Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-07Piráti z Ledového mořeSoutěž
Nezdařená terapie

Nezdařená terapie

Vaše cena s DPH
329 Kč 296 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Rozebráno


Přihlaste se a nechte si hlídat dostupnost


Autor
Podtitul
Nejhorší chyby z praxe předních současných psychoterapeutů
Překladatel
Müller, Ivo
Nakladatel
Portál
ISBN
80-7367-088-7
Počet stran / vazba
216 / Pevná
Rok vydání
2006
Kód
14401201
EAN
9788073670887
Obálka v tiskové kvalitě


Po knize Mumie u jídelního stolu, v níž proslulí psychoterapeuti líčili své nejpozoruhodnější případy, oslovili autoři Kottler a Carlson znovu dvacet významných psychoterapeutů současnosti a tentokrát je vyzvali, aby vyprávěli o největších chybách, kterých se dopustili během své terapeutické praxe. Mezi oslovenými jsou známá jména (A. Ellis, W. Glasser, A. Lazarus), zástupci různých oborů psychologie, psychiatrie, poradenství a sociální práce, významní zástupci různých terapeutických směrů, a někdy dokonce jejich zakladatelé. Na závěr knihy připojují autoři kapitolu, v níž se pokoušejí shrnout faktory, které se týkají terapeuta a jeho práce a podílejí se na tom, že terapeutický proces není úspěšný. Kniha je určena zájemcům o psychoterapii a také odborníkům praktikujícím psychoterapeutickou nebo poradenskou činnost v různých oblastech pomáhajících profesí.



Jeffrey Kottler, Jon Carlson: Nezdařená terapie
Není pochyb o tom, že i v psychoterapeutické praxi dochází k nejrůznějším omylům a chybám, v jejichž důsledku není použitá technika úspěšná a klientovi nepomáhá. Tento nepochybně racionální a pravdivý úsudek je však samotnými psychoterapeuty relativizován a to především poukazem na celou řadu vnějších a nepříznivých faktorů, včetně toho, že za neúspěch může nevstřícný klient. Je logické, že přiznat svoji sobě a dokonce i veřejně chybu, které jsme se dopustili, je nesmírně náročné, odvážné, ale konec konců i poučné. To je přesně ten důvod, proč se Jefferey Kottler a Jon Carlson rozhodli k detabuizaci omylů a chyb v psychoterapii. Zvolili zvláštní postup, když vyzvali více než dvacet předních psychoterapeutů, aby popsali svou vlastní a „nejhorší chybu“, které se v psychoterapeutické praxi dopustili. Mezi oslovenými najdeme i slavná jména, např. Williama Glassera, Arnolda A. Lazaruse či Scotta D.Millera a další. To na jedné straně zvyšuje atraktivitu textu, na druhé straně mohli oslovení cítit ohrožení své dosud nezpochybněné odborné autority i prestiže. Právě proto, že nakonec přiznali své omyly, umožňují čtenářům poučit se z nedostatků a přehmatů. Ostatně každý, tedy i mistr se někdy utne“.
J.Kottler i J.Carlson postupovali důsledně. Stanovili kritéria, podle kterých budou vybírat své respondenty. Autoři přiznávají, že třetina oslovených nebyla jejich projektem nadšena a odmítla se na něm podílet. Je potěšitelné, že dvě třetiny oslovených spolupracovali a to tak, že telefonicky odpovídali na devět připravených otázek a samozřejmě měli možnost též vlastního komentáře. Nahrané rozhovory byly přepsány z magnetofonového pásku a zveřejněny až po autorizaci. Výsledkem je dvacet dva mimořádně zajímavých kasuistik, dokládajících, že nikdo není bez chyby a že neúmyslný omyl každý z psychoterapeutů „těžce nesl“ a poměrně dlouho zpracovával, než byl ochoten najít důvod svého selhání a korigovat jej. Uvedené kasuistiky jsou pak v závěru knihy komentovány. Autoři si především hledali témata, která byla společná frekventním chybám a snažili se klasifikovat také způsoby ponaučení.
Práce na uvedeném projektu jistě nebyla lehká a ponaučení přinesla i jeho autorům, kteří je výstižně /a vzájemně/ popsali.
Autory zajímavé a inspirující knihy jsou zkušení psychologové. Jeffrey A. Kottler je v současné době vedoucím katedry poradenství na Kalifornské státní univerzitě ve Fullertonu. Jon Carlson je profesorem psychologie na univerzitě v Illinois a je znám svou filmovou řadou Psychoterapie s odborníky. Každý z nich je autorem pěkné řádky odborných knih. Společným autorstvím je jejich kniha Mumie u jídelního stolu, do které zařadili nejpozoruhodnější případy proslulých psychoterapeutů.
Kniha Nezdařená terapie je čtivá a její vydání v češtině je záslužné. Předpokládám, že zaujme i praktické lékaře, kteří sice nepraktikují psychoterapii, ale zpravidla se o ni zajímají. Co se týče omylů a chyb v praktické medicíně, lze připomenout již recenzovanou knihu R.Myerse: Žena, která spolkla zubní kartáček. Také ta vyšla zásluhou pražského nakladatelství Portál /2004/.

Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., Fakulta humanitních studií UK, Praha

Jeffrey Kottler, Jon Carlson: Nezdařená terapie

Námět knihy „Nezdařená terapie“ ve mně vzbudil pochybnosti. Jak bude oblast psychoterapie hodnotit člověk mimo obor, kterému se publikace náhodně dostane do rukou? Jak má čtenář-klient posbírat odvahu, tolik potřebnou k tomu, aby se svěřil do péče terapeuta, a přitom se nestrachovat, že se stane obětí jeho chybných úkonů? Po přečtení několika prvních stránek mě však má obava opustila. Uvědomil jsem si, že spíše než aby náhodný čtenář zanevřel na psychoterapii, daleko pravděpodobněji se bude ptát, proč terapeuti tak úzkostlivě sledují každý svůj pohyb či nepatrná slůvka, která jim mimoděk vyklouznou z úst.

Autoři publikace se zřejmě nechali inspirovat starým pořekadlem, které tvrdí, že „chybami se člověk učí“, a zhostili se nelehkého úkolu – dokázali přimět dvacet předních anglosaských terapeutů, aby hovořili o svých neúspěších, přehmatech a chybách. Oslovení terapeuti měli poodhrnout roušku zakrývající temnou stránku jejich práce a nutno říci, že každý z nich přistoupil k tomuto nelehkému úkolu s větší či menší upřímností. Při čtení rozhovorů s některými terapeutickými velikány jsem se nemohl ubránit dojmu, že ačkoliv jejich předkládaná práce je přinejmenším sporná, přesto se prezentují jako vítězové a svou výpovědí jen posilují neotřesitelnou pozici, kterou si během let vybudovali.

Zajímalo mě, proč nejsou ochotni přiznat omyl, jehož se dopustili, a proč za každou cenu hledají racionalizace, jimiž by odůvodnili své jednání. Proč někteří z nich vybrali naprosto banální historku a vydávají ji za největší přehmat své kariéry? Jednu odpověď naznačují samotní autoři knihy. Mnozí terapeuti se obávají, že by zpochybnili své těžce vydobyté místo na výsluní, že jim jejich omylnost ubere na získané slávě a prestiži. Myslím, že je tady ještě další důvod. Téměř všichni oslovení odborníci pocházejí z americké kultury, v níž jejich terapie bedlivě sledují zástupci různých etických sdružení a komisí. Přiznání k nějaké závažné chybě by tudíž mohlo ohrozit nejenom jejich pověst, ale také jejich terapeutickou licenci.

Tyto mé pochybnosti se ovšem vztahují pouze na několik málo nestorů psychoterapie. Většina dalších zpovědí mě oslovila, nebo přinejmenším donutila k zamyšlení. Uvědomil jsem si, jak bývám v terapii netrpělivý, jak při práci s rodinou straním dětem, jak občas pozbývám ochotu vcítit se do nesympatického klienta a jak jsem někdy „zcela neomylný“ a znám „správné řešení“. A ještě jedna důležitá věc mě překvapila – téměř celou polovinu knihy jsem četl s tím, že jsem neustále hodnotil. Přesvědčoval jsem se, že bych se s předkládaným problémem vypořádal lépe, než jak to zvládli slovutní psychoterapeuti. Skutečně mi trvalo poměrně dlouho, než jsem si tohle svoje srovnávání uvědomil.

Kniha „Nezdařená terapie“ ve mně probudila spoustu otázek a donutila mě zamyslet se na sebou samým. Ptal jsem se, nakolik jsem ochoten být k sobě i k druhým lidem poctivý, zda vůbec dokáži pootevřít pevně zamčená dvířka své třinácté komnaty a jestli nechám nahlédnout do jejích temných zákoutích i ostatní. Uměl bych vůbec být stejně upřímný, jako jeden z autorů, Jeffrey Kottler, který se v poslední kapitole velmi autenticky zpovídá ze své touhy prosadit se a vyniknout?

