Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-08Obejměte svého vnitřního kritika
Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů

Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů

Vaše cena s DPH
239 Kč 215 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Konzultační činnost policejního psychologa
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-236-2
Počet stran / vazba
136 / Brožovaná
Rok vydání
2007
Kód
22304701
EAN
9788073672362


Konzultační činnost policejního psychologa
S rostoucím počtem závažných trestných činů a ve světle nových poznatků je třeba i v rámci bezpečnostních složek státu, zejména Policie ČR a justičních orgánů, volit nové postupy. Jedním z nich je účast psychologa-konzultanta při odhalování a vyšetřování zvláště závažné trestné činnosti. Konzultační činnost psychologa však stále není u odborníků pracujících v oblasti práva přijímána jako běžně využitelná metoda pomáhající objasnit a vyšetřit trestné činy. Obecná část knihy se věnuje mimo jiné problematice forenzní psychologie a osobnosti pachatele. V praktické části je popisováno zejména využití psychologické konzultační činnosti při vyšetřování především trestných činů vraždy a závažných drogových deliktů. Toto využití je demonstrováno na skutečných případech.
Kniha je určena studentům psychologie a právních oborů, psychologům pracujícím v oblasti forenzní a policejní psychologie, kriminalistům.

Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů
Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů
Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů
Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů
Jindřiška Záhorská: Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů
Zdravotníci se stále častěji setkávají s oběťmi násilných trestných činů, kteří potřebují odborné ošetření. Někdy se setkají také se zraněným násilníkem. V každém případě by však všechny mohlo zajímat, co se děje „pak“, tedy jak probíhá vyšetřování trestných činů, a to z pohledu psychologické intervence. Příležitost poučit se o této problematice nabízí kniha Jindřišky Záhorské. Autorka, která pracuje jako policejní psycholožka, především popisuje, co je obsahem činnosti tzv. psychologa-konzultanta. I když je její publikace určena především psychologům, kteří se profesně věnují forenzní a policejní psychologii, kriminalistům a studentům psychologie a některých právních oborů, zajímavé poučení přináší i dalším zájemcům.
Kniha je rozdělena na pět kapitol, které reprezentují jednak obecnou, jednak praktickou část celého problému. Nejprve je popsáno postavení a význam psychologie ve vyšetřování trestné činnosti /1/, dále je pozornost věnována osobnosti pachatele /2/. Vzhledem k tomu, že tématem celé publikace je závažná trestná činnost, je obsahem obsáhlé kapitoly /3/ trestný čin vraždy /zákonné vymezení vraždy, kriminalistická typologie vražd, jednotlivé typy vražd/. V praktické části je nejprve uvedeno využití psychologické konzultační činnosti /4/, a to s respektem k časovému průběhu vyšetřování, tedy před jeho zahájením, v jeho průběhu a následně ve videografii a v psychologickém profilování. Závěrem je uvedena celá řada praktických příkladů, z nichž si lze udělat obrázek o tom, jak a s jakými výsledky pracuje psycholog – konzultant. Ve stručném závěru jsou nastíněny současné spory o to, zda a když, tak v jaké míře /kompetence/, má být psycholog součástí kriminalistického týmu, který realizuje vyšetřování násilné trestné činnosti. Posléze je uveden seznam literatury, a to především české. Každý zájemce tak může své znalosti dále rozšiřovat, protože uvedená literatura je také dostupná.

Prof.PhDr RNDr Helena Haškovcová CSc.
Zdroj: Bulletin odb. svazu zdravotnictví a sociální péče v ČR, 2007, č.6, str. 29
Psychologie proti zločinu
Pamatujete si ještě na Jodie Fosterovou coby agentku FBI, která se ve filmu Mlčení jehňátek pokoušela proniknout do hlubin psychopatovy duše? Chcete vědět, v čem spočívá práce policejního psychologa mimo filmové plátno? Kniha Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů vám svět a postupy policejních psychologů poodhalí.

