Kniha měsíce 2017-10Herkules na zámkuVýstava Karel 2017-10

Kniha měsíce 2017-10Herkules na zámkuVýstava Karel 2017-10
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Interkulturní psychologie

Interkulturní psychologie

Vaše cena s DPH
309 Kč 278 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Rozebráno


Přihlaste se a nechte si hlídat dostupnost


Autor
Podtitul
Sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-709-1
Počet stran / vazba
224 / Brožovaná
Rok vydání
2010
Kód
21304103
EAN
9788073677091
Obálka v tiskové kvalitě


Sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů. Pro současný svět je charakteristická vysoká míra setkávání lidí odlišných kultur, ras a národů, jež má někdy podobu mírového soužití a spolupráce, jindy však i konfliktů. Proto stále roste zájem o vědecké studium psychologických rozdílů mezi národy a kulturami, jejich odlišností v komunikaci, hodnotových systémech, rodinné výchově a řadě dalších aspektů. Autor podává v informačně velice bohaté knize přehled dosavadních znalostí shromážděných v posledních letech. Zabývá se jak teoretickými koncepcemi, tak výzkumnými zjištěními např. o rozdílech mezi kulturami, o psychických problémech imigrantů a etnických minorit, o rozdílech komunikačních stylů. Práce se rovněž věnuje aplikaci poznatků interkulturní psychologie do oblastí, jako je vzdělávání, management, zdravotnictví nebo řešení konfliktů.

Jan Průcha: Interkulturní psychologie

V poslední době se každý zdravotník stále častěji setkává s nemocnými, kteří pocházejí z jiného než českého etnika. Zejména delší nebo dokonce dlouhodobá péče o osoby z jiného kulturního prostředí postupně vedla k zájmu o tzv. transkulturní ošetřovatelství, které hledá a prezentuje způsoby jak pečovat o osoby jiného jazyka a z jiného kulturního prostředí. I když je jistě žádoucí, aby si každý reprezentant pomáhajících profesí osvojil základní pravidla transkulturního ošetřovatelství, možná, že bude řadu z nich zajímat i širší rámec potřebných poznatků. V takovém případě doporučuji, aby zájemci věnovali náležitou pozornost nové knize Jana Průchy s názvem Interkulturní psychologie, kterou uvedlo na knižní trh pražské nakladatelství Portál.

Jan Průcha je profesorem pro obor pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je zakladatelem České asociace pedagogického výzkumu, kterému se ostatně prioritně věnuje. Čtenáři znají jeho knižní monografie, a to jmenovitě Moderní pedagogiku /Portál 1997, 2002/, Vzdělávání a školství ve světě /Portál 1999/, Přehled pedagogiky /Portál 2000/ a Multikulturní výchovu /ISV 2001/.

Recenzovaná kniha má podtitul Sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů. Text je rozdělen do tří velkých problémových částí, dále do 13 samostatných kapitol a celé řady podkapitol.

První část se jmenuje Teoretické základy. Nejprve je věnována pozornost základní terminologii a vymezení interkulturní psychologie /l/. Následuje popis disciplín, které s interkulturní psychologií souvisejí, například etnologie a etnopsychologie, kulturní antropologie atd. /2/. Dále jsou popsány základní pojmy interkulturní psychologie jako např. kultura, akulturace, asimilace, ale též etnikum, etnicita, národ, národnost, národnostní menšina, rasy a rasismus. A samozřejmě též „zaběhnuté“ stereotypy a předsudky /3/. Část je uzavřena přehledem o informačních zdrojích, výzkumných centrech a představitelích interkulturní psychologie /4/.

Druhá část nese název Výzkumné pole interkulturní psychologie. Čtenář se nejprve seznámí s komparací psychologických charakteristik kultur, etnik a národů /5/ a dále s psychologickými problémy akulturace /6/, s předsudky a stereotypy, které se týkají etnik, národů a ras /7/ . Po té je věnována pozornost kulturní, etnické a národní identitě /8/ a následuje popis „české národní povahy“ s konotacemi na autostereotypy Čechů, stereotypy cizinců o Češích a stereotypy Čechů o jiných národech /9/. Závěr druhé části tematizuje problém jazyka a komunikace v interkulturním aspektu /10/.

Třetí část je pojmenována jako Aplikace interkulturní psychologie. Pozornost autora je soustředěna na výchovu a vzdělávání /edukace/ v rodině, ve škole a procesu socializace /11/. Následuje stručná, ale pro zdravotníky podnětná kapitola o interkulturních faktorech ve zdravotní péči /12/. Správně je zmíněn i speciální časopis Journal of Transkultural Nursing, kde lze najít podrobné informace týkající se transkulturního ošetřovatelství. Posledním uvedeným okruhem problémů jsou vztahy a konflikty mezi etniky a národy /13/.

