Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11

Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Pedagogická encyklopedie

Pedagogická encyklopedie

Vaše cena s DPH
1 485 Kč 1 337 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Rozebráno


Přihlaste se a nechte si hlídat dostupnost


Autor
Ilustrátor
Tvrdá, Kateřina
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-546-2
Počet stran / vazba
936 / Pevná
Rok vydání
2009
Kód
21601401
EAN
9788073675462
Obálka v tiskové kvalitě


První souborná encyklopedie v oboru vzdělávání po více než 60 letech. Reprezentativní dílo současné české pedagogické vědy poskytuje systematický přehled základních složek vzdělávacího systému a přináší poznatky o způsobech a produktech edukace, o populaci žáků, studentů a učitelů atd. Objasňuje aktuální problémy vzdělávacího systému a zabývá se pedagogickou vědou, výzkumem a jejich vztahy k praxi. Na zpracování encyklopedie se podílelo přes 100 českých pedagogických odborníků z vysokých škol, z MŠMT i z jiných pedagogických pracovišť. Je určena především studentům pedagogických, psychologických, sociologických a jiných oborů, pedagogům a odborné veřejnosti.
Prof. PhDr. Jan Průcha, DrSc., je zakladatelem České asociace pedagogického výzkumu, působí v mezinárodních vědeckých organizacích a redakčních radách odborných časopisů. V nakladatelství Portál vydal mimo jiné knihy Moderní pedagogika (2oo5), Vzdělávání a školství ve světě (1999), Přehled pedagogiky (2006), Srovnávací pedagogika (2006), Multikulturní výchova(2006) a Interkulturní psychologie(2007)



Jan Průcha (ed.): Pedagogická encyklopedie - rec. Š. Švec

 

Jedno z najlepších českých vydavateľstiev vydalo na konci roka 2009 ako svoju 1691. publikáciu dlho očakávané syntetické dielo českej pedagogiky. Hlavnú zodpovednosť za koncepciu a tvorbu tohto jedinečného diela prevzali medzinárodne známi zástupcovia troch vedných generácií v ČR. Vyšla v pomerne priaznivej dobe premeny českej ideológie. Predchádzajúca česká Pedagogická encyklopedie v troch dieloch pod redakciou troch vedúcich predstaviteľov českej pedagogiky Otakara Chlupa, Josefa Kubálka a Jana Uhera vychádzala v rokoch 1938 – 1940.

Skratka PEN, uplatnená v Predhovore pre túto novú P(edagogickú) EN(cyklopédiu), pripomína v angličtine pero („pen“), ktoré býva symbolom plodných tvorcov nielen v písomníctve. Tvorca koncepcie a hlavný editor tejto modernej pedagogickovednej encyklopédie patrí k najproduktívnejším českým edukológom doterajších čias.

Konzultantmi tohto vzácneho diela boli známi brnianski teoretici doc. Tomáš Janík a prof. Milada Rabušicová. Títo zodpovední účastníci vytvorili aj najviac príspevkov: Průcha 27, Janík 5 (a 2 v spolupráci), Rabušicová 4 (a 3 v spolupráci). Nasledovní odborníci pripravili tiež kvalitné texty: Mareš 4 príspevky (a 1 v spolupráci), Kalous 4, Němec 3 (a 1 v spolupráci), Beneš, Jůva a Prokop 3 príspevky, Maňák 2 (a 3 v spolupráci), Vítková 2 (a 1 v spolupráci);  Chráska, Kofroňová, Kraus, Mühlpachr, Opravilová, Slavík, Spilková, Štech, Tupý, Vašutová a Vomáčková 2 príspevky, Pol 3 v spolupráci; Roskovec, V. Švec, Úlovcová, Vašťátková a Vojtěch pripravili 1 príspevok a 1 v spolupráci. Ostatní autori, uvedení v Zozname autorov PEN z 13 miest ČR, vytvorili po jednom príspevku samostatne alebo v dvojici.

104 autorov pochádza z 30 českých pracovísk týchto kategórií:

6 pedagogických fakúlt  38 autorov, t.j. 36,5% autorov

3 filozofické fakulty       22 autorov,      21,1%

8 iných fakúlt               16 autorov,     15,4%

       13 ostatných pracovísk   28 autorov,     26,9%

Na čestnej, takmer 3-ročnej, tvorbe tohto reprezentačného diela majú hlavný podiel dve centrá českej pedagogickej vedy – Praha (55% autorov) a Brno (20%). Ďalších 11 českých miest sa podieľa s 25%-nou účasťou.

Na tejto zodpovednej, tvorivej a záslužnej práci sa podieľalo 34,6% docentov, 28,8% nositeľov vedeckej hodnosti Ph.D., 15,4% profesorov, 11,5 % Mgr. a Ing. a napokon 9,6% vybraných osobností s titulom Dr. (PhDr., PaedDr., RNDr., MUDr.).

Toto všestranné dielo vyvážene vytvorilo 53 žien a 51 mužov. Prekvapivo nízky je podiel 5 profesoriek (k 11 profesorom) a 14 docentiek (k 22 docentom).

***

Heslá v PEN nie sú zoradené podľa abecedy, ako napr. v odborovej Pedagogickej encyklopédii Slovenska (oPES), 1984-1985. Pri abecednom usporiadaní sa stráca tematická alebo systematická štruktúra vedného, študijného a pracovného odboru pedagogiky. Heslá Pedagogické encyklopedie sú usporiadané podľa nasledovných 9 tematických blokov (A až CH), z ktorých tri (B, C a Ch) sú členené do niekoľkých okruhov tém:

(A) Edukačná realita (a pedagogika, javy výchovy, školská edukácia, celoživotné učenie sa a vzdelávanie, spoločnosť vedenia).

(B) Škola a edukácia:

1.Systém školstva (13 hesiel, napr. historický vývin, súčasnosť, v zahraničí, školské stupne, neštátne a alternatívne školy).

2. Ciele a obsahy školskej edukácie (11 hesiel, napr. funkcie školy, kurikulum, vzdelávacie programy, ciele výchovy a vzdelávania, obsah vzdelávania, ciele a obsahy školských stupňov a typov).

3. Edukačné procesy (9 hesiel, napr. učenie sa v školskom prostredí, školské vyučovanie, komunikácia vo výučbe, plánovanie a organizovanie foriem a metód výučby, uplatňovanie netradičných foriem učenia sa a vyučovania, zaťažovanie žiakov v škole, udržiavanie žiackej disciplíny, predchádzanie asociálnych prejavov žiakov).

4. Edukačné produkty a efekty (6 hesiel, napr. druhy gramotnosti, kľúčové spôsobilosti, poňatia vzdelanosti).

5. Edukačné médiá (5 hesiel: materiálne didaktické prostriedky, školské učebnice, nové technológie vo výučbe, elektronické učenie v školách, mimoškolské edukačné médiá).

6. Škola ako sociálna organizácia (6 hesiel: kultúra školy, jej psychosociálna klíma, jej vedenie a manažérstvo, menejtriedne školy, vidiecka a mestská škola očami praktika).

7. Školy v sieti vzťahov s komunitou (4 heslá: rodina, verejná správa, zamestnávatelia, politické strany).

(C) Subjekty edukácie:

1. Žiaci a študenti (9 hesiel: kognitívny vývin v detstve a dorastenectve, jazykovo-komunikačné kompetencie, telesné, sociálne a demografické charakteristiky najmladšej populácie, jej voľný čas, rizikové skupiny v školovaní, absolventi škôl na trhu práce).

2. Učitelia a iní pedagógovia (8 hesiel: populácia českých učiteľov, ich pracovná záťaž, prípravné a pokračovacie vzdelávanie, začínajúci učitelia, asistenti pedagógov, vysokoškolskí učitelia, mimoškolskí edukátori).

(D) Edukácia špecifických skupín populácie (8 hesiel: poruchy učenia sa, vzdelávanie žiakov zdravotne a sociálne znevýhodnených, rómskych a iných etnických, z rodín imigrantov, vzdelávanie mimoriadne nadaných, dospelých a seniorov).

(E) Edukácia v mimoškolských prostrediach (9 hesiel: v rodine, pomocou masmédií, v podniku, v ustanovizniach neformálne organizovaného vzdelávania, v školských zariadeniach, dištančné vzdelávanie, výchova v pastorácii).

(F) Plánovanie a riadenie vzdelávania a školstva (5 hesiel: česká vzdelávacia politika, štátna správa škôl, marketingové riadenie školy, financovanie a ekonomika školstva, reformy školstva vo svete).

(G) Evalvácia vzdelávania a školstva (7 hesiel: kvalita a efektivita, inšpekcia škôl, autoevalvácia škôl, hodnotenie žiakov a študentov, testovanie žiackych výkonov, vyhodnocovanie žiackych výsledkov v ČR, medzinárodné vyhodnocovanie vzdelávacích výsledkov).

(H) Mimopedagogická podpora škôl (4 heslá: legislatívna p., pedagogicko-psychologické poradenstvo, kariérové poradenstvo, zdravotná starostlivosť); očakávala sa aj zmienka o novinkách v sociálnej starostlivosti, ochrane a bezpečnosti žiakov a učiteľov, ktorá je zakotvená v novom zákone Slovenskej republiky o školských zamestnancoch).

(CH) Pedagogická veda (49 hesiel, s.633–888):

1.Celkový stav pedagogickej vedy (v ČR a vzťah jej teórie a praxe – 2 h.),

2. Disciplíny a špecializácie pedagogickej vedy (30 hesiel, napr. odborové a predmetové didaktiky, teória výchovy, filozofia výchovy, historická pedagogika, komeniológia, školská psychológia, etnopedagogika, pedagogická evalvácia, teória vzdelávacej politiky, teória učiteľskej profesie, mediálna pedagogika, pedagogika športu).

3. Pedagogický výskum (4: v ČR, v zahraničí, kvantitatívny a kvalitatívny, využiteľnosť jeho výsledkov).

4. Zvýznamnené témy súčasnej pedagogickej vedy a praxe (7: sociálne nerovnosti vo vzdelávaní, hodnoty vo vzdelávaní, inovačné a rozvojové zmeny v školách, kritické teórie školy, environmentálna, multikultúrna a sexuálna výchova), všetky tieto preferenčné problematiky praxe a teórie sú vyzdvihnuté súborne, možno však ich odkazovať na príslušné bloky alebo okruhy.

5. Informačná základňa pedagogickej vedy : časopisy, bulletiny a spravodaje (s. 867 – 872); encyklopédie, slovníky a tezaury (s. 873 – 878), knižnice a databázy (s. 879 – 884) a múzeá a archívy v ČR (s. 885 – 888).

Túto širšiu charakteristiku polytematického zamerania PEN uvádzame kvôli plnšej informovanosti najmä pre tých čitateľov, ktorí nemajú v blízkom okolí dostupnú knižnicu a predajňu.