Rozsah jejich konzultační činnosti se v různých státech liší. Po profesionální a organizační stránce jsou asi nejpokročilejší USA, a to hlavně prostřednictvím speciálního oddělení v Akademii FBI v Quantiku, které bylo založeno počátkem sedmdesátých let 20. století. Tato „Jednotka behaviorálních věd“, nyní „Jednotka podpory vyšetřování“, se stala světově známou zejména profilováním pachatelů trestných činů. Ač byla založena již v sedmdesátých letech, k jejímu prosazení došlo až roku 1982.
Kromě Ameriky se psychologická konzultační činnost samozřejmě používá i v jiných zemích. Z Evropy jsou to především Velká Británie, SRN, Švýcarsko, Nizozemsko. Ve Velké Británii se jako známé centrum psychologického profilování etablovala univerzita v Surrey. Nejčastěji využívaným druhem spolupráce je konzultace s vybranými odborníky na kriminální psychologii.
Pokud jde o situaci u nás, stále ještě bývá přirovnávána k vývojovému stupni šedesátých let minulého století v USA, tj. k období předcházejícímu významnějšímu rozšíření metody. Jako konzultanti bývají využíváni policejní psychologové. Situace je však problematická, neboť většina policejních psychologů pracuje pouze na krajských správách a je zahlcena jinou odbornou prací. Psychologové zařazení přímo na policejních útvarech jsou světlou výjimkou. Velká část policistů se proto s psychologem setká pouze v rámci přijímacího řízení a mnoho z nich ani neví, že psychologickou konzultační činnost mohou v rámci vyšetřování využít.

Co jsou zač, ti psychopati?
Typologii pachatelů sériových vražd vytvořili autoři Holmes a DeBurger. Dělí je do čtyř skupin na základě motivace agresivního jednání. Vizionářský typ je skupina beroucí v úvahu „šílence“, tedy psychotické jedince. Ti mají často imperativní sluchové halucinace a na jejich základě páchají trestný čin. Misionářsky orientovaný typ naopak není popisován jako jedinec trpící psychózou v pravém slova smyslu, psychotické reakce neprojevuje navenek, ale uvnitř pociťují tito vrazi potřebu zbavit svět toho, co sami pokládají za amorální, bezcenné a společensky nežádoucí. Typ takových vrahů bude tedy selektivně vraždit skupiny, které podle jejich názoru odpovídají výše uvedeným charakteristikám (např. prostitutky, bezdomovci). Pro typ orientovaný na vzrušení (v naší literatuře bývá někdy používán pojem hédonistický typ) je vražda potěšením a radostí, motivuje ho vzrušení a libé pocity, které mu agresivní jednání přináší. Ze čtyř popisovaných typů je tento pachatel tím, který si vraždu skutečně užívá, a to velmi sadisticky, vraždí pro vzrušení. Do této skupiny patří útoční agresivní sadisté.
Vrazi z rozkoše jsou skuteční sexuální vrazi. Tito pachatelé vraždí pro ryzí oddání se. Jejich potěšení přímo souvisí s možností mučit svou oběť. Převládá potřeba jejího absolutního ovládnutí. Čím jsou jejich činy ohavnější, tím silnější vzrušení prožívají. Pachatelé popisovaného druhu neztrácejí kontakt s realitou a jsou schopni navazovat vztahy. V mnoha případech patří sérioví vrazi právě do tohoto typu.

Prostředí pro vraždu
Vyšší procento vražd se vyskytuje v prostředí, které chápe násilí jako jednu z legálních forem dosažení vytyčeného cíle. Může se jednat o subkulturu, v které jsou přijímány jiné normy než v okolní společnosti, nebo o celou společnost, která vnímá agresivní a protektivní jednání jako správně asertivní a sebeprosazující se. Do popředí zde vystupuje i často diskutovaná otázka vlivu masmédií na zvyšování agresivity u jedince pomocí nápodoby vzorců chování, které jsou vnímány jako způsoby snadno vedoucí k cíli. Výrazný vliv si zachovává zdůrazňování maskulinní role při výchově chlapců.
K vraždění dochází ve zvýšené míře u jedinců pocházejících z nižší socioekonomické vrstvy, u většiny z nich je popisováno narušené rodinné prostředí, rodiče jsou v mnoha případech rozvedeni, je zaznamenáno týrání, velmi direktivní či ambivalentní výchova, zejména ze strany matky. Často se mluví o vraždách jako o zločinech modrých límečků. V poslední době však zaznamenala tato teorie zásadní trhliny. Počet pachatelů vraždy, kteří pocházejí z rodin se středním až vyšším socioekonomickým statusem a jsou dostatečně ekonomicky zabezpečeni, se totiž zvyšuje. Výchova je zejména okolím pokládána za bezchybnou, často se však jedná o chladnou výchovu bez většího zájmu o dítě, která se opírá zejména o dostatečné materiální zabezpečení a kterou se u dítěte zvyšuje nebezpečí psychické subdeprivace.
Vraždy páchají převážně jedinci s podprůměrnými intelektovými schopnostmi. Nejčastěji byla naměřena mentální subnorma (IQ 90–70). Podle výzkumů Heretika mělo 40 % pachatelů vraždy intelektové schopnosti v rozmezí IQ 85–70. IQ pod hranicí subnormy mělo téměř 7% jedinců. Intelektové schopnosti nad běžným průměrem, tedy 100 a výše, mělo pouze necelých 19% zkoumaného souboru. Výsledky jiných výzkumů se shodují, že mezi pachateli vražd převažují osoby s intelektovými schopnostmi v pásmu subnormy. Předpokládá se, že je to způsobeno nedostatečnou schopností adaptovat se na nové podmínky a řešit nezvyklé situace. Tito jedinci se poté snadněji uchylují k řešení problematických situací násilným způsobem. U osob s intelektovými schopnostmi v pásmu defektu hrají kromě toho významnou roli i snížené ovládací schopnosti.

