka, kde oba manželé pracovali. Jsou rádi, že jim rodiče autorky nabídli, že mohou bydlet v samostatném bytě v jejich rozlehlém rodinném domě. Všichni jsou plni optimismu a společné soužití má zprvu značné přednosti. Malá Lena je ráda, že má babičku a dědečka na blízku a rodiče si váží jejich pomoci při hlídání. Idylka končí po čtyřech letech, kdy babička upadla. Nebudu prozrazovat další děj, a jen uvedu, že lékaři došli k závěru, že Martiny maminka trpí demencí a upozorním na několik méně známých a podstatných věcí.

Martina považuje za samozřejmé, že se o maminku bude starat, ale stále obtížněji zvládá potřebnou péči, pracovní povinnosti a starost o vlastní rodinu. Uvádí, jak se vážná nemoc podepisuje na psychice otce, který také stárne, a těžce nese, že je její pozornost a péče upřena na jeho manželku a on se ocitl na druhé koleji. Obecné konstatování odborníků, že závažná nemoc destabilizuje celou rodinu tak dostává konkrétní podobu.

Když už je toho na Martinu opravdu moc, zajistí postupně pomoc několika pečovatelek. Z textu i poznámek překladatelky Š. Podlešákové se ale dovídáme i informace o systému pečovatelských služeb v Německu, které jsou sice k dispozici, ale velmi komplikovaně organizované a neméně komplikovaně financované. Ani spoluúčast na platbách není zanedbatelná. Zajímavá je také pasáž týkající se žádostí o příspěvky na péči.

Martina úkorně prožívá ztrátu kognitivních (poznávacích) funkcí své matky, která ji „mizí“ před očima a která nakonec vyžaduje trvalou přítomnost pečovatelky. Výhodou ve složité situaci je, že pečovatelka s nimi může bydlet v prostorném domě. Neustálý křik matky, nemožnost se s ní domluvit, výčitky a zhoršující se zdravotní stav otce, dovedou Martinu k rozhodnutí, využít respitních (odpočinkových) služeb. Přes pečlivý výběr pečovatelského domu, je nakonec dehydratovaná maminka převezena do nemocnice a tam zachráněna. Pro nás je překvapující, že i idealizované služby na západě, mohou být výrazně nekvalitní.

Maminka se vrací domů. Martina se snaží opět vše zvládnout a uvědomuje si, že už nemá žádný osobní život, že trpí její rodina a že má i psychosomatické potíže. Lékař ji diagnostikoval tinnitus (nepříjemný šelest v uších) a vysoký krevní tlak. Usoudí, že takhle to dál nejde a že se musí i s rodinou odstěhovat. S touto myšlenkou koketovala několikrát, ale nakonec to opravdu udělala, když si s manželem v rekordním čase nechala nedaleko rodičů postavit vlastní dům. Na péči o maminku se ale nadále podílela, stejně jako její bratři a profesionální pečovatelé.

Za mimořádně cenné považuji pasáže, ve kterých Martina líčí své dramaticky se měnící emoce. Musela se vyrovnat s tím, že její matka vlastně zemřela dřív psychicky než fyzicky. Když maminka umírala, byla Martina u ní, držela ji za ruku, otírala čelo a nejprve tiše a pak i nahlas řekla: „Umři teď konečně mami!...Můžeš teď odejít. Běž! Prosím Tě, běž!“ a následně s úlevou konstatovala: „Je pryč. Zvládla to!“ Doplňme málo známou skutečnost, že k tomu, aby umírající opustil svět, potřebuje nemalou dávku odvahy.

Kniha Martiny Rosenbergerové se v Německu stala bestselerem a dodejme, že právem. Lze doufat, že analogický osud ji čeká i v českém prostředí, kde může výrazně pomoci nejen rodinným pečujícím, ale může také ve veřejném prostoru obohatit rozpravu o seniorech trpících demencí a o těch, kteří o ně pečují.

Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

Recenze byla zpracována pro web dustojnestarnuti.czl


Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

R. Huneš

Když mi do ruky přišla knížka Mami, kdy už konečně umřeš?, byl jsem poněkud zaskočen břitkostí jejího názvu. Po jejím přečtení jej vnímám jinak - jako obyčejnou lidskou přirozenost, ani dobrý, ani špatný, ani odvážný, ani bojácný.

Autorka příběhu s úctyhodnou otevřeností dává nahlédnout do nitra své mysli. Do pochybností, nejistot, slabostí, chyb, přání i nadějí, které ji provázejí v čase těžké nemoci a úmrtí její matky.

Jako profesionál, který se léta pohybuje v hospicovém prostředí, jsem viděl stovky umírajících. Ti měli to štěstí, že jim byla dopřána smrt v řádu týdnů za laskavého doprovázení hospicového týmu i rodinných příslušníků. Toto je však jiný příběh.

Autorka knihy se vyznává z pěti let, kdy mysl a duše její maminky postupně vyhasínala a opouštěla její tělo. Byla zoufalá, vyčerpaná z péče o ni. Leckdy popustila stavidla svého hněvu vůči mamince i chřadnoucímu tatínkovi. Ale nikdy ji nenapadlo ukrátit jejich život. V úctě k jedinečnosti a neopakovatelnosti hodnoty lidského života i vztahu dcery a rodičů přijala břemeno péče a starostí.

Poznala, zažila a vyznala se z toho, jak dobré a správné je včas hovořit s rodiči o jejich stárnutí, o posledních věcech a lidské konečnosti. Jak sama tuto roli nezvládla, jak litovala…

Nakonec autorka-dcera dosáhla maxima možného: S pláčem si sednu vedle matky a prosím ji o odpuštění. …V jednu chvíli řeknu docela potichu, pak pořád hlasitěji. „Umři teď konečně, mami! Prosím Tě, umři. Můžeš teď odejít. Běž! Prosím tě, běž!“ Říkám to pořád dokola. Přitom jí otírám čelo a držím ji za ruku. (závěr knihy)

Život a především umírání není telenovelou. Bez příkras je zachycen v knize. Syrovost pravdy a všednosti, omezenosti sil a volání o pomoc. Ukazuje hmotně bohatou civilizaci 21. století, chudou na širší rodinné vztahy a mezigenerační soužití, kdy technika překonala veškeré vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Příběh evokuje biblické Cti otce svého a matku svou. Totiž kdyby to bylo snadné, tak to Pánbu nedal jako přikázání.

R. Huneš

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš? - recenzent Marie Svatošová

Martina Rosenberg, německá novinářka a spisovatelka, s urputností sobě vlastní, obhájila a prosadila v nakladatelství značně kontroverzní název své knihy: „Mami, kdy už konečně umřeš?“ V českém nakladatelství Portál tento problém řešit nemusela. V té době se už totiž její kniha v Německu stala bestselerem. Lze ale předem odhadnout, jak zapůsobí na českého čtenáře? Nevyvolá v něm strach a paniku? Neodstartuje depresi? Pocit bezmoci? Nebo snad závist při srovnávání finančních možností autorky s úsporami svými, či úrovně sociálních služeb v zahraničí a u nás? To všechno by se samozřejmě stát mohlo, al bylo by to naprosté nepochopení autorčina záměru. Jejím cílem je včas pomoci těm, koho v budoucnu nevyhnutelně čeká to, čím si prošla sama. Na mnoha místech knihy lze mezi řádky číst apel: „Lidi, prosím vás, poučte se z mých chyb! Neopakujte je!“ Velmi důrazně a opakovaně to klade na srdce zvláště své dospívající dceři Leně.

