Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11

Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Sexualita a sexuální identita

Sexualita a sexuální identita

Vaše cena s DPH
369 Kč 332 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Sociální povaha přirozenosti
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-1030-6
Počet stran / vazba
240 / Brožovaná
Rok vydání
2016
Kód
13700301
EAN
9788026210306
Obálka v tiskové kvalitě


Nakolik je naše sexualita a sexuální identita přirozená a nakolik je ovlivněna kulturou, ve které žijeme? Nakolik jsme v tomto ohledu sami sebou, a nakolik se podřizujeme očekáváním společnosti i svého partnera?
Kniha seznamuje čtenáře nejen se základními pojmy moderní sociologie, ale především se sociologickým pohledem na sexualitu vycházejícím z tezí sociálního konstruktivismu. Přibližuje čtenáři problematiku pohlaví a genderu, zabývá se tématy, jako jsou intersexualita, transgender, asexualita, homosexualita, vztahem sexuality a moci či problematikou sexuálních práv a sexuálních deviací. Přičemž si vždy klade otázku, nakolik jsou tyto jevy historicky proměnlivé.
Přináší aktuální poznatky ze sociologických výzkumů a ukazuje, jak se proměňovaly sexuální scénáře, jimiž se členové společnosti řídí.
Martin Fafejta je sociolog, přednáší na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie na FF UP v Olomouci.

Sexualita a sexuální identita
Sexualita a sexuální identita
Sexualita a sexuální identita
Sexualita a sexuální identita
Sexualita a sexuální identita
Sexualita a sexuální identita


Fafejta, Martin: Sexualita a sexuální identita - recenzent Jan Lukavec

Nakolik je naše sexualita a sexuální identita přirozená a nakolik je ovlivněna kulturou, ve které žijeme? Nakolik jsme v tomto ohledu sami sebou a nakolik se podřizujeme očekáváním společnosti i svého partnera? Těmito otázkami se zabývá sociolog a univerzitní pedagog Martin Fafejta (*1968) ve své nové knize Sexualita a sexuální identita. Sociální povaha přirozenosti. Navazuje v ní na svůj starší Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. Kromě toho sepsal i několik sociologických prací. Pozoruhodnými texty, například o Martinu Konvičkovi, aktuálně přispívá rovněž na blog Respektu, kde sám sebe charakterizuje jako toho, kdo píše o „mužích a ženách jakéhokoliv věku a pohlaví“. Jeho nová kniha ovšem není jen o mužích a ženách, ale i o všech, které je těžké do těchto kategorií vměstnat.

Sexualitou se sociolog zabývá z hlediska historie, práva i chirurgie. Jednotlivé kapitoly propojuje téma proměnlivosti jednotlivých genderových kategorií a plastičnosti lidské sexuality. O té obecně soudí, že je sice biologická, ale není „biologicky fixována“, sexuální chování vychází z biologie, ale ne více než jiné formy chování. Naopak, právě sexuální oblast je patrně právě tou sférou, kde je „nadřazená pozice sociokulturního nad biologickým nejkompletnější“. Záleží tedy na konkrétní kultuře, jestli bude jistý fyzický akt zasazen do kontextu pedagogického, rituálně přechodového, náboženského, či bude vnímán především nebo čistě jako sexuální. A týká se to ovšem i nejběžnějších, heterosexuálních vztahů: to, jak standardně probíhají a jaká je jejich modelová podoba, se musíme učit, počínaje dětskými pohádkami ústícími v tradiční svatbu a manželství. Ještě v devatenáctém století třeba příslušníci z méně vzdělaných vrstev používali pro psaní milostných dopisů jisté předlohy obsahující vzory s řadou frází, které mohli různě sestavovat, takže v dochovaných dopisech se někdy celé pasáže doslovně opakují. Problém přitom nemusel být v tom, že by neuměli pořádně psát, ale prostě jim tento způsob vyjadřování emocí připadal nejjednodušší a nejkrásnější, učinili se na něm, jak vyjadřovat svoje city (Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. Vyšehrad, Praha, 1984). Sociálními konstrukcemi jsou podle autora také kategorie jako lesbička či intersexuál, které ovšem mnoha jedincům umožňují pokusit se uniknout z kulturních stereotypů o výlučné dvojpohlavnosti. Fafejta přitom neupadá do názorových extrémů: jasně deklaruje, že třeba intersexualita je jak přirozená, tak zkonstruovaná. S intersexuálním tělem se člověk rodí, ovšem dokud toto tělo nebylo takto označeno, sociálně intersexualita neexistovala. Jako přesvědčivou ilustraci cituje výpověď člověka, který dokud neznal slovo intersexuál, nevěděl, jak se má vlastně cítit, pouze si uvědomoval, že s ním cosi nebylo v pořádku. Dnes jsou to podle autora zvláště asexuálové a polyamorici, kteří pro uchopení, pojmenování a vysvětlení svých pocitů zatím nemají slova a obecně srozumitelné příběhy.