Okouzlující maniaci
S jinými údaji se můžeme setkat u pachatelů sériových vražd, zejména dobře organizovaných. Zde se intelekt častěji pohybuje v pásmu mírného nadprůměru až nadprůměru. Uvedenou skupinku pachatelů je však třeba brát jako velmi specifickou, a to jak z hlediska osobnosti, tak z hlediska motivace vražedného chování.
Pro psychopaty je typické, že jejich šarm a projevy jsou povrchní, citový a sexuální život je jednoduchý a chybějí hlubší emoční a mezilidské vazby. Tito lidé nedokážou vytěžit z odměny, poučit se z trestu, ze zkušenosti, řídit se svým dlouhodobějším životním plánem. Proto se i odstrašující funkce výkonu trestu míjí účinkem a ani současný způsob fungování trestu odnětí svobody není příliš efektivní z hlediska změn a možnosti učení se novým vzorcům chování. Často se objevuje i presumpce viny jiných (za veškeré potíže může okolí) a běžně problémy s autoritami (rodiče, učitel, nadřízený, policejní orgány, pracovník vězeňské služby). Intelektové schopnosti osob s poruchou osobnosti bývají přitom v mnoha případech na vysoké úrovni, jedná se o jedince sociálně zdatné (vysoká schopnost manipulace), problémy nevykazují ani paměťové schopnosti, do obrazu psychopatie nikdy nepatří psychotické příznaky. Jedinci s touto poruchou mohou být okolím vnímáni jako okouzlující, příjemní, důvěryhodní lidé. Mírnější formy psychopatie se označují jako tzv. anomální osobnosti.

Kuchyňský nůž je po ruce
V České republice patří k nejčetněji páchaným vraždám ty v rodině. Řadí se mezi ně manželské vraždy (včetně vražd partnerských), zabití dětí rodiči, či rodičů dětmi, a mordy mezi sourozenci. Motivační pozadí většinou vychází z dlouhotrvajících neřešených konfliktů, kvůli nimž se postupně kumuluje tenze ve vztahu, která jednoho dne vyvrcholí ve vražednou ataku. Bezprostředním motivem vražd jsou zejména rodinné konflikty. Podle A. Heretika se tyto skutky odehrávají zpravidla v ložnici, pokud je vrahem muž – ten také používá ke spáchání činu různé prostředky. Když vraždí žena, nejčastějším místem činu bývá kuchyně a vražedným nástrojem kuchyňský nůž, který je nejblíže po ruce.
Rodinné vraždy se vyznačují v mnoha případech silnou brutalitou a velkým množstvím zasazených ran. Významnou roli sehrává vliv silných emocionálních reakcí, pachatel často vraždí v afektu. V současnosti se setkáváme v hojnější míře i s vraždami rodičů dětmi, výrazně se také snižuje věk pachatelů. V naší republice není množství rodičů zavražděných dětmi tak vysoké, jak uvádějí otevřené zdroje např. pro Velkou Británii nebo USA, ale rovněž v tomto ohledu západ „obdivuhodně“ doháníme.

