Kniha měsíce 2017-01Výstava Karel 2017-01VP sleva Collegium 2017-01Viktorka Votice 2017-01Ediční plán 2017H1
O matkách a dcerách

O matkách a dcerách

Vaše cena s DPH
225 Kč 203 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Překladatel
Bělíková, Hana
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0945-4
Počet stran / vazba
120 / Brožovaná
Rok vydání
2015
Kód
12310001
EAN
9788026209454
Obálka v tiskové kvalitě


Matka hraje ve vývoji osobnosti dcery základní roli. Někdy se však do vzájemného vztahu promítají často i nevědomé negativní vlivy, například z matčina vztahu k její matce, které ovlivnily její osobnost a mají vliv i na vývoj osobnosti dcery. Tyto negativní vlivy pak mohou dál bránit její dceři, aby se realizovala určitým směrem.
Vztah mezi matkou a dcerou je ambivalentní. Obě mohou žít mezi láskou a nenávistí, v nevyjádřených citových rozporech. Autorka, klinická psycholožka a psychoanalytička, ukazuje, že je třeba se při hledání vlastního místa v životě vymanit z pocitů provinění ze „zrady“ vlastní matky. Zabývá se otázkou, „jak se stát matkou po své matce“, neopakovat chyby a poškození minulosti. Věnuje se také roli matky, která se stává babičkou, její osobnosti a jejímu působení vzhledem k vnoučatům.

Yvonne Poncet-Bonissol je klinická psycholožka a publicistka, působí v nemocničních zařízeních, jako psychologická specialistka vystupuje v médiích a pořádá přednášky na téma psychického násilí a psychické závislosti. Je autorkou 11 knižních psychologických rádcovských titulů s tematikou vztahů a partnerského života. V Portále vyšla její kniha Psychický nátlak v rodině (2012).

O matkách a dcerách
O matkách a dcerách
O matkách a dcerách
O matkách a dcerách
O matkách a dcerách
Poncet-Bonissol, Yvonne: O matkách a dcerách - recenzent PhDr.Marie Renotiérová, PhD.

Yvonne Poncet-Bonissol je známá klinická psycholožka a psychoanalytička, která působí v praxi v nemocn ičních zařízeních. Jako odborná publicistka a specialistka vystupuje řadu let ve veřejných médiích zejména s tématy psychického násilí, psychické závislosti a s tematikou partnerství a lidských vztahů.

Jedním z klíčových je vztah matky a jejich dětí, v uvedeném titulu pak vztah matky a dcery. Jak říká sama autorka, téma „probouzí vášně, vyvolává otázky a je námětem diskusí a knih“ (s.9) Plyne totiž ze samotného klíče života, z faktu předávání obrazu a cesty k uskutečnění vize stát se matkou. Autorka poukazuje na zvláštnost a ambivalenci vztahu matka-dcera, neboť v něm nejde jen o naplnění obrazu „první lásky“. Zásadní úkol matek je ukázat dcerám, že mají hledat samy sebe. Vztah s dcerou musí formovat budoucí důvěru pro překonávání řady těžkostí a nejednoznačností.

Publikace O matkách a dcerách ukazuje možnosti, jak se vyhnout v tomto duálním vztahu nejpodivnějším dramatům, jak vytvářet vlastnosti „dostatečně dobrých matek“, jak najít oboustranně to „správné místo“. Ukazuje cestu matce, která se sama musí odpoutat od dcery, aby neopakovala škodlivé zkušenostní „jistoty“.

Problematiku otevírá kapitola „Matka a dcera, příběh zatížený minulostí“ (s. 15-24) . Připomeňme si kořeny, z nichž současný vztah matky a dcery vyrůstal. Je třeba přijmout fakt, že až 2. polovina 20. století postavila ženu do příznivější pozice. Předsudky, táhnoucí se věky, kontaminovaly obecné nevědomí a teprve postupně měnily situaci k lepšímu. Duo matka-dcera navenek též tvoří klidnější vztah, je více spojenectví a matky se dcerám méně vměšují do života. Kde je tedy problém?

Autorka upozorňuje, že jen málo dívek má s matkou skutečně partnerský vztah, o který se mohou opřít. Toto téma je dále rozvedeno v kapitole „Pár matka-dcera jako hlavolam (s.25-54). V podkapitole Teplo tělní jeskyně a tělesná intimita“ připomíná, že matky zanechávají na svých dětech svůj smyslový a citový otisk, jsou pro ně životní nutností, psychickým, citovým a smyslovým orientačním bodem. Narození děvčátka vyžaduje od matky přijmout fakt, že „ona je já, ale není ve skutečnosti mnou“ (s. 27). Vést dceru tak, aby pochopila, že je samostatná osoba, ačkoliv ta se bude snažit matce co nejvíce podobat. Matka musí od dcery odvrátit pohled, aby viděla ostatní. Podle Freuda „bortí se svět malé princezničky“.Vztah matka-dcera se dostává nutně na křižovatku v utváření identity s možností vývoje různým směrem.

