Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11Den D v e-shopu 2017-11

Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11Den D v e-shopu 2017-11
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Antropologie - Teorie člověka a kultury

Antropologie - Teorie člověka a kultury

Vaše cena s DPH
599 Kč 479 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Ilustrátor
Křesala, Alois; Svátek, Ondřej
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-432-8
Počet stran / vazba
774 / Pevná
Rok vydání
2011
Kód
21108101
EAN
9788073674328
Obálka v tiskové kvalitě


Intenzivní setkávání kultur je pro dnešní dobu příznačným rysem a je zdrojem jak obohacení, tak konfliktů. I u nás roste zájem o sociální a kulturní antropologii jako o vědu zkoumající různé kultury, tedy způsoby života sdílené členy určité společnosti. Kniha navazuje na předchozí publikaci Přehled antropologických teorií kultury. Čtivě napsaná vysokoškolská příručka nabízí přehled nejvýznamnějších antropologických koncepcí kultury a jejich základních pojmů a modelů. Čtenář tu najde informace o jednotlivých teoriích, okolnostech jejich vzniku a hodnocení různých směrů v současné době. Nové vydání je rozšířeno o kapitoly týkající se postmoderní antropologie, kulturálních studií, kulturologie a současných trendů v sociální a kulturní antropologii.
PhDr. Václav Soukup, CSc., se specializuje se na biokulturologii. Přednáší základy kulturologie, paleoantropologii a kulturologii se zaměřením na sociální a kulturní antropologii na FF UK v Praze. Kromě řady odborných statí vydal knihu Dějiny antropologie. Jako kulturolog se pokusil aplikovat poznání teorie kultury v praxi založením Akademie veřejné správy, jejímž je ředitelem.

Také jako e-kniha

Antropologie - Teorie člověka a kultury
Antropologie - Teorie člověka a kultury
Antropologie - Teorie člověka a kultury
Antropologie - Teorie člověka a kultury
Antropologie - Teorie člověka a kultury
Antropologie - Teorie člověka a kultury