Šárka Nováková

Čerpáno a zpracováno z knihy Jindřišky Záhorské: Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů (Portál, Praha 2007)
Kniha s příbuzným tématem - Joža Spurný: Psychologie výslechu (Portál, Praha 2003)

Rozhovor s Jindřiškou Záhorskou
Jindřišku Záhorskou, autorku knihy Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů, zpovídal nedávno časopis Policista. Vzhledem k tomu, že téma psychologické konzultace kriminálních případů je zajímavé i pro neprofesionály (například pro čtenáře detektivek nebo diváky seriálů), rozhovor přinášíme i na našich stránkách.


Řekněte mi, co vás osobně vedlo k rozhodnutí studovat právě psychologii – a nota bene zaměřit se pak na problematiku psychologie forenzní?

„Původní profesí jsem dětská zdravotní sestra a tak jsem zprvu tíhla k dětské psychologii. Zajímala jsem se o problematiku týraných a zneužívaných dětí. Ve třetím ročníku studia se studenti začínají specializovat na určité odvětví – psychologii sociální, klinickou a tak podobně. Já se zajímala zprvu o obor klinické psychologie a teprve postupně jsem se k forenzní psychologii přibližovala a více se na ni specializovala. Mimochodem k dětem se v současné době přesto často vracím v rámci znaleckých posudků.“

Vzpomenete si ještě na přímý impuls, který vás k tomu přiměl?

„Především zapůsobilo, že mi tehdy nabídla spolupráci paní doktorka Gillernová, dnešní vedoucí katedry psychologie na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ona sama občas spolupracovala s policií jako konzultantka a právě v té době vypsalo ministerstvo vnitra grant Videografie ve vyšetřování. Bylo mi umožněno se ho zúčastnit, zaujalo mne to a už jsem zůstala této specializaci věrná.“

Forenzní psychologie se při laickém pohledu jeví spíše jako obor pro pány, nebo řeknu-li to přesněji, dokonce pro tvrdé chlapy…

„Obecně řečeno, v psychologii jako takové panuje převaha žen, podobně jako v případě učitelství jde o hodně feminizovaný obor. A muži, pokud mohu soudit, tíhnou jako psychologové spíše k oborům komerčním, dělají psychologii managementu, reklamy a podobně.“

Takové, jež se laikovi zvenčí jeví jako poněkud lukrativnější?

„Řekněme spíš finančně zajímavější, než je třeba práce v Psychiatrickém centru Praha. Muži prostě musí na výdělek myslet už v první řadě, jsou často hlavními živiteli rodin. Ale ještě k impulsu, jenž zahájil mou cestu k forenzní psychologii. Bydlela jsem na převážně právnických kolejích Hvězda, můj manžel je právník a většina našich přátel jakbysmet. A okolí na mne zřejmě působilo… Navíc mám ráda exaktnější směry psychologie a forenzní psychologie představuje určité rozhraní – obor na pomezí práva a psychologie…“

Malinko odbočím: jak často se vám přihodí, že si vás lidé spletou s psychiatrem a dožadují se, abyste jim napsala prášky na uklidnění?

„Párkrát se mi samozřejmě i tohle stalo, ale ne zvlášť často. Ale je dost běžné, že lidi nevědí, v čem rozdíl mezi psychologií a psychiatrií spočívá. A hodně lidí má asi i díky tomu z psychologů strach. Prostě, když jde někdo k psychologovi, soudí, že je to s ním už nahnuté. Není-li už přímo blázen…“

Prozraďte mi, je vám samotné psychologické vzdělání oporou v osobním životě?

„Jak kdy. Ale je to asi podobné jako u lékařů. Říká se přece, že by neměli léčit svou rodinu, natož sami sebe. Psychologická erudice mi pomáhá třeba ve stresových situacích. Jsem schopná poradit lidem ve svém okolí, dovedu lépe definovat problém, který už vznikl. Ale vůbec to neznamená, že ho vždy také dovedu lépe a snáz řešit. Často se přistihnu – když mám osobní problém – že dobře vím, co bych poradila klientovi. Jenže do hry vstupuje i temperament a okamžitá nálada. A nakonec si třeba řeknu, že věc budu řešit, jak se mi v danou chvíli chce. Zvítězí emoce. Obecně ale mohu potvrdit, že když má člověk nějaký problém, pak mu psychologické vzdělání určitě není ke škodě.“

Jak se vyvíjela vaše profesionální dráha psycholožky?

