Kniha měsíce 2016-12Potěšení pro dušiE-kniha jako dárekSoutěž
Pithart Petr - Ptám se, tedy jsem

Pithart Petr - Ptám se, tedy jsem

Vaše cena s DPH
259 Kč 233 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Rozhovory
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-786-2
Počet stran / vazba
280 / Pevná
Rok vydání
2010
Kód
14103601
EAN
9788073677862
Obálka v tiskové kvalitě


Knižní rozhovor mapuje v osobě svého protagonisty životní příběh a myšlení jedné z významných postav generace, která přišla na svět během druhé světové války a osobnostně dozrávala v letech šedesátých. Levicové ladění, které si Petr Pithart odnesl z domova, přispělo jen částečně k jeho komunistické epizodě (1960 – 1968), za niž následovalo vystřízlivění. Své zkušenosti ze dvou historických mezníků, které se odrazily na politické realitě této země a morálním profilu národa (1968 a 1989), popsal už v knihách Osmašedesátý (1978) a Devětaosmdesátý (2009). V tomto knižním rozhovoru je však tón ještě osobnější a důvěrnější.
Petr Pithart (1941) vstoupil do veřejného života jako publicista, především jako redaktor Literárních novin. V roce 1969 byl pro své názory vyhozen z Právnické fakulty UK. Byl mezi prvními signatáři Charty 77. Od 14. 12. 1989 byl představitelem OF po Václavu Havlovi, posléze předsedou české vlády (1990 - 1992) a po dvě funkční období také předsedou Senátu ČR (1996 - 1998, 2000 - 2004).
Martin T. Zikmund (1966) je evangelickým farářem v Libici nad Cidlinou a zároveň zahraničním redaktorem Katolického týdeníku a redaktorem Perspektiv.

Pithart Petr - Ptám se, tedy jsem
Pithart Petr - Ptám se, tedy jsem
Pithart Petr - Ptám se, tedy jsem
Pithart Petr - Ptám se, tedy jsem
Pithart Petr - Ptám se, tedy jsem


Zrkadlo Petra Pitharta - rec. Ľ. Bechný
Petr PITHART – Martin T. ZIKMUND Ptám se, tedy jsem - rec. J. Kalous

Petr Pithart patří bezesporu k významným osobnostem současné české politiky. V knize rozhovorů, které s ním vedl evangelický kněz a redaktor Martin T. Zikmund, bilancuje, detailněji vysvětluje své postoje a názory, ref lektuje a výstižně, s osobitým nadhledem, glosuje společenské dění.

  Nevyhýbá se přitom žádné kontroverzní otázce. Forma dialogu Pithartovi umožňuje nejen osvětlit motivaci svých politických rozhodnutí, ale navádí ho také k momentům a dějům, se kterými je dnes tento politik spjatý a ve kterých i třeba neoprávněně přežívá zjednodušující hodnocení jeho role. Realita a informace, na jejichž základě se často v osobním i politickém životě rozhodoval, však byly daleko složitější a představovaly pro něj samotného komplexnější a dlouhodobější záležitosti.

  Pithart v knize otevřeně hovoří o svém dětství, o rodičích (o otci – členu komunistické strany), o ideálech, které ho jako mladíka oslovovaly a které ho dovedly ke studiu práv i k jistým uměleckým ambicím. Vzpomíná, jak neuvěřitelně a uměle na něj působily politické procesy s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským. Přesto se rozhodl v roce 1960 vstoupit do KSČ; v knize objasňuje své motivy a ideály, které samozřejmě vycházely z rodinného prostředí, z jistých sympatií k představitelům liberálního proudu uvnitř komunistické strany na začátku 60. let a posléze ze ztotožnění s představou možnosti reformovat komunistický režim. Vystřízlivění s sebou př inesla okupace Československa v srpnu 1968, postupné opouštění reformního programu a nastupující normalizace. Petr Pithart se tehdy rozhodl pro odchod z KSČ. Na jasně položenou otázku, zda se za své členství v KSČ stydí, odpovídá, že pocit studu je výsostně osobní prožitek a že komunistickou stranu nikdy nevyužíval ve svůj jinak neoprávněný prospěch.

  Tázaný otevírá také svůj profesní život odborného asistenta na katedře státu a práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Připomíná tvůrčí atmosféru v Literárních listech (později Listech) a vysvětluje své působení v Mlynářově proreformním týmu. Pozastavuje se nejen u hodnocení Zdeňka Mlynáře či Alexandra Dubčeka, ale popisuje také své dojmy ze setkání s Gustávem Husákem, který na něj v roce 1968 působil jako mimořádně cílevědomý politik. Hovoří o svých zážitcích z cesty do Izraele, o svém studijním pobytu v Oxfordu, o zvažování možnosti emigra ce (v rozhovoru říká, že by se vrátil v každém případě). Návrat do Československa však pro něj znamenal odchod z akademického prostředí a nástup do dělnické profese. Přesto se Pithart významně angažoval v disidentském hnutí, podílel se na pašování a distribuci exilové literatury.

  Z tohoto hlediska bylo jeho zapojení do Charty 77 logickým krokem a pokračováním předchozí činnosti. Pithart nabízí svůj pohled na aktivity Charty 77 a vysvětluje například své tehdejší odmítání Bendovy „paralelní polis“ jako pokusu o vytváření „lepšího“ světa. Pithart se tenkrát prezentoval voláním po větší političnosti, otevřenosti a srozumitelnosti Charty 77. I dnes poukazuje na evidentní názorové rozdíly uvnitř Charty 77, ale také na atmosféru debat a tvůrčích setkání. Právě v takové atmosféře postupně vznikala kolektivní refl exe Češi v dějinách nové doby (1848–1939), kterou spolu s ním napsali Petr Příhoda a Milan Otáhal (Podiven). V této době se rovněž více zabýval osobou T. G. Masaryka, Emanuela Rádla, Josefa Pekaře nebo Ferdinanda Peroutky. Důležitým a přínosným aspektem, na který Petr Pithart správně upozorňuje, je fenomén Karla Čapka a jeho pátečníků. Jde totiž o stále aktuální formu refl exe uvnitř fungující demokratické společnosti.

  Další část rozhovoru zavádí čtenáře do mimořádně dynamického roku 1989. Pithart zde nabízí vlastní pohled na zlomové okamžiky pádu komunistického režimu v ČSSR i na konstituování nových společenských a pol it ických struktur. Hovoří o vzniku Občanského fóra a atmosféře, která ho provázela, zmiňuje mediální střety s komunistickými prominenty i nové naděje pro sebe i celou společnost, které již vnímal z pozice vysokého představitele Občanského fóra. Popisuje jednání uvnitř OF, debatu o obsazení federálního premiéra a dovršení sametové revoluce, tedy zvolení Václava Havla prezidentem na konci prosince 1989.

  V knize nemůže scházet ani část věnovaná období, kdy Petr Pithart zastával funkci českého premiéra v rámci československé federace. Jedná se o etapu, kdy se OF postupně štěpilo, kdy narůstaly spory ohledně podoby ekonomické transformace a vedla se složitá jednání se slovenskými politiky o úpravě fungování společného státu. Pithart do všech naznačených rovin vstoupil s vlastní vizí a koncepcí. Nyní zde na větším prostoru vysvětluje své vnímání a chápání tehdejších společenských problémů. Zároveň je podle mého názoru důležité poznamenat v této souvislosti, že na rozdíl od komunistické normalizace se dění po listopadu 1989 výrazně zdynamizovalo a zmedializovalo. Vynořily se také nové problémy, například spor o využitelnost některých komunistických odborníků (např. spor o brněnského primátora Josefa Pernicu, otázka členství některých ministrů v KSČ apod.) nebo lustrační zákon. Pithart se k němu vrací a říká: Kdo má co tajit, je nebezpečný. […] Když se potom účinnost lustračního zákona několikrát prodlužovala, vždycky jsem hlasoval pro.

