Viktorka Brno 2016-10Kniha měsíce 2016-10Malý kouzelníkDen D v e-shopu 2016-10
Pestrostíni a netopýři

Pestrostíni a netopýři

Vaše cena s DPH
149 Kč 111 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Můj život v jiném světě
Překladatel
Jančařík, Zdeněk
Ilustrátor
Brajková, Michaela
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-832-6
Počet stran / vazba
312 / Pevná
Rok vydání
2011
Kód
14501601
EAN
9788073678326
Obálka v tiskové kvalitě


Můj život v jiném světě
Kniha poskytuje unikátní pohled zevnitř do stále málo probádaného světa autismu. Skrze bizarní, často humorné obrazy autor mapuje své originální a autistickým viděním světa ovlivněné složité objevování dětství a mládí. Postupná ztráta vnímání tváří, slov a souřadnic bezprostředního okolí vede k izolaci Axela-dítěte od svých rodičů a bratra, k osamocenému hraní si na okraji pískoviště, a nejlépe ve sklepě v „domě s dvorem“. Směs literární citlivosti a okleštěného, „nechápavého“ jazyka umí autor využít k novému pojmenování reality, která se lidem z druhé strany („pestrostínům“ a „netopýrům“) jeví jako běžná a normální. Biografický text tak dosahuje netušeného uměleckého a literárního efektu a postupně vtáhne čtenáře do pestrobarevného, byť uzavřeného světa „jiného druhu“. Autor pracoval na tomto románu 17 let. V roce 2000 za něj získal Cenu za literaturu města Hamburk a román se následně stal bestsellerem.
Axel Brauns pochází z Hamburku, studia ekonomie a práva zanechal a začal se věnovat spisovatelství. Přestože byl od dětství postižen Aspergerovým syndromem, navštěvoval kurzy psaní a usilovně pracoval na svém prvním románu. V roce 2000 založil literární salón. Od roku 2002 pracuje také jako daňový poradce.

Ukázky z knihy

Pestrostíni a netopýři
Pestrostíni a netopýři
Pestrostíni a netopýři
Pestrostíni a netopýři
Pestrostíni a netopýři
Pestrostíni a netopýři
Axel Brauns: Pestrostíni a netopýři - rec. L. Holeček

Všichni známe příběh Rain Mana, nejznámějšího autisty na světě, kterého zvěčnil americký filmový byznys. Svět autismu však není jen jeden a tuto psychickou poruchu dosud obklopuje řada tajemství, s nimiž si zatím neví rady ani lékařská věda. Do svého vnitřního světa nás ve svém biografickém románu pozval Axel Brauns, kterého nemoc ušetřila svých nejhorších projevů a dovolila mu v jeho 21 letech začít reflektovat sebe sama zvnějšku, ba co víc, stát se spisovatelem.

 

Axel Brauns se narodil v roce 1963 v Hamburku, kde také dosud žije. Poté, co zanechal vysokoškolských studií ekonomie a práva, se začal věnovat spisovatelství a za svůj román Pestrostíni a netopýři, na kterém průběžně pracoval sedmnáct let, získal řadu literárních ocenění. Brauns je jedním ze spisovatelů, kteří se o zážitky se svou psychickou nemocí, zde konkrétně s poruchou autistického spektra (tzv. Aspergerův syndrom), podělili v literárním díle. Vzpomeňme jen na Donu Williams a její knihu Nikde nikdo nebo Wendy Lawson a její Život za sklem. Zmíněné knihy, tzv. „illness stories“ (příběhy nemoci), jsou pro psychology cenným materiálem k poznání vnitřního světa člověka s psychickou poruchou, ale coby literární díla nepochybně přitáhnou i běžné čtenáře.