Je připojen seznam literatury, na kterém oceňuji to, že autor uvádí četné české prameny. Patrně nedopatřením se ani tam, ani v příslušných částech vlastního textu, neobjevují práce autorů z Fakulty humanitních studií UK v Praze. Je to škoda, protože kolektiv pedagogů i studentů se dlouhodobě věnuje zejména problematice kulturní antropologie, etnicity a identity. Práce jsou mj. publikovány v časopise Lidé a města /Revue pro etnologii, antropologii a etologii komunikace/. Po určitou dobu /až do konce roku 2004/ bylo navíc součástí uvedené fakulty Centrum pro výzkum vývoje osobnosti a etnicity. Vřele se přimlouvám za to, aby autor svou publikaci doplnil o výsledky bádání uvedeného kolektivu autorů, neboť předpokládám, že se jinak velmi pěkná, čtivá a inspirativní kniha J.Průchy dočká dalšího vydání.

Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

17.10.2017
Průcha, Jan: Interkulturní psychologie - Jaromír Kopeček

Překvapivé, v současné době, okouzlené politickou korektností a zatloukáním rozdílů mezi čímkoli, vychází kniha s podtitulem: Sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů. Několik měsíců po vydání se dá říci, že nenaráží na kolorit veřejných odsudků a ostentativních žalob, což můžeme kvitovat jedině s povděkem. Bylo by však škoda, aby tato zajímavá kniha, pojmenovávající některé reálie pravějšími jmény než známe z médií, zapadla. Už proto, že odráží jistý zlom ve společenskovědní oblasti.

To, co dnes nazýváme interkulturní psychologií se dělá už hodně dlouho. Povětšinou pod jinými jmény, či v rámci jiných oborů. K tomuto zjištění mají přispět prvé dvě kapitoly, které vymezují terminologicky obor a jeho vztahy k oborům souvisejícím. Z etnopsycholingvistikého příspěvku je zmíněna asociační reakce na barvy.

Celá jedna kapitola je věnována definicím kultury, etnika, národa, rasy a procesů provázejících jejich proměny, pokud možno z několika úhlů pohledu různých zavedených oborů. Jeden z rámců-vsuvek shrnuje rozpačité výsledky pozitivní diskriminace v USA. Teoretickou část pak uzavírá kapitola o informačních zdrojích a význačných pracovištích.

Tyto úvodní teoretické základy ukazují ideovou všehochuť uvažování o vztazích mezi národy a národnostmi. Na jednu stranu střízlivé úvahy, na druhou přání - otcové myšlenek, vydávaná za realitu, stopy německé romantické vědy, jako i snahy nejrůznějších národů vytvářet vědecké zástěrky pro národnostní kolchoznictví. Co si myslet o termínech jako „lingvistické plánování“ a „jazyková politika“ nebo o antropolozích odmítajících rozlišování lidských ras jako nehumánní?

Část druhá se nazývá „Výzkumné pole interkulturní psychologie“ a představuje, čím že se vlastně takoví interkulturní psychologové živí. V prvé řadě je to samozřejmě porovnávání národů mezi sebou. Není v ní nouze o překvapení. Při srovnávání národních kultur států středoevropské čtyřky často vychází, že Češi a Slováci jsou si velmi vzdáleni, někdy i nejvzdálenější. Slováci jsou méně individualističtí a v tomto směru se nalézají jakoby více na Východ. Jsou velmi silně maskulinní a jen slabě se vyhýbají nejistotě. Češi se naproti tomu jeví spíše jako femininní individualisté, kteří se silně vyhýbají nejistotě. Výzkum byl proveden jen na vysokoškolácích, ale i tak je patrně v tomto zjištění ukryto něco důvodů krachu čechoslovakismu.

Výše uvedené poněkud nabourává jiný výzkum zmíněný dále: Mladí čeští vysokoškoláci v hierarchii hodnot nejvýše umisťují lásku, sebeurčení-seberealizaci a bezpečí, čili hodnoty typické pro kolektivistické Polsko, Koreu, Indii a Japonsko. Nižší důraz je kladen na úspěch a moc. [Otázkou zůstává, zde se nejednalo o doznívání porevolučních efektů.]

V moři nejistot čtenář ocení, že ostrůvky stability jsou tam, kde předpokládal: Pro Brazilce není sexuální obtěžování nutně nepříjemným chováním. ... V kulturách asijských etnik se uplatňuje vyšší míra sebekritičnosti, tj. schopnost hodnotit poměrně nezaujatě sebe sama a výsledky své činnosti, která bývá u Američanů nízká. S čímž souvisí, že čínský rodič hodnotí kladně nepřiznání se k dobrému skutku spáchanému dítětem, zatímco kanadský totéž považuje za lhaní.