  V červnu 1992 přišla drtivá volební porážka Občanského hnutí. Petr Pithart proto opustil premiérskou funkci. Byl to pro něho nepříjemný a nečekaný direkt. Vrátil se k práci v aka demickém prostředí. V listopadu 1996 se znovu zapojil do politiky, když byl za KDU–ČSL zvolen do Senátu Parlamentu České republiky. V letech 1996–1998 a 2000–2004 zastával funkci jeho předsedy. Dodnes je jednou z nejvýraznějších tváří Senátu.

  V kontextu Pithartova stabilního zájmu o dodržování lidských práv ve světě vyniká rok 2001, kdy dokázal ve složité vyjednávací pozici „osvobodit“ na Kubě zadrženého Ivana Pilipa a Jana Bubeníka. Vyslovuje se také ke komunistickému režimu v Číně a k Evropské unii a politice USA v dnešním postmoderním světě. V závěru knihy se Petr Pithart vyjadřuje ke své rodině, dětem a blízkým přátelům a zamýšlí se i nad rolí křesťanské tradice v české historii a politice.

  Titul Ptám se, tedy jsem přesně vystihuje samotnou podstatu zajímavě koncipovaného rozhovoru. Dáte-li tento skvěle vedený dialog do kontextu s dalšími Pithartovými studiemi a pracemi (např. Obrana politiky, Osmašedesátý, Devětaosmdesátý, Češi v dějinách nové doby ad.), vznikne komplexní a mimořádně fi lozofi cky pojatý a přínosný pohled na řadu výrazných dějinných událostí československé a české politiky v průběhu 20. a na počátku 21. století.

 

Jan Kalous

Zdroj: paměť a dějiny č. 2011/02

Martin T. Zikmund: Petr Pithart - Ptám se, tedy jsem - rec. J. Vaníček

Evangelický farář Martin T. Zikmund vedl déle než rok rozhovor s Petrem Pithartem – výsledkem je knižní dialog, v němž se autoři vracejí ke stěžejním momentům Pithartovy politické kariéry, k osobním zážitkům nebo vzpomínkám na významné intelektuály 20. století.

Nakladatelství Portál vydalo knižní rozhovor Martina T. Zikmunda se senátorem a autorem několika knih Petrem Pithartem. V rozsáhlém dialogu, který probíhal déle než rok, se Pithart vrací k nejdůležitějším okamžikům života v politice nebo ve společnosti intelektuálů. Vzpomíná na kolegy, učitele či přátele, kteří jej zásadně ovlivnili, a znovu se vrací k tématu, jež je pro něj jako historizujícího politika klíčové: k dějinám jako rezervoáru osobní i národní paměti.

Rozhovor nazvaný Ptám se, tedy jsem je na rozdíl od jiných Pithartových knižních prací – Osmašedesátý (1978), Devětaosmdesátý (2009) – veden v poněkud osobnějším tónu; oba autoři se snaží velmi jemně balancovat na hraně veřejného a osobního. Pohled, který se otevírá například do dějů předcházejících Klausovu ekonomickou transformaci v první polovině devadesátých let, je nejen zpětnou reflexí někdejších politických tahanic, ale i souborem osobních příhod a mnohdy nonkonformních názorů.

Nad rozhovorem vyvstává ještě jedno velké téma, které – zdá se – z dnešního uvažování politiků zcela vymizelo: totiž nutkavá potřeba zapojit konkrétní politické rozhodnutí do širšího kontextu; v Pithartově případě založeného na studiu dějin nebo třeba na zcela osobitém výkladu smyslu evropského prostoru. V protikladu k dnešní politické elitě, holedbající se leda tak manažerskými schopnostmi, se Petr Pithart prezentuje jako politik poněkud hlubšího intelektuálního vhledu do řady společenských nebo i ekonomických problémů.

Jakub Vaníček
Zdroj:
www.denikreferendum.cz

Nepředvídatelná přítomnost - rec. J. Kašper

Zpověd Petra Pitharta z pera evangelického zpovědníka.

„Nepředvídatelná přítomnost“ je to, co Petra Pitharta, dnes místopředsedu senátu ČR, nesmírně zajímá. V důsledku toho se vrací k „nezvládnuté minulosti“, kterou prožil na vlastní kůži. V rozhovoru s Martinem T. Zikmundem tak vznikla knížka (Petr Pithart-Martin T. Zikmund: „Ptám se, tedy jsem“, Portál 2010, 278 stran), v níž se tento evangelický farář stává jeho „zpovědníkem“.

 Poznáváme zde, co Pitharta od dětství formovalo. Vyjadřuje se poutavě i v obsáhlejších líčeních, zaujme i zdánlivými detaily, potěší osvěžujícími perličkami. Zprvu na sebe hledí pomalu jak na dítě „retardované“ vězněním otce za protektorátu v Dachau, posléze jeho prominentní kariérou diplomata a v důsledku toho nehostinným, pražským internátem. Rodiče žili převážně v Bělehradě a ve Francii. Připomenut je záblesk šťastných dětských chvil u prarodičů v Luhačovicích, jinak se zpovídaný cítí být původem jaksi „odnikud“. Celkem přirozeně se jako nadaný student práv stylizuje do polohy rozevlátého básníka a je vtažen, snad i načínajícím kvasem oblevy, vstříc šedesátým letům, do komunistické strany.

Bod zvratu je popsán v kapitole „Provalila se ke mně svoboda“. Posléze i deziluze z politických poměrů, netoliko okupace vedla Pitharta k tomu, že společně s Pavlem Rychetským vystoupili z KSČ. Následně byl z partaje vyškrtnut, posléze vyloučen. A vše dovršeno podpisem Charty 77. Vyléčen z dubčekismu, přeci jen snad podléhal iluzi, že „kdyby se Dubček a spol. postavili vzdorem, miliony by šli za nimi“. Nešly by; můžeme se zde ovšem přít o „kdyby“. Prozřel snad jediný interbrigadista František Kriegel, zástupce Lidových milicí z roku 1948, oceněný za tuto úlohu Řádem rudé hvězdy a Řádem práce, poradce Fidela Castra z 60. let. Není náhodné, že právě Jeho pokání bylo pozdní a účinné, když jako vlastenec nepodepsal Moskevský protokol a naopak podepsal Chartu 77. Idealizací osmašedesátého roku je ovšem Pithartova these, že „Osmašedesátému nechyběly ideje, přebývalo v něm nadějí, ale chyběla mu poslední věrohodnost“. To poslední je určitě správně. Nadějí jsme se naivně chápali. Ideje, vzešlé od komunistů, kteří nemohli popřít sami sebe, scházely. Od bolševismu, coby zrůdnosti, se veřejně neodvážil distancovat nikdo z nich. Nakonec i potřebu obnovit klasickou sociální demokracii vyslovila jen hrstka lidí.

