Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-08Obejměte svého vnitřního kritika
Nářek mrtvých

Nářek mrtvých

Vaše cena s DPH
385 Kč 347 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Psychologie po Jungově Červené knize
Překladatel
Fafejta, Ondřej
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0619-4
Počet stran / vazba
232 / Brožovaná
Rok vydání
2014
Kód
13308801
EAN
9788026206194
Obálka v tiskové kvalitě


Rozhovor předního světového psychologa Jamese Hillmana, zakladatele hnutí archetypální psychologie, a uznávaného historika psychologie, znalce díla C. G. Junga a editora jeho Červené knihy Sonu Shamdasaniho, se odehrává na pozadí vydání Červené knihy a prochází tématy, která jsou z jejich pohledu důležitá pro moderní psychologii. Dotýká se vztahu živých a mrtvých v našich snech a fantaziích, otázek kreativity a výtvarného vyjádření, psychologie umění, narativní psychologie, hlubinné psychologie, významu křesťanství pro moderního člověka, vztahu člověka k minulosti. Rozhovor lze vnímat jako jeden z možných klíčů k porozumění Jungově Červené knize.
James Hillman (1926–2011) byl jedním z nejvýznamnějších psychologů moderní doby. Je považován za zakladatele archetypální školy jungovské psychologie. V Portálu vyšly jeho knihy Sny a podsvětí a Klíč k duši.
Sonu Shamdasani (1962) je editorem Jungovy Červené knihy (Portál, 2010), autorem biografické práce C. G. Jung – Život v knihách (Portál, 2013) a řady dalších studií. Působí v Londýně, kde na několika univerzitách přednáší dějiny psychologie.

Nářek mrtvých
Nářek mrtvých
Nářek mrtvých
Nářek mrtvých
Nářek mrtvých
Nářek mrtvých
James Hillman a Sonu Shamdasani: Nářek mrtvých - rec. M. Skála

Nakladatelství Portál nám v edici Spektrum přináší další výjimečnou knihu z oblasti analytické psychologie C. G. Junga, která úzce navazuje na Jungovu Červenou knihu. Mnoho knih pojednává o analytické psychologii nebo o Jungovi a o mnohých z těchto knih lze spolu se SONU SHAMDASANIM říci, že trpí „nízkým obsahem Junga“ (str. 30). A tak, když se dnes zaposloucháme do „nářku mrtvých“, možná v něm rozeznáme i Jungův hlas. V Nářku mrtvých Jung je. Nebo alespoň jeho duch. A to díky dvěma osobnostem, Jamesi Hillmanovi a Sonu Shamdasanimu, kteří zde vedou rozhovor o Červené knize C. G. Junga a o velice originálním pojetí psychologie, které z tohoto stěžejního Jungova díla vyplývá. Co dnes v psychologii, mezi tolika různými teoriemi a výzkumy, může být tak originální?

Sonu Shamdasani , veden svým daimoniem, hledá zdroj a původ psychických procesů. Na své cestě potkává psychologii, ale zjišťuje, že psychologie je plná rozličných teorií a pojetí a nelze zde najít pojem nebo koncepci, o které by panovala všeobecná shoda. Proto opouští pole psychologie a obrací se ke kořenům, ke studiu historie psychologie. Klade si otázku, v čem se liší např. psychologie člověka, který věří v nevědomí, od psychologie člověka, který v nevědomí nevěří.

James Hillman naopak u psychologie setrvává a snaží se najít soulad vnitřního a vnějšího života člověka. A tento soulad je pro něj stěžejním, to je volání jeho daimonia. Je čímsi více než souhlasem, porozuměním, obsahuje v sobě i estetický a etický rozměr.

A tak se tyto dvě osobnosti, či spíše daimoné, mohou setkat nad Červenou knihou, která je jak zdrojem psychologického přístupu C. G. Junga, tak v sobě nese i estetický rozměr, kterým tuto psychologii zpřístupňuje. Sonu Shamdasani dokonce tvrdí, že je to stěžejní a nejpropracovanější Jungovo dílo, neboť pečlivě promýšlel a prociťoval každou jeho větu a mnohokrát se k němu vracel. Při četbě této knihy lze opravdu rozlišit několik vrstev textu, který byl v průběhu let doplňován a přehodnocován. Text Červené knihy je na rozdíl od Jungových ostatních děl velmi osobní a autentický. Sonu Shamdasani dokonce podává svědectví pacientů C. G. Junga, kteří, když četli jeho pozdější díla, tvrdili, že „to není Jung“ (str. 74), že je zde příliš mnoho teorie a pojmů, ale analýza u Junga prý byla plná obrazů a příběhů. Takže by se dalo říci, že i mnohá Jungova vlastní díla trpí „nízkým obsahem Junga“.

SONU SHAMDASANI (str. 11) tvrdí, že v první vrstvě ČERVENÉ KNIHY se Jung zabýval „introspektivním zpracováním svých fantazií“, tedy aktivní imaginací. Byl „věrný události“. JAMES HILLMAN (str. 174) poznamenává, že aktivní imaginaci lze začít „něčím, co přijde na mysl, ať je to sebetriviálnější, sebeodpornější, sebeširší. Cokoli „nevhodného“ je potenciální představou, pocitem nebo myšlenkou, která to může začít“. JAMES HILLMAN (str. 12) většinou „zapisoval, jak obrazy přicházely. Takže svým způsobem se (aktivní imaginace) odehrává při psaní... Něco z toho však byl vnitřní rozhovor, který zapsal až dodatečně.“ Lze dokonce říci, že aktivní imaginace je největší Jungův přínos psychologii.

