Kniha měsíce 2017-07Kniha měsíce 2017-07KlokArt 2017-07Výstava Karel 2017-07Den D v e-shopu 2017-0730 - 70 % slevy 2017_07Papuchalk Petr 2017-07

Kniha měsíce 2017-07Kniha měsíce 2017-07KlokArt 2017-07Výstava Karel 2017-07Den D v e-shopu 2017-0730 - 70 % slevy 2017_07Papuchalk Petr 2017-07
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70%
O smrti a umírání

O smrti a umírání

Vaše cena s DPH
449 Kč 359 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Co by se lidé měli naučit od umírajících
Překladatel
Královec, Jiří
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0911-9
Počet stran / vazba
320 / Brožovaná
Rok vydání
2015
Kód
21202801
EAN
9788026209119
Obálka v tiskové kvalitě


O smrti a umírání je jednou z nejslavnějších psychologických studií konce 20. století, jíž bylo odtabuizováno téma smrti. Jde o autorčinu „vlajkovou loď“, v níž se snaží přinést informace, na základě kterých lze zkvalitnit péči o terminálně nemocné. V knize autorka poprvé představila svůj slavný pětistupňový model vyrovnávání se smrtí (a později jakoukoli tragickou životní událostí), který zahrnuje popírání, zlost, smlouvání, depresi a akceptaci. Na příkladu rozhovorů autorka ukazuje, jak zážitek blížící se smrti ovlivňuje pacienta, profesionály, kteří s ním pracují, i jeho rodinu, přičemž všem se snaží přinést naději, smíření a klid mysli. Kniha, v níž autorka k umírajícím zaujímá partnerský přístup, může sloužit jako etický manuál pro zdravotnické pracovníky.

Elisabeth Kübler-Ross (1926–2004) byla přední americká lékařka švýcarského původu, která zasvětila svůj život práci s umírajícími pacienty. O smrti a umírání je její nejznámější dílo.

O smrti a umírání
O smrti a umírání
O smrti a umírání
O smrti a umírání
O smrti a umírání
O smrti a umírání



Rosenberg, Martina: Mami, kdy už konečně umřeš?

Marie Svatošová

Slavná publikace Elisabeth Kubler-Ross O smrti a umírání vychází v novém a nezkráceném překladu Jiřího Královce, není na českém trhu neznámá. I když sama autorka v předmluvě k prvnímu vydání říká, že by „kniha neměla být učebnicí toho, jak zacházet s umírajícími pacienty, ani vyčerpávající studií o psychologii umírání“, učebnicí ve skutečnosti je a zřejmě to bylo i autorčiným skrytým záměrem. Usvědčuje ji podtitul knihy „Co by se lidé měli naučit od umírajících“. Obojí se zde vzájemně nevylučuje, pouze autorka skromně ustupuje do pozadí, aby do role učitelů postavila pedagogy nejkompetentnější, totiž pacienty v terminálním stadiu nevyléčitelného onemocnění. To potvrzuje i zkušenost mnoha českých čtenářů, kteří se z titulu své profese věnují umírajícím, např. v hospicích. Ti všichni toto dílo znají, uznávají a s velkou pokorou vyznávají, že umírající jsou jejich největšími učiteli. Služba v hospicích není jednostranná. Jde o oboustranné vzájemné obdarovávání, jak ostatně vyplývá i ze zkušeností autory této knihy. Každý člověk je originál, a i když každé umírání je jiné, zcela jedinečné, neopakovatelné, je velmi užitečné něco o tom vědět a předem se na roli doprovázejícího (a jednou i doprovázeného) připravit. To platí nejen pro doprovázející profesionály, ale i pro rodinné příslušníky pacientů. Jsou-li včas poučeni, vyvarují se hrubých chyb, kterých by se jinak téměř jistě dopustili. A protože generace lidí doprovázených a doprovázejících je jako voda v řece, která nepřetržitě přitéká, protéká a odtéká, je nanejvýš žádoucí, aby tato kniha byla dostupná trvale.

Kübler-Ross, Elisabeth: O smrti a umírání - recenzent Ivo Jirásek

Klasika, ve zvoleném tématu pravděpodobně nejklasičtější, vyšla poprvé už v roce 1969. Legendární publikace byla autorčinou prvotinou, přesto se jí dostalo úžasného mezinárodního ohlasu a z více než dvacítky dalších jejích titulů si už žádný jiný nezasloužil takovou pozornost. „První dáma umírání a smrti“, jak nazvala svůj doslov prof. Haškovcová, svojí průkopnickou prací zahájila proces odtabuizování tohoto tématu, takže kniha se stala zřetelným milníkem, který v žádném případě nelze opominout.

Autorka (obvykle v Čechách uváděná v přechýlené podobě Kübler-Rossová) zorganizovala semináře pro studenty, v jejichž rámci měli tito příležitost diskutovat s pacienty v terminální fázi jejich nemocí. Ve své době to bylo natolik neobvyklé, originální a jedinečné téma, že už po dvou a půl letech vydává o získaných zkušenostech svoji knihu, jež se okamžitě stává bestsellerem. Rovněž semináře si vysloužily zasloužený věhlas a zájem o účast na nich projevoval nejenom čím dál větší počet studentů, ale také pacientů, stejně jako lékařů a dalších zájemců z řad zdravotnického personálu. Publikace se stala svědectvím o odlidštěnosti umírání v době strachu ze smrti, přičemž ona dehumanizace byla (nebo stále je?) vedena ve jménu záchrany života za každou cenu, bez ohledu na kvalitu prožívání. Technický přístup lékařství, v němž je upřednostňován postup laboratorního a přístrojového nakládání s naměřenými daty a v němž se s pacientem zachází jako s věcí, je popsán až s drastickou mírou přesvědčivosti: „Pacient může volat po klidu, míru a důstojnosti, ale dostane kapačky, transfuze, kardiostimulátor nebo tracheostomii, bude-li to považováno za nutné. Může si přát, aby se u něj jeden jediný člověk zastavil na jednu jedinou minutu, jen aby mu mohl položit jednu jedinou otázku, avšak dostane se mu tuctu lidí, kteří se budou neustále, ve dne i v noci, horečně zabývat jeho pulzem, tlakem, EKG nebo funkcí plic, jeho vylučováním a vyměšováním, a nenajde nikoho, koho by zajímal jako lidská bytost. (…) Ti, kdo by se na lidskou stránku soustředili od samého začátku, by mohli ztratit příliš mnoho drahocenného času, jenž je pro záchranu života nezbytný!“ (pp. 18–19) Změnil se princip medicíny za téměř půstoletí od napsání těchto řádků? A to dost radikálně? Až tak, že je v nemocnici vnímán člověk ve své holistické úplnosti a celosti, a nikoliv jenom jako tělo na jedné klinice a jako duše na jiné? Kniha je zápisem řady rozhovorů, a to v jejich ucelené podobě (bez kódování či rozsáhlých interpretací, dnes tolik oblíbených v sociálních vědách), ale také jejich zobecňujících komentářů a apelů na to, jak se chovat k umírajícím. Spousta kazuistik ilustruje na konkrétních individuálních případech generalizující proces, který vede nejenom k hlubšímu pochopení druhých, ale také k přijetí vlastní smrtelnosti. Svědectví mnoha umírajících umožnilo Kübler-Rossové postihnout obecné schéma procesu, jímž obvykle prochází každý člověk (pochopitelně v míře dané individuálními odlišnostmi), který je nucen konfrontovat se s informací o krátce vymezeném čase zbývajícím do odchodu ze života. Později se ukázalo, že toto schéma platí nejenom pro vyrovnání se s vlastním úmrtím, ale také pro mnoho dalších krizových situací, nejenom vztažených ke smrti (např. partnera či dítěte), ale také k pocitům existenciální frustrace a ztráty smyslu při ukončení zaměstnání (a tudíž financí nezbytných pro obživu), rozchodu či rozvodu apod. Proto je dobré se s obvyklým průběhem reakcí na hlubokou ztrátu seznámit.

Prvním stadiem je popírání a izolace, kdy jedinec snad ani není schopen připustit, že se taková hrůza týká přímo jeho osobně. Druhým stadiem je zlost, na sebe, na rodinu, na nemocniční prostředí, na zdravé lidi, na kohokoliv a na cokoliv, co neodpovídá aktuálnímu negativnímu stavu prožívajícího. Třetím stadiem je smlouvání a snaha docílit určité dohody, ochota vzdát se a obětovat něco pro to, aby se prokázala nepravdivost neblahé prognózy. Čtvrtým stadiem je deprese, nikoliv ve významu lékařské diagnózy, ale spíše emočního stavu smutku a zoufání nad nastalou situací, žalu ze ztráty všeho a všech. A teprve na závěr přichází akceptace, smíření, přijetí osudu a zklidnění. Jednotlivé fáze se pochopitelně mohou různě prolínat a střídat, odlišovat se v časovém rozsahu i ve stupni naléhavosti, v jejich opakování či absenci. Ale všemi fázemi prolíná – naděje.

Nesmírně zajímavá – a už jenom proto stojí za to si knihu přečíst celou – je odpozorovaná vazba přijímání smrti s ohledem na způsob prožívání: „Prostí lidé s nižším vzděláním, menším intelektuálním zázemím, nepříliš rozvětvenými společenskými vztahy a profesními povinnostmi přijímají tuto vrcholnou krizi o něco snáze než lidé vlivní, kteří toho v dané situaci ztrácejí více – z hlediska materiálního blahobytu, pohodlí a početných společenských vazeb. Zdá se, že lidé, kteří v životě hodně trpěli a těžce pracovali, kteří vychovali své děti a jimž jejich práce přinášela uspokojení, se se smrtí smiřovali lehčeji, pokojněji a s větší důstojností než lidé ambiciózní, kteří byli zvyklí ovládat své okolí, hromadili hmotné statky a pěstovali široké společenské styky, avšak v jejichž životě zároveň figurovalo jen málo skutečně podstatných vztahů, o něž by se dalo na konci života opřít. (…) Mezi pacienty, kteří věřili v Boha, a pacienty nevěřícími jsme nepozorovali žádný výraznější rozdíl.“ (pp. 287–288)

Sdělení je přímé, bez úhybných manévrů a zastírání podstaty, otevřené, a tudíž prosté. Používaný jazyk je jazykem běžné mluvy, bez přehlcení odbornou terminologií, takže čtenářsky se jedná o velmi vstřícné dílo, kterému snadno porozumí i laik bez expertního vzdělání např. v psychologii či medicíně. I tematicky vhodně vybrané úryvky z poezie Rabíndranátha Thákura, uvozující jednotlivé kapitoly, oslovují silným nábojem porozumění.

Osobně lituji toho, že jsem tuto knihu nečetl dříve, alespoň předtím, než zemřel můj táta – byl bych býval lépe připraven a mohl jsem s ním komunikovat v jeho posledních chvílích smysluplněji. Bez oné křečovité snahy optimistického naladění a jakoby dodávání pocitu vstřícné atmosféry. V závěrečné fázi akceptace totiž sám nemocný nevyžaduje tolik pozornosti, která jej spíše ruší. Řeči netřeba, sdílený kontakt může být pouze neverbální, v poloze tiché přítomnosti. „Pro toho, kdo se v přítomnosti umírajícího člověka necítí nesvůj, mohou být takové tiché chvíle tím nejsmysluplnějším způsobem komunikace.“ (p. 128) „Lidé, kteří v sobě mají tu sílu a lásku a zůstanou s umírajícím sedět v hlubokém tichu, jež se vymyká slovům, poznají, že ten okamžik ve skutečnosti není ani strašný, ani bolestný; že je to chvíle, kdy se tiše zastaví chod lidského těla.“ (p. 300)

Strach ze smrti je naprosto přirozený, nepřirozené je jenom mlčení a odstranění této palčivé otázky z našeho přemýšlení. K přijetí adekvátního vztahu ke smrti jako součásti našeho života, jako více či méně zřetelného momentu vymezujícího celek našeho žití, nemůže napomoci zvědavost televizních kamer, zpřítomňujících válečné události v přímém přenosu, ani krvavé scény inscenované tvůrci filmových iluzí. Smrt, přes svoji děsivost a hrůzu, není morbidní. Tím ji činí pouze naše únikové manévry, jak ji odhodit do anonymního prostoru, bez připuštění naléhavosti promlouvající k nám samým. K plnému porozumění musíme nalézt odvahu neodhazovat téma z naší pozornosti a neutíkat před ním (tak, jako celá vyspělá společnost preferencí výkonu, krásy, mládí a úspěchu), ale postavit se smrti tak říkajíc tváří v tvář. Čelit jí s pokorou a lidskou důstojností, připustit ji jako realitu, která nám může napomoci smysluplněji rozvrhnout možnosti vlastního žití. Budeme-li to umět, dokážeme i nevyhýbat se umírajícím a neutíkat od nich, budeme schopni tichého pochopení… „Pomohlo by, kdyby více lidí dokázalo o smrti a umírání hovořit jako o samozřejmé součásti života, stejně jako se neváhají zmínit o tom, že někdo čeká děťátko.“ (p. 158)

Bez ohledu na to, jaký je váš vztah ke smrti a k umírání, jaká je vaše víra či nevíra v posmrtný život, vám může četba napomoci v porozumění psychickým dějům, které vás čekají. Ať už v podobě bolestných ztrát, nebo v překročení konečného horizontu vašeho vlastního života, což je úkol, který na vás čeká a jejž za vás nemůže nikdo jiný převzít.

Ivo Jirásek

Recenze byla zpracována pro časopis Gymnasion