Logicky třetím obdobím, jemuž je výrazně věnována pozornost, je ono popřevratové. Všechna čest Petru Pithartovi, že důsledně odmítá o něm hovořit jako o revolučním. Zde čtenář najde dlouhou řadu událostí a postojů z první ruky, jež nebyly dosud publikovány, nebo již zapadly. Do popředí vystupuje Pithart jako politik snad málo ambiciózní, který vstoupí do otevřených příležitostí, ať už v čele Občanského fóra, nebo předsedy české vlády, který se bránil krajním trendům, zvl. tzv. „druhé revoluci“. Schopný ustoupit za nové situace a znovu se angažovat, kde třeba. Pouhý výčet zajímavých komentovaných témat a událostí, namnoze dosud aktuálních i žhavých (i atraktivních: návštěva u Fidela!), také vztah ke křesťanství, by přesáhl rozsah této statě. Jde spíše o pozvání k četbě, která stojí zato a rozhodně zaujme. Ptát se můžeme spíše, co snad schází. Určitě chybí podivná akce prezidenta Havla, který ostentativně odmítal nahlížet do materiálů spolupracovníků STB a těsně před volbami torpédoval rozporuplnou postavu Josefa Bartončíka. O novodobé historii Lidové strany mnoho nenajdeme. Petr Pithart je přitom následovníkem Josefa Luxe, sám jím byv vyzván, nakonec vstoupil do KDU-ČSL a v knize mu vzdává hold. Obdržel-li Petr Pithart Cenu Františka Kriegela "Za občanskou statečnost" z roku 1991, udělenou Nadací Charty 77 za postoje při dělení Československa a za protikorupční jednání, zajímalo by nás určitě více právě o protikorupčním jednání, v němž sám excelentně obstál, ač odsouzen nebyl nikdo a věc je podnes nanejvýš naléhavá. Zřejmě v nutném zúžení knihy nebyly kladeny otázky směrem k manželce a dětem. Určitě však stálo zato zařadit jmenný rejstřík pro snadnější orientaci v textu a vracení se k němu. Od věci by nebylo ani ilustrovat témata, či období, dosud nepublikovanými fotografiemi. Bezesporu však čtenáře přidrží při knize pouhá slova, evokovaná partnerem v rozhovoru Martinem T. Zikmundem a podaná skromným, leč zásadovým senátorem Petrem Pithartem.

Jan Kašper
Zdroj: www.chrisnet.cz

Petr Pithart a česká politika - rec. K. Hvížďala
(recenze politikovy duše)
Ptám se, tedy jsem, tak se jmenuje nová kniha-rozhovor politika, právníka a historika Petra Pitharta, s kterým hovořil o patnáct let mladší evangelický farář Martin T. Zikmund. Ten, kdo zná Pithartovy knihy Osmašedesátý z roku 1978, esej s názvem Češi v dějinách nové doby, kterou napsal společně s psychologem Petrem Příhodou a historikem Milanem Otáhalem za normalizace, vyšla v roce 1991 a Devětaosmdesátý z roku 2009, ví, jakou cestu autor důsledně celý život sleduje. A hlavně jak diferencovaně a neideologicky o osudu národů, které žily a žijí na území Čech, Moravy, ale i Slovenska, přemýšlí. Jeho komplikované přemítání nad událostmi, které formovaly občany této země, se zcela zásadně odlišuje od současného stranického a účelového blemblem jazyka našich politiků, jak tato kniha stvrzuje. Proto působí jak z jiného světa a jiné doby, ale to je zároveň její velká přednost: nutí k přemýšlení, vykolejuje nás ze stereotypů. Je ale zároveň zřejmě reakcí na Pithartovo osmileté angažmá v komunistické straně v letech 1960 až 1968. Tato zkušenost mu asi už nikdy nedovolila, aby se poddal nějaké ideologii a zneužíval levně jazyk a fakta jen k tomu, aby se prosadil v politice. Je paradoxní, že právě toto angažmá, z kterého se Petr Pithart dokázal poučit, je mu často vyčítáno, a to dokonce těmi, kteří dělají velmi podobnou chybu již mnohem delší dobu, jen ve službách jiných ideologií. Bohužel tento způsob existence, který vyžaduje od člověka velké soustředění, z něj činí introverta, který není schopen kolem sebe soustředit následovníky, natož vytvořit novou politickou sílu, která by výrazněji byla schopná zasáhnout do konkrétní politiky. Pragmatický politik zřejmě nesmí dávat najevo, že o svých rozhodnutích tolik pochybuje, jak to celou dobu činí Petr Pithart. Asi i kvůli těmto pochybnostem ani v roce 1989 nešel instinktivně hned do Občanského fóra, byl příliš slušný na to, aby vešel někam, kam nebyl pozván, a zároveň i tehdy byl velmi kritický a předvídavý, když studentům Husovy teologické fakulty, kde byl knihovníkem, říkal: "Připravte se na to, že hlava nás bude bolet z nás samotných, nikoliv z nich, z dnešních mocipánů." To, jak myslí, se konec konců ukázalo již v disentu, kdy Petr Pithart podobně kriticky vystupoval třeba proti filozofii Václava Bendy, který přišel s termínem tzv. paralelní polis. V této teorii viděl Pithart jen trochu pokleslý program udělat si nějaký lepší svět paralelně vedle toho normalizačního, který museli žít normální lidé. Proto se snažil upozornit na tzv. "dizirizika." I tehdy ovšem se svými obavami narazil. Politický provoz vždycky pracuje se zjednodušeninami, s tím se nedá nic dělat, protože je určen mase, ale veřejný prostor zároveň potřebuje pěstovat jistou rovnováhu mezi těmi, kteří poukazují na možná nebezpečí a těmi, co provádějí konkrétní politiku. Vztah těch, kdo politiku provozují, k těm, co ji kriticky analyzují, je měřítkem politické kultury země: jsou-li kritici považováni za nepřátele, zrádce či škůdce, nemá právo takové společenství hovořit o tom, že je demokratické. A ignoruje-li je, jako třeba ignorovaly za první republiky elity Emanuela Rádla, o němž Petr Pithart v knize rovněž hovoří a který je mu v ledasčems podobný, je to zřejmě symptom ještě nedospělé politiky, i když u některých vrcholných politiků první republiky spatřuje Petr Pithart větší noblesu a velkorysost. Nejsem si ale v tomto případě jistý, jestli to není iluze, která u naší generace - jsme s Petrem Pithartem stejně staří - nevyplývá z nostalgie po první republice našich rodičů, která nás do jisté míry asi zasáhla. Ale pravdu asi má v tom, že tehdy bylo mezi elitami více lidí, kteří necítili své angažmá jako poslání, ale spíše jako odpovědnost k pravdě o celku našich dějin.
Protože tato kniha je mnohem subjektivnější než předešlé a její tón je místy až velmi důvěrný, zmíněný sebekritický osobnostní rys Petra Pithart je zřetelněji cítit. A je to dáno i tím, co autor přiznává, že ho zajímá hlavně to nedávno minulé, bolavé, sporné, víc než "nepředvídatelná" přítomnost, protože je to právě nezvládnutá minulost, co onu nepředvídatelnou přítomnost a budoucnost předurčuje. A my můžeme bohužel dodat, že za to může právě přemíra ideologizace současného politického provozu, která politikům dovoluje, aby z nezvládnuté minulosti vytloukali levně politický kapitál, a tím drásali staré rány, místo aby se je pochopením snažili zacelit a vytvořili prostor pro skutečnou politiku. Pithartova kniha je proto mimo jiné velice tvrdou, i když velmi kultivovanou kritikou současného politického provozu.
Protože není v možnostech rozhlasové recenze se zabývat všemi aspekty knihy, která mapuje celý život Petra Pitharta a tedy bezmála sedmdesát let naší republiky a jeho způsob přemítání o dějinách a politice jako řádném řemesle, zaměřím se jen na tři aspekty, které považuji v dnešní době za velmi důležité.
Za prvé je to vztah k Tomáši Garrigue Masarykovi. Petr Pithart v rozhovoru s kolegou Zikmundem připomíná, jak profesor Masaryk po hilsneriádě, kdy se k němu nejen tisk, ale i studenti chovali víc než hnusně, protože podobně jako v případě rukopisů se postavil proti pohodlným lžím, pomýšlel na odchod do Ameriky. Jeho žena, Američanka, která byla pevnější ve víře, byla unitářka, ho ale přesvědčila, aby zůstal. Tomáš Garrigue Masaryk byl podle Petra Pitharta solitér či dokonce vyvrhel, abych ho citoval přesně, ale po osamostatnění vstoupil do země jako vítěz na bílém koni a jeho proměna byla tak rychlá a těžko stravitelná, že ze složitého a nepohodlného profesora jsme si udělali rychle tatíčka, kterého jsme adorovali, ale právě proto doposud nepochopili.
Za druhé, za nejdůležitější, co Petr Pithart učinil za revolučních dnů, považuje projev z konce ledna 1990, který byl tehdy známý pod jménem: Slyšel jsem trávu růst. V tomto projevu, odvysílala ho televize, autor upozornil na to, že mezi některými lidmi v Občanském fóru, ale i na Slovensku v hnutí Verejnost proti násiliu vznikaly obavy z toho, aby snahy některých občanských fór, jejichž legitimita se odvozovala jen z plných náměstí a která se zaměřovala na vyhotovování seznamů lidí, kteří měli opustit své funkce, se nepodobala kruté činnosti tzv. akčních výborů Národní fronty z února 1948. Pithart píše: "Moje slova, naplněná obavami ze svévole mstitelů, byla asi tím nejdůležitějším, co se může za těch dvacet let se mnou spojovat."
Za třetí, hned po volbách v roce 1992, které Občanské hnutí prohrálo, napsal Petr Pithar článek, z něhož vyplývalo, že v těchto volbách vlastně vyhráli ekonomové nad právníky, což byla opět přesná diagnóza. Zároveň to ale bylo zřejmě hlavní neštěstí prvních let transformace, protože tehdy se ignorovalo právo a tím pádem se ignorovala i důkladná právní regulace vůbec. Zjednodušeně řečeno vládlo přesvědčení, že kdyby se zhaslo a státní majetek se nechal rozkrást, neviditelná ruka trhu za nás vše vyřeší. Zcela se zapomnělo na to, že v prosperujících kapitalistických zemích protestantského světa fungoval dříve než volný trh nezávislý soudce. Podle autora v tomto bodě selhal i Západ, který do střední Evropy převáděl zkušenosti z autoritářských režimů, které se transformovaly na demokratické, kde ale - na rozdíl od nás - nebylo nikdy zrušeno tržní hospodářství, soukromé vlastnictví a obchodní zákoníky a obchodní soudy.
Tři příklady, které jsem ze skoro třísetstránkové knihy Petra Pitharta vybral, ukazují na tři důležité momenty posledních dvaceti let, jejichž důsledky pociťujeme bolestivě dodneška: Doposud jsme důkladně nepromysleli minulost, takže ji jen zneužíváme (Pithartovi vyčítali, že má velké zpětné zrcátko). Nejsme ochotní myslet moc dopředu, nepředvídáme důsledky svých kroků (Pithartovi vyčítali, že byl příliš kritický k disentu a posléze, že zastavil revoluci). A ignorovali jsme důkladné právní prostředí (Pithartovi vyčítali, že nerozumí ekonomice, ač nefungující a málo nezávislá justice je snad největší problém současnosti). Přesto se autor svou knihou nedomáhá uznání, jen nám tiše připomíná, že děláme stejné či velice podobné chyby. A pokud se z nich nepoučíme, budeme stále jen hartusit a brblat a chovat se jako postavy Antona Pavloviče Čechova, které jsou, jak Petr Pithart píše, plné mučivých otázek jeho nešťastných hrdinů, kteří na ně ale nemají nikdy žádnou odpověď. Petr Pithart nám na rozdíl od Čechova několik odpovědí na základní otázky alespoň naznačuje. A možná, že i to je hodně a měli bychom být i za to vděční, protože naše demokracie je příliš mladá a už jeho západní způsob tázání (protestantismus je permanentní sebekritika, jak připomíná) nás začíná začleňovat zpět do Evropy, z které jsme byli uneseni, jak v osmdesátých letech napsal Milan Kundera.