Příběh o člověku a kultuře. A co další příběhy? - rec. M. Rychlík

Je tu nová učebnice antropologie. Tlustá, těžká, s obsáhlou bibliografií a jasně strukturovaná, kterou navíc napsal veskrze renomovaný autor v zavedeném vydavatelství. Co tedy řešit? Jde o novum, vylepšenou verzi či oprášené vydání? Kniha Antropologie je jistě zajímavá: známý pražský kulturolog a antropolog Václav Soukup po mnoha dílech, v nichž se věnoval teorii a dějinám kulturní a sociální antropologie, totiž prvně přidal i své reflexivní autorské vstupy, takže budiž následná recenze taktéž jiná – reflexivně osobnější, nicméně i šířeji zacílená.
„Tato kniha se od mých předchozích prací liší tím, že jsem její součástí učinil osobní ,příběhy´. Přiznávám, že mě k tomuto kroku inspirovala postmoderní výzva ,antropologické reflexivity´, upozorňující na skutečnost, že nestranná a pozitivistická objektivita antropologie je pouhý mýtus. Proto by měl autor vystoupit z anonymity a učinit svou subjektivitu součástí svých výzkumů a knih, které píše. Z tohoto důvodu jsem i já rozšířil text o ,vlastní hlas´... Jsem si vědom toho, že příběhy reprezentující osobní pohled nebo prožitek autora mohou v odborném textu působit kontroverzně,“ píše Soukup v úvodu (str. 12).
Kniha sestává ze tří logicky rozčleněných a sevřených oddílů: 1. Systematika obecné antropologie, 2. Dějiny sociální a kulturní antropologie, 3. Trendy ve vědách o člověku, společnosti a kultuře. První část vymezuje pojem kultury, pět „elementů“ antropologie (fyzická a., archeologie, sociokulturní, lingvistická a aplikovaná a.), formy a oblasti výzkumu, zatímco druhá část je věnována dějinám oboru od evolucionismu po Geertze, které autor detailně rozpracoval již v Dějinách antropologie (2004), jež obdržely Cenu rektora Univerzity Karlovy za nejlepší publikaci v oblasti společenských věd. Zde už zřejmě nebylo co přepisovat. V novém vydání je tudíž nejzajímavější část třetí, prý „trendová“, s obsáhlou kapitolou o feministické antropologii, kulturálních studiích, kyberantropologii (Soukupův článek na toto téma vyšel premiérově v Anthropologia Integra 2010/I/2:15-22) a též o Soukupem budovaném konceptu kulturologie.
Nyní k oné reflexivitě. „Je to příběh o...,“ zní sousloví, které si vždy vybavím v souvislosti s osobností dr. Soukupa po desítkách přednášek, jež jsem u něj za dob studií na FF UK absolvolval. Typický nástup i žitý dramatický přednes, kdy do sledu životopisných dat, paradigmat i teorií neváhal vpašovat vyprávěné útržky Kubrickových filmů, vlastních zážitků, odkazy na literární a umělecká díla, sem tam i básničku, pointovaný vtípek nebo sugestivní závěr; to vše učinilo ze Soukupa jednoho z nejzábavnějších a neinspirativnějších učitelů.
Z nové knížky o 744 stranách vykukuje tento charismatický muž zatím nejvíce: ve chvílích, kdy vypráví o svém zážitku s kohoutími zápasy na Bali, když odpovídá novináři na etiku antropologických aktivit ve válečném Kandaháru, když vzpomíná na první okouzlení svým učitelem dr. Wolfem a „novými perspektivami“, když popisuje „terénní výzkum“ za vojenské služby v socialismu nebo vlastní slezení chrámu v Uxmalu, ano, tehdy je všemi těmi teoriemi vyzbrojený Soukup nejzajímavější... A jistě by měl co říci v delším rozsahu než jsou jen malé boxíky, jež končívají krátkými větami plnými patosu. Zalekl se Soukup vlastní „reflexivity“, anebo si pouze zkoušel techniku pro chystaný opus typu Antropolog jako autor?
V 90. letech, kdy jsme jakožto čerství studenti etnologie (a folkloristiky) zvědavě pošilhávali po sexy slovu z názvu recenzované knihy, byla jeho skripta o americké kulturní antropologii z vydavatelství Karolinum balzámem na bloudící duše. A spolu s knihou Iva T. Budila Mýtus, jazyk a kulturní antropologie (1992) prakticky jediným průvodcem po inspirujícím světě TAM venku. Oba pedagogové získali záhy de facto monopol na tuzemské učebnice kulturní antropologie, jejž si Soukup narozdíl od Budilovy aféry nijak nepokaňkal. Dá se říci, že na trhu jsou již jeho knihy komplet: svazky jak pro začátečníky, tak i kusy pro pokročilé studenty dějin oboru a nyní vyšel rovněž komplexní soubor pro vysokoškolské kurzy antropologie.
Je to tak. V učebnicích už Soukup dál nemůže – nemá smysl kritizovat, zda měl v nové Antropologii dostat Lévi-Strauss, Leach nebo Turner větší či menší prostor, ani hnidopišsky hledat překlepy jako kmen „Ndebu“ (str. 336), „Komparative“ (str. 348) „antropolologie“ (str. 560) nebo „boing 777“ (str. 676). Spíše jde o vznesení otázky širší. Příběh o tom, jak dr. Soukup, jemuž by dávno slušela habilitace, sám vnímá a prožívá kulturní antropologii, by byl určitě potřebný i čtený. A byla by to výzva, jak sám říkává. Bez zajímavosti pak není drobný postřeh: právě ve druhé části, věnované dějinám oboru, zcela absentují ony reflexivní vstupy, na něž se čtenář tak těšil. Obává se snad velký antropolog přiznat, že má – dejme tomu – raději spíše funkcionalisty a strukturalisty, nežli rozličné postmoderní hyperteoretiky?
„Cílem této knihy ale nebylo čtenáři pouze poskytnout široké spektrum encyklopedických informací na téma antropologie, ale inspirovat jej k rozvíjení vlastních myšlenek, přístupů a teorií kultury. Konečné vyústění této knihy poněkud paradoxně není antropologické ale kulturologické. Navzdory své víře v antropologii jsem totiž hluboce přesvědčen o síle kulturologie, která neortodoxně na principu interdisciplinarity otevírá před vědou o člověku, společnosti a kultuře nové dimenze,“ píše Soukup (str. 679). Kdyby do další knihy prosáklo více z kulturologie, respektive z jejího jediného REÁLNÉHO nositele v Česku, bylo by jen dobře. A věřme, že se na takovou knihu vyplatí počkat. Snad ne příliš dlouho.

Martin Rychlík
http://anthrop.sci.muni.cz/page.yhtml?id=532

Kontakt: PhDr. et Mgr. Martin Rychlík, doktorand Katedry teorie kultury / Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Celetná 20, Praha 1 – 110 00, e-mail: rmt@email.cz.