Nemá smysl strkat hlavu do písku a nevidět problém s názvem Alzheimerova nemoc. S prodlužujícím se věkem počet nemocných roste a je potřeba se připravit. Dát na radu autorky a v rodině začít o dosud tabuizovaných tématech, jako jsou stáří, stárnutí, bezmocnost, demence, umírání a smrt, včas, věcně a bez zábran mluvit. Poučit se z jejích chyb, a až ta situace nastane, nechat se v péči vystřídat o něco dřív než dojdou síly úplně. Nechat se vystřídat není ani selhání, ani ostuda! Je to nutnost, je to povinnost, je to prevence syndromu vyhoření. Otázka „co by tomu řekli lidi“ usvědčuje pečujícího z nedostatku pokory. Slova „nikdo by se o maminku nepostaral tak dobře jako já“, ho usvědčují z pýchy. Žádný člověk není spasitel světa, síly každého z nás mají své hranice a je moudré si to přiznat. Příběh Martiny není ojedinělý. Ojedinělé je na něm jen to, že se ho odvážila zveřejnit. Před časem se mi svěřila vzorně a dlouhodobě pečující žena, že se jednoho dne přistihla, jak drží v ruce polštář a nemá daleko k tomu, aby jím svou milovanou dementní matku zadusila. Oběma tehdy pomohl tříměsíční respitní (odlehčovací) pobyt maminky ve specializovaném lůžkovém zařízení.

Čtenáře českého vydání chci upozornit na web České alzheimerovské společnosti (ČALS), založené v roce 1996: www.alzheimer.cz. Najde tam spoustu užitečných informací o nemoci samotné, ale i o velmi užitečných vzdělávacích akcích pro pečující, o sociálních službách včetně možností konzultací, poradenství a respitních, i trvalých pobytů a také o spépomocných skupinách jak nemocných, tak pečujících.

Knihu vřele doporučuji, ale jedno v ní přece jen postrádám. Mnohokrát jsem si během četby říkala, že už jí přece někdo konečně musí říct, že nemůže spoléhat jen na lidské síly. Nedočkala jsem se. V celé knize není ani jedna zmínka o Bohu. Evidentně s Ním Martina ve své situaci nepočítala. Netvrdím, že bych se o její maminku dokázala postarat lépe než ona a hluboce před ní smekám. Ale v mnoha popisovaných situacích bych se zachovala jinak. Prostě bych si stoupla před Boha a nahlas přiznala, že už fakt nemůžu dál, a prosila bych o pomoc. O sílu. Nebo o vystřídání. O nějaké řešení. Prostě bych Mu to odevzdala se vším všudy. S odvoláním na biblický výrok „Hoď svou starost na Hospodina!“ bych to doslova tak udělala. Je to možné a funguje to. Mám to vyzkoušené. Škoda, že Martinu nikdo o možnosti tohoto uzdravujícího „totálního odevzdání“ nepoučil. Kladu si otázku, jestli neselhali křesťané v jejím bezprostředním okolí?

Marie Svatošová

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

18.11.2016

https://issuu.com/skrznaskrz/docs/tiskov__-verze-3.-____slo

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Bc. Simona Šilhánová

Tato novinka nakladatelství Portál od německé autorky M.Rosenberg zaujme čtenáře hned po přečtení názvu. Věřím, že právě název je poměrně kontroverzní a může potenciálního čtenáře odradit. Přesto bych doporučila každému, kdo se chce dozvědět něco nového z oblasti mezilidských vztahů, psychologie či patologie, aby si knihu přečetl.

Kniha je psána velice poutavě, což je dle mého názoru způsobeno především osobním prožitkem autorky, který byl jistě velmi intenzivní a trval celých 10 let. Autorka v knize popisuje průběh nemoci, která v různém rozsahu postihuje nemalé procento starých lidí, ale především psychické prožívání okolních členů rodiny, kteří chtějí nemocnému pomoci a postarat se o něj.

Já sama jsem se s touto diagnózou v rodině setkala, a proto vím, že kniha je opravdu přínosem pro každého člověka.

23.05.2016

www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/5736-mami-kdy-uz-konecne-umres

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Tereza Kinovičová

Kniha Mami, kdy už konečně umřeš?, kterou vydalo nakladatelství Portál, jen zdánlivě připomíná thriller a mezi odpočinková letní čtení ji nemůžeme zařadit už vůbec. Německá novinářka a spisovatelka Martina Rosenbergová se rozhodla literárně zpracovat vlastní zkušenost s tématem, které zní současnou společností jako varovný signál, je však stále značně opomíjené, totiž téma stárnutí a smrti.

