Irvin. D. Yalom: Léčba Schopenhauerem - rec. M Kunešová
Škola hrou aneb Jak se naučit čtením románu o skupinové terapii
„Viditelný konec nás vždy přinutí brzdit. Čtenář prolétne tisícovkou stránek Bratrů Karamazových, až zbývá poslední desítka stránek, a potom náhle zpomalí a pomalu si vychutnává každý odstavec, vysává nektar z každé věty, každého slova.“ str 272.
Takto metaforicky Irving Yalom popsal, jak vnímá svůj život člověk, který čelí smrtelné diagnóze. Jeho slova jsem si ale nyní vypůjčila doslovně, chci jimi vyjádřit, jak se mi jeho román Léčba Schopenhaurem četl. Byla to jízda na horské dráze. Kniha má rychlý spád, doslova jsem hltala jednotlivé řádky a postupně jsem zpomalovala, abych si je mohla více vychutnávat. Musím však přiznat, že na konci knihy mě čekalo zklamání... (Ale to až na konec.)
Kniha má několik rovin, které se autorovi povedlo nenásilně propojit ve smysluplný a čtivý celek. V prvé řadě je to příběh lidí - terapeuta a jednotlivých členů terapetické skupiny; druhou rovinou je zajímavě popsaný život německého filozofa Arthura Schopenhauera a seznámení se základními myšlenkami z jeho díla a díla několika dalších myslitelů; mimoto v rámci terapeutických setkávání máme možnost nahlédnout na skupinový a osobní proces a jednotlivé terapeutovy intervence.
Vypravěčem příběhu je Julius – psychoterapeut, který potom, co je konfrontován se smrtelnou diagnózou, kontaktuje bývalého klienta Phillipa, u kterého byl v minulosti jako terapeut neúspěšný. Doufá, že se nejednalo ani tak o neúspěch jako spíš o to, že Phillip jako pacient nebyl schopný se změnit a dozrál až se zpožděním. Phillip mu však jeho domněnku vyvrátí – opravdu se díky Juliově terapii nezměnil, pomohla mu až četba děl A. Schopenhauera. Nyní uvažuje o dráze terapeuta a navrhuje, aby mu Julius dělal supervizora. Julius souhlasí za podmínky, že Phillip nastoupí na šest měsíců do jeho skupinové terapie. V rámci této terapeutické skupiny se seznámíme s životními příběhy dalších šesti lidí. Během jednotlivých setkání se rozehrávají interakce mezi jednotlivými členy skupiny a odhalují se jejich osobní témata a tajemství. Skupinová setkání jsou přímo nabitá vyjádřenými emocemi. Julius jako terapeut citlivě podporuje uvědomění a sebepozorování: „Zkuste užít přítomný čas“ – „dejte tomu svírání hlas“ – „pojďme trochu poodstoupit a podívat se na to, co se právě odehrálo“ – „zkuste vyjádřit vaše pocity“.
Julius ale nepopisuje jenom děj, který se odehrává na skupině, ale také to, co se děje uvnitř jeho hlavy jak přemýšlí o skupinovém procesu. „Podle jeho názoru se práce při terapii skládá ze dvou etap: za prvé interakce, často emoční, a za druhé pochopení této interakce.... Takže se teď pokusil přepnout skupinu do druhé etapy tím, že řekl: Pojďme trochu poodstoupit a nevzrušeně se podívat na to, co se právě událo.“
Takto nenásilným způsobem názorně učí o skupinové terapii: o využití přístupu tady a teď, o autenticitě, aspektech sebeodhalení terapeuta, o tom jak skupina může pomáhat samotnému terapeutovi.
O způsobu užití terapeutických intervencí jsme se už mohli číst ve Skupinové terapii nebo Chvále psychoterapie. Zde jsou však citlivě zasazené do kontextu celistvého příběhu a tím je můžeme vidět v praxi.
Podle Yaloma jsou hlavními existenciálními tématy smrt, izolace, smysl života a svoboda. V jeho dílech se opakovaně stávají ústředním tématem, postupně nabývá na významu právě téma smrti, nyní již v podobě umírajícího terapeuta. Po přečtení prvních několika stran knihy jsem se ptala: Jak to má sám autor s vyrovnáváním se se smrtí? Je to jeho hlavní existenciální téma? (Vždyť Yalomovi je 75 let.) Na dalších stránkách mě přiměl přemýšlet o mých tématech, jak se stavím ke smrti já, lidé v mém okolí. Umím o smrti otevřeně mluvit? Jak vstupuji do kontaktu? Jaký je můj smysl života? Žiju tak, abych byla ochotná svůj život unovu opakovat? Kniha ale přes veškerou tíhu témat nepůsobí temně - funguje paradoxně, dodává chuť do života.
Myslím, že tento román není jenom příběhem, ale že se k ní můžeme vracet, abychom se mohli učit o skupinové terapii a abychom mohli postupně rozbalovat jednotlivé dárky, které nám Yalom v knize zanechal v podobě zajímavým témat. Každý si najde něco svého.