Jestliže je dnes celkově situace pro transsexuály či homosexuály žijící v západních zemích příznivější než v minulosti, naopak heterosexuálové mají v jistém ohledu svoji pozici ztíženou. Nejistota ohledně toho, co vše je v současnosti součástí mužské a ženské role, vede k úzkosti. Následkem je nedostatek spontaneity, protože ta je produktem ritualizovaných pravidel při styku jasně definovaných identit. Současné možnosti internetového seznamování mají podle autora také svoje rizika. Setkáváme se s mnoha ženami i muži, kteří otevřeně udržují internetový vztah s více možnými partnery, což zdůvodňují tím, že si chtějí rozumně a co nejlépe vybrat. To udržuje jak je samotné, tak jejich nápadníky ve stálé nejistotě. Navíc mnozí nejsou schopni tento proces výběru nikdy ukončit a někoho si vybrat. Každý vztah, i ten virtuální, se časem rutinizuje, ztrácí na romantičnosti a nově se objevivší objekt zájmu se tak může jevit mnohem zajímavější než ten předešlý... I proto stále platí, že častěji mají sexuální styk lidé, kteří neexperimentují, ale po staru žijí se svým partnerem, než ti, kteří stálého partnera buď vůbec nemají, nebo mají vztah na dálku.

Kniha při vší závažnosti obsahuje i jisté humorné pasáže, třeba o mužských asexuálech, pro něž je natolik obtížné vysvětlit svádějícím ženám svoji identitu, že se raději vydávají za homosexuály, což ony akceptují snáze. A také postoje, které jsou nejen pro konzervativního katolíka, ale i pro většinového českého čtenáře provokativní. Především o tom, že dobré otcovství vyžaduje „špetku pedofilie“. Čímž autor rozhodně nevyzývá k pohlavnímu zneužívání dětí, ale k tomu, aby byl u mužů-otců úzký tělesný vztah s jejich dětmi přijímán stejně otevřeně jako v případě matek. Dále Fafejta tvrdí, že přibývá heterosexuálních mužů, kteří za sebou mají i homosexuální zkušenost. Mnohými kritizovaný je také koncept polyamorie, u něhož je otázkou, nakolik může být životní styl, kdy osoba žije v několika milostných vztazích, stabilní a dlouhodobý.

Celkově autor apeluje na to, abychom rozšiřovali hranice naší fantazie a dokázali si představit a připustit třeba existenci bytosti vypadající jako žena, jež je ale současně biologickým otcem. Konkrétní lidé a jejich tělesné tužby by podle Fafejty měli mít přednost před našimi abstraktními kategoriemi. Proto protestuje proti tomu, když jsou místo námi zkonstruovaných kategorií násilně upravováni lidé. Pléduje za otevřenou a pluralitní společnost, která bude uznávat množství genderových identit a na ně navázaných partnerských scénářů, do nichž nebude nikdo nucen. Což je pěkný ideál, u něhož je ale těžké rozhodnout, zda jeho uskutečnění leží v daleké budoucnosti, nebo jde o utopii. Je pravda, že dnes už zpravidla nezabíjíme netopýry jen proto, že nám tito létající savci připadají v rámci uspořádání přírody jaksi nepatřiční. Přesto v nás ale touha žít ve světě, v němž je vše uspořádané a dokonale zařaditelné, nadále je a stále bude silně přítomná.

Jan Lukavec
www.iliteratura.cz/Clanek/36527/fafejta-martin-sexualita-a-sexualni-identita

Recenze byla zpracována pro týdeník Respekt

Fafejta, Martin: Sexualita a sexuální identita - recenzent Ivo Jirásek

Dotyk může mít velmi často sexuální podtext. A význam. I smysl. A nebo taky nemusí. Stejná aktivita, stejná lidská činnost, shodné projevy, avšak odlišné chápání a porozumění. I proto může být téma intimního a erotického dotyku choulostivé, protože naše vnímání toho, co znamená, když se ruka k ruce vine (nehledě na jiné části těla), závisí nejenom na našem osobnostním vyladění.