Soukup V.: Antropologie. Teorie člověka a kultury - rec. M. Nakonečný

V takových vědních oborech, jako jsou psychologie, pedagogika, sociologie a další, ale také ve filosofii, narůstá zájem o obor antropologie a také význam tohoto oboru, jak o tom svědčí takové vědní disciplíny jako jsou zejména psychologická a pedagogická antropologie a filosofická antropologie. Proto zájemci o humanitní vědní obory, zejména takové jako jsou psychologie a pedagogika, uvítají vydání obsáhlé monografie o antropologii. Autor této knihy, který přednáší, kromě jiného, základy sociální a kulturní antropologie a je zájemcům znám zvláště také jako autor Přehledu antropologických teorií kultury (Portál, 2000), Dějin sociální a kulturní antropologie (Karolinum. 1996) a Dějin antropologie (Karolinum, 2005 - za které získal vysoké akademické ocenění) a jako přední představitel svého oboru. Tím jsou vytvořeny předpoklady pro příznivé přijetí i pro jeho knihu, která je předmětem této stručné recenze.

Obsahově bohatá a přehledně členěná kniha má tři díly. V prvním podává autor systematiku obecné antropologie (zabývá se v něm, kromě jiného, velmi aktuálním tématem vztahu přírody a kultury, analýzou klíčových pojmů, jimiž jsou ovšem antropologie a kultura a základními oblastmi antropologického výzkumu). Druhý díl je věnován dějinám sociální a kulturní antropologie, které jsou podány v rámci reprezentativních teorií antropologie (evolucionistická, funkcionalistická a strukturálně funkcionalistická, strukturální, ekologická a další). V rámci tohoto tématu je dosti podrobně pojednáno také o psychologické antropologii, za jejíž „ideový zdroj“ pokládá téma vztahu osobnosti a kultury, které bylo předmětem rozsáhlých srovnávacích výzkumů a jehož jádrem je proces socializace a do jisté míry i kontrapozice vůči „genetickému determinismu“. Pro psychology je to nejzajímavější část celé knihy, v níž se čtenář může seznámit, kromě jiného, s kritickým rozborem díla proslulé antropoložky Margarety Meadové, která patřila k obhájcům kulturního determinismu, prezentovaného srovnáváním podstatných rozdílů v mužských a ženských rolích u příslušníků tří primitivních společností. Dále s teorií kultury a sociálních rolí R. Lintona, která vnesla do psychologie osobnosti a zejména do sociální psychologie koncepty statusu a role. Třetí díl je věnován „trendům ve vědách o člověku, společnosti a kultuře, jako jsou např. postmoderní antropologie, kyberantropologie (inspirovaná vlivem „moderních informačních a komunikačních technologií“)a feministická antropologie (vzniklá z podnětu „přehodnotit a redefinovat tradiční antropologická paradigmata založená na jednodnostranně mužské konceptualizaci a interpretaci světa“ a je uzavřen závěrečnou kapitolou o kulturologii.

Autor předmětné knihy, renomovaný odborník, přinášející množství dobře utříděných a promyšleně vybraných a vyložených fakt, a tak zájemce o antropologii a výše zmíněné vědní obory, s nimiž se antropologie úzce stýká, rozhodně nebude touto knihou zklamán.

Milan Nakonečný

Václav Soukup: Antropologie. Teorie člověka a kultury - rec. J. Lukavec

Kulturolog a antropolog Václav Soukup, vedoucí katedry teorie kultury na FF UK v Praze, je autorem či spoluautorem více než deseti titulů z oblasti kulturní a sociální antropologie, k nimž letos přidal další, zatím nejrozáhlejší kompendium Antropologie. Teorie člověka a kultury. Jak se píše v anotaci, nové vydání je „rozšířeno o kapitoly týkající se postmoderní antropologie, kulturálních studií, kulturologie a současných trendů v sociální a kulturní antropologii“. Vůbec poprvé tak píše třeba o kyberantropologii, kterážto kapitola mne ale spíše zklamala, protože nic zvlášť nového nepřináší – je ovšem záslužné už jen to, že o tomto oboru Soukup asi jako první v Čechách vůbec píše. Velkou pozornost autor opakovaně věnuje vztahu antropologa ke společnostem, které zkoumá: zdůrazňuje, že první terénní výzkum bývá právem označován za specifický typ „iniciačního obřadu“, který ze studentů antropologie učiní skutečné profesionální antropology; záslužně se také zabývá etikou antropologického výzkumu a tím, nakolik mohou či smějí západní antropologové spolupracovat s vojáky svých států v zemích jako Afghánistán či Irák.