Po dvanáctiletém pobytu na Krétě, v době, kdy se Řecko stává ekonomicky nestabilním, se rozhodne autorka vrátit se svou rodinou zpět domů do Německa. Šťastný návrat do rodné země a společný život s rodiči ve vícegeneračním domě se brzy promění v několikaletou noční můru. Mamince je diagnostikována demence, zanedlouho poté tatínka postihne cévní mozková příhoda. Autobiografický příběh líčí nejen zápas s nemocí rodičů, ale především stres vyvolaný nepředvídanými okolnostmi. Jedním z nejbolestivějších zjištění je změna osobnosti blízkého člověka s demencí. Chápající a citlivá bytost, kterou maminka hrdinky celý život byla, se naráz stává egoistickou, neústupnou, agresivní. Nemoc se postupně člověka zmocňuje – problémy s rovnováhou jsou příčinou pádů, nemožnost nalézt vhodná slova činí komunikaci stále obtížnější, také schopnost porozumět okolí se zhoršuje, postupně se z něj stává jen prázdná schránka. K psychické zátěži, kterou s sebou nese péče o blízkého člověka, se přidává tíseň časová, finanční, překážky byrokratické, nepřipravenost společnosti, neprofesionální služby pečovatelských organizací. Dlouhodobá zátěž se začne projevovat také fyzicky a hrdinka, autorka, dcera, pracující matka a manželka v jedné osobě nachází východisko v odchodu z domu rodičů. Náhlé uvolnění tlaku ze společného soužití nečekaně přispěje k jejímu nervovému zhroucení. Nepřestává čelit falešným pocitům vlastní nedostatečnosti, kontroverzním myšlenkám o tom, kde končí hranice uměle udržovaného života, o nichž se veřejně diskutuje jen zřídka, a uvědomí si, že smrt je pro milovanou osobu, jejíž existence již ztratila většinu známek života, vysvobozením.

Martina Rosenbergová napsala svůj příběh nikoli z terapeutických důvodů, ale jako sdělení, potřebu připomenout, že otázky stárnutí a smrti jsou pro nás stále tabu. Komunikace mezi mladou a stárnoucí generací vázne. Ve svém okolí opakovaně zažívám, že si děti netroufají mluvit s rodiči o jejich stárnutí. Je bezpodmínečně nutné spolu komunikovat a vyjasnit si, kdo chce nebo může převzít úkoly spojené s péčí o rodiče, zda přichází v úvahu přestěhování do domova, jaké existují alternativy a kdo z příbuzných je připraven vzít na sebe zodpovědnost. (Str. 6)

Výskyt demence je spojen s ekonomickým a společenským rozvojem, ve vyspělejších státech je zastoupení tohoto onemocnění četnější. Se zvyšujícím se věkem dožití lze očekávat, že počet nemocných bude i u nás narůstat a bude potřeba zajistit větší informovanost veřejnosti, stejně jako koordinovanou péči zdravotních a sociálních služeb. V Německu je poskytována péče čtvrtině osob trpících demencí, odborníci odhadují, že v České republice se jedná o necelých 10 % nemocných, podstatnou část služeb zajišťují rodinní příslušníci. Alternativní projekty, jakým je například odvážný počin vedení domova pro seniory v anglickém Bristolu, které nechalo pro své pacienty postavit ulici ve stylu 50. let s poštou, lokálem či kavárnou, kde si mohou přečíst dobové noviny a časopisy, cítit se spokojeně a oživit vlastní minulost, jsou zatím ojedinělé.

V popředí osobního příběhu Martiny Rosenbergové nestojí literární ambice, snaží se především o srozumitelnost, blíží se literatuře faktu. Pohled autorky je bezvýhradně subjektivní, předkládá porci bolestných emocí, které čtenáře dojmou i vyděsí, aby prostřednictvím své zkušenosti upozornila na úskalí péče o nemohoucí rodiče a pomohla těm, kteří se ocitli v podobné situaci.