Kapitola o akulturaci a adaptaci přináší potvrzení obecných názorů, že soužití více národů je zpravidla problematické. Finové nejvíce požadují asimilaci přistěhovalých Rusů, ale Rusové cítí největší tlak v Izraeli. Devadesát procent Turků a Maročanů nechce přijmout nizozemské občanství, tj. volí separaci, ale většina v dotazníku kladně hodnotí integraci. 26% Pákistánců ve věku 14 až 17 let se v Glasgowě považuje za černé. Vida sílu hip-hopu!

Soužití nutně obnáší stereotypy, často i předsudky. Pozor, ani jedno z toho neznamená diskriminaci! V ukázce je rámec o soužití Austálců s anglicky hovořícími bílými Australany: Rasové předsudky u dětí a vliv kontaktu s příslušníky jiné rasy. Ukazuje se, že multikulturní výchova osobní zkušenost nepřerazí, což prokazuje i obecná neplatnost hypotézy kontaktu. Lidé se nezačnou snášet, jakmile se lépe poznají - ilustrováno na příkladech Maročanů, Turků, Surinamců a Holanďanů, Maďarů a Slováků a Holanďanů a Němců (dle nizozemského mládí jsou panovační, hluční, tlustí a mají odporný jazyk).

Ve světle uváděných čísel pak působí konstruktéři evropské identity a sociální vědci odsuzující silnou etnickou identitu jako romantický relikt jako nepovedení klauni. Za Evropany se považuje 30% Italů a to je maximum, v Německu je to 15%, ovšem za lokální patrioty se považuje téměř dvakrát tolik obyvatel. Nejskeptičtější jsou mladí lidé, což „není příslibem pro budoucnost“. Tvrdí se, že národní a etnické stereotypy jsou něčím velmi negativním, co je třeba vymýtit či potlačovat. Jen zřídka se objevuje názor některých odborníků, že: „stereotypizace je nezbytnou součástí našich procedur, jimiž se vyrovnáváme s vnějším světem, a tudíž by na ně mělo být nahlíženo jako na potenciálně pozitivní a nezbytné prostředky kategorizace“ (Saville-Troike).

O co neradostnější byla zkoumání evropská o to optimističtěji vyznívá psychologie českého etnika, viz třeba český národní charakter v pohledu cizinců . Polští vysokoškoláci považují Čechy za veselé, vlastenecké, společenské, vzdělané, inteligentní, kulturní, zkrátka za otevřený národ s velkým smyslem pro humor. Mladí Rakušané (gymnazisté) vidí Čechy spíše pozitivně, na druhé straně negativní typické vlastnosti Čechů přisuzované rakouskými respondenty jsou vnímány i v sebereflexi samotných Čechů. Kupříkladu jen 18,4% respondentů souhlasí s tvrzením, že Češi moc chlastají. Nepotvrdil se předpoklad, že by česká mládež sdílela převážně negativní etické stereotypy o sousedních národech. ... Více negativních a sebekritických rysů lze shledat v českém autoportrétu než v heterostereotypem některých jiných národů.

Kapitola o jazyku a komunikaci v interkulturním aspektu obsahuje zmínku o jazykové reprezentaci rodu, respektive o jejím vlivu na zvyšování rozdílů mezi muži a ženami. Jazyky, které rod podstatných a přídavných jmen vyjadřují, jako třeba čeština, tak zvyšují rozdíly, zatímco non-genderové jazyky přispívají k rovnoprávnosti. Nejmenovaná finská badatelka tak dokázala na příkladu non-genderové finštiny a Finska jako první země s volebním právem pro ženy. Kouzelné je, že mezi jazyky, které takto rod nerozlišují, patři i angličtina a turečtina, čímž se neznámé soudružce podařilo vyvrátit celou feministickou argumentaci ohledně genderové nespravedlnosti angličtiny. Pokud jsem ovšem nepřehlédl, že v případě angličtiny a turečtiny se jedná o oportunistickou odchylku způsobenou patrně běsněním kontrarevolučních sil.

Třetí část knihy je věnována aplikacím zjištění interkulturní psychologie a to především na poli vzdělávání. Navzdory výše uvedeným zjištěním, autor přisuzuje etnopsychologii velkou úlohu. Snad proto, že v zemích OECD s výjimkou Dánska a Finska svalují rodiče větší díl odpovědnosti za vydělání dětí na školu. Menší prostor je vyhrazen pro interkulturní aspekty ve zdravotní péči a vztahům a konfliktům mezi etniky a národy.

Autor knihy, Jan Průcha, je kmenovým autorem Portálu, ve kterém publikoval několik knih o pedagogice. Pracuje jako nezávislý expert a konzultant v oblasti pedagogické teorie a výzkumu, přednáší na universitách v Česku i v zahraničí. Interkulturní psychologie vyšla v roce 2004.

26.08.2013
Skvělá kniha
Kniha také k vypůjčení v elektronické podobě na Flexibookstore.cz