Martin Fafejta vás přesvědčí, že i tak soukromé záležitosti, jako je nejintimnější přiblížení se jednoho člověka k druhému, má svůj kulturní a sociální kontext. A co víc, naše dotýkání se druhého člověka je právě společností spoluurčováno – ať chceme, či nechceme, ať si to uvědomujeme, nebo nikoliv. Ano, i ten nejhlubší dar, který může jeden druhému poskytnout, tj. plné odevzdání se partnerovi v okamžiku nejhlubší lásky, je nejenom interpretováno, ale výslovně umožněno či znemožněno společností, v níž žijeme. Navíc v historickém vývoji – člověk nemusí být příliš velký pamětník, aby vnímal, že třeba homosexualitu chápeme jinak dnes, než jak jí rozuměli naši předkové; jiný význam sexuální orientaci přisuzujeme u nás a jinak ji vnímají alternativní kulturní proudy. Stejný dotek jednoho člověka poskytnutý druhému může být umožňován jako individuální svoboda jedince, ale může být také interpretován jako nemoc, příp. sankcionován za nekalé porušování zákona, a tudíž znemožňován, s cílem ochránit jak společnost, tak „nenormálního“ jedince samého.

A možná je věta o intimním sblížení coby hluboké lásce na vás až příliš idealistická – sex, koitus, soulož či další pojmy pro adekvátní postižení dotyku a pohybu pohlavních orgánů (a dalších částí těl) nemusí mít samozřejmě tak vzletný rozměr, abychom jej nazývali nejhlubší láskou. Může se jednat také o fyziologické vybití animálních pudů, o rekreační aktivitu, o obchodní transakci. Ale všechny tyto možnosti (a všechny další, které můžeme k sexualitě připínat), jak jedinec může svému sexuálnímu jednání rozumět, mají také své sociální dimenze a konotace. Dokonce i takové záležitosti, které vnímáme jako ryze biologické, resp. fyziologické, jako je třeba vizuální erotický podnět, který nás sexuálně vzrušuje, je do značné míry předurčen společenstvím, v němž žijeme. Zatímco u nás je pohled na odhalená dívčí ňadra zřejmým sexuálním znakem, s mužem v jiné oblasti takový pohled vůbec nepohne, protože tato část těla určená k výživě dětí není vnímána jako sexuální (zatímco, jak jsem četl někde jinde, ve staré Číně byl takovým stimulátorem pohled na odhalený kotník, což zase se mnou naopak neudělá vůbec nic). Takže – do důsledku vzato – je to chování, které by mělo být zkoumáno nejenom medicínou a psychologií, ale také společenskými vědami, sociologii nevyjímaje. To právě autor, v Čechách průkopník sociologie sexuality jako specifické disciplíny, krok za krokem rozkrývá.

Kniha je rozčleněna do čtyř částí. První z nich se zabývá sociálně-kulturním charakterem sexuality, přibližující čtenářům proces, jakým je jeho či její sexuální prožívání do značné míry předurčeno tím, jak na sexuální chování, sexuální orientaci a sexuální identitu nahlíží společnost, jejíž je daná osoba členem. Nejde pouze o to, že určitá aktivita může být vnímána zcela odlišnou optikou (např. starořecká pederastie, de fakto výchovná instituce umožňující dorůstajícím mládencům zařadit se do společnosti dospělých díky pomoci staršího a zkušenějšího milovníka, je vnímaná z dnešního pohledu spíše jako homosexualita – což je zjednodušující konstrukt, který pro danou kulturu rozhodně nelze použít); ani pouze o to, že co je v jedné společnosti nahlíženo jako normální, je v jiné nálepkováno jako nemoc, prohřešek proti mravnosti, či dokonce zákonu. Ale jde také o sociální výzkum sexuality a jeho proměny v čase: od statistického popisu sexuálního chování populace a deskripci deviací (tehdy homosexuality a prostituce) přes výzkum sociální konstrukce sexuálního jednání a odlišné chápání role sexuality v různých historických etapách (sexualita jako legitimní plození náhledem „spermatické ekonomie“ odsuzující masturbaci a všechny další nereprodukční praktiky) až k právu na vlastní identitu v rámci liberálních svobod.

Druhá kapitola pojednává o sexuálních scénářích, a to na úrovních jedince, interpersonální komunikace, ale také v celokulturním rozměru. Vnímání sexuality prošlo proměnou chápání od reprodukce k rekreaci, od aktivního mužského a pasivního ženského očekávání k liberálním strategiím vyhledávání rozkoše, ale také k dynamickým proměnám mezi spojením i rozvolněním sexu, intimity a emočního porozumění na jedné straně a „fastfoodového sexu“, určeného užitkovostí těl na té druhé. Proto může být sexualita jedinci nesrozumitelná, pokud nerozumí, co se od něho společensky očekává. Kde je hranice mezi namlouváním a nátlakem, mezi galantností a násilím, mezi romantikou a pornografií.