Všechny nás přitahuje univerzální téma komunikace, blízkosti, osamělosti a vlastní mysli. Zatímco se Williams a Lawson uchýlily k deníkovým zpovědím, podrobně analyzujícím vlastní mentální pochody, a jejich knihy jsou spíše zachycením procesu jejich uzdravování, pouští se Brauns do odvážnější literární fabulace, byť taktéž pojaté deníkově a chronologicky (od raného dětství do věku okolo dvaceti let). Brauns chce především vyprávět příběh a chce ho vyprávět literárně, což se mu poměrně daří, jakkoliv je cesta do řeči jeho díla o něco náročnější než v dílech, na jaká jsme možná zvyklí.

Svět Braunsova autismu, nahlížený zevnitř skrze psané slovo, se může od prvních stránek jevit jako zmatený a těžko přístupný labyrint a je třeba se jeho vidění reality, jejího zachycení v autorově vlastním jazyce přizpůsobit. Brauns si jako dítě často věci pojmenovával po svém, „čtverec“ je pískoviště, zahrada je pro něj „balkón“ atd. Svůj svět si zabydloval vytvářením novotvarů nebo jiných pojmenování (hubohluk, Barmbek, Laskonkové náměstí, miskový výraz). Na jednom místě románu popisuje svůj tehdejší způsob vnímání slov – slova pro něho byla nejprve zvuky, které měly odlišné tóny, z nichž některé nesly nějaký význam. Slyšel-li Brauns tón, ale nedokázal-li dešifrovat tón určitého významu, nazval takové slovo prostě zvukem. Ostatní lidi si Brauns rozlišil jako „pestrostíny“ a „netopýry“, mezi které patřili především spolužáci ve škole, ke kterým pociťoval ireálný strach a často jejich řeči nerozuměl: „Laskonková teta bez laskonek mě jemně, ale rozhodně chytila za bradu a snažila se mi podívat do očí. Dotkla se mé tváře! Vzrušením jsem zkameněl. Z úst laskonkové tety vyskakovala slova. Znovu měla rysy netopýrky.“

V příběhu je dobře patrné postupné vymaňování z ulity, kdy se skořápka introvertního mikrosvěta začne zjevovat samotnému Braunsovi, který jakoby stále více vykračuje ze sebe a je schopen reflektovat to, jak ho ostatní vnímají či samotný fakt toho, že když ulice má stejné jméno na začátku jako na konci, vlastně není nijak zvlášť fascinující.

Vnitřní život člověka s Aspergerovým syndromem je nadmíru bohatý, fantaskní a citlivý (Brauns je vybaven fenomenální pamětí a pomáhá matce v redakci křížovek), jenže v kontaktu s „normálním“ světem ostatních se nutně dostává do střetu a zažívá strach, úzkosti, nedorozumění a bolest. Braunsovy vzpomínky na rané dětství se nevymykaly běžnému dětskému vnímání – zamilované pískoviště, radost z dárků, laskonky coby symbol hodné babičky – jenže všechny tyto maličkosti jako by stále provázely i Braunsovo dospívání. Z vnějšího pohledu je také zvláštní neprojevování citů – při čtení nenarazíme na jediné místo, kde by Brauns popisoval pláč, což je u dítěte běžné, stejně tak zarazí stoické přijetí smrti otce nebo zvláštní navazování kontaktů s dívkami (u kterých měl Brauns, zdá se, úspěch). V příběhu je dobře patrné postupné vymaňování z ulity, kdy se skořápka introvertního mikrosvěta začne zjevovat samotnému Braunsovi, který jakoby stále více vykračuje ze sebe a je schopen reflektovat to, jak ho ostatní vnímají či samotný fakt toho, že když ulice má stejné jméno na začátku jako na konci, vlastně není nijak zvlášť fascinující.

Braunsův biografický román je sledem groteskních, smutných i zcela banálních příhod a tak trochu se vzpírá běžným hodnoticím měřítkům, nicméně snaha po „literárnosti“ je na řadě míst patrná a kvalitě textu moc nepřidává, jen komplikuje dětskou perspektivu, z níž jsou zážitky převážně snímány: „Po domě se potloukal večer“ nebo „Sádra mi ovinula nohy, sádra mi ovinula všední den.“ Síla vyprávění a vůbec odvaha vměstnat do slov něco, co je svým způsobem těžko sdělitelné, si však zaslouží uznání a je hodná pozornosti. Podivně překotný a místy zmatený jazyk klade čtení překážky (a místy tomu napomáhá i samotný překlad do jiného jazyka, což není výtka vůči jeho kvalitě). Chceme-li však nahlédnout do světa, kde platí jiná pravidla logiky než v „našem“ světě, vyplatí se cestu podstoupit i za cenu toho, že v textu existují místa, kam patrně nepronikneme a která vyplývají z povahy autistického vnímání reality: „Ulice Kozí lozy neměla eleganci šachové šachty.“

I když je kniha cenným materiálem pro všechny, kteří se denně s autismem setkávají, ostatní čtenáře může oslovit svým univerzálním tématem – když si uvědomíme, že celý náš svět stojí na tom dorozumět se v řeči, umět používat jazyk a slova, pak je zajímavé nahlédnout tam, kde tato důležitá sociální funkce selhává, kde nefunguje podle obvyklých zákonů. Podle filozofa Hanse-Georga Gadamera, který zdůrazňoval naše řečové zabydlení světa v řádu smyslu, bychom se v takových případech ocitli v pusté krajině bez významu. A právě Axel Brauns ukazuje, že to nemusí platit úplně. Když se ho lékař v nemocnici po aplikaci jódu zeptá: „Pálí tě to?“, nedokáže Brauns pochopit, jak doktor otázku myslí, jeho koleno přece nehořelo, nebyl na něm oheň. Brauns vůbec jako by nevnímal bolest (nevnímal ji, protože ji nedokázal pojmenovat). Bolest je jednou z mnoha smyslových zkušeností, které prostě řeči nepodléhají, nelze je vyslovit. Z toho plyne na jedné straně úžasné citové bohatství vnitřního světa, které ve vzácných případech, jako je láska (taky na ni v Braunsově knize dojde), lze sdílet, na druhé straně ale může vést až k nesnesitelné izolaci. Takže když se Brauns v závěru ptá: „Nebylo by hezké, kdybychom všichni mlčeli?“, nezní to jako frustrovaná výtka světu, který ho nechápe, ale jako navázání dialogu s okolním světem, kde na obsahu samotné odpovědi vůbec nezáleží.

Ukázka:

Letěl jsem do kuchyně. Nechtěl jsem ztrácet čas. Uchopil jsem zásuvku s příbory, naházel jsem lžíce do nerezového dřezu a žádostivě jsem míchal lžícové těsto. Úžasné! Převracel jsem a míchal lžícovou masu a ona břinkala a zněla. Nedovedl jsem přestat. Hníst a převracet, hníst a převracet. Lžíce bubnovaly o ocel. Týden plný deště a slunce, pochodování, ovocné šťávy byl pryč. V této nanejvýš vzácné chvíli bylo na čase dělat cink-cink, řach-řach. Ťop mě uchopil za ramena. Byl jsem v zajetí hnětení a převracení, nedovedl jsem přestat. Ťop mě tahal pryč od dřezu. Lžíce mi pošeptaly poslední cink-cink, řach. Pak jsem uslyšel Ťopův zlostný hlas: „Když nejsi normální, pověs si na krk ceduli.“ V kuchyni se objevila Jája. „Co je to za pekelný rámus?“ „Našemu synkovi přeskočilo.“

 

Lukáš Holeček
nekultura.cz

Literární Rain Man z Hamburku (PhDr. Zdeněk Jančařík)