Koncepčný rámec PEN tvoria vcelku dve domény: oblasť školstva a ostatných inštitucionálnych sústav vzdelávania, ktorá predstavuje edukačnovednú prax (s. 9-632) a oblasť pedagogickej vied reprezentujúcich edukačnovednú empíriu a teóriu (s. 633 – 888). Rozsah strán v týchto komplementárnych doménach je v pomere 70 : 30%. Vcelku je tu bohatá ponuka 157 tematík či problematík.

Osem veľmi cenných a užitočných príloh poskytuje informácie: o fakultách so študijnými programami odboru učiteľstva a iných odborov pedagogiky (889 – 895), o inštitúciách a asociáciách pedagogického výskumu v ČR (896 – 899) a v zahraničí (900 – 902), o grantových agentúrach (903 – 908), o akreditácii vysokých škôl (909 – 912); nezabudlo sa ani na zoznam vysokých škôl (913 – 915), súpis najnovších titulov absolventov vysokých škôl (916 – 921) a preklad Medzinárodnej štandardnej klasifikácie edukácie (ISCED-97; Paris, 1999).

Encyklopédia je starostlivo vybavená informáciami o sebe samej: Vecný register (925 – 929), Zoznam vybraných skratiek (930 – 931), Zoznam legislatívnych predpisov odkazovaných v PEN skrátene (932 – 933) a Zoznam autorov encyklopédie (934 – 935).

***

Osobitne sa žiada oceniť zvýšenú pozornosť problematike cieľov a obsahov školskej edukácie, vrátane gramotnosti (v troch samostatných heslách aj v podheslách), ktorá sa ostro sleduje pri medzinárodnom porovnávaní. Aj príspevky tematického okruhu B6 – Škola ako sociálna organizácia, bloku F – Plánovanie a riadenie vzdelávania a školstva, bloku G – Evalvácia vzdelávania a školstva a bloku CH – Pedagogická veda, ale aj mnohé ďalšie state sú aj pre slovenské ministerstvo školstva i pre školskú pedagogiku mimoriadne užitočné, keďže tieto oblasti patria v SR k teoreticky a empiricky nedostatkovým. Viac hesiel sa očakávalo o pokusnom výskume a vývoji cieľového programu školského kurzu a školského stupňa (angl. curriculum research and development).

Výraz „(vzdelávaný) jedinec“, ktorý sa aj tu občas vyskytuje, nie je vhodný pedagogický pojem. Jedincom je skôr rastlina a živočích (v biológii, agrotechnike ap.). Jednotlivcom je iba osoba, subjekt konania (v pedagogike, psychológii, sociológii, filozofii a i.).

Nemal by sa používať výraz „veda a výskum“, lebo (konceptuálny a empirický základný a aplikovaný) výskum je časť organizačnej sústavy vedy na univerzite, v akadémii vied a v ministerskom rezorte. Veda sa v tomto kontexte chápe len rezultatívne ako nakopený súbor objektívnych poznatkov výskumu. Nechápe sa procesuálne. Výskum je vednopoznávací proces, ktorý je súčasťou inovačného cyklu: výskum → vývoj → edukácia vyučujúcich a učiacich sa → uplatnenie ich vzdelania → spätnoväzbové vyhodnocovanie/evalvovanie každého článku cyklu (Š. Švec: Inovačný cyklus a vedecké vyhodnocovanie v pedagogike. In Jednotná škola, roč. 38, 1986, č. 1, s. 8-23).

S anglickou slovnou kombináciou „edutainment“ som sa stretol málokrát. Výraz „educational entertainment“ a „education-entertainment“ by sme mohli interpretovať s istotou ako výchovnú/ edukačnú zábavu, ktorá má vlastne biznisový pôvod a koncept. Bude komercionalizovaná nielen v Čechách, aj na Slovensku. Nedomnievam sa však, že vzdelávacia zábava je a bude nosný model školskej praxe a teórie. Možno aj preto sa nenachádza v českom, európskom a americkom tezaure nášho odboru. To však nemožno tvrdiť o zábavnom vzdelávaní a vychovávaní. Na poňatie či model školského učenia sa hrou a zábavou sa môžu dejiny českej školy pýšiť už od čias Komenského Schola ludus.

Je prekvapivé, že sa tu v kontexte pedagogiky a andragogiky nepoužil termín geragogika/gerontagogika, ale použil sa nelogický a terminologicky nenáležitý výraz „gerontopedagogika“. Autor tejto recenzie uplatnil termíny pre tieto aplikatívne edukačné vedy (Kultúra slova 1988/7: 209-211) podľa medicínskeho modelu: pediatria – všeobecné lekárstvo, geriatria.

Zarazil ma výskyt nenáležitého spojenia „pedagogika a didaktika a „didaktika a pedagogika“, teda spojenie celku a časti, resp. časti a celku. „Teória výchovy“ sa tradovala popri didaktike ako reflexia hodnotového vychovávania (tzv. zložky výchovy). Tu sa však chápe takrečeno ako teória pedagogiky, metodológia pedagogiky a pedagogická filozofia, keďže „se zabýva systematizací a uspořádaním věd o výchově, jejich cíli, metodami, formami, prostředky a podmínkami. Předmětem teorie výchovy jsou především různé teorie, směry a výchovné ideologie, poskytujíci řadu teoretických modelů a způsobů myšlení o výchovném procesu“ (s. 661).

Nájdu sa aj iné sporné a diskutabilné tvrdenia. Sporný je napr. názor, že metodológia vedy „je metavědný obor, který sám nevytváří poznatky, ale plní funkci teoretické základny pro jejich získávání“ (s. 649). Nemožno tiež súhlasiť s názorom, že prednáška a seminár sú v podnikovom vzdelávaní teoretickými metódami prezenčnej výučby (s. 512). Riešiteľný je aj problém výberu buď (klasického) didaktického trojuholníka (s. 659), alebo (moderného) štvoruholníka (s. 195).

Diskutabilný je výklad filozofického termínu „jav (fenomén) výchovy“, ktorý sa neosvetľuje v súvislosti s termínom „podstata výchovy“. Tieto epistemologické (gnozeologické) pojmy tvoria komplementárnu kategóriu 2 pojmov. Takú pojmovú dvojicu tvorí v pedagogickej filozofii napr. subjekt-objekt, účel-prostriedok, príčina-účinok. Výchova sa v tejto interpretácii chápe ako „zámerné pôsobenie spravidla na dieťa alebo na adolescenta v snahe ovplyvniť jeho osobnostný rozvoj“. V tejto filozofickej definícii chýba adultná a seniorska populácia, ktorá dnes nie je výnimkou z pravidla. Nedocenil sa tiež rozdiel medzi vývinom a rozvojom. Práve výchovu by sme mohli chápať ako rozvoj očakávaných/žiaducich kvalít učiacich sa jednotlivcov a skupín. Avšak výchovou ovplyvňujeme biodromálny vývin edukovaného. „Snaha ovplyvniť“ nie je systémový pojem vyučovateľstva, vychovávateľstva a poradenstva. K poznaniu podstaty dajakého výchovného javu –ako sa domnievam– prispievajú viaceré (natúrne a kultúrne) vedy o výchove (Š. Švec: Didaktika, 1988). V psychologizujúcej schéme (s.19) filozofického pojmu priameho a nepriameho pôsobenia osobnostnej psychickej štruktúry (A) a situácie (B) sa akosi vytratili edukačné ciele a prostriedky, ako aj edukátori. Javy výchovy ako systému sa nevyskytujú iba na vnútrosobnej a medziosobnej úrovni nedefinovaného „pôsobenia“ (priamo a nepriamo) medzi učiacim sa a učiacim. Vyskytujú sa aj na vnútroskupinovej a medziskupinovej úrovni (triedy, ročníka), intrainštitucionálnej a interinštitucionálnej úrovni (školy, osvetovej ustanovizne, podnikového výcvikového zariadenia ap.), ale aj v nadinštitucionálnej (komunálnej, regionálnej, nacionálnej, kontinentálnej) rovine edukačného systému.

Podnetný je tu koncept štandardov výchovy v rodine. S reflexiou vzdelávacích štandardov cieľového výkonu žiakov som sa tu akosi nestretol. Ide o veľmi vážnu a zložitú koncepčnú problematiku v školstve. Vo vecnom registri sa nenachádza napr. pojem (bytostní/životní/ podstatní) způsobilosti, učební předměty, školní kursy, výcvik/trénink, vychovatelství, cílový program kursu, cílový program školního stupne, experimentální vývoj cílového programu (angl. curriculum development ako súčasť vied o vzdelávaní a výcviku); výzkum a vývoj, profesní kodex/etika/morálka, osvěta, metodologie edukačních věd, kultúra věd o výchově a i.

Kvalita príspevkov PEN varíruje, čo je pri toľkom počte tvorcov samozrejmá vec. Latka kvality bola nastavená ozaj vysoko, čo je chvályhodné. Recenzenta a jeho najbližšie prostredie zaujali príspevky Janíka, Kalousa, Lukášovej, Maňáka, Mareša, Pola, Průchu, Rabušicovej, Šveca a ďalších významných osobností českej pedagogiky. Takmer všetky príspevky, vrátane príloh, sú nesporne súhrnné, náučné, hodnotné, prínosné, a to nielen pre českú pedagogiku. Sú úctyhodným vkladom do pokladnice EU pedagogiky.

PEN môže poslúžiť (samozrejme aj pre slovenské subjekty) ako základný študijný prameň pre študentov, graduantov, učiteľov, poradcov, vychovávateľov, ale aj ako perfektný zdroj kardinálnych informácií pre výskumných a vývojových pracovníkov, inšpektorov, správcov, ministerských úradníkov a ďalších záujemcov v školskej sústave. Uvítajú ju aj pracovníci v osvetovej sústave, ako aj v systémoch vzdelávania a výcviku v zamestnávajúcich a v mimovládnych záujmových organizáciách.

Vydavateľstvo Portál preukázalo, ako zvyčajne, profesionalitu aj v prípade PEN a zabezpečilo nadštandardnú kvalitu nezriedkavej, takmer trojgeneračnej, publikácie. Pevná väzba, estetický dizajn obálky a texty bez tlačiarenských kazov silne bodujú pridanou hodnotou. To všetko môže ešte vylepšiť úspešnosť publikácie. Pozornosť zaujme už čelný obrazec publikácie s nápoveďou, že ide o celý svet ustanovizní, kde dominuje vážená žena.

Pedagogická encyklopedie bola vytvorená – najmä vďaka Portálu a vedúcej osobnosti českej pedagogiky s obdivuhodnou vitalitou– ako kompletujúce a generálne vedenie (vědění) a moderná syntéza podstatného teoretického, empirického a praktického poznania, hlavne školského vzdelávania. Už dávno som si tak nezgustol ako pri PEN. Závidniahodné dielo českej kultúry vied o výchove!

 

Bratislava 8. marca 2010                                  

Štefan Švec
emeritný profesor Univerzity Komenského

 

 

PRÍLOHA:

Účasť kategórií autorov PEN podľa miest, akademických titulov a pohlavia

                           Prof.    Doc.    Ph.D.    Dr.   Mgr/Ing.   Σ

                           Ž/M      Ž/M     Ž/M      Ž/M      Ž/M    Ž/M        ΣΣ

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Praha                 1/4      9/10     9/7      5/2      5/5     29/28 = 57 = 55%

Brno                   2/3      3/5       5/2      0/0      1/0     11/10 = 21 = 20%

Čes.Budejovice    0/0      0/1      0/0      0/0       0/0       0/1 = 1

Hradec Králové    0/2      0/3      2/0      1/0       0/0       3/5 = 8

Hradec u Stoda    0/0      0/0      0/0      0/0       1/0       1/0 = 1

Liberec                0/0      0/1      0/0      0/0       0/0       0/1 = 1

Olomouc              1/1      1/0       4/0     0/0       0/0       6/1 = 7

Ostrava               1/0      0/0      1/0     0/0       0/0       2/0 = 21 25%

Plzeň                   0/0      0/1      0/0      0/0       0/0       0/1 = 1

Přerov                 0/0      0/0       0/0     0/1       0/0       0/1 = 1

Uherský Brod       0/0      0/0       0/0      0/1      0/0      0/1 = 1

Ústí nad Labem     0/0      1/0       0/0      0/0      0/0      1/0 = 1

Zlín                      0/1      0/1       0/0     0/0       0/0      0/2 = 2

          Σ              5/11  14/22   21/9  6/4      7/5    53/51 =104=100%

%            15,4     34,6    28,8     9,6     11,5   51/49%

 

 

J. Průcha (Ed.): PEDAGOGICKÁ ENCYKLOPEDIE - rec. J. Hoskovec

Prof. Jan Průcha, pedagog, didaktik, filolog, znalec pedagogické psychologie a psycholingvistiky, se inspiroval předchozími českými díly: Stručným slovníkem pedagogickým (1891-1909, 6 dílů, 2192 s.) a Pedagogickou encyklopedií (1938-1940, 3 díly, 1809 s.). Na tomto tradičním základu vytvořil koncepci nové encyklopedie, kterou s více než stovkou českých odborníků znamenitě realizoval.

Obsahová struktura díla je tato: Edukační realita, škola a edukace, subjekty edukace, edukace specifických skupin populace, edukace v mimoškolních prostředích, plánování a řízení vzdělávání a školství, evaluace vzdělávání a školství, podpora vzdělávání a školství, pedagogická věda a výzkum. Přílohy: České fakulty s programy učitelství a pedagogiky, instituce a asociace pedagogického výzkumu v ČR a v zahraničí, grantové agentury podporující pedagogický výzkum v ČR, akreditace vysokých škol v ČR, seznam vysokých škol v ČR, tituly absolventů vysokých škol v ČR, na Slovensku a v Rakousku, mezinárodní norma pro klasifikaci vzdělávání, rejstřík věcný, seznam zkratek, seznam zákonů, vyhlášek a nařízení vlády, o nichž se v textu hovoří, seznam autorů.

Psychology bude, mimo jiné, zajímat rozlišení pedagogické a školní psychologie. Autorem „pedagogické psychologie“ je Jiří Mareš, „školní psychologie“ Stanislav Štech. Zdůrazňují, že se pedagogická psychologie rozvíjí zejména v akademickém prostředí a školní psychologii poskytuje teoretické a výzkumné zázemí o procesech a jevech tvořících edukaci. Školní psychologii charakterizuje především skutečnost, že školní psycholog integrovaný do školní instituce je v každodenním kontaktu se žáky, učiteli, vedením školy i rodiči. V pedagogické a školní psychologii se prosazuje kritický typ intervencí (zásahů, změn ve školním prostředí), založených na evidenci objektivně prokazatelné, vědecky přezkoumatelné, opakovaně ověřitelné.

Problematika péče o vzdělávání mimořádně nadaných žáků v ČR je srovnávána s péči v Evropě a ve světě. Jsou uvedeny možnosti a způsoby vzdělávání nadaných žáků.

Problematika sociokulturního znevýhodnění časti populace dětí a mládeže vystupuje v české společnosti v současnosti do popředí v důsledku její vzrůstající sociální a ekonomické diferenciace. Prof. Průcha realisticky konstatuje, že není v možnostech pedagogické teorie a výzkumu odstraňovat existující sociální nerovnosti ve vzdělávání, tyto nerovnosti je však možné a potřebné identifikovat, objasňovat a navrhovat kompenzační opatření k jejich oslabování (například pomocí přípravných tříd).

Encyklopedie vykazuje dobré teoretické základy, metodologickou vybavenost a úroveň empirických výzkumů české pedagogiky. J. Průcha však upozorňuje i na některé nedostatky, které je zapotřebí napravovat.

Dílo vyniká přehledným rozčleněním hesel, přesným vymezováním pojmů, pojetím témat v interdisciplinárních, historických a mezinárodních souvislostech, objektivitou výzkumných poznatků, pečlivě vybranou literaturou českou i zahraniční, svědčící o jazykových znalostech předních českých odborníků. Může posloužit jako vzor pro jiné encyklopedie.

Je samozřejmé, že encyklopedie bude spolehlivou příručkou v pedagogických knihovnách, neměla by však chybět ani v žádné knihovně psychologické v ČR a SR.

Nakladatelství Portálu lze poděkovat za projevenou zodpovědnost v péči o dílo, které má mimořádný význam pro rozvoj národní vzdělanosti.

 

J. Hoskovec
Zdroj: Československá psychologie č.54/2010

Jan Průcha (ed.): Pedagogická encyklopedie

Sousloví „nakladatelský počin“ je dnes do té míry nadužíváno, až se zdá, jako by se v rámci naší knižní produkce nic jiného než nakladatelské počiny nedělo. Mnohdy jsou tak označovány i brožury vydané okresním muzeem, takže jistá preventivní rezervovanost je rozhodně na místě. Prohlásit však za nakladatelský počin Pedagogickou encyklopedii editora Jana Průchy a více než stovky spoluautorů z nakladatelství Portál je to nejmenší, co se o ní dá říct. Na souhrnnou, reprezentativní monografii oboru, na svou summu pedagogicu čekala česká pedagogická věda déle než 60 let. A Pedagogická encyklopedie tato očekávání po mém soudu důstojně naplnila.

 

Na rozdíl od většiny knih, které si pod pojmem encyklopedie představíme, se nejedná o rozsáhlý abecedně řazený slovník, nýbrž o „soubor monografických statí pokrývajících relevantní témata oboru“, jak editor uvádí. Na oltář zvolené tematické struktury přitom není položena ani přehlednost, ani pohodlná orientace: Za každou statí jsou uvedena související témata, takže čtenář může zvolené téma sledovat ve velmi širokém kontextu.

 

Na více než devíti stech stran je zde odborníkovi i laickému čtenáři předložen souhrn dosavadního poznání o – o čem vlastně? To je patrně první kardinální otázka, jíž si autorský tým klade: Co je pedagogika? Věda o výchově – záměrném působení na jedince za účelem dosažení změn v jeho osobnosti, tj. ve znalostech, dovednostech, hodnotách a postojích – jak byla před více než 200 lety ustavena? Nebo věda o celé edukační realitě, zahrnující nejen proces učení (a učení se), ale prostě jakoukoli situaci objektivně se vyskytující v lidské společnosti, v níž probíhají edukační procesy – což je pojetí prosazující se dnes? A které je lepší, které více odpovídá aktuálnímu stupni poznání? To zde není jednoznačně řečeno, význam a relevance je přiznána jednomu i druhému.

 

Což je ostatně princip, na němž je celá Pedagogická encyklopedie budována. Paralelnost přístupů, pojetí, názorů a přesvědčení je určujícím znakem tohoto pedagogického kompendia. Tak jako synoptická evangelia nabízejí několik variant téže události, nacházíme v Pedagogické encyklopedii nejen různá pojetí pedagogiky, ale i různá pojetí samotné výchovy, edukačního procesu i jeho dílčích prvků (kurikula, obsahu vzdělávání apod.). Čtenář není veden jedinou správnou cestou k pochopení toho kterého fenoménu. Autor jej doprovodí vždy jen na rozcestí.

 

Tato velkorysost a nadhled ovšem současně způsobují, že Pedagogická encyklopedie je zcela bez (přiznaného) názoru. Sledovaný jev se buď popíše naprosto obecně, především na úrovni kategorizace (jak je vnitřně rozdělen a do jaké struktury naopak sám přísluší), nebo je téma vystavěno právě na principu křišťálového mnohostěnu, jehož každá plocha zrcadlí část pravdy. Což ovšem upřímně řečeno vede k jisté sterilitě textů.

 

Otázkou samozřejmě zůstává, zda encyklopedie má v souladu s pravidly žánru nějaký názor vůbec mít. Současně je ale legitimní se ptát, zda ho může nemít, pokud ho mají její autoři. (Že právě autoři jednotlivých statí nějaký názor mají, přirozeně očekávám; opak by mě velmi zneklidnil.) Napětí mezi snahou o maximální objektivitu a přirozeným subjektivním tíhnutím k jedné z alternativ pak vede k tomu, že názorové preference autorů se projeví zástupně, například ve volbě použité/doporučené literatury. Jen tak si umím vysvětlit fakt, že ve více než 150 těchto přehledech nefiguruje ani jedno dílo prof. Petra Piťhy, tvůrce vzdělávacího programu Obecná škola a jedné z našich největších pedagogických autorit. Jen tak si umím vysvětlit fakt, že je zde opakovaně citován např. prof. Karel Rýdl.

 

Další formou, jíž jako sněženky závějí proráží na povrch přesvědčení autorů, je užitá terminologie, neboť jak učí necitovaný prof. Piťha, nic nás z našich myšlenek neusvědčuje tak jako jazyk. Editor encyklopedie prof. Jan Průcha ostatně v Předmluvě sám uvádí, že část autorů používá termíny klasické pedagogiky, jiní „pracují spíše s termíny moderní pedagogiky v souladu s mezinárodní terminologií“. V souladu s dobovou módou se ovšem setkáváme také s pojmy poněkud problematickými, jako je „společnost vědění“, případně „harmonizace evropských vysokoškolských systémů“ (boloňský proces), které právem zpochybnil (nechci-li říct rovnou zesměšnil) prof. Liessmann a jiní. Podobné rozpaky pociťuji například nad obecně přijímaným souslovím „podnikové vzdělávání“, které už vždy předpokládá ztotožnění vzdělávání s výcvikem či tréninkem. Se vzdělávání, tak jak tomuto označení pro všelidskou kultivaci rozumím já, ovšem nemají kurzy pokročilého Excelu mnoho společného.

 

Nejde přitom o slovíčkaření, jak by se mohlo zdát. „Podnikové vzdělávání“ říká přibližně stejně o tom, co se děje v podnicích, jako o tom, co se děje ve školách – které se z dílen lidskosti plíživě mění na přípravku pracovních sil.

 

Zajímavě se autoři vypořádali s potřebou zachytit aktuální trendy a současně vtisknout Pedagogické encyklopedii nadčasový charakter. V kapitolách, v nichž je relevantní pracovat s kvantitativními údaji, jednoduše uvádějí stav k aktuálnímu roku (např. počet žáků a učitelů jednotlivých typů škol ve školním roce 2007/2008). Nejdřív jsme to pokládal za hloupost: Proč v encyklopedii, která má sloužit několik desetiletí, popisovat školský systém aktuálními kvantifikátory? Při čtení dalších a dalších kapitol jsem ovšem seznal, že řada akcentů a predikací mám smysl pouze u vědomí aktuálního stavu. Právě jen při detailní znalosti situace, v níž encyklopedie vzniká, je možné jí skutečně porozumět.

 

Devizou Pedagogické encyklopedie zřejmou na první pohled je její přehlednost a jasná struktura. Devět hlavních tematických bloků (Edukační realita; Škola a edukace; Subjekty edukace; Edukace specifických skupin populace; Edukace v mimoškolních prostředích; Plánování a řízení vzdělávání a školství; Evaluace vzdělávání a školství; Podpora vzdělávání a školství a Pedagogická věda a výzkum) je dále rozděleno na tematické celky a ty na konkrétní témata, jichž je více než 150. Autor každého tématu měl k dispozici v průměru deset normostran, jichž obvykle využil, takže encyklopedie je co do rozsahu vzácně vyvážená. Lehce kolísavá úroveň textů je při obrovském počtu spoluautorů pochopitelná, editor prof. Průcha jim přesto dokázal vtisknout srovnatelnou a nepodkročitelnou kvalitu. Právě jeho zkušenost, obrovská odborná erudice a v posledku jeho osobnost je svorníkem zaručující celé Pedagogické encyklopedii potřebnou koherenci.

 

Text se průběžně odkazuje také na osm informativních Příloh v závěru, které přinášejí přehledy a seznamy relevantní pro více témat a tematických celků, především z oblasti pedagogického výzkumu a terciárního školství.

 

Přehlednost a uživatelský komfort ještě násobí důsledně užívaná hierarchie nadpisů a podnadpisů několikeré úrovně, graficky i typograficky odlišené definice, účelné využití proloženého písma, kurzivy a odrážek, stejně jako schémata, tabulky a další prvky infografiky. Grafika kniha beze zbytku naplňuje vysoký standard vědeckých publikací, na jaký jsme právě u nakladatelství Portál zvyklí. Stylově dokonale čistá sazba Jana Hampla, který ke svému současnému mistrovství dorůstal v Portálu více než 15 let, potěší každého milovníka vysoké knižní kultury. Obálka Vladimíra Zindulky a pevná vazba s lakem (V9) činí z tohoto zásadního díla české pedagogické vědy současně také artefakt.

 

Pedagogická encyklopedie je přes některé výše uvedené výhrady dílem, které by rozhodně nemělo chybět v knihovně žádné školy ani nikoho, kdo se otázkami vzdělávání a českým školství profesně zabývá. Cenným (a ve své komplexnosti těžko nahraditelným) zdrojem informací bude pro studenty učitelství (na kterékoli fakultě).

 

Těch 1490,- Kč (přes internet 1341,- Kč) se možná může zdát za knížku dost. Ale ne za tuhle.

Petr Kukal
Zdroj:www.ceskaskola.cz

Průcha, Jan (ed.): Pedagogická encyklopedie

Encyklopedie je členěna do devíti (abecedně označených) tématických bloků a osmi informativních příloh, celkem tedy 165 speciálně zaměřených textů, přibližujících oblasti edukace včetně teoretické a výzkumné reflexe na 936 stranách. Jedná se o kolektivní dílo více než jednoho sta odborníků z České republiky, působících v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu. Editorem je Jan Průcha, externí profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Svým rozsahem a šíři publikovaných hesel, zpracovaných erudovanými autory, se v české pedagogice jedná o ojedinělý a vysoce přínosný knižní titul.

Interdisciplinárním charakterem současné pedagogiky encyklopedie svým obsahem oslovuje odborníky, vysokoškolské studenty humanitních směrů a další veřejnost zabývající se problematikou výchovy a vzdělávání.

Publikace obdobného zaměření naposledy v Česku vyšla před sedmdesáti lety.

Polskému čtenáři neunikne, že řada autorů jednotlivých hesel v textu nebo odkazu na literaturu k dané problematice zmiňuje významné polské pedagogy, jako např. B. Suchodolski, Z. Kwieciński, B. Śliwerski, H. Solarczyk a další.

Kniha si v krátké době získala oblibu u čtenářů a svou kvalitou zaujala rovněž Jednotu tlumočníků a překladatelů ČR, vyhlašovatele soutěže "Slovník roku 2010".

V konkurenci 87 titulů ocenila Pedagogickou encyklopedii "Čestné uznání", které bude nakladatelství Portál předáno v květnu 2010 na veletrhu Svět knihy.

***

Notka:

Prof. PhDr. Jan Průcha, DrSc., je zakladatelem České asociace pedagogického výzkumu, působí v mezinárodních vědeckých organizacích a redakčních radách odborných časopisů. V nakladatelství Portál vydal mimo jiné knihy Moderní pedagogika (2oo5), Vzdělávání a školství ve světě (1999), Přehled pedagogiky 2006), Srovnávací pedagogika (2006), Multikulturní výchova(2006) a Interkulturní psychologie (2007).

Prucha jest współautorem titulu „Pedagogika. Podrecznik akademicki, tom 2: Pedagogika wobec edukacji, polityku oświatowej i badań naukowych (wydawca: Gdańskie Wydawnictwo Psychologiczne . ISBN 83-7489-022-3) Jest autorem w Polsce znajomowo podręcznika „Pedagogika porównawcza“ - Podstawy międzynarodowych badań oświatowych (Tytuł oryginalny: Vzdělávání a školství ve světě. Základy mezinárodní komparace vzdělávacích systémů). Opisana jest kompleksowa i aktualna wiedza na temat kształcenia i szkolnictwa na świecie. (Wydawnictwo Naukowe PWN 2006, ISBN: 83-01-14331-2)

PhDr. Mgr. Jiří Pavlů, Ph.D.
Bude publikováno v Rocznik Andragogiczny

Jan Průcha (ed.): Pedagogická encyklopedie - rec.P. Gavora

Začiatkom roka 2010 vydal Portál, dominantné vydavateľstvo pedagogickej literatúry v Českej republike, rozsiahlu publikáciu Pedagogická encyklopedie. Iniciátorom vydania a vedúcim autorského kolektívu bol Jan Průcha, známy svojimi monografiami, učebnicami a štúdiami zameranými na široké spektrum pedagogických oblastí.

Encyklopédia je publikácia, ktorá sústreďuje a systematicky organizuje poznatky v danej vednej disciplíne alebo v súbore disciplín. Každá encyklopédia je reprezentatívna, pretože prezentuje vedné poznanie za určité časové obdobie, a tým ho vlastne bilancuje. Vzhľadom na to sa encyklopédie nepripravujú ľahko a nepublikujú frekventovane. Predchádzajúca trojdielna pedagogická encyklopédia vyšla v Čechách v rokoch 1938-1940 pod vedením O. Chlupa, J. Kubálka a J. Uhra (na Slovensku bola vydaná dvojdielna pedagogická encyklopédia pod vedením O. Pavlíka v r. 1984-1985). Encyklopédie sú rozsiahle publikácie, táto recenzovaná má rozsah takmer tisíc strán.

Dielo takéhoto rozsahu a zamerania nemá len informačnú, faktografickú hodnotu, nie je len súpisom vedeckých zistení, ale je to aj kultúrny dokument odrážajúci hodnoty, významy a postoje danej doby. Je to doklad o pokroku ľudstva, obraz rozvoja civilizácie. Zároveň je to dielo vzdelávajúce teoretikov i praktikov, inšpirujúce i motivujúce študentov pedagogických odborov.

V úvodných častiach editor proklamuje posun súčasnej pedagogiky od normatívnej k exploračnej vede. To sa prejavuje viacerými prvkami, predovšetkým však tým, že poznatky pedagogických disciplín, tém a okruhov sú v čo najväčšej miere založené na empirických zisteniach. Pedagogika sa stáva skôr exploračnou, vysvetľujúcou vedou než súborom praktických odporúčaní a návodov. V tejto encyklopédii je tento fakt dokumentovaný tak, že kapitoly obsahujú časť, ktorá zhŕňa výskumy v danej oblasti, a to hlavne tie, ktoré sa uskutočnili v ČR. Pokiaľ ide o prevládajúce zameranie textu, ide o deskripciu, edukačné návody sa tu nevyskytujú.

Základné chápanie štruktúry pedagogiky v tejto práci je dielom J. Průchu. Je totožné s tým, ktoré je obsiahnuté v jeho predchádzajúcich dielach, najmä v práci Moderní pedagogika (1997) (ďalej uvádzame ako MP), avšak s menšími zmenami. Pedagogika je veda o edukačnej realite. Edukačná realita je objektívna situácia, v ktorej prebiehajú edukačné procesy a fungujú (oproti MP správne vypadlo „a vytvárajú sa“) edukačné konštrukty. „Edukačné procesy (edukácia) sú všetky ľudské činnosti, v ktorých sa nejaký subjekt učí a iný subjekt (alebo technické zariadenie) mu toto učenie sprostredkúva, t.j. ho vyučuje“ (s. 14). V texte sa nevymedzuje pojem učenie sa/vyučovanie. Ak sa ním chápe mediácia kognitívnych, afektívnych i psycho-motorických obsahov, potom je toto vymedzenie dostatočne široké. Zostáva však problém s edukačnými aktivitami, ktoré nemožno zahrnúť pod pojem vyučovanie, a to sú všetky mimovyučovacie a mimoškolské aktivity a poradenstvo. I keď sa v tomto vymedzení nespomínajú, v encyklopédii sú im venované samostatné kapitoly. Edukačné konštrukty sú všetky výtvory, ktoré slúžia na to, aby podporovali, kontrolovali a riadili edukačné procesy. V MP je použitá formulácia, že edukačné konštrukty určujú alebo ovplyvňujú edukačné procesy, čo je menej výstižné. Tieto výtvory sú edukačné teórie, modely, plány, zákony, učebnice, testy, diplomy atď. Prekvapuje pestrosť a rôznorodosť týchto produktov, čo poukazuje na fakt, že ide o veľmi širokú kategóriu. Do edukačnej reality zasahuje edukačné prostredie. Je to súhrn podmienok (fyzikálnych, psychosociálnych, politických atď.), v ktorých fungujú edukačné procesy. Na schéme (s. 15) vidno, že edukačné prostredie je jednak statické (trvalejšie), jednak premenlivé (krátkodobé). To znamená, že edukačné prostredie na jednej strane pôsobí na edukačné procesy, na strane druhej sa pri edukačných procesoch môže samé zmeniť. Je to typické pre psychosociálnu klímu triedy a školy (v dlhodobom horizonte) a atmosféry triedy a školy (v krátkodobom horizonte).

Na kapitolu vymedzujúcu pedagogiku nadväzujú štyri kľúčové teoretické štúdie. V prvej sa charakterizuje výchova ako špecifický fenomén. Definuje sa priame a nepriame pôsobenie na vychovávaného jedinca (to druhé je podľa autora účinnejšie) a potom sa určujú tri modely vzťahu medzi vychovávajúcim a vychovávaným – silná nadradenosť vychovávajúceho, zdôraznenie sebautvárania vychovávaného a interakčný vzťah medzi vychovávajúcim a vychovávaným. Kapitola kulminuje vymedzením štrnástich téz o výchove (hlavne dieťaťa). V nasledujúcej kapitole sa presúva pozornosť na fungovanie učenia sa/vzdelávania v škole. Je predstavená kultúrno-psychologická koncepcia a vysvetľuje sa Vygotského model učenia sa. Ten sa rozvinul v druhej polovici minulého storočia predovšetkým zásluhou amerických odborníkov, pričom prínosom bola koncepcia učebnej opory (scaffolding), tútorstva a kooperatívneho, recipročného vyučovania. Ďalšie dve kapitoly logicky rozširujú vzdelávací kontext o celoživotné učenie sa/vzdelávanie a o koncept znalostnej spoločnosti.

Z dvoch možností usporiadania hesiel (abecedné zoradenie alebo systémové zoradenie) si autori encyklopédie zvolili tú ťažšiu – heslá sú usporiadané obsahovo, to znamená, že pozícia daného hesla zodpovedá relevantným vzťahom k iným heslám v horizontálnej a vertikálnej rovine. Autori tak vlastne namodelovali stavbu pedagogiky ako súboru disciplín, tém a okruhov. Nie je to ľahká úloha, pretože pedagogika dospela v súčasnosti do štádia značnej diferencovanosti, rieši množstvo tém a problémov, ktoré sú navyše často vzájomne poprepájané alebo sa prekrývajú. Základná štruktúra encyklopédie sa delí na deväť veľkých častí a viacero príloh:

1. edukačná realita (charakterizovali sme ju vyššie),

2. škola a edukácia (najrozsiahlejšia časť encyklopédie, ktorá má 300 strán),

3. subjekty edukácie (žiaci, pedagogickí pracovníci),

4. edukácia špecifických skupín populácie (zdravotne znevýhodnení, s poruchami učenia sa, rómski žiaci, etnické skupiny, dospelí a seniori atď.),

5. edukácia v mimoškolskom prostredí (rodina, médiá, podnikové vzdelávanie atď.),

6. plánovanie a riadenie vzdelávania a školstva (vzdelávacia politika, riadenie a financovanie škôl, reformy škôl vo svete atď.),

7. evalvácia vzdelávania a školstva (efektivita, školská inšpekcia, evalvácia vrátane medzinárodných porovnávacích štúdií výkonov žiakov a autoevalvácia školy),

8. podpora vzdelávania a školstva (legislatíva, poradenstvo, zdravotná starostlivosť o deti a mládež atď.),

9. pedagogická veda a výskum (druhá najrozsiahlejšia kapitola v rozsahu 250 strán, charakteristika 30-tich pedagogických a hraničných disciplín, pedagogického výskumu v ČR a zahraničí, metodológie kvantitatívneho a kvalitatívneho výskumu, opis významných tém, ako sú sociálne nerovnosti vo vzdelávaní, školské inovácie, ekologická výchova atď.) a informačné zdroje pedagogiky (časopisy, encyklopédie a slovníky, knižnice a databázy, múzeá a archívy),

10. prílohy obsahujú zoznam fakúlt, ktoré poskytujú učiteľský, resp. pedagogický študijný program, zoznam vysokých škôl a ďalších inštitúcií, grantové agentúry, prehľad titulov absolventov, návštevnosť škôl, norma ISCED aplikovaná na české prostredie a pod.).

Jednotlivé časti encyklopédie sa delia na kapitoly (vhodnejší názov ako heslá), ktorých je spolu 156. Každá je dielom jedného alebo dvoch autorov. Kapitoly majú jednotnú štruktúru, ktorá obsahuje úvod, definíciu kľúčového pojmu, vlastnú textovú časť, literatúru a odkazy na iné, súvisiace témy v tejto encyklopédii. Kapitoly sú napísané jasne a zrozumiteľne, i keď autori museli vzhľadom na povolený rozsah textu písať veľmi koncentrovane.

Uvedená štruktúra encyklopédie je len základnou obsahovou formou, pretože mnohé témy, týkajúce sa vzdelávania a výchovy, sa objavujú vo viacerých kapitolách. Samozrejme, k triedeniu tém a k ich zoskupeniu bolo možné pristupovať odlišným spôsobom (napr. kapitola Významné témy pedagogickej vedy nezapadá dobre do danej časti a jej obsah sa mohol integrovať do iných častí). To však nie je podstatné, pretože dôležitejšia je kvalita jednotlivých kapitol encyklopédie. Dobrým kritériom na ich posúdenie je výber autorov. Svojimi textami do encyklopédie prispelo spolu 104 odborníkov, vrcholných predstaviteľov danej oblasti, ktorí významne prispeli do jej rozvoja monografiami alebo zásadnými štúdiami. Autormi alebo spoluautormi kapitol neboli len starší, uznávaní vedci, ale aj relatívne mladí odborníci – ľudia, ktorí získali renomé svojimi prácami a výskumom, napríklad T. Janík (didaktika), J. Vašťátková (autoevalvácia škôl), R. Švaříček (metodológia kvalitatívneho výskumu), K. Šeďová (média a výchova), J. Zounek (elektronické učenie sa), P. Novotný (neformálne vzdelávanie). Stojí za povšimnutie, že všetci okrem J. Vašťátkovej pôsobia v Brne, ktoré sa stáva silným pedagogickým centrom v ČR. Z Brna pochádzajú i dvaja odborní konzultanti projektu tejto encyklopédie, M. Rabušicová a spomínaný T. Janík.

Medzi autormi nájdeme výskumných pracovníkov, vysokoškolských učiteľov z rôznych fakúlt, pracovníkov múzeí, archívov, knižníc, poradenských inštitútov atď. Prevládajú pracovníci pedagogických a filozofických fakúlt. Autori pochádzajú výlučne z Českej republiky, takže vznikla skutočne národná encyklopédia. K tomu prispeli i kapitoly, ktoré mapujú edukačnú realitu v Českej republike (historický vývoj českých škôl, súčasná česká škola, kurikulum českých škôl, vzdelávacia politika v ČR, alternatívne školy v ČR a pod.). Na druhej strane sú mnohé témy internacionálne, resp. zahraničné, napr. reformy vzdelávania vo svete, evalvácia vzdelávacích výsledkov prostredníctvom medzinárodných projektov, prehľad kritických teórii o vzdelávaní, súpis zahraničných informačných zdrojov a pod.

Dielo tohto zamerania nie je len súborom informácií, ale je zároveň ukazovateľom trendov vývoja v jednotlivých pedagogických disciplínach, témach a okruhoch. Je zaujímavé sledovať, ako sa niektoré oblasti dostali z periférneho okruhu do silnejšieho postavenia a ako sa vo svojom obsahu posunuli. Typickým príkladom je téma gramotnosti. V minulosti to bola u nás bezvýznamná problematika, ktorá sa spájala najmä s alfabetizáciou. Dnes – v chápaní čitateľskej gramotnosti – sa poníma ako základné kompetenčné vybavenie žiaka pre prácu s informáciami. Už v Průchovom kompendiu Přehled pedagogiky (2000) bola táto problematika rozpracovaná v kapitole Významné témy súčasnej pedagogiky v rozsahu troch strán, v tejto encyklopédii sú gramotnosti venované až tri kapitoly (Gramotnosť, Základy gramotnosti – počiatočná čitateľská gramotnosť a Školské vzdelanie a funkčná gramotnosť). Okrem toho je gramotnosti venovaná aj samostatná časť v kapitole nazvanej Jazykové a komunikačné kompetencie českej mládeže.

Zaujímavé sú aj iné posuny. Napríklad popri kapitole o historickom bádaní v pedagogike nazvanej Historická pedagogika a kapitole o dejinách vzdelanosti vystupuje samostatná kapitola Komeniológia. Tým sa dokumentuje, že skúmanie diela J. A. Komenského sa v ČR stalo natoľko hlbokým, že si zaslúži ocenenie vo forme samostatnej disciplíny a kapitoly v tejto encyklopédii. Zaujímavý je tiež posun v andragogike. Popri nej je tu kapitola o androdidaktike. Kým andragogika sa koncentruje na všeobecnejšie otázky učenia sa a vzdelávania dospelých, obsahom tejto disciplíny je didaktická stránka ich vzdelávania.

Ak porovnáme pedagogické disciplíny, ktoré vystupujú v Průchovom Přehledu pedagogiky (PP) s tými, ktoré sú v tejto encyklopédii (je ich 30), zistíme, že vypadla amorfná disciplína technológia vzdelávania. Nachádza sa tu ale kapitola o edukačných médiách, ktorá je však inak orientovaná. Charakterizuje materiálne didaktické pomôcky, učebnice, nové technológie, e-learning a kultúrne zariadenia. Pedagogická antropológia nemá vlastnú kapitolu, ako mala v PP, ale prvky tejto problematiky sú súčasťou obsahu viacerých kapitol. V porovnaní s PP pribudli kapitoly o týchto disciplínach: školská psychológia, etnopedagogika, gerontopedagogika, vysokoškolská pedagogika, mediálna pedagogika, medicínska pedagogika a pedagogika športu.

V encyklopédii sú kapitoly, ktoré považujem za nové, netradičné. Je to napríklad kapitola o národnej vzdelanosti, kapitola o pastorácii a výchove alebo o politických stranách vo vzťahu k školstvu. V Českej republike je tiež rozvinutá problematika vzdelávania imigrantov, utečencov a etnických menšín (nielen Rómov). Tieto ciele sleduje pedagogická disciplína zvaná etnopedagogika. Správnym rozhodnutím bolo zaradiť do knihy aj dve kapitoly napísané praktikmi-učiteľmi. Každá z nich charakterizuje vlastnú školu, jedna je málotriedna, vidiecka, druhá sídlisková, veľkomestská. Opisy prostredia, vzťahov a činnosti školy sprostredkovávajú čitateľovi skutočný život, nie iba „studenú“ teóriu. Pozoruhodný je bojovne ladený záver jednej kapitoly. Autorka vyvracia niektoré mýty o učiteľoch, napr. že učiteľstvo je poslanie a nie povolanie (výsledkom je platové podhodnotenie učiteľov), že zaťažovanie učiteľov plnením najrozličnejších úloh je tomuto povolaniu vlastné (výsledkom je klesajúca vzdelanostná úroveň žiakov) a že učiteľ má vykompenzovať nedostatky rodinnej výchovy (výsledkom je, že rodičia sa čoraz viac spoliehajú na vplyv školy a zanedbávajú vlastné pôsobenie na deti). Tieto myšlienky sú zaujímavé (preto sme ich uviedli), ale prekračujú cieľ kapitoly – opis práce konkrétnej školy.

Všimnime si bližšie časť encyklopédie, ktorá sa týka hodnotenia škôl a posudzovania výkonov žiakov. Táto časť sa nazýva Evalvácia vzdelávania a školstva a tvorí ju sedem kapitol. Vstupná kapitola sa venuje ústredným pojmom – kvalite a efektívnosti vzdelávania, čo sú terminologické “pomôcky“ z ekonómie. Vo vzdelávaní ide o zisťovanie optimálnej úrovne fungovania vzdelávacích inštitúcií a o hodnotenie ich výsledkov. V kapitole sa prezentujú rôzne modely efektívnosti, ktoré pracujú s kombináciou vzdelávacích premenných, ako je kontext, ciele, vstup, proces, zásady a výstup. Kapitola o školskej inšpekcii sa venuje jej historickému vývoju od roku 1869 (hoci vzhľadom na obmedzený rozsah kapitoly sa táto časť zdá byť zbytočná). Dôležitejší je opis súčasnej praxe školskej inšpekcie, jej postupné preformovávanie tak, aby lepšie slúžila súčasným potrebám. Text naznačuje, že poradenská a konzultačná zložka inšpekčnej činnosti nie je v Českej republike uspokojivá a táto jej formatívna funkcia by sa mala posilniť. Kapitola o autoevalvácii škôl ukazuje, ako sa hodnotenie práce školy jej pracovníkmi (prípadne aj rodičmi) stáva významným faktorom pôsobiacim na zlepšenie jej fungovania. V kapitole o hodnotení a klasifikácii žiakov sú zaujímavé poznatky o výskume hodnotenia žiakov (napr. stabilita školskej známky, skreslenie hodnotenia a pod.) a autori opisujú novší trend – žiacke sebahodnotenie ako významný činiteľ autoregulácie žiaka. Kapitola o testovaní žiakov prináša štandardný opis druhov testov a klasifikáciu testových úloh, kapitoly o zisťovaní vzdelávacích výsledkov obsahujú súhrny dát z domácich i medzinárodných projektov. Česká republika bola zapojená do týchto projektov od roku 1995; odvtedy sa testovania zúčastnilo spolu 73 500 žiakov. V čitateľskej gramotnosti podali českí žiaci horšie výkony ako v testoch z prírodovedy a matematiky (podobne ako slovenskí žiaci), a len v dvoch meraniach sa umiestnili pod bodovým priemerom zúčastnených krajín, v ostatných meraniach sa umiestnili nad priemerom alebo na úrovni priemeru (to však nemožno povedať o slovenských žiakoch).

Bohatá je informačná časť encyklopédie: obsahuje jednak zoznam vybraných českých a zahraničných pedagogických časopisov, encyklopédií a slovníkov, knižníc, databáz, múzeí, archívov a už spomenuté prílohy. Uvedené sú aj pedagogické organizácie a asociácie v zahraničí, medzi nimi aj Slovenská pedagogická spoločnosť. Škoda len, že časť informácií z týchto kapitol rýchlo zostarne a stratí svoju aktuálnosť. Vecný register je dosť stručný a čitateľovi veľmi nepomôže (na porovnanie: encyklopédia podobnej veľkosti pod redakciou M. C. Wittrocka má takmer trojnásobný počet hesiel).

Pri hodnotení publikácie nesmieme zabudnúť na jeho editora J. Průchu. Musíme obdivovať nielen jeho erudíciu, ktorá je dostatočne známa, ale aj jeho energiu a vytrvalosť pracovať s takým rozsiahlym tímom autorov, koordinovať ich prácu, budovať koncepciu encyklopédie a strážiť jej dodržanie, harmonizovať obsah kapitol a dbať o ich štýlovú jednotu. Kto pracoval v kolektíve, kde bolo čo i len desať autorov, vie, koľko času a úsilia zaberie manažovanie tímu a akú komunikačnú a vyjednávaciu zručnosť si táto práca vyžaduje. Editor pracoval s autorským kolektívom, ktorý bol desaťkrát väčší. V interview pre vydavateľstvo Portál Průcha sucho konštatuje, že nebolo ani takým veľkým problémom vyhľadávať a oslovovať autorov, ako ich nútiť, aby dodržiavali dohodnutú koncepciu a štýl kapitol. Niektoré rukopisy museli byť odmietnuté, pretože autori ich nedokázali napísať tak, aby zodpovedali požiadavkám encyklopédie. Žánrová nepružnosť, neschopnosť prispôsobiť štýl písania rôznorodým publikačným produktom je častým nedostatkom mnohých vynikajúcich odborníkov.

Pedagogická encyklopedie však nie je len dielom určeným domácim čitateľom. Odovzdáva určitý odkaz aj slovenským pedagógom. Núti nás – či už vedome alebo podvedome – k sebareflexii a k bilancovaniu stavu tejto vedy na Slovensku. Neodvažujem sa vysloviť hodnotiace stanovisko o stave jednotlivých pedagogických disciplín u nás, sústredím sa skôr na iné hľadisko – v akej miere sú rešpektovaní slovenskí odborníci v Čechách. Zrkadlom toho je citovanosť ich diel v tejto encyklopédii, čo je hľadisko veľmi jasné a jednoznačné. V encyklopédii je okolo tisíc literárnych odkazov, z nich však len 51 predstavujú práce autorov žijúcich na Slovensku (z toho bolo desať prác publikovaných v Čechách). Sú to smutné údaje, ktoré odhaľujú malú potenciu slovenskej pedagogiky. Bolo by nespravodlivé obviňovať českých kolegov, že naše publikácie málo čítajú, a preto málo citujú, problém je skôr na našej strane – produkujeme málo prác, ktoré by boli razantným prínosom, málo bádame na bielych miestach pedagogiky, nedokážeme nadviazať efektívne publikačné kontakty s českými kolegami. Dôvod na zamyslenie, ale nielen na to.

Poznámka redakcie: V tomto čísle časopisu je uverejnená aj štúdia editora tejto publikácie, J. Průchu. Zásadou časopisu je neuverejňovať v jednom čísle dve alebo viac prác toho istého autora alebo o tom autorovi. V prípade Pedagogickej encyklopédie sme urobili výnimku, pretože ide o mimoriadne významné dielo. Encyklopédie sa publikujú raz za jednu generáciu, obyčajne však menej často. Okrem toho táto encyklopédia nie je výlučne dielom J. Průchu, napísal ju autorský kolektív.

prof. PhDr. Peter Gavora, CSc.
Pedagogická fakulta UK, Bratislava
Zdroj: Zveřejněno v časopise Pedagogika

PRŮCHA, J. (ed.): Pedagogická encyklopedie - rec. M. Kopecký, M. Šerák

Na konci roku 2009 vyšla v nakladatelství Portál Pedagogická encyklopedie editovaná profesorem Janem Průchou. Dílo připravované od konce roku 2006 je koncipováno jako soubor monografických pojed-nání o klíčových tématech – problémech, jimiž se soudobá pedagogika zabývá. Nemalý prostor je věnován i aktuálnímu vývoji samotné pedagogické vědy. Jak editor Pedagogické encyklopedie (dále PEN) konstatuje v předmluvě, pojetí publikace je v současném českém prostředí ojedinělé, v evropském (resp. světovém) kontextu však frekventované a osvědčené v široké oblasti společenských věd.

   Jednotlivé ucelené stati jsou součástmi propracovaného celku, který vznikl se záměrem pokrýt všechny rozhodující oblasti dnešní edukační reality a její vědecké reflexe. Příspěvky PEN jsou konstruovány tak, aby byly patrné jejich přesahy s jinými hesly. Přínos (či alespoň aspirace) takto pojatých encyklopedií je evidentní. Dokážou kondenzovaným a relativně přístupným způsobem představit poslední vývoj a aktuální stav celého oboru. Slouží odborníkům pracujícím v rámci dané disciplíny i příbuzných oborů, studentům, stejně jako širší veřejnosti, která projevuje zájem o podobu vědeckého poznání vybrané problematiky. V neposlední řadě jsou určitou výpovědí o stupni vývoje, resp. kvalitě práce oborů. Dokládají, co a s jakými výsledky zkoumají, a především co podstatného dovedou sdělit o realitě světa, v němž žijeme.

   Jak už bylo řečeno, encyklopedie neslouží pouze „laikům“. Mají značný přínos i pro samotné profesionály působící v rámci oboru. Rozrůzněnost vědecké komunity není realitou výhradně s ohledem na hranice jednotlivých věd, vysledujeme ji i v rámci disciplín vnitřně strukturovaných do velkého množství nejrůznějších specializací. Proto lze konstatovat, že encyklopedické projekty spoluvytvářejí identitu oborů a mají vliv na jejich další směřování.

   Z pozice přispívatelů PEN můžeme potvrdit, že práce na hesle má svým způsobem nemalý přínos také pro samotné autory. Encyklopedické heslo je specifický „žánr“, pro jeho zvládnutí je nutné dosáhnout kvalitní expertízy a přitom vystoupit z ryze expertního mikrosvěta, tzn. opustit výrazně autonomní způsob práce, který obvykle není podřízen striktním pravidlům daným zvnějšku (např. přesný rozsah – v probíraném případě 10 normostran) ani požadavku na srozumitelnost širší čtenářské obci. Autorství encyklopedického hesla je dále prestižní záležitostí, neboť ke spolupráci na projektu bývají obvykle přizváni odborníci, kteří popisované pole nejenom důkladně znají, ale dokážou jej i rozvíjet.

   Jestliže jsme poznamenali, že jedním z dominantních přínosů encyklopedií je syntéza poznání, k němuž příslušný obor aktuálně dospěl, je třeba konstatovat, že v případě soudobé české pedagogiky to platí dvojnásob (a to je ještě možná příliš slabé vyjádření). PEN může sloužit jako určitý spojovník mezi autory a pracovišti široce chápané pedagogiky hlavně díky skutečnosti, že vědecké poznatky jinak roztříštěné do velkého množství nejrůznějších článků, sborníků a monografií činí uspořádanými a dobře dostupnými. Také je uvádí do jejich širších kontextů, čímž pomáhá lépe si uvědomovat vzájemné souvislosti a podmíněnost zkoumaných jevů.

    Český čtenář dostává do rukou plnohodnotnou pedagogickou encyklopedii po téměř sedmi desítkách let. Připomeňme na tomto místě, že poslední dílo podobného rozsahu a zaměření, Pedagogická encyklopedie editorů O. Chlupa, J. Uhra a J. Kubálka, bylo realizováno v letech 1938-1940. Aktuální publikace navíc vychází u příležitosti stého výročí prvního podobně koncipovaného počinu u nás, Stručného slovníku pedagogiky z let 1891-1909. Zde nezbývá než poznamenat, že PEN na své slovutné předchůdce navazuje více než důstojným způsobem. Celkový rozsah 936 stran, celkem 164 samostatných hesel a 8 obsáhlých a informačně nabitých příloh, to jsou údaje, které hovoří samy za sebe. Na vzniku díla se podílela více než stovka autorů pocházející z velmi různorodého prostředí, mezi kterým sice dle předpokladů dominuje akademická půda, výrazné zastoupení však vykazuje i pedagogický výzkum, státní instituce i pedagogická praxe. Tato profesní pestrost se ovšem v žádném případě negativně neprojevila v soudržnosti celého obsáhlého textu. Různě diferencovaná názorová škála naopak podmiňuje dynamiku a aktuálnost celé koncepce. To, že PEN zdatně udržuje krok s aktuálními společenskými trendy, mj. dokazuje i genderově vyvážené, přesně 50% zastoupení obou pohlaví mezi autory jednotlivých příspěvků.

   Aniž bychom chtěli umenšovat zásluhy jednotlivých autorů hesel, jejich recenzentů a konzultantů projektu, stejně jako sklouzávat k jakémukoli patosu, domníváme se, že PEN je významný počin a úspěch především jejího duchovního otce a editora profesora Průchy. PEN vede českou pedagogickou vědu k rostoucí úrovni práce mj. ve smyslu schopnosti nezaostávat za jinými společenskými vědami i evropským a světovým vývojem disciplíny. Ostatně již řada Průchových starších děl přispívá k progresu české pedagogiky. Za všechny jmenujme např. jeho Moderní pedagogiku, která byla v loňském roce vydána již počtvrté.

   S ohledem na tradiční orientaci pedagogického bádání v (nejen) středoevropském prostoru se jeví jako zcela přirozené, že majoritní zastoupení vykazují témata, která jsou zacílena výhradně do sféry vzdělávání dětí a mládeže. Orientace na moderní zaměření pedagogiky se nicméně projevuje i v důrazu na vzdělávání jako celoživotní proces a spolupráci s jí blízkými vědními obory. V porovnání s tradičním přístupem je proto nadstandardní pozornost věnována i problematice vzdělávání dospělých. To se pak logicky promítá v přizvání celé řady zástupců andragogiky. Skutečnost, že většinu z nich tvoří členové katedry andragogiky a personálního řízení FF UK v Praze, považujeme za projev uznání opírající se mj. o rozsah a kvalitu publikační činnosti pracoviště.

   Poučeným čtenářům je zajisté znám dlouhodobě delikátní vztah mezi pedagogikou a andragogikou, který má hluboké historické i společenské kořeny. Jeho prapočátky můžeme datovat vlastně již do roku 1833, kdy německý vysokoškolský pedagog A. Kapp vydal své dílo Platon´s Erziehungslehre, v němž nastolil novou dimenzi pojetí edukačního působení a nepřímo i napříč stoletím pojmenoval novou vědní disciplínu. Bezprostřední negativní reakce pedagogického velikána J. F. Herbarta podnítila vzájemnou animozitu obou věd o výchově, jejíž dozvuky přetrvávají až do současnosti. Tento vztah i dlouhodobá nesmiřitelnost obou pohledů na edukační realitu je dosud předmětem mnohých debat, v nichž bohužel často dominují předsudky a stereotypy nad racionálním pohledem. Nic nevystihuje tuto situaci lépe, než název staršího článku M. Beneše: distance v blízkosti. Je nicméně třeba poznamenat, že výše uvedené tradičně založené myšlenkové bariéry se v poslední době, především pod vlivem myšlenek obecně akceptovaného konceptu celoživotního učení, začínají prolamovat a vzájemná spolupráce mezi oběma znesvářenými tábory postupně nabývá na intenzitě.

   Jak již bylo uvedeno, tomuto trendu vychází vstříc i PEN, v jejímž rámci je problematika vzdělávání dospělých zastoupena nad očekávání důstojně. Minimálně 9 hesel pokrývá témata, která bychom mohli nazvat jako výsostně andragogická. Jsou to např. Vzdělávání dospělých, Andragogika, Podnikové vzdělávání, Vzdělávání seniorů, Androdidaktika nebo Gerontopedagogika. PEN navíc obsahuje i celou řadu příspěvků, které rovněž bezprostředně zasahují horizont andragogické teorie i praxe, ačkoli o vzdělávání dospělých explicitně nepojednávají. Neradi bychom opakovali již vyřčené, ale nezbývá než vyzdvihnout přístup editora, který zpracování některých z těchto témat zadal autorům z andragogického prostředí. Snad to nebude znít neskromně, ale troufáme si tvrdit, že právě tato skutečnost se pozitivně projevila v aktuálnosti a komplexnosti zpracování inkriminovaných hesel, která tak již svou celkovou koncepcí překonává tradiční a dosud dominující pojetí (např. hesla Celoživotní učení a vzdělávání, Společnost vědění nebo Zájmové vzdělávání mládeže a dospělých).

    Je však třeba přiznat, že i široké spektrum dalších dosud nezmiňovaných hesel úspěšně naplňuje skrytý potenciál a problematika vzdělávání dospělých je do nich alespoň částečně integrována (např. hesla Gramotnost; Formální vzdělávání, neformální vzdělávání, informální učení; Vzdělanost/národní vzdělanost; Distanční vzdělávání; Vzdělávání v institucích neformálního vzdělávání nebo Pedagogika volného času). Bohužel, určité části přispívatelů se nepodařilo překonat stále ještě převažující redukovaný úhel pohledu a ve svých textech andragogickou rovinu zcela opomíjejí, ačkoliv zaměření některých témat k jejímu zohlednění vyloženě vybízí. Jako typické příklady můžeme uvést hesla Kvalita a efektivita ve vzdělávání; Legislativa ve vzdělávání; Kariérové poradenství nebo Ekologická/environmentální výchova. Zvláště to překvapí u příspěvků Sociologie výchova nebo Sociální nerovnosti ve vzdělávání, jejichž autorka má přitom k andragogice více než blízký vztah.

    Je zcela samozřejmé, že projekt tak impozantního rozsahu nemůže být zcela prost jakýchkoli chyb či opomenutí. Proto i v případě PEN můžeme registrovat některé drobné nedostatky. Nepodařilo se např. dokonale zkompletovat jména a zařazení některých autorů. Šíře zaměření i četnost autorského kolektivu se místy projevuje i v duplicitě některých údajů. Polemizovat by samozřejmě bylo možno i se konkrétním zpracováním některých témat. V souvislosti se vzdělávání seniorů není např. vůbec zmíněna jeho kvalifikační funkce, která přitom v kontextu celkového stárnutí populace, kontinuální redukce obyvatelstva v produktivním věku a stále výraznějšího příklonu k fenoménu tzv. „třetí kariéry“ neoddiskutovatelně nabývá na významu. Otázkou rovněž je, zda můžeme vzdělávání dospělých chápat jako součást vzdělávací soustavy (heslo Vzdělávání dospělých). Z hlediska legislativy ČR tomu tak rozhodně není. Rovněž statistik zachycujících účast dospělé populace na dalším vzdělávání (ač o jejich validitě můžeme mít oprávněné pochybnosti) je v současné době k dispozici podstatně více, než by vyplývalo z textu výše zmiňovaného hesla. Některé teze, ač jim formálně ani obsahově nelze prakticky nic vytknout, jsou navíc konfrontovány s živelným vývojem ekonomické a politické reality hospodářské krize. Např. tradičně konsensuálně přijímaný přímý vztah mezi výší vzdělání a mírou nezaměstnanosti výrazně koliduje s aktuálními statistickými údaji, z kterých jednoznačně vyplývá fakt dříve nevídaný – v době ekonomické recese byl nejvýraznější nárůst nezaměstnanosti identifikován u vysokoškoláků! V tomto případě jde ovšem o trend, který nemá obecnou platnost a který nebylo možné v době přípravy PEN podchytit. Celkově se navíc jedná o naprosté marginálie, které v žádném případě nemohou narušit jednoznačně pozitivní dojem z celého díla, které se již v době svého vydání stalo klasikou.

   Závěrem si dovolíme vyslovit naději, že se PEN stane pobídkou k prohloubení orientace pedagogiky a andragogiky na kvalitu jejich práce, která by vždy měla navazovat a rozvíjet aktuální světový vývoj oborů. Právě tato cesta je platformou jejich spolupráce i základem pro budování pozice mezi ostatními společenskými vědami.

PhDr. Martin Kopecký, Ph.D. PhDr. Michal Šerák, Ph.D.
Zdroj: Andragogická revue č.1/2010

Pierwsza po 70 latach Pedagogiczna Encyklopedia w Czechach

Po 70 latach ukazała się w Republice Czeskiej Pedagogiczna Encyklopedia pod red. profesora Jana Průchy, członka Czeskiej Akademii Nauk. Jej "chrzest" miał miejsce na Wydziale Pedagogicznym Uniwersytetu Karola w Pradze w ubiegłym roku, ale mnie udało się do liczącego 935 stron jednotomowego dzieła dotrzeć dopiero teraz. Poprzedzająca je trzytomowa Pedagogiczna Encyklopedia autorstwa trzech wybitnych pedagogów okresu międzywojennego - O. Chlupa, J. Kubálka, J. Uhera, ukazywała się sukcesywnie w latach 1938 – 1940. A zatem mamy nowe spojrzenie na stan nauk pedagogicznych w tym kraju po tak długim okresie czasu.

Co ciekawe, po raz pierwszy ukazała się encyklopedia, która - w odróżnieniu od istniejących w Polsce - nie ma struktury alfabetycznej, ale tematyczną. Autorami ujętych w bloki tematyczne zagadnień jest przeszło 100 autorów, co uwydatnia skalę problemów, z jakimi musiał sobie poradzić redaktor rozstrzygając o ich przyjęciu do druku lub też odrzuceniu. Prace nad tym dziełem trwały prawie cztery lata. Jak zdradził w wywiadzie dla Wydawnictwa Portal prof. Jan Průcha, także psycholodzy doczekali się rodzimej Encyklopedii Psychologicznej dopiero w 2009 r. Powodem takiego dystansu czasowego jest nie tylko długotrwały okres bardzo dotkliwego, bo blokującego rozwój nauk humanistycznych, reżimu władz komunistycznych w tym kraju, ale także to, że dopiero po 20 latach transformacji społeczno-politycznej i kulturowej w tym kraju można mówić o procesie swoistego dogonienia światowego poziomu teoretycznego oraz metodologicznego w rozwoju nauk pedagogicznych w Czechach. Polscy pedagodzy mogli się o tym przekonać już kilka lat wcześniej, kiedy to został wydany w 2004 r. przez PWN przekład podręcznika akademickiego profesora Jana Průchy „Pedagogika porównawcza”.

Na pytanie, jak zrodził się pomysł napisania tej encyklopedii, jej redaktor przyznał, że już na początku lat 90. XX w. rozważał podjęcie nad nią pracy, aby studenci, nauczyciele i pedagodzy oraz środowisko akademickie mieli dostęp do najnowszej wiedzy z nauk o wychowaniu. Było to konieczne ze względu na upadek socjalistycznej metanarracji i radykalnej zmiany ustrojowej w tym kraju. Podjął zatem badania porównawcze zagranicznych i rodzimych wydań tego typu publikacji, a następnie bardzo długo przekonywał wydawcę, jakim jest w tym przypadku najlepsza oficyna naukowa w Czechach – PORTAL, by podjęła się tego bardzo kosztownego i czasochłonnego zadania. Profesor J. Průcha musiał jeszcze pozyskać autorów rozdziałów spośród najlepszych specjalistów poruszanych w pracy zagadnień.

Redaktor tego dzieła przyjął za podstawową zasadę jego konstrukcji to, by odpowiadało ono w sensie teoretycznym i badawczym współczesnym realiom edukacyjnym. Tak więc ok. 165 zagadnień (2/3 objętości Encyklopedii) zostało poświęcone właśnie temu obszarowi pedagogicznego zaangażowania i profesji. Obejmują one bowiem problematykę funkcjonowania systemu szkolnego, celów, programów i procesów edukacyjnych, najważniejszych w szkole podmiotów, a więc uczniów i nauczycieli oraz kwestie planowania w polityce oświatowej i zarządzania szkolnictwem. Natomiast jedna trzecia zagadnień dotyczy stanu rozwoju nauk pedagogicznych, a więc ich poszczególnych dyscyplin, metodologii badań i systemu informacji oświatowej. Znajdziemy w tej Encyklopedii także dane o wydziałach pedagogicznych w szkolnictwie wyższym tego kraju wraz z analizą programów kształcenia pedagogicznego i nauczycielskiego, informacje o działającym Stowarzyszeniu Badań Pedagogicznych w Republice Czeskiej oraz jego odpowiednikach poza granicami kraju (np. PTP) czy rejestr najważniejszych norm prawnych dotyczących oświaty.

Na koniec wspomnę o akcencie polskim. Otóż we wstępie do Encyklopedii Pedagogicznej prof. Jan Průcha pisze z nutką pewnego żalu, jaki adresuje do swojego wydawcy, że jego dzieło niestety nie jest tak bogate merytorycznie i tak pięknie wydane, jak trzytomowy podręcznik akademicki „Pedagogika” pod red. Bogusława Śliwerskiego, który ukazał się w 2006 r. w Gdańskim Wydawnictwie Psychologicznym. Jest to niewątpliwie dowód uznania dla polskiego środowiska naukowego i wydawcy. Ja mogę w tym miejscu serdecznie pogratulować temu wybitnemu naukowcowi z Pragi niezwykle interesującej merytorycznie edycji czeskiej Encyklopedii Pedagogicznej, do której treści będę jeszcze powracał (nie tylko w swoim blogu).

prof. B. Śliwerski

prof. Śliwerski je jeden z nejvýznamnějších polských pedagogů, rektor univerzity Lodž, přeložil Vzdělávání a školství ve světě (Portál, 1999), která vyšla v Polsku ve 2. vyd. (2004, 2006)

Zdroj:Blog Pedagog

Čestné uznání
Ocenění knihy
Kniha Pedagogická encyklopedie získala čestné uznání odborné poroty v soutěži Slovník roku 2010.
ROZHOVOR S prof. PhDr. JANEM PRŮCHOU
ROZHOVOR S prof. PhDr. JANEM PRŮCHOU,
editorem knižní novinky Pedagogická encyklopedie
Pane profesore, poslední česká (československá) encyklopedie z oboru pedagogiky vyšla naposledy před 70 lety. Byla to publikace Pedagogická encyklopedie I–III autorů O. Chlupa, J. Kubálka, J. Uhera a vycházela v letech 1938 – 1940. Čím si vysvětlujete tak dlouhou pauzu do vydání obdobného titulu?
Ta pauza je opravdu dlouhá a má několik příčin: Jednak bývalý režim nebyl nakloněn vytváření encyklopedických děl ve společenských vědách, vždyť například i psychologové vydávají encyklopedii svého oboru až v současnosti (Portál, 2009). Druhá významná příčina spočívá ve stavu pedagogické vědy. Teprve dnes můžeme říci, že česká pedagogika vyrovnala svůj teoretický a metodologický handicap z doby před rokem 1990 a dostala se na úroveň, kdy je schopna rozsáhlé encyklopedické dílo vytvořit.

Kdy a jak vlastně vznikl nápad pustit se do nového zpracování Pedagogické encyklopedie?
Byla to vlastně souhra dvou „nápadů“. Na jedné straně jsem od 90. let přemýšlel o tom, že by nová česká encyklopedie pedagogiky měla být vytvořena, hlavně jako základní studijní pramen pro studenty, učitele, výzkumné pracovníky a další. K tomu účelu jsem studoval a porovnával různé zahraniční i starší české encyklopedie pedagogiky. Na druhé straně nakladatelství Portál se touto myšlenkou zaobíralo také dlouhodobě. Takže když jsem byl osloven, abych se tvorby encyklopedie ujal, uvítal jsem to. Projekt jsem vypracoval na jaře roku 2006 a po jeho několikerém posouzení kompetentními odborníky jsem jej do nakladatelství předložil a byl pak zahájen.

Na knize jste s celým autorským kolektivem, čítajícím přes 100 odborníků, pracovali několik let. Jak se Vám s kolegy spolupracovalo?
Vytváření encyklopedie trvalo zhruba tři roky, tj. od výběru autorů, napsání textů, jejich posouzení a vrácení autorům k doplnění či přepracování až po ediční úpravy, přípravu pro sazbu a několikeré korektury celkového díla. K tvorbě textů jsem pozval nejpovolanější odborníky z pedagogických, filozofických a dalších fakult celé ČR, i z výzkumných ústavů, MŠMT a jiných institucí. Spolupráce s autory byla většinou velmi dobrá, avšak vyskytly se i nemilé případy, kdy jsem byl nucen text odmítnout a vyhledávat jiné autory. Problém často nebyl v odbornosti autorů, ale v neschopnosti ztvárnit určité téma tak, aby vyhovovalo požadavkům encyklopedického žánru.

Jaký klíč jste zvolili k třídění obsahu Pedagogické encyklopedie?
Obsah encyklopedie jsem podřídil jednomu základnímu principu: Aby v ní byla pokryta jak současná edukační realita, tak pedagogická teorie a výzkum. Celkově jsou mezi 165 tématy zhruba dvě třetiny věnovány edukační realitě (systém školství, cíle a obsahy školní edukace, vzdělávací procesy, žáci, studenti a učitelé, plánování a řízení školství atd.). Asi třetina témat pak pokrývá pedagogickou vědu, její jednotlivé disciplíny, pedagogický výzkum a jeho informační základnu. Důležité jsou v encyklopedii také informativní přílohy, jako např. přehled českých fakult s programy učitelství a pedagogiky, seznamy asociací pedagogického výzkumu v ČR a v zahraničí, seznam nejvýznamnějších zákonů týkajících se školství a vzdělávání aj.

Vy sám se hodně zabýváte pedagogickým výzkumem, jste zakladatelem České asociace pedagogického výzkumu. Které oblasti pedagogické vědy (a praxe) považujete z hlediska výzkumu za dosud málo zmapované?
Český pedagogický výzkum se v současných letech vyvinul až na úroveň, která je v některých oblastech zcela srovnatelná se zahraničím. Je to například výzkum reálných procesů vyučování pomocí tzv. videostudií nebo evaluace vzdělávacích výsledků žáků v rámci mezinárodních srovnávacích výzkumů PISA aj. Na druhé straně jsou i oblasti výzkumem nepokryté či zanedbávané. Např. téměř vůbec není zkoumáno předškolní vzdělávání, ačkoliv jím prochází většina dětské populace. Také se nevěnuje výzkumné úsilí na tvorbu vzdělávacích programů pro různé stupně školního vzdělávání, takže tato tvorba je mnohdy nepodložena empirickými nálezy o podmínkách realizace těchto programů. Velkým nedostatkem našeho pedagogického výzkumu je i to, že nedokáže své četné výsledky komunikačně ztvárňovat do takových produktů, které by byly přístupné a využitelné pro učitele, pracovníky vzdělávací politiky a školské správy. Také o to se pokouší nová Pedagogická encyklopedie.

Jak hodnotíte současný vzdělávací systém v České republice?
Na rozdíl od mnoha zkreslujících (vesměs žurnalistických) kritik našeho školství a vzdělávání stojím na stanovisku, že v něm převažují pozitivní rysy a výsledky. Těch rysů je řada a nelze je zde ani vyjmenovat. Zmíním se jen o třech: České školní učebnice patří svým obsahem, didaktickým a výtvarným ztvárněním k nejlepším na světě. Čeští učitelé všech stupňů vzdělávacího systému mají plnohodnotné vysokoškolské vzdělání (což není samozřejmostí ve všech zemích Evropy) a nyní jej dosahují i učitelky pro mateřské školy. A konečně vzdělávací výsledky českých žáků základních a středních škol jsou ve většině vzdělávacích oborů na nadprůměrné úrovni ve srovnání se státy OECD. Ostatně o těchto pozitivních rysech pojednávají (s konkrétními argumenty) některé texty Pedagogické encyklopedie.

Pane profesore, děkujeme za rozhovor, Pedagogické encyklopedii přejeme zájem čtenářů z řad odborníků i studentů a Vám hodně úspěchů ve Vaší další práci.
Tisková zpráva - Pedagogická encyklopedie po 70 letech
KŘEST PEDAGOGICKÉ ENCYKLOPEDIE
Křest se konal v reprezentativních prostorách Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Hlavním aktérem byl editor celé publikace, prof. Jan Průcha, kterého doprovázeli představitelé Portálu, ředitel Jaroslav Kuchař a šéfredaktor Zdeněk Jančařík. Publiku, které tvořili představitelé akademické obce a pedagogických institucí, Ministerstva školství, studenti i zástupci médií, představili koncept knihy a její uspořádání. Existují dva přístupy k tvorbě encyklopedické publikace – soupis abecedně řazených hesel, nebo soubor tematicky uspořádaných bloků. V případě Pedagogické encyklopedie byl zvolen postup druhý. Obecenstvo se také dozvědělo, jak náročná byla práce, která k vydání knihy vedla. Bylo třeba nejprve sestavit přehled témat, poté oslovit jejich autory, následně nesčetněkrát upravovat, doplňovat, škrtat… Neobešlo se to dokonce ani bez odmítnutí některých příspěvků. I laik si jistě dovede představit, co v praxi znamená koordinovat práci více než 100 autorů. Např. v Portálu se redaktorka, jež na encyklopedii pracovala po redakční stránce, věnovala téměř jen této činnosti. První nápad vydat encyklopedii vznikl v roce 2006 a trvalo dlouhé téměř čtyři roky, než mohla být vydána.

Portál velmi děkuje prof. Průchovi za odvahu chopit se zpracování tak náročného díla a za úsilí, které ji dovedlo do zdárného konce. Všem autorům děkujeme za jejich kvalitní příspěvky a podíl na vzniku encyklopedie. Redaktorce Jitce Slavíkové patří dík za trpělivost, pečlivost a energii, kterou vzniku knihy věnovala. Pedagogické encyklopedii přejeme hodně čtenářů, kteří si v ní najdou potřebné informace. A všichni pevně věříme, že si najde své místo v odborné literatuře a stane se kvalitním základem studia i dalšího vývoje pedagogiky.