Karel Hvížďala
Zdroj: Český rozhlas 6 http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/

P.Pithart, M.T. Zikmund: Ptám se, tedy jsem - rec. J. Paulus

Když vloni k výročí Sametové revoluce vyšla Petru Pithartovi vzpomínková kniha Devětaosmdesátý, vzbudila velkou pozornost. Šlo totiž nejen o svědectví přímého aktéra „revolučního dění“, ale o jednu vůbec z nejlepších reflexí předlistopadových let a prvních měsíců svobody. Po roce míří na knižní pulty nová Pithartova kniha Ptám se, tedy jsem a slibuje neméně zajímavé čtení.

   Jedná se o knižní rozhovor, který s ním vedl redaktor KT Martin T. Zikmund a který mapuje celý Pithartův dosavadní život. K iniciačním zážitkům jeho dětství patří určitě i květnové dny 1945, kdy se u nich doma koupal v neckách velitel tankistů, sovětských osvoboditelů. Není proto příliš divu, že dětství v dělnickém Kladně plus domácí výrazně levicové prostředí nakonec mladého studenta práv nasměrovala do řad KSČ. Petr Pithart tuto svou životní epizodu vysvětluje bez snahy ji omlouvat. „To se dá těžko omluvit,“ říká v kontextu s tím, co se v zemi dělo. Současně je mu ale jasné, „že člověk by měl jít svým minulým selháním či kiksům vstříc, potkávat se s nimi znovu a znovu“. A tedy nebát se o nich i mluvit.

   Kniha se však netýká jen vzpomínání (a je vskutku na co: na pašování zakázané literatury, na život v Chartě 77, na vstup do „revolučního dění“ v listopadu 1989 a na jeho hlavní aktéry, na setkání s papežem Janem Pavlem II. atd.), ale je opět především pokusem o kritickou reflexi. Zejména polistopadového vývoje, na němž se Pithart v prvních letech významně podílel coby předseda české vlády – než ho v roce 1992 čekal politický pád (jeho OH se nedostalo do parlamentu). Zpět do světa politiky ho dostal až Josef Lux, který mu po letech nabídl místo senátního kandidáta za KDU-ČSL. Jenže ta politická „mrtvá léta“ mezi tím pokládá Pithart za nejužitečnější. Právě během nich patrně zrál jeho sebezpytný pohled, který mu dnes dovoluje i o nedávných událostech psát bez zbytečných emocí, ukřivděnosti, zatrpklosti či škodolibé ironie. A protože se tímto vším nevysiluje, zbývá mu místo i pro humorné historky na vlastní účet – třeba o tom, jak málem ztratil klíč od korunovačních klenotů.

   Pithart umí přemýšlet o politice jako málokdo – což ho na druhé straně možná diskvalifikuje, aby byl dobrým politickým vůdcem s jednoduchým tahem na branku. Jeho kniha je však užitečná i pro přemýšlení o našem češství. Původně se totiž měla jmenovat „O duši národa“, neboť leitmotivem celého knižního rozhovoru je Pithartova zcela zřetelná starost o to, jací jsme – jako národ. Svět politiky je už jen zviditelněním, jistým otiskem toho, co je skryté pod povrchem; co je v nás Češích a Češkách uhnízděno a často neviděno, zamlčováno, zamlžováno i hýčkáno. Možná proto kdysi Petr Pithart vzbudil tolik emocí svým výrokem, že „slyší trávu růst“. Dnes už si jen málokdo vybaví, co tím chtěl tehdy říct, ale pocitově má to úsloví spojené s něčím negativním. Neboť ta tráva bohužel často také vyrostla – ať už to byla naše narychlo nalezená„revoluční bojovnost“ či naivní víra ve „slepou ruku trhu“.

   V závěru knihy pak Pithart polemizuje s Kunderovou větou ze Žertu: „Všechno bude zapomenuto a nic nebude odčiněno.“ Vůči tomuto životnímu postoji marnosti, který Kundera tak esteticky přitažlivě vyjádřil, staví Pithart věčnost s instancí Posledního soudu, kdy každý náš čin bude jednou vážen, dokonce i jeho pohnutky. „Nedělej si naději, že něco úspěšně zalžeš, že ti nikdo neviděl do hlavy…“ Ale nejen kvůli tomu je dobré pečovat o duševní hygienu už tady na zemi. „Jde o to, aby člověk neztratil schopnost stydět se. Když se člověk stydí, dozvídá se o sobě vůbec nejvíce.“

JAN PAULAS
Zdroj: Katolický týdeník č. 49/2010

ZIKMUND, M.T. Petr Pithart: Ptám se, tedy jsem - rec. E. Kohák

S klapkou na levém oku

PUTNA, M.C. Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. Praha, Knihovna Václava Havla, 2011. 384 stran. ISBN 978-80-84790-07-5

ZIKMUND, M.T. Petr Pithart: Ptám se, tedy jsem. Praha, Portál, 2010. Praha, Portál, 2010. 280 stran. ISBN 978-80-7367-786-2

Proč padly naše sametové naděje tak rychle za oběť rvavému mafiánskému kapitalismu? Politologové tento případ dávno odložili. Leč kdesi v tichu duše se vzpomínka táže poněkud jinak. Proč jsme dnes tím, čím jsme? Proč nejsme tím, čím jsme tak usilovně chtěli být?

Bylo to tehdy zcela výjimečné období. Snad poprvé od dob obrození vytlačil nástup lidí čistých a ryzích naše politické dinosaury. Byli to lidé masarykovští, kteří čestně prošli zkouškou dvaceti let zvůle vlády i nevole lhostejné veřejnosti, lidé od vyděděnců a ztroskotanců až po brontosauří mláďata. Ve svém snění měli tehdy širokou veřejnou podporu. Proč se naše sametové naděje tak rychle rozdrolily pod náporem primitivně tržní ideologie 19. století?

V minulém roce vydali svá svědectví dva z kdysi nejzářnějších světlonošů tehdejších dob. Václav Havel tu promlouvá ústy kdysi mladého účastníka disentu, nadaného katolického badatele a spisovatele Martina C. Putny, později ředitele Knihovny Václava Havla. Petr Pithart promluvil vlastními slovy v rozsáhlém vzpomínkovém rozhovoru s jedním z redaktorů Katolického týdeníku, evangelickým farářem Martinem T. Zikmundem. Výsledkem jsou dvě zasvěcené a čtenářsky poutavé knihy, svědectví dvou mimořádných činitelů dob sametových.

Putnova „havlokniha“, Václav Havel: Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století, září v šedi nevalné „havlovské“ literatury jako démant v hlušině. Putna sleduje svůj vyzkoušený přístup. Nepíše kult ani anti-kult osobnosti. Zkoumá životní situace, které Havla oslovovaly a na které on odpovídal. Je to, jako by sestavoval skládanku, v níž se vynoří obrysy příběhu označeného jménem Václav Havel.

Je to přístup badatelsky náročný a čtenářsky bohatý. Putna načrtává nejprve prvorepublikové pozadí – spiritismus patriarchy Vácslava Havla, masarykovský humanistický demokratismus otce Václava M. Havla a bohémství strýce Miloše Havla. Nepíše o Václavu Havlovi, přesto čtenář rozeznává rysy Havlova pozdějšího příběhu. Mladý člověk by v tomto prostředí zcela přirozeně vyrůstal jako veřejně činný masarykovský humanista s ozvuky obrozeneckého vlastenectví – a s dotekem bohémství z údobí jeseně mocnářství a jara republiky.

Ovšem realita padesátých let vylučovala zapojení do věcí veřejných. Václav Havel vyrůstal jako syn svého rodu, avšak musel si vytvořit básnicky laděnou alternativní realitu v kruhu svých přátel. Jeho „Šestatřicátníci“ představovali zárodek toho, co Václav Benda mnohem později nazval paralelní polis, mikroprostor osobní svobody. Když však následující desetiletí otevřelo možnosti demokratizujícího socialismu, Havel je plně využil jako dramatik a myslitel. V Josefu Šafaříkovi, rebelu proti všem systémům, našel filosofického učitele. Postupně v prostředí herců, básníků a intelektuálů jako by klíčilo jak myslitelské sémě Havlova otce, tak bohémské sémě jeho strýce Miloše.

V tom všem Havel zůstal v jádře humanistický demokrat v masarykovské tradici, jednoznačný kritik autoritářských praktik tehdejšího režimu, ne však jeho zarputilý odpůrce. Nepotřeboval se vymezovat vůči komunismu. Měl svou jasnou hvězdu humanistické demokracie, ke které mířil po celá šedesátá léta – ostatně jako jeho pozdější filosofický guru, Jan Patočka, který tehdy psal své masarykovské vyznání socialistického demokrata, O smysl dneška.

Změnil se Václav Havel po sovětském vpádu? Putna dokládá a zdůrazňuje, že Havel si zachovává svoji demokratickou totožnost ve všech peripetiích života. Charta, jak ji chápal Havel – ač i Patočka – nebyla dogmatickým „anti“-vystoupením. Byla volným společenstvím lidí rozličných názorů, které spojoval masarykovský konsensus první republiky. Ostatně ještě rok po Chartě Havel podepsal manifest Sto let českého socialismu jako „demokrat a socialista“ – spolu s Petrem Pithartem, Jakubem Trojanem, Františkem Krieglem a řadou dalších. Putna to vystihuje jednou mistrnou větou: „[Jestliže] pro generaci šedesátých let byl „socialismus“ obecně srozumitelným pozitivním symbolem, evokujícím jistý morální, ba duchovní étos …“[162].

Zde, v polovině věty, prochází zásadní zlom mezi dědici první republiky a generací posrpnové okupace. Putnova věta pokračuje: „… pro generaci, která vyrůstala v Husákově „reálném socialismu“ už byl tento pojem [socialismus] všeho étosu prost. Už byl jen synonymem pro onu všudypřítomnou šeď.“

Tento posun se projevil i na okruhu Havlových blízkých. Podle Putnova svědectví obklopila Havla v osmdesátých letech skupina „kampademiků“ – katolických intelektuálů, kteří se považovali za pokračovatele Platonovy akademie, ač svoji paralelní polis nacházeli spíš v Tolkienově pohádkové romantice a spíš než z Patočky z let naděje vycházeli z jeho temného heideggerovsko-nietzscheovského období mezi okupací a Chartou.

Havel i mezi nimi zůstával svůj, jak v dobách mučednické slávy, tak i později v hořkých dobách prezidentství, kdy nenávistný „anti-mýtus“ útočné pravice nahradil původní havlovský mýtus osmdesátých let. Mění se však situace, která ho oslovuje a na kterou odpovídá. Změnilo se především paradigma, kterým československá oposice po okupaci vnímala svět. Až do okupace zůstával jejím základem prvorepublikový konsensus humanistické demokracie se sociálním svědomím. Po okupaci jej postupně vytlačil „anti“-komunistický konsensus, který připomínal spíš konsensus pomnichovské druhé republiky. Nespojoval jej ideál, jen nenávist vůči okupantům a vůči komunismu se vším, co je připomínalo. Tak jako kdysi „boj proti bolševismu“, nový konsensus vylučoval nejen stalinismus, nýbrž i socialismus obecně, sociální demokracii a Masarykovy sociální sympatie, všechno jako „levicové“. Zato se otvíral všemu „pravicovému“, od Pekařova výkladu dějin po předválečnou katolickou pravici, klerikalismus, tradicionalismus, sociální konservatismus a nakonec i staré Rakousko, byť vše v poněkud svérázném pojetí.