Překládat román, jehož autorem je člověk, který trpí Aspergerovým syndromem (jedna z lehčích forem autismu), je oříšek. Překládat dílo hamburského, dnes renomovaného spisovatele a filmového scénáristy Axela Braunse nazvané Pestrostíni a netopýři byla ale kromě dřiny také zábava, protože autor je nesmírně vtipný a originální. „Pestrostíni“ jsou hodní „mimozemšťané“, tedy lidé ze světa, kterému autista nerozumí, „netopýři“ jsou ti méně hodní, nebo přímo zlí. Autistům se posmívají, mají je za blázny a blázny si z nich tropí, nebo je rovnou šikanují a pronásledují. Jde o první autorův román a psal na něm rovných patnáct let. Originální je už začátek, který je dobrým úvodem k vyprávění o dětství a mládí člověka „z jiného světa“. „Úterý, kdy jsem se narodil, byl výjimečný den, a to nejen pro mě, rodiče a bratra, nejen pro Eimsbüttel nebo Hamburk – byl to výjimečný den pro všechny lidi. Důvod je zřejmý i méně zřejmý: byl to sto osmdesátý třetí den roku 1963. Svým významem se však sto osmdesátý třetí den roku blíží Novému roku nebo Silvestru. Je mi divné, že je tato skutečnost známa tak málo lidem. Sto osmdesátý třetí den je uprostřed roku. Proč mají začátek a konec roku název? Proč střed roku žádný název nemá? Jsou otázky snadné a těžké. Na některé se dá odpovědět rychle, jiné vyžadují o něco více času. Pro mou rodinu má 2. červenec ještě jiný význam: třicet devět dní před ním má narozeniny můj bratr, třicet devět dní po něm moje matky. Tato mimořádná náhoda mě velmi těší.“

Autismus poprvé popsal americký psychiatr Leo Kanner roku 1943, o rok později rakouský psychiatr Hans Asperger. Oba vylíčili typické projevy skupiny svých pacientů, kteří se lišili od ostatních pacientů osamělostí, izolovaností od sociálního okolí, preferováním samoty, upřednostňováním aktivit, k nimž nepotřebovali mezilidskou komunikaci, zaujetím pro opakované činnosti, které mají nutkavou podobu. Část pacientů vůbec nemluvila, ti, kteří mluvili, často opakovali zaslechnutá slova, celé věty a dlouhé slovní projevy, které slyšeli od druhých lidí. Někteří měli velké problémy s přijímání změn a s přizpůsobováním se.

Axel Brauns popsal s mimořádnou jazykovou dokonalostí svůj svět, o němž by nemohl napsat nikdo jiný. Tímž, že se musel jazykově probudit už v poměrně raném věku (jeho táta vytvářel pro časopisecké redakce křížovky a Axel ho po jeho smrti nahradil, a tím zachránil maminku před zhroucením), pochopil brzy význam jazyka. Dokonce se mu později podařilo vystudovat. Při klopotném překládání některých úryvků jsem přemýšlel, co hnalo autora tohoto díla k tak nezměrné práci, a pochopil jsem, že pro člověka s autismem je moc důležité nalézt „svou parketu“, „svůj smysl“, který by ho začlenil do okolního světa. Pro Axela to bylo spisovatelství – už zhruba v patnácti se rozhodl, že se stane spisovatelem, dokonce kvůli tomu zanechal vysokou školu. Vzal si prostě do hlavy, že bude vydávat knihy, protože se to podařilo jedné jeho spolužačce. Jeho buldočí zakousnutí do řemesla přineslo dobré plody. Jeho spisovatelství se sice velmi liší od psaní lidí, pro které je práce se slovy snadná, na druhou stranu mám dojem, že tak, jako je napsán tento román, se možná v budoucnu budou psát knihy: brilantním jazykem se budou popisovat malé, pointované výseče autorových zážitků, pocitů a příběhů. Každá kapitola, každý odstavec jsou malým literárním skvostem, který lze číst sám o sobě. Axel Brauns je fenomén – a stojí za to jeho knihu číst.

PhDr. Zdeněk Jančařík, překladatel knihy Pestrostíni a netopýři a šéfredaktor nakladatelství Portál