04.05.2016

hranatesiticko.cz/2016/03/30/600/

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Ginny

Až budu stará, nemohoucí a budu trpět nějakou nemocí chci do domova důchodců. Rozhodně nepřipustím, aby moje dcera musela prožívat to, co autorka knihy.

Je pro mě těžké psát recenzi na knihu, která je přímo ze života toho, kdo jí napsal. Ano, našly by se nějaké maličkosti, které by se možná daly napsat jinak, ale ve výsledku to není důležité. Rozhodně ne pro autorku. Kniha má jasně vypovídat o osudu toho, kdo se musel o dementní maminku postarat a komu to tatínek rozhodně neusnadňoval. Ano, zajímal by mě pohled na celou věc ze strany manžela paní Martiny a její dcery. Mám spoustu otázek na oba dva členy rodiny. Ale uspokojily by mě odpovědi? Bylo by mi to vůbec k něčemu? Asi ne. Protože příběh autorky mě natolik pohltil, že i když jsem byla občas naštvaná za její věčné „já já já“, naprosto jsem jí chápala a v její situaci bych se nezachovala jinak. A kdybych nakonec měla o všem napsat příběh, dopadlo by to stejně. Obdivuji její náturu, její odvahu a její sebeobětování. Stejně tak ale musím smeknout pomyslný klobouk před zbytkem rodiny za neskutečnou trpělivost.

Nejde ani negativně a ani pozitivně kritizovat styl psaní. Na tom u této knihy prostě nezáleží. Důležitý je obsah sdělení, nikoli jeho forma. A obsah mě vtáhl do života spisovatelky natolik, že jsem za jedno odpoledne přečetla knihu celou a žila život někoho jiného. Jedno odpoledne stačilo, abych pochopila život s dementním člověkem. Děkuji pěkně..nechci.

A i když kniha není klasickou beletrií, rozhodně stojí za přečtení i pro ty, co by jí v regálech knihkupectví přešli a nevšimli si jí. Je nenápadná, není jí vidět, ale po přečtení jí budete ještě dlouho slyšet ve své hlavě. Jsem ráda, že jsem jí nepřehlédla.

04.05.2016

leonastavova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=501743

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Leona Šťávová

Jestliže vás název knihy Martiny Rosenberg šokoval, tak věřte, že vás chce jen přátelsky připravit na hodně silné čtení. Když do našich životů vstoupí smrt, je to hrozné. Ale když nepřichází, může to být ještě horší.

Martina Rosenberg je německá spisovatelka a novinářka. Rozhodla se napsat o smutné části svého života, kdy její matka vážně onemocněla a její otec se s tím nedokázal vypořádat. Kniha se v Německu brzy po vydání stala bestsellerem.

Velmi emotivní příběh, u kterého si téměř každý pobrečí. Do autorčiných pocitů je snadné se vcítit, protože u této knihy si sobecky nemůžeme říct – tak tohle se mi stát nemůže. A právě z toho důvodu kniha oslovuje tolik čtenářů. Než se nadějeme, může se na pokraji smrti ocitnout někdo z našich milých či my samotní. Smutné svědectví o tom, jak její rodiče bojují a zároveň se smiřují s blížící se smrtí.

Pokud jste to dosud nedělali, tak začnete rozlišovat smrt a umírání. Při pročítání jednotlivých kapitol se těžko ubráníte filozofickým úvahám o smyslu života, spravedlnosti a utrpení. Budete mít potřebu vášnivě diskutovat s přáteli o eutanázii. Jste-li v podobné situaci, rádi si přečtete, že vaše myšlenky rozhodně nejsou hříšné a zbavíte se výčitek svědomí.

Martina se s námi rozhodně nehodlá mazlit: „Matčin rozklad stále postupuje.“ Kromě velmi osobních myšlenek v textu nalezneme i podrobný popis progrese onemocnění a zajímavé informace o sociální péči v Německu. Jak sama uvádí, na to právě chce upozornit, stejně tak jako na nutnost mluvit v rodině o umírání a smrti. Na téměř 170 stran sepsala deset let svého života. Kniha může být i praktickou příručkou v konkrétních problémech.