„Po škole jsem nastoupila v Psychiatrickém centru Praha, to je vlastně bývalý Výzkumný ústav psychiatrický, sídlí v areálu bohnické léčebny, ale jde o samostatné pracoviště. Tam jsem získala dost zkušeností jako klinický psycholog, pak jsem nastoupila na Policejním prezidiu a posléze – už ve služebním poměru – jako psycholog Národní protidrogové centrály. Během zaměstnání jsem si ještě dodělávala velký doktorát, tedy psala práci a dělala zkoušky na ono Ph.D., různě přednášela apod.“

Co obnáší práce psychologa u takové speciální služby, jako je Národní protidrogová?

„Většina psychologické práce je určena přímo policistům, psycholog jim má pomáhat v problémech, do nichž se dostávají. Ale zúčastnila jsem se i klasické práce kriminalistů, jako jsou sledování, výslechy, domovní či osobní prohlídky.“

Je asi dost nesnadné získat si důvěru policistů, že?

„Velice. Psychologové to nemají lehké snad u žádné sociální skupiny, ale u policistů to platí zejména. Policisté jsou mimořádně nedůvěřiví lidé, to shledávají psychologové i při jejich psychologických vyšetřeních. A v průběhu let a zkušeností se jejich ostražitost vůči okolí dál prohlubuje. Což je na jednu stranu přirozené a pochopitelné. Na straně druhé je ale součástí mé práce přesvědčovat je, že tam nejsem, abych jim přidělávala problémy, ale pomáhala jim z nich. Někomu trvá dost dlouho, než pochopí. A někdo nepochopí vůbec.“

Proč jste se rozhodla napsat odbornou knihu? Většinou je píší vousatí kmeti…

„Myslím, že tohle už není tak docela pravda. Základem byla má disertační práce, nějak mi přišlo líto nechat těch zhruba 150 stránek zaprášit v šuplíku. Tak jsem téma nabídla nakladatelství Portál, popracovala na něm – autor musí myslet na jiný typ čtenáře, než jakého u doktorandské obhajoby představoval oponent – a během zhruba půldruhého roku byla knížka na světě. Mimochodem, během té doby se mi taky narodila dcera.“

Rozhlížel jsem se po knihkupectvích, včetně těch specializovanějších, a shledal, že obdobných titulů nenabízejí moc…

„Právě. Například v sousedním Německu je situace úplně jiná. A mne téma psychologické konzultace zajímá, ráda bych se mu věnovala i nadále. Přitom většina policejních praktiků možná ani neví, že taková možnost při vyšetřování existuje – § 157, odst. 3 tr. řádu.“

Myslela jste při psaní na konkrétní čtenáře?

„Mohli by mezi nimi být studenti psychologie, kteří pomýšlejí na to, že by se forenzní psychologii chtěli věnovat, mohli by to být policisté, pracující v oblasti objasňování a vyšetřování, ale i obhájci, soudci, státní zástupci. Určení je široké, v knize najdete kapitoly ryze odborné, ale i velmi praktické. Třeba náměty k užití psychologie při jednotlivých vyšetřovacích úkonech… A jsou popsány na praktických, konkrétních příkladech! Myslím, že hlavně kriminalisté by z nich mohli získat povědomí, proč a kdy je možné či dobré psychologa přizvat.“

Psychologie pokračuje ve velkém vzestupu k obecné vážnosti. Platí to i o její pozici v policejních kruzích?

„Myslím, že psychologie zůstává vzácnou květinkou. Policisté přitom pracují v náročných a rizikových situacích a měli by být hýčkáni, aby jim zdraví co nejdéle vydrželo – fyzické i duševní. Protože jen zdraví lidé mohou podávat optimální výkony! To je tedy jedna oblast. A druhou představuje užití psychologů v rámci vyšetřování. Když jsem bezmála před deseti lety začínala, věřila jsem v téměř raketový vzestup psychologie v policejní práci. Nevnímám ho. Stále jsme na začátku. Třeba právě v Německu je užití ad hoc konzultantů u případů velice časté, na jednotlivých zemských policejních úřadech jsou s tím bohaté zkušenosti.“

A u nás?

