"Do Maroka není cesta dlouhá, ale pěšky se tam nedostanete, nebo v nejužším místě spoje mezi starou Evropou a severozápadní Afrikou narazíte
na španělské pobřežní hlídky a patnáct kilometrů široký Gibraltarský
průliv." Takto začíná pátá kapitola z knihy Žila jsem v zemi Alláhově, kterou napsala Eva Zábrodská.
Název vystihuje přesně to, s čím se v knize můžeme setkat. S poutavým popisem zvyků, obyčejů a zákonů v kultuře, která je nám evropanům lehce zahalena tajemstvím.
Cesty do Maroka aneb tam, kde čas ještě nejsou peníze
Pro dosažení Marockého království tak můžete zvolit tři varianty.
Tou první je trajekt neboli ferry, která vás ze španělského přístavu Algesiras za půlhodinky a v případě, že bude klidné moře, dopraví do španělské Ceuty nebo o pár minut později do marockého Tangeru. Zdůrazňuji klidné moře; je-li jen trochu rozdováděné, připadne vám nepatrná půlhodinka i na perfektních WC věčností.
Ferry je taková praktická moderní pramice, která v přístavu vždycky otevře břicho a vyplázne svůj široký kovový jazyk až na molo. Pak se fronta připravených aut vydá pomalu, opatrně a po pekelně rezonujícím jazyku do břicha lodi. Tam vás námořníci naštosují za sebe jak sardinky a potom vás vyženou do vyšších pater. I kdybyste své auto milovali sebevíc, nedovolí vám s ním v podpalubí zůstávat. Vyšplháte tedy po točitých schůdcích do vyšších pater a zvolíte relaxaci podle svého: s lehkou sendvičovou baštou, teplým nebo vychlazeným nápojem či jen čerstvý vítr ve vlasech na zádi lodi.
Každé léto potkáváme na dálnici A7 vedoucí od hraničního přechodu La Jonquera ve vysokém průsmyku Pyrenejského pohoří karavany. To se vracejí či odjíždějí migranti a gastarbeitři z Maroka a dalších afrických zemí položených ještě jižněji. Většinou nelegálně kdysi opustili domovskou Afriku, aby v Evropě našli lepší život. Tehdy trajekt nepotřebovali; zaplatili přes tisíc dolarů a pak namačkáni jako sardinky v pašeráckých člunech marocké mafie se modlili k Alláhovi, aby patnáctikilometrový úsek Gibraltarské úžiny jim byl milostiv klidem mořských vln a spánkem pobřežních španělských hlídek. V opačném případě, hrozí-li pašerákům dopadení, totiž násilně donutí lidské sardinky k opuštění paluby i několik set metrů od břehu, ať plavat umějí, či nikoli. Úmrtnost je pochopitelně děsivá a mrtvoly vyvržené mořem a obalené pískem rovněž.
Novodobé nomádské karavany vyměnily nenáročné velbloudy za auta z bazaru s co největšími zavazadlovými prostory. Jsou vrchovatě naložena do stran i boků, co silniční pruhy a policie dovolí. Na dálku je poznáte podle rozevlátých modrých obřích plachet, které se třepetají nad poskakujícími bicykly a matracemi. Osmahlé osazenstvo cestuje se zřejmým potěšením, radostným jekotem a barevnými modlitebními koberečky, které na odpočívadlech a u benzinových pump rozvinou směrem na východ. Poté soustředěně a bez ostychu klekají, lehají a padají čelem k Mekce.
„Alláh ak akbar“ neboli „Alláh je velký“ je slyšet s různou intenzitou stále více celou Evropou.
Druhá varianta, eliminující dvoudenní putování rozpáleným Španělskem, je určena pro toho, kdo touží setrvat více na moři než na souši a peníz ho netlačí. Takový poutník se nalodí již ve francouzském městečku Sęte, kousek od Marseille na hotelovou lo Marrakech, sloužící v případě potřeby samotnému králi. Přivydělává si na svou finančně náročnou životaschopnost převážením pasažérů, kteří lační po dobrodružství. Plavba trvá dvě noci a jeden den do přístavního města Tanger.
Jsou takoví, kteří si tuto převozní croissi`ere vychutnávají. Noci protančí v barech, den prolenoší u bazénu s úžasnou podívanou na proměnlivý euroafrický horizont s delfíny, kteří se předvádějí v radostných poskocích; a jídla v několika restauracích je dost, dobré a v ceně jízdenky. Využijete v případě, že má moře rozum anebo vlastníte kachní žaludek. Zrovna posledně se rozhodla úžina zašprýmovat a pohrávala si s naším sto dvacet sedm metrů dlouhým kolosem. Místo ranní snídaně v sluncem prozářeném salonu vysílaly jednotlivé kajuty svého nejstatečnějšího zástupce po čtyřech do recepce pro zdejší ekvivalent Kinedrylu. Stewardi tak činili zadarmo a pochopitelně ve vlastním zájmu.
Ale jsou i lidé, kteří na croissi`ere trpí. „Co když špatně zavřeli vrata?“ honí se mi hlavou. Představuji si okamžiky před potopením Estonie a s nosem přilepeným ke kulatému tlustostěnnému okénku kajuty sleduji, zdali jsme ještě nad vodou. Navíc ten obrovský námořní kolos podivně chrčí, tajemně skřípá, nejistě se kymácí, plačtivě a unaveně sténá, což zvláště v noci věrohodně dokresluje poslední okamžiky před katastrofou – a v tom se věru nedobře usíná.
Ukázka z knihy: Žila jsem v zemi Alláhově
Internetový obchodník roku 2009
Malé studium