„Takhle je to cítit, když se někdo nemyje. Nenápadně se podívám na matku. Je to možné? Najednou se mi rozsvítí. Samozřejmě je to možné. Jak by se mohla mýt nebo vůbec koupat, když sotva chodí? Na to jsem nepomyslela. Choulostivé téma a já nemám ponětí, jak s ním naložím.“

Nekonečná péče o nemocné rodiče, čekání na smrt, výčitky a sledování proměny milovaných osob autorku poznamená fyzicky i psychicky. Navíc naruší běžný život celé rodiny.

Děj knihy je předem jasný a už jen přebal vás možná bude od čtení odrazovat. S radostí přivítáte poslední stránku této knihy, ale nebude litovat času, který jste jí věnovali.

„Proč neumíme lidem ulehčit umírání? Svou fenku Sugar jsem směla od utrpení osvobodit, matce pomoci nesmím.“

01.04.2016

casopisagora.cz/2016/03/mami-kdy-uz-konecne-umres/

Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Klára Vožechová

Abstrakt knihy slibuje příběh ženy, která přestěhovala k rodičům do domu kvůli tomu, aby se mohla starat o svou nemocnou matku v pozici pečovatelky a tato role je pro ni velmi náročná. O tom však kniha úplně není.

Čtenář sleduje ženu, která se vrací s manželem a dcerou po několika letech strávených v Řecku zpět do Německa, kde má možnost žít v domku se svými rodiči. Po úvaze se rozhodne, že s nimi v mezigeneračním domě bydlet zkusí, protože by mohlo být pro obě strany výhodné, když si budou nápomocny. Po několika měsících společného bydlení se objeví u matky začínající Alzheimerova choroba.

Hlavní linií je vyprávění samotné autorky, která popisuje věcnou stránku a náročnost zajištění péče o rodiče v různém stadiu závislosti a také své prožitky týkající se nemoci matky a ne vždy pochopitelného chování otce, který trpěl depresemi. Bylo pro ni náročné sdílet s rodiči dům, protože pečovatelky nebyly vždy k dispozici, a mnoho problémů brzy ráno a během noci musela řešit sama. Situace pro ni byla natolik neúnosná, že se u ní projevily i zdravotní problémy vyvolané stresem. Proto se rozhodla odstěhovat se a rodiče navštěvovat méně často.

Překvapivě významnější postavou než matka se mi zdál autorčin otec, pro kterého byla postupná ztráta manželky obrovskou výzvou a zátěží. Zároveň přicházel o svou samostatnost z důvodu ztráty zraku. Z příběhu se zdálo, že prožívat starosti stáří a nemoc jeho manželky s ním bylo pro autorku ve výsledku o mnoho těžší než vyrovnat se s osudem matky jako takovým. Řekla bych, že v knize mu bylo věnováno více prostoru než matce. Autorčin otec dle lékařů trpěl depresemi. Nedokázal snést pomyšlení, že o manželku přichází, že si ho přestává pamatovat, a byl na ni agresivní a hrubý. Zároveň byl přesvědčen o tom, že se mu nedostává dostatek pozornosti od rodiny, lékařů a pečovatelů jako jí, čímž také velmi trpěl.

I přesto, že jsem čekala na základě abstraktu trochu jiný příběh (především to, že se autorka o rodiče starala sama), rozhodně nejsem zklamaná a uvědomila jsem si obtížnost situace pro lidi, kteří se setkají s Alzheimerovou chorobou, ať už z pozice nemocného, který si z počátku uvědomuje, že se postupně ztrácí, či z pozice manžela, dcery nebo syna. Při čtení knihy se mi vybavil můj zážitek z osobní asistence, kdy jsem se setkala s klienty v obdobné situaci. Kniha byla pro mě přínosná v tom, že si dokážu více představit, co prožívali. Věřím tomu, že přečtení této knihy může pomoci proniknout hlouběji do pocitů a prožitků lidí, kteří se ocitají v podobné situaci, a uvědomit si, co v takových chvílích potřebují a jak je podpořit.