„Osobně bych si představovala např. vytvoření specializovaného psychologického pracoviště při Policejním prezidiu či Kriminalistickém ústavu, jehož základním úkolem by byla podpora při vyšetřování trestných činů. V současnosti jsou na Policejním prezidiu a správách krajů někde dva, někde tři psychologové, pracují hlavně na personálních odděleních. Slouží na zásahovkách, na Útvaru rychlého nasazení, na některých celorepublikových útvarech SKPV.“

To není právě moc. Myslíte, že mezi psychology by se zájemci o práci v policii našli?

„Určitě ano. Externě přednáším na filozofické fakultě obor policejní psychologie a mezi studenty zájem nepochybně je. Asi chybí tabulková místa a víra v psychologii na patřičných místech. Fakt ovšem je, že stěží by mohli tuhle práci dělat úplně čerství absolventi, chce to jistou životní zkušenost a praxi. Předpokladem je znalost psychologie osobnosti, klinické psychologie, ale i základů kriminalistiky. Pro mne byla velkou výhodou praxe v Psychiatrickém centru, diagnostická zkušenost, kterou jsem tam nabyla.“

Policejní psychologové jsou oblíbenými postavami televizních scenáristů. Bavíte se hodně, když seriály sledujete?

„Dost. Třeba v seriálu Ulice je kouzelná postava studentky psychologie. Nestačím se divit, co všechno už ve třetím ročníku vysoké školy ví a zná a řeší. Já osobně jsem pro poskytování posttraumatické intervenční péče potřebovala absolvovat další specializační kurs, a to až po dokončení vysoké školy. A dobré jsou taky třeba Případy pro Sam či Doktorka Halifaxová. Jejich denním chlebem je psychologické profilování a já jen tiše závidím, jak jim jde od ruky. Psycholog pohlédne do pomyslné křišťálové koule a má jasno! Bohužel, někteří policisté se na ty seriály asi koukají taky a pak od nás čekají totéž. Nelze poslat pro psychologa a čekat zázrak. To si pak člověk připadá v jednom pytli s kartářkami…“

Myslíte, že je v téhle práci podstatnější zkušenost, nebo naopak neotřelé vidění?

„Namíchat! Zkušenost je základ a velké plus, ale čerstvé oči mohou hodně přinést. Proto je spolupráce vyšetřovatele s psychologem tak často přínosná. Vyšetřovatel, nebo dnes již lépe kriminalista, je u případu skoro od začátku a může se občas octnout ve vyjetých kolejích. Psycholog přináší neotřelý pohled a leccos uvidí z jiného úhlu. Člověk odjinud může naše vidění zaměřit novým směrem!“

Vzestup a obecné respektování psychologie jako vědy v posledním půlstoletí je úžasný. Myslíte, že v tom ohledu lze čekat ještě další rozmach?

„Určitě ano. Nedojdeme doufám až k americké posedlosti, kde má snad už každý svého psychoanalytika či psychologa, ale minimálně by se obyčejní lidé měli přestat návštěvy u psychologa obávat. Nevnímat ji jako cejch. Když mne bolí zub, jdu prostě k zubaři, neléčím se sama. A duše je o tolik složitější! V tom ohledu jsme ale pořád ještě na začátku.“

Když pracujete na konkrétním případu, záleží na vašem posudku někdy hodně. Můžete ovlivnit život člověka, změnit jeho osud. Spíte dobře, než vyslovíte verdikt?

„Psycholog nesoudí, ani neudílí tresty. Když mám spolupracovat na případu, tak mne kauza neopouští ani na chvíli. Myslím na ni doma, myslím na ni před spaním. Ale vždycky se především snažím předem sdělit kolegům, co ode mne mohou čekat, a co nikoli. A jaké informace musím od nich dostat, abych mohla poradit zodpovědně. Pokud je informací málo a nedá se na ně spoléhat, nemohu dát víc než hypotézu. Jde spíš o ukázání nových možností – anebo i potvrzení dosavadní cesty. Vyšetřovatel třeba pochybuje o nějaké výpovědi. A psycholog mu může jeho pochybnosti vymluvit. Anebo mu dát zapravdu! Může říct, ano, tahle výpověď se mi nezdá věrohodná, a to kvůli těmto znakům… A vyšetřovatel se může vydat tím směrem dál…“

Pro časopis Policista se ptal: Jan J. VANĚK