Jestliže autorova kniha Dějiny antropologie (2004) byla vybavena četnými barevnými fotografiemi, dokumentujícími či manifestujícími mimo jiné to, že autor četné z cizích kultur navštívil a má s nimi osobní zkušenost, pak v právě vydané knize plní podobnou funkci graficky odlišené „osobní příběhy“. V duchu „antropologické reflexivity“ tak prý chtěl Soukup „vystoupit z anonymity a učinit svoji subjektivitu součástí svých výzkumů i knih“. V rámci toho se čtenář dozví o osudovém setkání s antropologem Josefem Wolfem; o tom, jak na vojně zkoumal armádu coby unikátní typ subkultury se specifickými regulativy a idejemi a jak se zasloužil o zmírnění některých mazáckých rituálů; o autorově krátkém angažmá na pozici šéfa reklamní agentury, při kterém rychle pochopil, že patří na akademickou půdu; nebo o založení Akademie veřejné správy, jež má vzdělávat úředníky a jíž je Soukup ředitelem, přičemž podle autora šlo o jeden z nejzajímavějších projektů, v rámci kterého měl možnost „uplatnit znalosti antropologa na aplikované úrovni“. Někdy ovšem začíná mít čtenář z konkrétních aplikací antropologie o autora strach, to když prý má Soukup pokušení aplikovat dekonstrukci sám na sobě, „nejlépe reflexivně“ – stejně jako paní Bovaryová a mladý Werther. Soukupovy „osobní příběhy“ mají někdy formu anekdot, jindy krátkých fejetonů či úvah, v nichž různá antropologická témata přibližuje prostřednictvím vlastních zážitků, líčením exotické architektury, již zhlédl, či citací veršů, má přitom sklony k poněkud naddimenzovanému a přepjatě patetickému vyjadřování (ukázka viz níže), a za jeho obrazovými přirovnáními jako by se někdy ztrácel skutečný obsah.

V závěru autor vyznává, že vyústění jeho knihy není „antropologické, ale kulturologické“, neboť je „hluboce přesvědčen o síle kulturologie“, kterou oslavuje jako holistickou, komparativní a interdisciplinární vědu o člověku. Autor předtím dramaticky líčí, jak krátce po „sametové revoluci“ seděl s tehdejším vedoucím katedry teorie kultury v hospůdce v Celetné ulici v Praze, kde jim kamarád – předseda akademického senátu – sdělil, že děkan FF UK chce katedru teorie kultury zrušit. Nabídku na zrušení katedry a převedení na sociologii (pod oddělení „sociologie kultury“) ale Soukup odmítl. „Kamarádův pohled byl víc než výmluvný. Slova, která vyslovil, nejtemnější: ‚Pak nemáte šanci.‘ Bylo to jak z jedné básničky od Apollinaira: ‚Přišel, posadil se, dlouze se díval… odešel.‘ Vedoucí katedry se na mě po chvíli mlčení zadíval a položil fatální otázku: ‚Víš, co jsi právě udělal…?‘ Nevnímal jsem ho. Myslel jsem na hominida z knihy Arthura Clarka 2001: Vesmírná odysea. Myslel jsem na ‚Toho, jenž hledí na Měsíc‘. Myslel jsem na jeho rozšířené zorničky, když zjistil, že jednoduchý opracovaný kamenný nástroj dokáže změnit svět. Myslel jsem na kulturu…“ Pro úplnost uveďme, že oním děkanem byl Jaromír Homolka, který podle mých informací odmítal kulturologii proto, že se podle něj „nedá začínat od syntézy“. Kulturologie je obor svojí interdisciplinaritou pro studenty jistě přitažlivý („sebereflexivně“ dodávám, že proto jsem ji vystudoval i já) a mnozí její absolventi mají skutečně široký rozhled, což prokazují i knihy jako Příběh těla Blanky Činátlové nebo Maska a tvář. Hra s identitou v mezikulturních proměnách Víta Erbana, i některých dalších (Pavel Hájek, Petr Mikšíček, Jan Děkanovský, Martin Rychlík – netvrdím, že to nutně platí o mně), oslyšen by ale neměl být opačný názor jedné nejmenované absolventky kulturologie, podle níž tento obor produkuje především „zevlouny, flákače a kavárenské pipinky“. Každopádně ve zmíněném bodě s Homolkou souhlasím, Soukupovu prezentaci oboru považuji za značně troufalou a představu dějin antropologie, které ústí či vrcholí v (pražské) kulturologii, pak pokládám za legrační. Celkově ovšem Soukupova kniha, navzdory výhradám, za přečtení jistě stojí, a nejen pro kulturology.

Jan Lukavec

článek vyšel v Literárních novinách 14. 7. 2011

25.05.2015
adresa
19.12.2013
Výborná kniha
20.06.2013
TEST