S drobnými výhradami k některým příspěvkům doporučuji knihu všem přemýšlivým a hloubavým čtenářům, jež se nebojí čelit stinným stránkám, které promítají do své terapeutické práce. Ačkoliv autoři v poslední kapitole naznačují, že si představovali trochu jiný výsledek svého úsilí, myslím, že kniha splnila svůj účel. Vede čtenáře k tomu, aby se nebál přiznat vlastní omylnost a aby se ze svých chyb dokázal poučit. A to je skutečně velký úspěch.

David Kuneš

Jeffrey Kottler, Jon Carlson: Nezdařená terapie - rec. M. Renotiérová

Jeffrey A. Kottler má praxi pedagoga, poradce a psychoterapeuta na školách, zdravotnických zařízeních i univerzitách. Působí jako vedoucí katedry poradenství na Kalifornské státní univerzitě ve Fullertonu. Jon Carlson je profesorem psychologie na univerzitě v Illinois. Oba jsou autory řady knižních titulů z oblasti psychologie, pedagogiky a psychoterapie.

Samotné téma knihy Nezdařená terapie je značně náročné. S otevřenou poctivostí autoři předkládají nejhorší chyby některých současných nejlepších terapeutů.Dvacet z nich vypráví příběhy z praxe, v níž se dopustili rady chyb, omylů a chybných odhadů. Nebylo snadné je shromáždit, vytřídit, uspořádat a předložit jádra problémů.

Autoři uspořádali publikaci do 23 kapitol.V úvodní hovoří o parametrech špatné terapie, snaží se ji definovat a odpovědět na otázku, jak se ze své nejhorší práce poučit. ...“Bez ohledu na konkrétní definici, selhání a slabý výkon jsou součástí lidské přirozenosti a konstruktivní zvládnutí těchto prožitků vede k mistrovství v profesi“ (s.18). Správně uvažují, že se jedná o úhel pohledu. Terapeut posuzuje hodnotu své práce podle spokojenosti zákazníka, kdežto supervizor sleduje zcela jiná odborná měřítka. Asi jediným zřejmým příznakem selhání terapie je, „ když obě strany souhlasí, že nenastala žádná zjevná změna“(s.18). Je jistě polemické, že některé pokroky, změny, se pouze mohou takto jevit – ve skutečnosti jde třeba o něco jiného. Co když pozitivní účinky mají jen dočasný charakter, nebo jsou jen „opožděny“? Terapeutické snahy mohou pomoci či uškodit a přitom výsledky se mohou projevit až za měsíce, roky.

Překvapivé může být hodnocení samotného klienta. Mnohdy považují terapii za neužitečnou, jestliže terapeuti nedělají to, co klient očekává a chce. Terapeuti považují svou práci za špatnou, pokud klient nespolupracuje. Jde vesměs o složitý, interaktivní jev. Jak praví autoři –„ výsledek závisí na souhře terapeuta, klienta, situace a vnějších sil.“(s.19) Klíčovým problémem je, jak se čtenář může poučit z příběhů mistrů terapie a současně i ze svých vlastních chyb? Autoři odpovídají na otázku, co pomůže? Supervize, konzultace s důvěryhodnými kolegy, semináře, stálé a hlubší vzdělávání, kontakt se současnými vědeckými problémy v oboru.

Po pročtení příběhů různých terapeutů v jednotlivých kapitolách bychom se měli s autory publikace zamyslet. Např. prostřednictvím 23. kapitoly s názvem Některá společná témata a ponaučení. Jak neúspěch pomáhá? Čemu nás tyto zkušenosti naučily? Co nás nejvíce ohromilo? Co překvapilo? Jaké byly podrobnosti a odlišnosti v příbězích? Co jsme se dozvěděli o terapii, co o sobě? A konečně – co je tedy špatná terapie? Zvídaví studenti psychologie i jiných příbuzných pomáhajících oborů jistě neopomenou příležitost získat přehled zkušeností vynikajících terapeutů a uchopí možnost zapřemýšlet nad úskalími své budoucí profese. Praktikující terapeuti pak mají možnost srovnání a získání nových, mnohdy originálních pracovních podnětů. Při návštěvě knihkupectví či knihovny doporučuji tuto publikaci nepřehlédnout.

 

V Olomouci,16.4.2011
PhDr.Marie Renotiérová, Ph.D.