Proč lze považovat za největší Jungův přínos zrovna aktivní imaginaci a ne třeba proces individuace, animu, stín? SONU SHAMDASANI (str. 81) vzpomíná, že John Phillips šel v padesátých letech za Jungem a svěřil se mu: „Profesore Jungu, něco mě trápí a musím se tomu přiznat. Prostě nesouhlasím s teorií animy a nevěřím jí.“ A Jung se na něj podíval, mrkl a povídá: „Já to nikomu neřeknu... mě to nevadí, ale našemu kuratoriu by se to líbit nemuselo.“

Podle SONU SHAMDASANIHO (str. 21) je neudržitelná představa, že psychologie hledá poznání, neboť za sto let své existence nebyla nalezena jediná všeobecná shoda. K čemu je tedy psychologie dobrá? Podle SONU SHAMDASANIHO „poskytuje jednotlivcům formu, již by mohli vyjádřit svou zkušenost“. To je tedy významná změna paradigmatu. Psychologie nikoli jako vědecké poznání, ale jako forma vyjádření. To ji staví vedle literatury, hudby, výtvarného umění, tance atp. A toto paradigma rovněž naplňuje C. G. Jung ve své Červené knize. Zpracování ČERVENÉ KNIHY není typicky vědecké, ale spíše lyrické. Jung zde (a jak se dozvídáme, ani ve své praxi) neužívá pojmy, nýbrž personifikované postavy, s kterými hovoří jejich vlastním jazykem. Stejně tak hovoří i s pacienty. Jeho typickým začátkem věty prý bylo: „To mi připomíná...“ (str. 96) Jung tedy používá spíše amplifikace, respektive – náboženským jazykem – podobenství než interpretace nebo vysvětlování. JAMES HILLMAN (str. 40) říká: „Máš-li nápady, jsou to naše hlasy. Ty se nakonec stávají postavami. A to je ten rozdíl mezi pojmem a osobou. Jakmile se zabýváš personifikovanou postavou, přicházejí emoce. Je tu láska, nechuť, různá emoční aktivita. Psychologická aktivita s hlasem nebo osobou. Ale co můžeš udělat s pojmem? Se „stínem“ neudělám nic, dokud se „stín“ nezhmotní jako někdo nebo něco, nějaké zvíře či místo, které jsou personifikované, a my pak jeden s druhým pracujeme.“

„Když se stáhneš ze společnosti, musíš se vrátit s ekvivalentem nějakého díla.“ (Jung in NM68). „Neučiní-li člověk onen psychologický krok (možná nejen psychologický, ale i umělecký, náboženský, vědecký atd.), nepřijde-li s nějakým významem (nebo dílem či objevem atp.) (JAMES HILLMAN str. 59), vypadá-li, že si v tom prostě jen libuje, pak se Nekyia stává bakchanáliemi.“ (SONU SHAMDASANI str. 59)

Přestože jazyk ČERVENÉ KNIHY – jak bylo řečeno – je spíše lyrický, lze ČERVENOU KNIHU považovat nejvíce za dílo psychologické. Tím je však činí nikoli užívání pojmů nebo stavění teorií, ale psychologická reflexe (str. 61). Nikoli reflexe umělecká nebo náboženská, ale psychologická – tedy vědecká. V tomto kontextu je slovo „věda“ pro Junga rozhodující, takřka posvátné. Jung formuluje své myšlenky do pojmového rámce přijatelného pro lékařsko-vědeckou veřejnost (str. 75) a činí tak ze své psychologie psychologii s „nedostatkem Junga“. A svou ČERVENOU KNIHU schovává do trezoru. Nejdříve byl vědecko-psychologický přístup opouštěn, a nyní je tak vyzdvihován. Proč?

Důležitým aspektem Jungova díla je rozpoznání „nářku mrtvých“. Podle toho se ostatně jmenuje i tato recenzovaná kniha. Dalo by se říci, že žijeme v domě mrtvých, našich předků, a naším životem odpovídáme na jejich otázky. (To je svým způsobem personifikované vyjádření pojmu kolektivní nevědomí.) Člověk je schopen se od mrtvých „oddělit a znovu získat svou nezávislost“ jedině „rozpoznáním jejich požadavků“. (SONU SHAMDASANI str. 34) Co tedy mrtví po Jungovi žádali? To asi ví jedině Jung a my se to můžeme jen dohadovat. Možná po něm chtěli, aby propašoval hermetickou interpretaci symbolu či mystický přístup do vědeckého ducha doby 20. století a uchoval tak pro nás náboženství živé, byť již jen na vnitřní, symbolické úrovni? Nebo byl dokonce zvěstovatelem nového náboženství? Filémón říká: „Já nevěřím, já učím, co vím.“ (SONU SHAMDASANI str. 134) To je pro Junga velmi důležitý postoj. Na otázku, zda věří v Boha, Jung odpovídá: „Nevěřím, vím.“ Co znamená tento důraz na vědění? Je pouze výrazem Jungovy sebejistoty? JAMES HILLMAN (str. 135) říká, že jedině křesťanský Bůh vyžaduje víru. Řečtí Bohové vyžadovali, aby nebyli zapomenuti. Židovský Bůh, dalo by se zjednodušeně pokračovat, vyžaduje poslušnost, islámský oběť a Bůh naší vědecké současnosti vyžaduje vědění. Byl Jung věrozvěstcem současného Boha vědy, který staví vědění proti víře?

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál.