Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-07Piráti z Ledového moře
Pěstounská péče a adopce

Pěstounská péče a adopce

Vaše cena s DPH
265 Kč 239 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0065-9
Počet stran / vazba
200 / Brožovaná
Rok vydání
2012
Kód
12111301
EAN
9788026200659
Obálka v tiskové kvalitě


Každé dítě potřebuje, aby ho někdo miloval a aby někam patřilo. To se snadno řekne, ale někdy je těžké to uskutečnit. Děti, které z různých důvodů nemohou žít ve své biologické rodině, někdy najdou domov u náhradních rodičů. Cesta za přijetím dítěte, které se narodilo někomu jinému, není lehká. A to nejen pro náhradní rodiče, ale i pro dítě. Kniha se zabývá motivací náhradních rodičů, vysvětluje rozdíly mezi adopcí a pěstounskou péčí a zmiňuje se i o hostitelské péči. Rodičům, kteří se chystají na přijetí dítěte, nabízí rady, jak se na to dobře připravit, zabývá se vztahy přijatého dítěte s ostatními členy rodiny. Autorka otevírá i téma vyčerpání adoptivních rodičů a pěstounů, komunikace s úřady a někdy i soudy, nevyhýbá se ani otázce úspěšnosti náhradního rodičovství. Vychází z osobní zkušenosti s náhradní rodinnou péčí.
MUDr. Dagmar Zezulová pracuje jako lékařka. Je matka šesti dětí, z toho čtyř v pěstounské péči. Vede sdružení Děti patří domů, které pomáhá snižovat počet dětí žijících v ústavní péči. Organizuje respitní pobyty pro matky-pěstounky. Vydala knihu Domov je místo, odkud tě nevyhodí, kde vypráví o životě své pěstounské rodiny.

ROZHOVOR S MUDr. DAGMAR ZEZULOVOU,

autorkou knihy Pěstounská péče a adopce

Paní doktorko, vysvětlete prosím na úvod rozdíl mezi pěstounskou péčí a adopcí.

Pěstounská péče a adopce se od sebe liší především právním postavením dítěte v rodině. Adopce neboli osvojení se týká dětí, které jsou právně volné, tedy jejich rodičům zanikla rodičovská práva. Takové dítě může být adoptováno (osvojeno) novými rodiči, kteří se tak stávají vlastními rodiči dítěte se všemi právy a povinnostmi. V praxi se v naprosté většině jedná o děti v kojeneckém a batolecím věku.

Pěstounská péče je řešením pro děti, které nemohou z nejrůznějších důvodů vyrůstat ve vlastní rodině, jejich rodičům však rodičovská práva ani povinnosti nezanikají. Jedná se o alternativu ústavní výchovy. Pěstouni jsou lidé, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy, v zásadních otázkách však dítě stále zastupují jeho rodiče.

Zvláštní formou pěstounské péče je poručenství, kdy je dítě právně volné umístěno v pěstounské péči. Důvodem bývá nejčastěji fakt, že dítě nelze umístit v adopci (mezi žadateli o adopci není nikdo, kdo by takové dítě přijal – obvykle z důvodu zdravotního stavu, etnika nebo věku) nebo se jedná o příbuzenskou péči.

Co by si měl člověk, který uvažuje o tom, že si vezme do pěstounské péče dítě, předem promyslet? Na co je dobré být připraven? Co může být hlavní překážkou ze strany pěstounů?

Především je důležité přijmout pěstounství jako nedílnou součást života. Být pěstounem znamená přijmout mnoho věcí, které znáte jenom z literatury. Je to celoživotní vzdělávání v tom nejryzejším slova smyslu: děti, které za sebou mají nejrůznější, leckdy jen těžko představitelné, zážitky, jsou opravdovou výzvou. S nimi musíte být kreativní, mít rádi překvapení, dobrodružství, být průbojní, připravit se na to, že budete vidět, že budete řešit mnoho věcí, které jste dosud nemuseli. Otevře se vám nový svět. Být pěstounem znamená být bohatý nikoliv penězi, ale životními zkušenostmi. Poznáte mnoho lidí, o kterých jste netušili, že existují. Poznáte dobro tam, kde byste ho nehledali. Nikdy se nebudete nudit.

Na knize je cenné, že jste ji napsala z pozice člověka, který má sám v pěstounské péči čtyři děti. Daly by se Vaše osobní zkušenosti shrnout do krátkého poselství čtenářům – potenciálním pěstounům?

Nezapomínejte na sebe. Děti, které přicházejí do nových rodin, dokážou pohltit člověka celého a na dlouhou dobu. Ale to nejdůležitější – pro jejich i váš život – jste vy sami. Vy musíte být v pohodě, protože mrtví už nikomu nepomůžou. Dopřejte si od samého začátku svého pěstounství prostor pro sebe sama.

Sama máte také dvě vlastní děti. Jak je vhodné připravit je předem na nové členy rodiny, na co je upozornit? Jak předejít problémům žárlení, pocitu „muset se o rodiče dělit“ apod.?

Naše děti byly malé, když jsme přijímali první děti do pěstounské péče. Vlastně si snad ani nepamatují na dobu, kdy u nás přijaté děti nebyly. Se žárlivostí jsme se nesetkali, spíše později, kdy jsme museli řešit různé výchovné problémy, s jejich nesouhlasem. Snažili jsme se stále vyvažovat pozornost a zájem tak, aby naši synové netrpěli. Myslím, že je nesmírně důležité nedělat z vlastních dětí další vychovávající osoby. Ony mají také právo na svoje dětství.

 

V posledním roce se hodně hovoří o změně systému péče o děti vyrůstající mimo vlastní rodinu, ohlasy vyvolalo především rušení kojeneckých ústavů. Ve svém blogu na Aktuálně.cz jste napsala: „Zásadním problémem je ale fakt, že nynější zákonné právo dítěte na přednostní výchovu v rodině je nevymahatelné. O tom, které dítě bude zařazeno do registru dětí vhodných pro NRP (náhradní rodinnou péči), rozhoduje sociální pracovnice. Rozumíte - o některých dětech v našem státě může někdo rozhodnout, že NEJSOU VHODNÉ k tomu, aby bylo naplněno jejich zákonné právo žít v rodině! To je jednoznačně diskriminační a mělo by se toto rozdělování dětí na vhodné a nevhodné zrušit.“ Můžete srovnat, jak jsou na tom jinde v Evropě? Který zahraniční systém péče o děti vyrůstající mimo vlastní rodinu by pro Česko mohl být inspirující?

Je mi líto, ale v zahraničí jsem nikdy nebyla a systém péče o ohrožené děti v jiných zemích znám pouze z literatury. Pro mě „rušení kojeneckých ústavů“ znamená nastavit služby pro rodiny tak, aby děti nemusely být do ústavů umísťovány ze socioekonomických důvodů. To by měl být náš cíl.

Ústavní výchova byla ve své době jednoznačný pokrok: ohroženým dětem se dostalo dostatečné materiální péče, přestaly strádat hladem, zlepšil se jejich zdravotní stav. Ale jako u mnoha jiných užitečných vynálezů i zde se časem ukázalo, že ústavní péče s sebou nese vedle nesporných přínosů i značná rizika: rizika týkající se duše a citového života dítěte. Neexistuje žádná práce, která by dokládala příznivý dopad ústavní výchovy na emocionální a citový život dětí. A k tomu nelze zůstat slepý a hluchý, to je vážné poselství, které musí být vzato do úvahy. Proto velmi vítám snahu kompetentních osob změnit systém péče o ohrožené děti tak, aby se toto riziko minimalizovalo. Současně ale jsem přesvědčena, že pouze dlouhodobá péče má skutečný terapeutický potenciál. Každé krátkodobé řešení – s výjimkou rané pěstounské péče u dětí s předpokladem rychlého umístění do adopce či návratu domů - dále prohlubuje frustraci dítěte z toho, že není dost dobré, že není přijímáno jako osobnost, jako člověk, kterého má někdo rád pro něj samotného.

V komentáři k jednomu z Vašich bloggerských příspěvků jedna čtenářka napsala: „Přečetla jsem a musím konstatovat, že v článku jsou všechny mé zkušenosti i obavy. I my máme kromě svých dvou dětí jedno dítě v pěstounské péči - chodí do zvláštní školy jednoduššího typu vzdělávání (dříve pomocná škola). Kroužky k nesehnání, kamarádky žádné...kladu si otázku, co bude, až bude velká? Neměla by jít nakonec do ústavu? Bude mít zajištěno bydlení, stravu i kamarády a kamarádky. Prožije si svoje lásky, půjde na diskotéku...co ji vlastně čeká s námi? Sice ji máme rádi, zázemí u nás bude mít vždy, ale bude to stačit? Kde bude bydlet, kde vezme peníze na živobytí, kdo se o ni postará, až my budeme staří a neschopní. Někdy uvažuju o tom, zda bylo správné, že jsme si ji vzali. Nelituju toho rozhodnutí, ale nevím, co nás ještě čeká.“ Vede mě to k otázce, jak mohou pěstouni nebo adoptivní rodiče bojovat proti vlastnímu vyčerpání a pochybnostem o smysluplnosti svého rozhodnutí? Jak jim může stát nebo i my ostatní pomoci?

Každá pomáhající profese – a pěstounství, i když není uznanou kvalifikací, sem zcela jistě patří také – s sebou nese riziko vyčerpání. Je to dáno tím, že není rovnováha na straně „má dáti-dal“. Děti s ranou deprivací vyžadují velmi intenzivní „dávání“, mají nízké sebevědomí, stále potřebují dosycovat. To je energeticky velmi náročné. Navíc odezva, výsledek mohou být znát za velmi dlouhou dobu, a zdaleka ne vždy dosáhnou takové intenzity, jakou byste si přáli. Toto si uvědomit, přijmout fakt, že pěstouni patří mezi ohrožené skupiny, je základ k tomu, abychom s tím mohli dále pracovat. Zasloužili by si pravidelnou péči o sebe sama, o vlastní seberozvoj, relaxaci, a nepochybně též ocenění své práce od ostatní společnosti. To je to, o co se snažíme v našem sdružení Děti patří domů. Systém je nastaven na ochranu dítěte, ale k ochraně dítěte patří i podpora jeho pěstounů. Naším cílem je naslouchat pěstounům a hledat cesty, jak jim pomoci všude tam, kde pomoc potřebují.

Co se týká frustrace z toho, zda bylo správné vzít si z ústavu dítě, které není schopné samostatného života v dospělosti, tím jsme si prošli také. Jsem přesvědčená, že dětství je velmi cenná deviza. Člověk, který prožil šťastné dětství, má pro celý svůj další život celý arzenál návodů a vzpomínek. Když poslouchám našeho dědečka, na co nejčastěji vzpomíná, o čem mluví s vnoučaty, jsou to v převážné většině vzpomínky na dětství. Přesto ale je potřeba přiznat, že následná péče o děti z pěstounských rodin nijak zajištěna není. To je velký dluh společnosti pěstounům.

Vy sama jste velice činná i v pomoci dětem a pěstounům či adoptivním rodičům. Vedete sdružení Děti patří domů, organizujete také respitní pobyty pro matky-pěstounky. Respitní pobyty možná nejsou příliš známou aktivitou – popište je prosím trochu podrobněji: co to je, kdo se jich může účastnit, kam se může zájemce obrátit…

Slovo „respitní“ znamená odlehčovací. Respitní pobyty tedy mají za cíl odlehčit pěstounským rodičům, alespoň na chvíli jim dopřát prostor pro odpočinek. Mnoho dětí v pěstounských rodinách má specifické potřeby, což také velmi vyčerpává a frustruje jejich rodiče. Proto jsou naše pobyty zajištěny tak, abychom se mohli postarat i o děti se speciálními potřebami. Máme vytvořený respitní tým, který kromě vzdělání a odborné způsobilosti (ta spočívá v dlouhodobých zkušenostech – jedná se o mladé dospělé z pěstounských rodin) má zajištěno také intervizní a supervizní setkávání. To je velmi důležité, aby zůstala zachována kvalita akcí, aby nám naši asistenti nevyhořeli.

Respitní aktivity mají více podob: volnočasový klub Klubíčko ve Svitavách, individuální krátkodobé či víkendové hlídání podle potřeb našich klientů, doučování dětí s SPU, plánované víkendové akce pro děti na různých místech republiky a v létě pořádáme dva týdenní tábory, které na sebe místem i časem navazují, aby se mohly děti účastnit v případě zájmů obou bez nutnosti přerušení. Dvakrát ročně také pořádáme souběžně s víkendovým pobytem pro děti relaxační pobyt pro maminky, který je ve vzdálenosti do 20km od pobytu dětí. Maminky tak mohou odevzdat děti našim respitním asistentům a užít si víkend mezi dalšími adoptivními maminkami či pěstounkami. Těchto pobytů se velmi často účastní také žadatelky nebo zájemkyně o NRP. Program je převážně odpočinkový, účast je zcela dobrovolná. Pravidelně bývá v nabídce vzdělávací blok, rukodělné aktivity, sdílení zkušeností a výlety do okolí.

Zájemci se mohou na sdružení obrátit buď telefonicky, nebo e-mailem, obojí najdou na stránkách www.detipatridomu.cz.