Následuje pojednání o sexuálních právech, kde se můžete dočíst mj. o službách sexuální asistence handicapovaným, o sexualitě ve věznicích, o sexuálních menšinách nebo stejnopohlavních svazcích. Ale také o řadě dalších témat, která nebudu dále rozvádět – přečtěte si je v knížce samotné.

Poslední část pak přibližuje konstrukce sexuální identity a překvapí vás, že neexistuje pouze mužské a ženské pohlaví, ale také intersexualita (tedy různí jedinci někde mezi těmito dvěma jasnými póly), nebo že asexualita, tedy život bez prožívané sexuální přitažlivosti, je také jedním z typů sexuální identity (a v čem se odlišuje třeba od celibátu).

Inu, zajímavé je to. Bez voyeristického podtónu pátrajícího po pikanteriích tajným nahlížením do klíčových dírek, což je nebezpečí přimknuté k tomuto tématu docela zjevné. Je to střízlivá deskripce a umírněná interpretace. Nehodnotící pohledem etických kategorií, ale zachovávající vědecký odstup, pojmenovávající a upozorňující na realitu a proměnu jejího porozumění. Příjemným, kultivovaným jazykem, vyjadřujícím témata, jimž autor zjevně rozumí a jimž se dlouhodobě odborně věnuje.

Po formální stránce je kniha připravena (jak už je v nakladatelství zvykem) pečlivě. Štouravé oko samozřejmě postřehne určité překlepy (třeba když je článek Menschika z roku 2015 v referenčním seznamu přisouzen k roku 1955), ale počet takových detailů je poměrně nízký. Stejně jako obsahové nedočištěnosti, třeba protiřečící si nepozornost na s. 119, kde je názorový (či přesněji informační) protiklad týkající se organizačního aktivismu pedofilů postaven do dvou vět hned po sobě takto: „Postavení těchto organizací je ovšem v současnosti zcela marginální a v České republice ani žádná neexistuje. Naprostá většina organizací sdružujících pedofilní jedince (v ČR je to Česká pedofilní komunita – ČEPEK)…“. Nejlepší z těchto záměn je pak takřka freudovské přeřeknutí na s. 116, kde autor tvrdí: „Tyto aktivity se ovšem pohybují na tenkém těle i z jiného důvodu.“ Vím, že se dá pohybovat na tenkém ledě, na hranici, dokonce na ostří nože, ale pohybovat se na tenkém těle, to je určitě úplně jiná zkušenost… Jistě by pečlivější autorská či přesněji redaktorská kontrola odstranila tyto (i další) drobné prohřešky, ale ať hází kritikou či kamenem ten, kdo se takových chyb nikdy nikde nedopustil a nedopouští.

Předchozí autorova publikace (Úvod do sociologie pohlaví a sexuality, 2004) byla sice vtipnější, ale i střízlivý pohled patří k člověku, který v roce 2012 kandidoval na prezidenta jenom proto, že podle něho přímá volba nemá logiku a že byl naštván, že Miloš Zeman měl šanci na to být zvolen. Nevím, jestli to byl tehdy od něho hec a fór, nebo vážně míněný projev občanského nesouhlasu. Každopádně jsem rád, že dnes neúřaduje v Praze, ale může se věnovat sociologii sexuality. Je to téma zajímavé a inspirující. Jsem si jist, že rozkolísání hranice mezi přirozeností a formováním prostřednictvím společenského očekávání vás při čtení překvapí rozhodně více, než mohla tato recenze.

Ivo Jirásek
gymnasion.org/

Recenze byla zpracována pro časopis Gymnasion

05.02.2017
Výborná knížka! Moc mě potěšilo najít tohle dílo na českém trhu! Kniha plná důležitých témat, skvělé podání. Kéž by se výuka o sexualitě k tomuto alespoň blížila! DOPORUČUJI ! Jedinou připomínku mám k autorovým zmínkám o vraždách ze cti a mutilaci clitorisu ve spojce s muslimy, čímž dle mého názoru napomáhá k zesilování islamofobních stereotypů. Dané praktiky nevycházejí nutně z náboženství, nýbrž z kultur již pre-islámských. Považuji za důležité udělat dané rozlišení a nehrát do karet českému démonizování islámu.