autorem knihy Od výkřiku k písničce
Pane Jurkoviči, jak ovlivňuje člověka hudba?
Při těch dnešních mnohých zdrojích hudebního zvuku je hudba něco, čemu se málem nevyhneme, je tedy zkušenost s ovlivňováním skoro každodenní. Pokud můžeme sami volit, může i pohladit, uklidnit, povzbudit, přichází-li však náhodou v podobě, kterou neslyšíme rádi, může nás rozčílit, zneklidnit nebo rozladit. Může povzbudit tisícihlavý dav k destrukčním činům nebo naopak vytvořit třeba v koncertní síni za účasti stovek posluchačů ostrov míru, pokoje a porozumění. Má tedy hudba celou řadu podob: může ponoukat k tanci nebo k zaujatému zamyšlení. Ovlivňuje i ty, kteří o sobě tvrdí, že nemají hudební sluch. Je tu pro každého, kdo ji chce poslouchat nebo i provozovat, třeba jen tím, že se přidá ke zpěvu ostatních.
Je hudební cit něco, co máme v sobě zakódované, vrozené, a záleží jen na okolnostech, jestli máme možnost tuto vlohu rozvíjet? Nebo je to „dar“, který je dán jen někomu?
Je-li hudební cit něco, co nás k hudbě láká, pak se to v různé míře týká každého z nás. Samozřejmě k aktivnímu provozování hudby je třeba hudebního nadání, ale i vytrvalosti a trpělivosti, jak vám to dosvědčí profesionál i hudebně činný amatér. Že je třeba hudební vlohy rozvíjet, je stejně samozřejmé jako u každé lidské činnosti, když je k ní třeba i manuální zručnosti, což se zvláště instrumentální dovednosti týká, která ostatně bývá při virtuózní hře předmětem našeho obdivu. Stejně však je prostor hudby otevřen pro každého, kdo projeví zájem a zjistí, že i ta trocha hudebního nadání nachází uplatnění a přináší radost.
Od pradávna maminky dětem zpívaly. Může už novorozenec vnímat hudbu, tóny, melodii? Jaké písničky Vám zpívala Vaše maminka? Ovlivnilo Vaše rodinné prostředí Váš vztah k hudbě?
Nejen novorozenec, ale i plod v těle matky vnímá její pěvecké projevy, zcela jistě vibrace, jimiž je zpěv provázen. Je to vlastně první spojení s naším světem. A ta matka, která si v těhotenství zpívá, přináší do rodinné atmosféry pohodu a připravuje své děťátko na zvukovou podobu našeho světa. Moje mamička, prostá venkovská žena, byla jedinečná zpěvačka. Zpívala s námi dětmi především v zimě u kamen, ale i v létě na poli, kde jsme jako děti pomáhaly. Bez pracného úsilí jsme zpívaly my děti dvojhlasně, prostě napodobením. Znala doslova stovky písniček. Byla jedinečnou učitelkou hudby, aniž si to uvědomovala. Byla prostě první v řadě těch, kteří mě k hudbě přivedli. Nepředváděla se: vedla nás svými cestami.
Vaše nová kniha Od výkřiku k písničce je určena hlavně pro učitelky MŠ a doporučuje, jak u dětí v předškolním věku pracovat s hudbou, rozvíjet představivost, podněcovat kreativitu. Znamená název knihy to, že pedagog může pomoci dětem vztah k hudbě kultivovat?
Kniha Od výkřiku k písničce je určena především učitelkám mateřských škol, ale také maminkám. Proto je to „od výkřiku“, kterým děťátko ohlašuje svůj příchod na svět. Je to jeho první hlasový projev. To je vedle zjevené podoby první velká událost v jeho životě. Postupně se kultivuje hlásek, připravený promluvit i zazpívat a poslouchat zpěv maminky a paní učitelky, neboť obě dvě jsou těmi nejlepšími zpěvačkami na světě.
V Portálu už třetím rokem vedete spolu s Evou Hurdovou semináře pro učitelky MŠ, kde opět ukazujete, jak s hudbou pracovat, jak umět dětem zprostředkovat zážitek a radost z hudby. Jak jsem si všimla, mezi účastnicemi převažují učitelky mladšího věku. Jak hodnotíte dnešní generaci mladých pedagogů, třeba právě ze zkušenosti z těchto seminářů?
Ty semináře s Evou Hurdovou v Portálu jsou pro mě ovšem milým zážitkem, ale i překvapením. Nečekal jsem takový zájem a takovou vzácnost těch starších zkušených, ale též těch nejmladších učitelek, které přijímají naše poselství doslova celým tělem, hrdlem a duší. Znám výsledky jejich práce a úsilí též z mých představení v pražské Viole: zpívají spolu s herci a jsou kultivovanými diváky divadelního představení. Před dvaceti lety navštěvovaly tato představení většinou děti od šesti let výše, dnes se stejným pochopením děti ve věku mateřské školy.
Vaší doménou je lidová písnička. Může dnešní děti, zahlcené spoustou „moderních“ podnětů – her, filmů, interaktivních hraček a pomůcek - ještě lidová písnička oslovit?
Slýchávám někdy od učitelů mínění: „Dnešní děti lidovou píseň neberou.“ „Jak od koho,“ říkám já. Stále považuji lidovou písničku za slabikář hudební výchovy. Je tam všecko podstatné z hudby
i básnictví, to oboje vytvořeno v přírodě, jíž je toto lidové umění výrazně poznamenáno. Vstupovat k dětem už napřed s nevírou v sílu tohoto sdělení, to je už předem všecko ztraceno. Přesvědčivě zazpívaná lidová písnička musí být přijata. Sám jsem složil několik stovek písní pro děti, vždycky s touhou a potřebou, abych k té lidové měl blízko. Snad i proto zpívají prý děti i ty moje písničky rády. Mnohé z nich „zlidověly“.
Jitka Pourová, Portál
9. 5. 2012