A co mě tedy zklamalo?: Všechno postupně směřovalo ke konci, až kniha opravdu skončila. Chtěla bych být s popsanými postavami déle, dál voyersky sledovat jejich příběhy, prožitky. Jak se bude dařit Phillipovi, Pam, Tonymu? ¨
Mgr. Monika Kunešová, psycholožka, manažerka
Irvin. D. Yalom: Léčba Schopenhauerem - rec. J. Holý
Tato směsice beletrie, psychologického životopisu a psychoterapeutické pedagogiky, se rodila dlouho, píše skromně sám autor v poděkování těm, kdo knize pomohli na svět. Přesto z knihy mám celistvý, přesvědčivý dojem. Autorovi se podařilo překlenout duhový oblouk přes mnohé, bolestivě cizí.
Kniha mi je více kompozicí než směsicí. Je inspirativním setkáním psychoterapie s filosofií, samotáře se skupinou, poškození s jeho důvodem, setkáním současné Ameriky s minulou Evropou a trvající Indií. Touha po životě se klene přes časy, země a kultury. Kniha je setkáním, porovnáním a střetem pozoruhodných osobností, vzájemně se podporujících a také omezujících možností. Radikalizuje otázku po možnostech žití a bytí.
Autor hledí k té filosofii a psychoterapii, které se obtížně přidržují hladkých kamenů universit. Směřuje ke kořenům žití. Chová víru, že současný příklon některých psychoterapeutických směrů k filosofii není jen módou, ale stane se trvalejším vývojovým směrem. Příklon k filosofii nemusí být jen překonáváním dřívějšího nedocenění filosofie nebo krize filosofie. Možná že filosofování psychoterapeutů a nevyslovený zájem filosofů o psychoterapii není jen zbraní ambiciózních autorit psychoterapeutických směrů a škol bojujících o zájem veřejnosti, akademickou půdu, peníze zdravotních pojišťoven a universitních prostředků na výzkum, koncesním nástrojem k obstarávání. Filosofování je léčebným procesem. Filosofie může léčit klienty, podobně jako je léčí mnohé jiné radostné aktivity. Nemusí být projevem jejich odporu k léčbě.
Kdo si může být jistý, které mosty povedou do budoucnosti? Chce se mi věřit, že člověk v nesnázích může a má filosofovat. Třeba se již skutečně zrodila klinická filosofie a nevyhnutelná péče o člověka může být v očekávání zrodu dalších klinických oborů.
Četba této knihy je náhledem do malé, jen pětičlenné a odvážně otevřené Yalomovské skupiny. Stáváme se svědky autorova pojetí léčby. Tato jedinečná léčba je poznamenaná Schopenhauerovým dědictvím a také odporem k němu, posledním „dobrým rokem“ starého a nemocného psychoterapeuta, v mnohém podobném autorovi.
Kniha začíná bolestivým zjištěním psychoterapeutovy konečné diagnózy. Následná dobrá práce je smyslem posledních, tedy nejvzácnějších měsíců jeho života. V ostře osvětleném horizontu nepřekročitelné možnosti mají skutek a slovo mocnost bytí. Práce skupiny se prohlubuje a zrychluje, dosahuje nečekaných zvratů a nakonec i hodnotných výsledků.
Čtenář je nesen odvážnou řečí živých tváří členů skupiny, odkrýváním léčebně významných okolností jejich životů, bolestí zmařených možností a touhou všech po plnosti života. Chlad smrti proměňuje pokleslé v citový prožitek. Skupinová řeč osvětluje zasuté existenciální pocity a léčebně působí i na čtenáře.
Nejen tato zdařile beletristická, ale každá psychoterapeutická skupina se vyrovnává s důsledky existenciální úzkosti svých členů. Avšak ne každá skupina a ne každý člověk v ní stejně. Ne každý ji vnímá a odhodlaně nese. Smrt otřásá existencí, je důvodem živé vzájemnosti. Její zastření se váže k nemoci a vztahovým potížím.
Existenciálně orientovaná psychoterapie je životním dílem na bytí a čase, výkonem bytí a bytím v čase a časem. Náhled existenciálních pocitů je vzácný. Není snadné ho zachytit a sdílet. Přesto se autorovi mnohé až k slzám podařilo. Existenciální pocity jsou jich hodné. Člověk může i ve skupině prožívat existenciální pocity, přijmout dar existenciálního pocitu druhého, nést si v sobě dokonce i existenciálně orientovaného filosofa a existenciálně orientovanou skupinu. Ošetřit existenciální pocit druhého může každý člen skupiny, skupinový psychoterapeut by měl, ten v knize chtěl a nakonec i musel dát nejvíce, protože vědomě umíral. Po významném existencionálním prožitku nemusíme konat až tak zcela jiné jako významně jinak.
Tato poslední autorova kniha zpochybňuje názor vyjádřený v předešlé, v podnětné Chvále psychoterapie, že existenciální a skupinová psychoterapie jsou neslučitelné. Síla úspěšného ztvárnění ve vždy a důsledně přirozeném jazyce mě vede k domněnce, že existenciální pocity jsou i velmi prostě sdělitelné a existenciálně orientovaná skupina může naplnit svůj smysl, aniž by se konec skupiny musel setkat se smrtí psychoterapeuta. Yalom přece žije a dokonce píše. Ať tak či onak, autor unesl téma a sladil žánrové rozdílné kapitoly do poutavé četby, která se zahryzne i do dvounožce a pustí ho do jemu vlastního života.
Ing. Jindřich Holý, CSc.