Je potřebné, aby se dcera srovnala se vztahem otce k matce. Otec má roli třetího, který vstupuje mezi matku a dceru a lze jen chápat hněv, který malou dívku v této situaci zachvacuje (s.35). Stejné utrpení prožívá vůči bratrovi, který na sebe stahuje též matčinu pozornost. Jaké se nabízí řešení? Matka by měla dětem poskytnout citové bezpečí, což je vstupním klíčem k budoucí emancipaci.

Podkapitola „Mám ti za zlé, že jsi napravila své dětství a svůj život skrze mě“ (s.47) upozorňuje na další úskalí. Dcera může hrát roli rukojmí matky, která si skrze ni vyřizuje účty s minulostí. Může ji „opustit“, zanedbávat, neboť v dceři vidí své dávné skryté utrpení z vlastního dětství. Pokud se podaří dívce uvědomit si trápení vyvolané pocitem opuštění a vše vyjádřit pocity hněvu a nenávisti, je možnost dát věci do pohybu. Jinak je nebezpečí, že dcera bude po celý život odčiňovat trápení své matky.

Jaká je tedy „přijatelná matka“ popisuje autorka v kapitole „Matky pro druhé dostatečně dobré“(s.55-76). „Být k dispozici, oddaná, ale nepřehánět to, vyjadřovat city, ale nebýt majetnická, umět naslouchat a vést dialog, ale nezasahovat do psychiky druhého, jako základ předávat hodnoty „být“ a ne „mít, být spolehlivá a poskytovat pocit jistoty, nerealizovat se prostřednictvím dcery, zachovat si osobní život.“ (s. 55)

Nelehký úkol předkládá text podkapitoly „Vydat se cestou matky, která je na pravém místě“. Jak nebýt matkou plnou paradoxů? Jde o práci na sobě, nenaříkat, vybudovat si základy vlastní sebeúcty, dovolit si samostatně se rozhodovat a být méně psychicky závislá na dceři. Je na matce i dceři, aby se naučily vyjadřovat své city, vybudovaly si základy sebedůvěry, troufly si žít naplno a naučily se samy sobě věřit. Text upozorňuje na matku – naříkající plačku, co si z dcery dělá ošetřovatelku a je stále doma, k dispozici. Hlavním úkolem dcery je pak bojovat s pocity viny, že opouští tu, která ji žene do obrácené role – být „rodičkou“ vlastní matky.

Kapitola „Jak neopakovat stejný příběh“ (s.77-96) hovoří o skryté touze žít po své smrti, udělat vše pro naklonování své dcery, ale i o možném uvolnění z vlivu pavoučí matky a zbavení se pocitů viny za její „zrazení“. Je třeba pochopit, že submisivní postoj, život v matčině stínu, vede k nevydařenému intimnímu životu, k neschopnosti vybudovat si osobní citový a profesní život. Dcera se má naučit nebýt tou, která má odčinit matčinu minulost a zbavit se pocitů viny za to, že jde jinou cestou.

V poslední kapitole „Když se z dívky stane matka a z matky babička“ (s. 97-119) autorka zdůrazňuje, že dcera není prodloužením matky. Neuspokojená matka může vyvíjet na dceru tlak, aby slepě opakovala schéma, kterému se sama podřídila. Je nutné přijmout minulost takovou, jaká byla, vyjádřit své emoce, omyly a nedorozumění, které mohou vést k účtování s minulostí. V roli babičky by sa pak neměla snažit zastupovat matku a přebírat její místo.“Přijatelná babička“ je živoucí pamětí, ukazuje místo dítěti v rodové linii a přináší mezigenerační porozumnění. Je něžná, pozorná, ohleduplná a nevměšuje se. Je tolerantní v případech krizí i případného rozpadu mladé rodiny. Situaci by měla vždy zklidňovat.

Publikace přináší známé i nové pohledy na problematiku vztahu matka-dcera a připomíná generacemi ověřené pravdy. Ukazuje cesty k řešení ambuivalencí poznamenaných vztahů matek a jejich dcer a povzbuzuje obě k vytrvalosti v překonávání nastalých problémů. Kniha je svou čtivostí, přehledností a logickým uspořádáním vhodným doplňujícím studijním textem nejen pro pracovníky v psychologickém poradenství a pro psychoterapeuty, ale může být i zajímavým textem pro laické čtenáře, kteří hledají cestu k řešení vztahových potíží svých či blízkých osob.

PhDr.Marie Renotiérová, PhD.

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál