Kniha měsíce 2017-10Herkules na zámkuVýstava Karel 2017-10

Kniha měsíce 2017-10Herkules na zámkuVýstava Karel 2017-10
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Anarchie a řád ve světové politice

Anarchie a řád ve světové politice

Vaše cena s DPH
599 Kč 539 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Kapitoly z teorie mezinárodních vztahů
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-094-8
Počet stran / vazba
560 / Pevná
Rok vydání
2008
Kód
21201201
EAN
9788073670948
Obálka v tiskové kvalitě


Je jednání států řízeno normami společenství, které mají svou vlastní váhu, nebo každý jedná pouze ve svém zájmu a v mezinárodních vztazích převládá anarchie, v níž bezpečí zajišťuje jen vlastní síla? Podobně jako v jiných oborech sociálních věd i v mezinárodních vztazích se uplatňuje řada často i protichůdných teorií. Rychlý vývoj a proměnlivost předmětu zkoumání i jeho chápání implikují potřebu objasňování teoretických východisek. Nejde jen o vědecké analyzování, teoretické poznatky jsou nezbytným východiskem pro každodenní politickou praxi. Autoři předkládají významná témata z teorie mezinárodních vztahů. Kromě neopominutelných otázek vyplývajících z klasických přístupů (realismu, liberalismu, konstruktivismu) se věnují současným tématům evropské integrace, globalizace, hegemonie a multilateralismu.

Také jako e-kniha

Anarchie a řád ve světové politice
Anarchie a řád ve světové politice
Anarchie a řád ve světové politice
Anarchie a řád ve světové politice
Barša Pavel; Císař Ondřej: Anarchie a řád ve světové politice
,,Má být civilizovaný světový řád založen na sdílení jedné sady morálních idejí, nebo na rovnováze mnoha politických mocí? Mají být jeho základem univerzálně platné hodnoty, anebo partikulární síly vázané vždy na určité geografické místo a určitý historický čas?“(str. 14) Tak formuloval otázku, kterou si klade disciplína - teorie mezinárodních vztahů, Carl Schmitt. Obsahem práce Pavla Barši, a Ondřeje Císaře je přiblížení jednotlivých teorií, které přinášejí určitou odpověď. Oba autoři se problematice dlouhodobě věnují, některé kapitoly se přímo odvolávají na již publikované práce. Barša se soustředí především na klasické teorie (realismus, idealismus, marxismus a konstruktivismus) a Císař nabídne pohled na problematiku evropské integrace a globalizace.

Práce je členěna do 18 kapitol, které jsou uspořádány do šesti větších tématických celků. Po úvodu popisujícím univerzální impérium a vestfálský systém jako krajní modely světového řádu a podrobně nastíněném obsahu jednotlivých kapitol, následují tyto části:

•realismus
•liberalismus a jeho alternativy
•marxismus
•konstruktivismus
•současné aplikace
•normativní teorie

V první části se Barša věnuje realismu. Ukazuje na možnost syntézy realismu a idealismu. Rozdíl mezi realismem a idealismem na povrchní rovině spočívá v odlišném pohledu na povahu politického jednání (rozumná domluva versus silové donucení), na hlubší v pohledu na politické vědění. ,,Jedním z předpokladů této knihy je, že přijetí realismu na hlubší rovině – tedy přijetí prakticismu – je schopno relativizovat a v posledku překonat rozpor mezi realismem a idealismem ....“(str. 16). Ten se jako červená nit bude vinout celou prací. Hans J. Morgenthau obhajobou prakticismu proti intelektualismu otevřel možnost spojení idealismu a realismu na povrchnější rovině. V jeho pojetí nepředpokládá realismus zrušení zla, ale jeho kontrolu a zeslabení. Podobně postupovali Reinhold Niebuhr i Edward H. Carr (představitelé realistického liberalismu, který obě pozice spojuje). Je nutné hledat optimální polohu mezi póly idealismu a realismu. ,,Tam, kde idealisté zapomínají na objektivní aspekt sociální reality, realisté zapomínají na její aspekt subjektivní“ (str. 50) Carr a Niebuhr se domnívají, že ,,stabilní mezinárodní řád musí být postaven na vědomém spojení umírněných podob obou přístupů“ (str. 56). Realistický idealismus neruší užití síly, ale podpírá ji rozumem. Mezinárodní řád nemůže stát jen na mocenském odstrašení a rovnováze, ale ani pouze na morálních principech rozumu.
Morgenthau nejprve obhajoval praktickou povahu politického vědění, pak se přesouvá na terén teoretického vědění, aby postavil proti zákonům obhajovaným morálním rozumem zákony obhajované objektivní vědou. ,,Popřel, co chtěl zachránit: vyhlásil appeasement vůči osvíceneckým intelektualistům a vzdal se obhajoby praktické povahy politického vědění“ (str. 78).
Kenneth Waltz přichází s teorií tří obrazů válečného konfliktu a jeho příčin: nedokonalost jednotlivců, nespravedlnost domácích režimů, anarchistická struktura vztahů mezi státy. Snaha každého aktéra maximalizovat bezpečnost vede k maximalizaci ohrožení všech, jak vyjádřil John H. Herz. Nejběžnějším způsobem, jak toto bezpečnostní dilema překonat, bylo prozatím nastolováním hierarchií.

Jako odpověď na dichotomii realismu a idealismu (Morghentau, Carr), která nezahrnuje některé realistické idealisty ani etické realisty, představuje Martin Wight tři filosofické tradice – (hobbesovský) realismus, (grotiovský) racionalismus, revolucionismus. Označení je dáno vzájemnými vztahy tří politicko-filosofických postojů v mezinárodních vztazích – názvy ukazují na rys, který je prezentuje – realita moci, rozum člověka, revoluce společnosti. Syntézu idealismu a realismu představuje Wightův racionalismus. Doplňuje čtvrtou kategorii - invertovaný revolucionismus, který zahrnuje směry usilující o morálně dokonalý svět na zemi. Wightovo tříčlenné rozdělení je sice důležité pro historický realismus, který odpovídal grotiovskému racionalismu, ale problematika disciplíny byla definována v USA a tam byl od 50. let určujícím naturalistický realismus.

Třetí část začíná teorií světosystémů – nejvýraznějším směrem neomarxismu . Ten se rodí podle Immanuela Wallersteina na půdě, která prošla čtyřmi debatami: centrum/periferie, sovětští marxisté a asijský výrobní způsob, západní marxisté a přechod od feudalismu ke kapitalismu, ,,totální historie“ v rámci francouzské historické školy a pátou debatou - politickým a kulturním posunem spojovaným s rokem 1968, odmítnutím staré levice. Wallerstein rozlišuje dvě základní subkategorie světových systémů: světoekonomiku a světoimperium. Na rozdíl od Marxe přenáší Wallerstein pozornost od antagonismu tříd k antagonismu regionů. Od počátku kapitalismu je prosperita a ekonomický růst v centru podmíněn zaostáváním na periferii. V této části se Barša věnuje ještě britskému a gramsciovskému marximu a postmarxismu Charlese Tillyho. Podle Tillyho lze moderní systém suverénních států pochopit jako „výsledek interakce logiky kapitalistické akumulace s logikou války – tedy jistého způsobu výroby a přivlastňování s jistým způsobem kontroly a používání násilí“ (str. 273). Mezinárodní řád by se mohl proměnit k určité podobě, ke kterému dospěl západoevropský systém. Ale hodnocení situace ukazuje, že ještě bude existovat model opírající se o monopolizaci násilí směrem dovnitř státu na jedné straně a namířeného proti dalším státům na druhé.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let nastupuje konstruktivismus, který je obsahem čtvrté části. Předpokládá, že lidé k identifikaci svých zájmů a jejich sledování potřebují ideje – více než jen doplnění objektivně daných materiálních a mocenských zájmů. Pro objektivismus jsou ideje pouze odrazem reality, v pojetí konstruktivismu jsou ideje konstitutivní součástí reality. Konstruktivismus je schopen dialekticky překonat rozpor mezi idealismem a realismem. Idealismus se musí vzdát představy, že k míru stačí jen aplikace rozumu, a realismus přesvědčení, že stabilita a řád se neopírají pouze o prosazení silou. Překonání filosofického protikladu idealismu a realismu (universalismu idealismu a partikularismu realismu) se na poli teorie mezinárodních vztahů musí vypořádat s protikladem mezi národním společenstvím a mezinárodní anarchií.
V mezinárodní sféře jsou občané reprezentováni prostřednictvím států. Bohatství sociálních vztahů je redukováno na bezpečnostně-mocenskou dimenzi. Zatímco uvnitř národních společenství dochází k růstu bohatství, vzdělanosti a sociální soudržnosti, na poli mezinárodním nebyla do konce 20. století zaznamenána žádná přílišná změna. Mezinárodní anarchie charakterizoval koloběh válek a násilí. Realistický liberalismus překonává spor mezi realismem a liberalismem. Anarchie a společenství jsou dvě vzájemně závislé stránky politické reality. Jak napsal Robert N. Berki: ,,morálka bez moci nemá skutečnost, moc bez morálky nemá hodnotu“ (str. 325). Stát má legitimní monopol násilí –tato Weberova definice v sobě skloubila oba momenty: souhlas a užití donucení. Rozdíl mezi anarchií a společenstvím se smazává. Mezinárodní řád nemůže stát pouze na boji o moc, ale potřebuje i prvek souhlasu. Místo, aby svou pozornost zaměřil na nahrazení anarchie společenstvím, měl by se soustředit na možnosti anarchistických společenství. Alexander Wendt na to svým způsobem navazuje teorií tří kultur anarchie. Hobbesovská anarchie je typická pro náboženské/nacionalistické vyvražďovací války, jejichž cílem je zničit nepřítele. Vestfálský systém se z takto neomezené války snažil vytvořit válku omezenou. Lockovská anarchie vidí druhého jako soupeře, který je hoden respektu. Stává se problematickou, pokud jedna strana považuje druhou za nepřátelskou, pak může sklouznout opět k prvnímu modelu. Kantovská anarchie přistupuje k druhému jako k příteli, převládá nenásilný vztah a připravenost pomoci. Mezinárodního řád, který se tomuto modelu nejvíce blíží, je Evropská unie. Později Wendt své pojetí přepracoval a místo kantovské anarchie si jako ,,cíl dějin“ představoval nastolení univerzální hierarchie.
V páté části se Císař věnuje teoretické diskuzi o evropské integraci (neofunkcionalismus, intergovernmentalismus). Barša se zabývá americkou politikou po 11. září 2001. Postoj Spojených států ukazuje pozici univerzálního impéria (světové supervelmoci), která bojuje za univerzálně platné hodnoty. Překonává vestfálský model, kdy strany konfliktu nejsou posuzovány v kategoriích dobra/zla a třetí strana/y mají možnost neutrality. Americký postoj stojí na představě boje dobra se zlem, kdy boj nekončí uzavřením míru s druhou stranou, ale jejím totálním zničením. Evropa stojí především na pozici idealismu (právo), zatímco Spojené státy na pozici realismu (síla).

Poslední část je zaměřena na normativní otázky. Císař se soustřeďuje na tři přístupy (realistický, liberální, radikální) k otázkám uskutečnění sociální spravedlnosti na globální úrovni. Sociální spravedlnost je doplněna debatou o spravedlnosti politické a zamýšlí se nad uspořádáním mezinárodních politických institucí a diskuzí o demokratizaci Evropské unie.
Barša se vrací k aktuálnímu tématu možnosti intervence na území jiného státu, ale zaměřuje se pouze na humanitární intervenci. Ta je definována jako ,,hrozba či použití síly přes státní hranice, jimiž chce stát (či skupina států) zabránit nebo učinit přítrž rozšířenému a vážnému porušování základních lidských práv jednotlivců, kteří nejsou jeho (nebo jejich) občany, a činí tak bez dovolení státu, na jehož území je síla použita“ (str. 502) Musí se jednat o vážné porušování základních lidských práv, což podle Michaela Walzera představují masakry, etnické čistky či nucené práce. Základní práva si lidé vzájemně dluží jako příslušníci lidského rodu (a existuje o nich obecná shoda) – „právo nebýt zabit, nebýt zotročen a nebýt vyhnán z místa svého bydliště“ (str. 506) K legitimitě intervence je nutné hledání konsenzu s ostatními aktéry a splnění dalších podmínek (výjimečná naléhavost, vyčerpání ostatních prostředků, převaha pozitivních důsledků, nezáměrnost škodlivých účinků). Pokud je situace natolik naléhavá a nepodaří se dosáhnout svolení nebo podpory dalších států, pak může dle Jeana Cohena zasáhnout i jednotlivý stát (či skupina). Zejména dvě poslední části mohou pravděpodobně nejvíce oslovit širokou veřejnost.

V závěru se Barša věnuje proměně vestfálského modelu, který fungoval na principu vyvažování velmocí. Konec vestfálského systému přichází s nástupem USA jako světové velmoci. Na samém konci nastiňuje šest možností budoucího vývoje: nový středověk, multilateralismus, americká říše, návrat multipolarity, celosvětová unie a světový demokratický stát.

Publikace si jistě zaslouží pozornost nejen studentů, kterým poslouží jako ucelený zdroj informací a inspirace pro další studium, ale může oslovit i širší veřejnost. „Koncepty každé ze čtyř myšlenkových tradic – ať již samy, nebo v kombinaci – proto i nadále zůstávají nepostradatelnými pomocníky pro každého, kdo se chce orientovat v současné politice“ (str. 530)

Lucie Matulová
Kniha také k vypůjčení v elektronické podobě na Flexibookstore.cz