Emoce, co jste zač?
Emocí je mnoho druhů – příjemné, nepříjemné, výrazné i nevýrazné. Daly by se různě rozlišovat, třídit. V psychologii je mnoho teorií. Podle některých musí podnět aktivovat nejprve tělo, než se rozběhne emoce. Jiní zase vidí tělesný podklad pro emoce v určitých částech mozku. Další teorie se na emoce dívají z evolučního hlediska.
Rozlišují např. osm základních emocí: smutek, strach, vztek, radost, důvěru, znechucení, očekávání, překvapení. Ostatní emoce se ze základních namíchají, podobně jako je tomu při míchání barev. Další teorie nabízí oblast psychoterapie. V teoriích o emocích bychom se možná lehce ztratili. Emoce by se staly třeba něčím zajímavým a spekulativním nebo naopak něčím tajemným a nepochopitelným. To už bychom byli jen krůček k přesvědčení, že emoce mají nad námi velkou moc. Zkusme nalézt opačný postup.
Cesta popsaná v této knize vychází z empirického přístupu introspekce. Introspekce je přímé pozorování jevů a procesů v těle a mysli naším vnitřním zrakem. V dějinách poznávání lidské psychiky je introspekce jedna s nejstarších metod. Z novodobějších směrů a představitelů, kteří propracovávali tuto metodu vnitřního pozorování na přelomu 19. a 20. století, si uveďme fenomenologii E. Husserla (1972) a duchovědnou psychologii W. Diltheye (1959). Možnosti vy užití introspekce v psychologii dobře vyhodnotil český psycholog F. Krejčí (1929) ve svých Základech vědeckého systému psychologie. Konkrétní postup sebepozorování, s nímž budeme emoce postupně zkoumat a zpracovávat, vychází z výzkumu psychoterapie amerického psychologa a filozofa vídeňského původu E. T. Gendlina. Při výzkumu psychoterapeutické změny Gendlin (1964) přišel na praktický postup, jak navodit ozdravný proces, který k takové osobnostní změně může vést. Léčivý proces budeme nazývat tělesně zakotvené prožívání (Hájek 2002a). Metodickým postupem rozvíjení tělesně zakotveného prožívání – konkrétní technikou introspekce – je focusing (Gendlin 2003).
S nácvikem focusingu se budeme postupně seznamovat během následujících kapitol. Celá instrukce je uvedena v příloze na konci knihy. Pro začátek stačí vědět, že focusing nám pomůže s porozuměním vlastnímu prožívání.
Z předchozích dvou odstavců je jasné, že nám zde nejde o teorie ve smyslu „něco se dozvědět
o emocích“. Oproti teoretickým tvrzením stavíme praktické dovednosti,
jak se ve vlastních emocích vyznat. Abychom tyto dva postupy ještě více ozřejmili, pomozme si opět představou, že emoce jsou pírka. A jak s nimi můžeme zacházet, to nám ukáže Barunka:
Nejprve před plotem propadá teoriím: tohle pírko je asi z kachny, kachna je vodní pták s plochým zobákem a živí se vodními řasami, kachen je víc druhů – divoké a kachny domácí… Takto uvažuje Barunka před plotem a čas běží. Daleko užitečnější je, když si osvojí dovednost, jak se dostat za plot, jak pírko zvednout a do které kapsičky ho schovat. Přitom si pírko prohlédne. Je tmavé, malé, hebké, drsné, líbí se jí hodně, nebo ji spíše leká? Má ostrý hrot, nepáchne už trochu? Řádně pírko prozkoumá, aby příště věděla, k čemu jí může být dobré a jak s ním zacházet. A o takový pragmatický přístup se pokusíme i my ve vztahu k našim emocím. Jejich sílu jim budeme raději odebírat, abychom je mohli řádně prozkoumat. Prožívání emoce je velice komplexní jev. Nejlepším způsobem, jak na konkrétní emoci vyzrát, je rozložit ji na jednoduché elementy.
Strach ze zkoušky vypadá asi takto:
Myslím si, že se mě zkoušející zeptá na to, co zaručeně nevím, nebo že budu mít „okno“. Celý svět se zastaví, aby viděl, jak jsem neschopný. Už vidím brunátného zkoušejícího, jak mi nadává, hází po mně index. Jsem z toho celý sevřený, srdce mi buší o závod, v břiše mě něco trhá na kusy. Raději bych se někam schoval, raději bych ani nebyl. Prostě to nezvládnu, jsem k ničemu…
Tak se hezky emoce rozvíjí, i když se ve skutečnosti nic zvláštního neděje. To jen v „klidu večerního pokoje“ předjímáme zítřek. Pokud vám již zkoušky nehrozí, v životě se vždy najde někdo, s kým se, ač neradi, další den uvidíme. Proto si místo zkoušejícího můžeme dosadit osobu, které se bojíme, a spustit si vlastní emoci.
Co se teď vlastně v prožívání děje? Rozdělme si takovou vnitřní situaci na jednotlivosti. V mysli předjímáme neúspěšnou variantu setkání, v těle sílí nepříjemný pocit. Neklid v mysli stoupá a představy gradují v emoci. V těle jsou již masivní pocity, které neumíme zvládat vůlí, spolu s nimi sílí pocit bezmoci změnit současný stav. Emoce nás plně ovládla. Jak spontánně ustoupí či jak dlouho bude přetrvávat, to záleží na mnoha okolnostech, ale hlavně na dovednostech, jak to s emocemi „umíme“.
V předchozím odstavci jsme úmyslně začali rozdělovat, jak se emoce projevuje v těle – a jak v mysli. Při nárůstu emoce se pocity v mysli a v těle vzájemně posilují a mohutní. Jestliže trochu zjednodušíme vznik emocí, můžeme je rozdělit na dva druhy. První druh emocí je vyvolán konkrétní situací, v níž se nalézáme. Naše tělo spontánně reaguje na podněty, které přicházejí našimi smysly. Například
přecházíme vozovku, přehlédneme auto. Brzdy pískají. Řidič nadává. Nás polévá horko. Nohy se roztřesou… V těle je podnícen proces pociťování, kterého si je možno povšimnout jako sledu různých tělesných pocitů. Mění se jejich intenzita i lokalizace. Tento proces vyvolává v mysli představy a myšlenky, které automaticky rozvíjí situaci:
Už mohlo být po mně! Mohl jsem se dostat do nemocnice tak jako Josef, který tam teď bojuje o život… Rostoucí představy a myšlenky zase zesilují pociťování. Silnější tělesné pocity roztáčí kolotoč dalších představ a myšlenek. Uzavírá se bludný kruh emocí, v nichž tělesné významy rozjitřených pocitů posilují nárůst obtěžujících myšlenek a představ.
Situace z ulice se však může vybavovat, i když už nám nic nehrozí. Druhý případ nárůstu emocí je nezávislý na vnější situaci, která poskytne jen podnět: večer jsme doma a z večerního ticha k nám dorazí zvuk prudce vytáčeného motoru auta. V mysli je spuštěna emoce. Spouštěčem byl zvuk, který jsme si ani neuvědomovali. Myšlenkovou asociací se dostáváme zpět do problematické situace, i když je okolí klidné a nic výrazného se neděje. Nepříjemné představy prožíváme uvnitř. Vnitřní realita je opět u nadávajícího řidiče, vybavují se i detaily a věty, které říkali přihlížející. Naše myšlenky a představy spustí proces pociťování v našem těle. Žaludek se stáhne, nutí tělo sbalit se do klubíčka. Tělo dokáže spustit pravé emoční prožívání, myšlenky se hrnou o překot, pociťování sílí a už se uzavírá kruh jako v předchozím případu, kde bylo vše „naživo“. Z předchozího vysvětlení je pochopitelné, že taková výrazná událost, jakou je ohrožení života, vyvolá silné emoce, které zachytíme jako tělesný pocit bez obtíží. V méně nebezpečných a v „normálních“ situacích to však vypadá, že se v těle nic neděje, ačkoli to není pravda. I v relativně klidných situacích je tělesné prožívání přítomno. Je součástí našich nálad a méně výrazných emocí. Protože zůstává běžně skryto, musíme je v sobě objevit. Začněme s otázkami: Co je to pociťování? Co je vlastně pocit? Ne spokojujme se s laickým povědomím, že pocit je jen taková slabší emoce.
Zpracováno z knihy Karla Hájka:
Práce s emocemi pro pomáhající profese (Portál, 2007)