Sametová revoluce tak vstoupila do českého příběhu s rozpolceným dědictvím. Charta 77 a Havlovo vystoupení po Listopadu vyvolaly ozvuky Masarykovy demokracie s úsilím o humanitu. Náboj zloby z let normalizace podsouval sametové revoluci ideologii boje proti komunismu. Obojí bylo tak hluboce pochopitelné – a tak zásadně neslučitelné!

Tento výklad ovšem není Putnův. Putna pečlivě dokumentuje vývoj a různé proudy disidentského myšlení. Otevírá čtenáři skryté bohatství tehdejšího života pod povrchem. Zdůrazňuje, že Havel se orientuje na „duchovní proudy“ našich dějin, i když se neztotožňuje s žádným z nich. I to je část pravdy, kterou Putna pečlivě dokládá [zvl. 285 nn, 293 et passim]. Přesto z hlediska naší výchozí otázky vyvstává z Putnova vyprávění dialektika dvou základních konsensů, prvorepublikového masarykovského humanistického konsensu či havlovsky, konsensu pravdy a lásky – a konsensu nenávisti, ať již ke všemu „pravicovému“ v letech po německé okupaci, či proti všemu „levicovému“ po okupaci sovětské. Tragedii posledních dvaceti let, jak ji Putna předkládá na příběhu Václava Havla, je nakonec to, že konsensus závisti a nenávisti vytlačil konsensus pravdy a lásky.

Mutatis mutandis, podobná dialektika humanistického a bojového konsensu vyvstává i ze svědectví druhého ze sametových velikánů, Petra Pitharta. Ze stránek Zikmundova knižního rozhovoru, Petr Pithart, Ptám se, proto jsem, i ten vyvstává jako člověk nesmírně ryzí, hluboce masarykovský – či mluveno s Masarykem, jako krásný člověk. Ve svém dlouhém rozhovoru s Martinem Zikmundem mě Pithart oslnil prostou větou o svém návratu z Izraele po srpnu 1968. „Vrátit se je má povinnost“[85]. Na druhém konci knihy to rozvádí: „Země není hlína, půda, není to suma stavebních parcel, jsou to dějiny lidských sídel, svatyní, cest a alejí kolem nich, hromady vysbíraného kamení kolem horských luk, jsou to osudy lidí, pracujících na té zemi. Pohřbených v ní [237].“ Halas by jen dodal, „Já se tam vrátím“. Tolikrát jsem se právě to marně snažil vysvětlit po vlastním návratu! Prožil jsem jiný život, jsem sociální demokrat stejně přesvědčený, jako je Petr Pithart konservativec. Přesto jsme oba lidé prvorepublikového humanistického konsensu, lidé pravdy a lásky.

Pithartův konservatismus není zapšklý středoevropský pravicový konservatismus nacionalistických a xenofobních pudů. Není to ani tradicionalistický klerikální konservatismus slovenského střihu. Je to konservatismus kultivovaný, masarykovský. I Pithart vychází z humanistických postojů a předpokladů. Jen podobně jako osvícenci v údobí velké demokratické revoluce se i on zhrozil gilotiny. Jeho oblíbený Edmund Burke tehdy obvinil revolucionáře, že odstranili všechny meze tradice a pozdě se pokoušeli omezit nekonečné nároky rozumu násilím.

I Pithart se po celý svůj politický život snažil uctívat tradice a budovat zvyklosti – jeho slovy, instituce – které by omezily svévoli. V první polovině života to byla svévole komunistické moci. Pithart jí čelí klidnou silou tradice. Jeho konservatismus nemůže být staromilský – těžko u nás oprávnit konservování našich „starých časů“, feudalismu či komunismu. Konservatismus v Pithartově pojetí potřebuje konservovat nadčasové hodnoty humanismu, ne ze zapšklosti a zloby, nýbrž z moudré opatrnosti rozené z povědomí lidské omylnosti. Na takovém konservatismu není nic „neo-“. Je to konservatismus kultivovaný, ušlechtilý. Havel by asi řekl, konservatismus pravdy a lásky. Sám bych řekl, že je to konservatismus masarykovský.

Podobně jako rod Havlových, tak i Pithartovi byli lidé prvorepublikového humanistického konsensu. Pithart sám své mládí umísťuje s tolerantní ironií životní moudrosti někam „mezi hlupákem a otevřeným srdcem“. Vábila ho poesie jako vzpoura proti abstraktnímu světu, rád četl Halase, cestoval autostopem. V Izraeli došel k závěru, že socialismus funguje, když je dobrovolný – že by demokratický? Vstoupil do KSČ a jednoznačně, byť na dálku z Izraele, podpořil československé jaro roku 1968. Shrnul je pithartovským výrokem jako důkaz, že český národ „má ještě na to, aby držel spolu, aby se choval slušně, tolerantně.“[P.54]

Naslouchal jsem Pithartovu rozhovoru se Zikmundem s pocitem, že se mi dostalo veliké výsady – mohl jsem být přítomen svědectví čistého člověka, skromného, se smyslem pro toleranci i pro anglický humor. Snad je to skromnost, které signatáře Charty naučila léta samoty v čerpařské maringotce. Jako by pro ně zásadním rozlišením nebyl rozdíl mezi „pravicí“ a „levicí“, nýbrž podle Herdera, mezi „zvěrstvím“ všeho boje a lidstvím soužití ve vzájemné úctě a dobré vůli. Pithart vystupuje z knihy jako ztělesnění lidství, opravdový homo humanus.

Pithart není dramaturg, přesto vytvářel svůj postoj dramatem. Období Charty popisuje navzdory persekuci jako zlaté časy, kdy postupně obměňuje a obnovuje svůj zásadní humanismus. Mýty o první republice neopakuje: zkoumá je. Otevírá dlouho potlačenou otázku národnostní politiky. Čte Rádla, Masarykova nejoddanějšího žáka a nejpřísnějšího kritika. Podobně jako Havel se není ochoten připojit k dogmatické pravici, jak ji představoval Václav Benda. V samizdatovém obšírném převyprávění novodobých českých dějin, Češi v dějinách moderní doby, si přehodnocuje naše navyklé představy. Vypořádává se s Masarykem a Pekařem – a zaznamenává Masarykovu velkorysost vůči svému protivníkovi. Zatím co Putnova kniha je především sociálně politická, Pikhartův rozhovor je bohatý ve svých filosofických postřezích. I v tom mi Pithart připadá jako člověk hluboce masarykovský: jeho myšlení a jeho konání se stále prolínají.

K Putnovu příběhu se Zikmundův rozhovor přibližuje ve vyprávění o dobách sametových. Pithart hovoří o kráse obětavých amatérů Občanského fora, zdůrazňuje potřebu ochránit legalitu v době, kdy nové „instituce“ – tradice, návyky – ještě nedorostly a kdy je třeba se vyvarovat překotnému konání. Snad nejdůležitějším postřehem tu je Pithartův rozbor zlopověstné druhé revoluce [P.148 et passim], ve které revoluce požírá své děti. Tu vyvstává zásadní přínos Pithartova humanistického konservatismu. První revoluce, i sametová, zachovává strukturu společnosti, změny provádí v rámci zvyklostí. Ty se radikálům nezdají dost dalekosáhlé a důsledné. Pak nastává to, co Pithart označuje jako řádění. Pithart je přesně rozebírá, když kritizuje horlení proti levičákům [P.204]. Kritizuje situaci, kdy ČEZ vládne státu [P.173] a opětovně prokazuje, jak akutně a přesně si byli sametoví lidé vědomi, co u nás probíhalo po roce 1992.

Tu se nám vrací naše výchozí otázka. Havel nebyl stoupencem neoliberalismu ani neokonservatismu. Byl to člověk humanistického konsensu. Stejně tak Petr Pithart usiloval o vytváření „institucí“ – právního rámce -, než se pustíme do „privatizace“. Proč se v kritickém zápase ocitli tak osamění, jako Havel proti zášti neoliberálů či jako Pithart, když se s nekonečnou trpělivostí snažil předejít rozpadu naší republiky? Proč pripojil Havel svůj podpis k Bushovu „zvacího dopisu“ k útoku na Irák? Proč se ušlechtilí lidé pravdy a lásky, lidé krásní a ryzí, stali pro veřejnost prašiví [P.216]?

Pithart to shrnuje politicky: neměli za sebou silnou politickou stranu [163]. Nepochybně neměli. Ale proč? To, myslím, vysvětluje Putna, když popisuje rozpad humanistického konsensu první republiky a nástup pravicového „anti-konsensu“[Putna, 162]. Jakmile se lidé humanistického konsensu po sovětské okupaci odřízli ode všeho levicového, včetně kdysi silné demokratické levice, jejich jediným spojencem se stala sjednocená pravice. Ostatně stejně tak, když se po válce sociální demokraté odřízli ode všeho „pravicového“, nemohli obstát vůči komunistům. Humanistická pravice nemůže obstát, pokud dělí politické spektrum na pravo-levé. Může obstát, jen pokud je dělí na humanistickou demokracii se sociálním svědomím a na násilnické okraje, ať komunizující či fašizující.

Ve zpětném pohledu je to všechno tak pochopitelné – a tak tragické. Samozřejmě po sedmi letech nacistické okupace nás zaplavila nechuť ke všemu „pravicovému“, od fašistů až po lidovce. Doplatili jsme na to Únorem. Samozřejmě po dvaceti letech okupace a normalizace nás zaplavila stejná nechuť ke všemu „levicovému“, od nejtvrdšího stalinismu až po Masarykovu sociální demokracii. I na to jsme doplatili. To považuji za jádro těchto svědectví dvou lidí velikých, ryzích - a poražených.

Samozřejmě obě knihy nabízejí čtenáři nesrovnatelně víc. Intenzívně jsem prožíval sametku, mnoho se o ní načetl. Teprve Putnova „havlokniha“ mi poskytla kulturní a historický nadhled na veliký příběh Václava Havla. Podobně jsem se ztotožnil s disentem a Chartou a se zápasy Občanského fóra. Teprve Zikmundův rozhovor s Petrem Pithartem mi poskytla intimní pohled do dějin mé životní epochy. Citovat nedostatky – absenci rejstříků v Zikmundově knize – by bylo malicherné. Obě jsou velká svědectví velikých současníků našich životů, nezbytná četba pro každého, kdo chce porozumět dynamice posledních čtyřiceti let, které nás tolik změnily. Vím, že se k nim budu vracet. Představují svědectví o jedné stránce našeho žití a bytí, o české schopnosti tragické velikosti. Je to ovšem i připomínka naší schopnosti zášti, naší neschopnosti odpouštět. Nevím, co v nás převládne. Jsem jen vděčný na svědectví Václava Havla a Petra Pitharta.

Erazim Kohák
zveřejněno v Literárních novinách 2011 – www.literarky.cz.

 

Zrkadlo Petra Pitharta - rec. Ľ. Bechný

Na prelome tohto roku vyšla vo vydavateľstve Portál kniha rozhovorov s politikom, mysliteľom a čerstvým sedemdesiatnikom Petrom Pithartom „Ptám se, tedy jsem". Viedol ich a pripravil zahraničný redaktor Katolíckeho týždenníka v Čechách Martin T. Zikmund. Aj preto v nej nechýbajú otázky náboženstva a viery. Celá kniha vyúsťuje do záverečných otázok o večnosti najmä v častiach, v ktorých Pithard rozpráva o sv. Václavovi, sv. Vojtechovi a veľmi pekne aj o stretnutiach s pápežom Jánom Pavlom II.

Pre nášho čitateľa budú určite zaujímavé pasáže týkajúce sa Slovenska. Pithart k nám rád chodieval už ako študent.

A nebola to len krásna príroda a stretnutia s ľuďmi, ktoré ho na Slovensko vždy lákali, ale aj časopisy a knihy našich slovenských autorov. Niečo, čo je v Čechách a na Morave skôr zriedkavosťou. Aj preto sa čitateľ nečuduje, že Pithart, ktorý i ako politik patril k odporcom rozdelenia Československa, v knihe vysvetľuje príčiny a dôsledky rozdelenia. Česi odchodom nás Slovákov vraj stratili „zrkadlo", pohľad na seba z druhej strany. Dnes sú Česi vo svojom štáte takmer bez národnostných menšín, čo sa stalo v histórii asi po prvý krát. Vedie to podľa neho k samoľúbej zahľadenosti do seba a spolu so stratou náboženskej viery i k strate mravných kritérií. Inšpirujúce sú tiež jeho úvahy o zmysle európskeho priestoru vytvoreného Európskou úniou.

Najzaujímavejším je v knihe nepochybne Pithartov osobný príbeh a zobrazenie jeho pokusov o poctivé postoje za rôznych politických konštelácií od 60-tich rokov až po súčasnosť. Príbeh o tom, ako sa z vysokoškolského asistenta stal robotník, z podnikového právnika záhradník alebo z knihovníka predstaviteľ Občianskeho fóra a napokon predseda českej vlády. Hovorí aj o prehratých voľbách a prekvapuje zamysleniami, prečo sú prehraté voľby dobré. Spomína návrat k vyučovaniu a publicistike a ďalšiu výzvu v podobe novo ustanoveného senátu, ktorému trikrát predsedal.

Obaja autori vedú pozoruhodnú diskusiu o niektorých postavách českých a československých dejín, ako napr. o T.G. Masarykovi, Ferdinandovi Peroutkovi, Alexandrovi Dubčekovi, Gustávovi Husákovi alebo Ladislavovi Mňačkovi.

Kniha je veľmi pútavá, napísaná zrozumiteľným jazykom a so zmyslom pre humor. Vťahuje čitateľa do príbehu a nenásilne ho núti o jednotlivých témach premýšľať. Obzvlášť podnetnou sa môže stať tiež pre nášho slovenského čitateľa. Aj on sa určite dozvie všeličo svieže a zaujímavé nielen o svojich najbližších susedoch, ale aj o sebe samotnom. Pithart totiž tak trochu nastavuje „zrkadlo" i nám Slovákom.

 

ĽUBO BECHNÝ

 

Petr Pithart, Martin T. Zikmund
Ptám se, tedy jsem
Nakladateľstvo Portál, 2010

Jiří Zizler nad knižními rozhovory s Petrem Pithartem a Petrem Příhodou - rec. J. Zizler

Dvě knihy rozhovorů představují dvě výrazné intelektuální osobnosti českých dějin druhé poloviny 20. století. I když měly odlišná východiska a prožily různé osudy, jejich myšlenkové světy i osobní cesty se v mnohém protnuly.

Když Václav Klaus na počátku devadesátých let nechal českého maloměšťáka nasát vůni peněz a pobídl ho k tomu, aby se hnal přes mrtvoly ke korytům, stal se jedním z jeho protivníků, a tím pádem i terčem útoků, Petr Pithart. Vnímal v něm správně osobnost, jež je představitelem a zastáncem skrupulí – fakt, že Pithart v době svého premiérství zdokumentoval a ohlásil korupci, toho byl potvrzením a přitěžující okolností zároveň. I proto se stal předmětem posměchu a ostouzení. Bylo mu vytýkáno kdeco, od starého členství v KSČ až po údajnou měkkost, váhavost a nedůslednost. Nikdy jsem však neviděl lepšího a důraznějšího oponenta Václava Klause než právě Pitharta v televizním duelu na Nově tuším na jaře 1996 – vzdoroval namyšlenému suverénovi natolik pevně, až nervózní hodnostář ztrácel glanc, kontrolu i slušnost (a v tehdejších fištejnovských Lidovkách museli průběh i vyznění debaty rozhorleně překroutit hned v několika komentářích).

 

Právník historikem

Rozhovor se znalým, citlivým a bystře reagujícím Martinem T. Zikmundem má biografický půdorys, směřuje od dětství přes šedesátá léta a disent až k polistopadové politické kariéře a končí v současnosti. Pithart se tu profiluje jako příslušník zvláštní „mezigenerace“, která nebyla zatížená érou stalinismu a hodila se do role „prostředníků“, kteří už nechtěli socialismus reformovat, ale převést společnost jinam. Bojovala o vzdělání, pídila se po dějinných souvislostech, nazíraných už v nepředpojatém kontextu (a Pithart je spíše než právník bytostný historik, jeho svět jsou dějinné průsečíky, syntézy, ukazatele, silokřivky, z nichž usiluje porozumět přítomnosti a projektovat budoucnost), snažila se o přesah do Evropy. Pithart ovšem v nezralém věku do KSČ vstoupil – vysvětluje to touhou zařadit se v rozpolcené straně k progresivnímu křídlu, účastnit se dobrodružství ideového zápasu. Nepochybně zde působily i dobové mechanismy, vždyť vstoupit do strany znamenalo zůstat ve hře – někdy se mohlo zdát, že dějiny se už nebudou odehrávat mimo komunistickou stranu, a morální imperativ tu ztrácel zřetelnost. I mnozí lidé, kteří ke komunismu duchovně nenáleželi, mohli situaci řešit pithartovsky, aniž by stáli o privilegia. Morální rigorismus tu odkazuje pouze k redukcionismu, ke kapitulaci před složitostí lidských životů. (Důsledky etické konfuznosti jsou ostatně paradoxní – kdyby se Milan Kundera přiznal, že vskutku udal západního agenta, psalo by se o tom ještě za tři sta let, takto je vše zapomenuto po šesti týdnech. Moderní společnost je tak tolerantní, až neumí odpouštět.)

Pithartovi z toho zůstal odpor k ideologizaci – odmítá ideologii právě ve jménu hodnot a mravnosti, neboť ideologii může dodat hodnotu jedině mravnost, jen ta ji může uvést na lidskou míru. Rok 1968 tedy přesně analyzuje z hlediska věrohodnosti a charakteru a rozpoznává chatrné, vlastně nicotné základy procesu, který neumožňoval utvořit cokoli trvalého; jako jediný výsledek obrodného procesu neúprosně vyděluje toliko naladění všeobecné euforie.

Tíha a důležitost otázek

Polistopadové období, kdy stál v čele české vlády, dnes Pithart posuzuje věcně a střízlivě. Politický subjekt, který reprezentoval, tehdy doplatil i na turbulentní vývoj „slovenské otázky“ – bylo čím dál zřejmější, že preferuje voluntarismus před realismem a dostává se do nebezpečných vod. Pokud by Občanské hnutí zůstalo u moci, mohlo svým nerozumným důrazem na „společný stát za každou cenu“ a lpěním na referendu (který Bůh ze stroje ho tehdy mohl vyhlásit? A přistoupili by slovenští partneři pro svou část republiky na diferencovanější otázku než např. „Jste Slováci?“) patrně vyvolat chaos. K těmto otázkám se už Pithart vrací klidně a vyrovnaně, bez tehdejší federalistické zatrpklosti.

Z rozhovoru dobře vystupuje Pithartův habitus člověka zaníceně hloubavého a rozvážného, který si ne vždy umí poradit s emocemi, a působí tedy plaše, někdy je neobratný, ale vždy poctivý; občas zdánlivě přemoudřelý, příliš nabádavý a školometský, ale vpravdě zápasící o myšlenku; snášenlivý, ale v podstatném neústupný. Za zdáním přílišné opatrnosti, jež mu byla občas vyčítána, se skrývá úzkostlivá starost, nesená péčí o spravedlnost a vyváženost. I když načas ustoupil v politice do pozadí, dokázal se vrátit a věnoval se trpělivě kultivaci politické kultury v Senátu. Dělal, co je mu vlastní: obhajoval, formuloval, vysvětloval, usouvztažňoval, reflektoval. Domnívá se, „že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi“, a že „opravdový intelektuál tíhne k otázkám, na něž není odpovědí“; chce se tedy protázat k podstatě věci a otevřít ji pro ostatní.

Klidná obzíravost

Psychiatr, etik lékařství a publicista Petr Příhoda šel dlouho jinudy – rychle se dostal ke katolicismu, o režimu si nikdy nedělal iluze a v českých dějinách a myšlení si vždy hledal osobnosti a proudy blízké jeho naturelu. S Pithartem se setkává v obdivu k Peroutkovi a první republice, ve skepsi k radikalismu a kritice excesů a šovinismu, v důrazu na promyšlený program a hledání konsensu. Oba se tak vlastní cestou dostali k liberálnímu (u Příhody více konfesijnímu) konzervatismu, tj. v českém prostředí na ztracenou vartu. Zleva nedůvěřivé nepřijetí, zprava fanaticky se blýskající oči Jochů a Semínů.

Interview s Příhodou bohužel vznikalo v době jeho vážné nemoci, kdy na rozvinutější úvahy zřejmě nebyly síly ani chuť. Ale jistá lakoničnost možná vyjadřuje i zralé poznání, které netouží vše obsáhnout a lámat věci přes koleno. Dialog doplňuje řada Příhodových textů z poslední dekády, odrážejících jeho publicistický sklon a ideál – věcnost, klidná obzíravost, antifundamentalistická umírněnost, víra, že demokracie je diskuse, a především vůle neúnavně argumentovat. Esenciální je pro Příhodu důstojnost a noblesa. To ho také odlišuje od pravicových mluvčích druhu Bohumila Doležala, u kterých často převládá plochý apriorismus, samoúčelná kousavost, diskvalifikace protivníků, jednostranná simplifikace. S Pithartem, s nímž napsal kontroverzní esej o českých dějinách, v politice „souzní zcela“, oceňuje na něm intelektuální vytrvalost a lidskou bezelstnost, „občas zaváhal, ale když se rozhodl, jel do toho jako tank a byl ochoten k obětem“. Jeho obrana lidovců je pochopitelná, vstřícnost k Čunkovi již méně. Na mnohé se zde žel nedostane: jakpak psychiatr Příhoda smiřoval nesmiřitelné – psychoanalýzu a katolicismus? Příhoda se někdy drží trochu zpátky, není z těch, co atakují meze, dokáže ale výstižně shrnout problém a jasně vyjádřit svůj postoj bez agresivity a s empatií i respektem k názorovému odpůrci.

Pithart a Příhoda zanechali v polistopadovém „budování státu“ výraznou stopu a obě knihy rozhovorů to potvrzují. Nejsem si ale vůbec jist, mají-li a budou-li mít mnoho následovníků – jejich zkušenosti, mravní integrita a intelektuální výbava se bohužel stále zjevněji stávají součástí úplně jiné doby než té naší.

NA ZTRACENÉ VARTĚ
4. 1. 2012
časopis A2, strana 34