Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11

Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Perspektivy stárnutí

Perspektivy stárnutí

Vaše cena s DPH
397 Kč 357 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Rozebráno


Přihlaste se a nechte si hlídat dostupnost


Autor
Podtitul
Z pohledu psychologie celoživotního vývoje
Překladatel
Simonová, Lucie
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-605-6
Počet stran / vazba
224 / Pevná
Rok vydání
2009
Kód
13401801
EAN
9788073676056
Obálka v tiskové kvalitě


Kniha hledá odpovědi na otázky stárnutí a jeho možností z pohledu vývojové psychologie, neurobiologie, evoluční biologie, biochemie, medicíny, gerontologie, politologie nebo andragogiky. Je dílem celosvětově uznávaných expertů z mnichovského Institutu pro vzdělávání Maxe Plancka, vůdčího pracoviště pro tzv. lifespan psychology (psychologii celoživotního vývoje), a přináší vědecky fundované teorie a náhledy, které překvapivě posouvají zaběhané představy o perspektivách pro stárnoucí populaci Evropy a Severní Ameriky. Kniha je určena pro studenty andragogiky, sociální psychologie, vývojové psychologie, ale také pro zájemce o fenomény stáří a stárnutí v moderních společnostech.
Hlavním editorem knihy je prezident Institutu pro vzdělávání Maxe Plancka biolog Peter Gruss, oceněný mnoha vyznamenáními za přínos moderní vědě. Garantem svazku je nedávno zesnulý zakladatel Institutu Maxe Plancka, vývojový psycholog Paul B. Baltes (1939–2006), dlouholetý ředitel tohoto pracoviště.



Gruss P. (ed.): Perspektivy stárnutí z pohledu psychologie celoživotního vývoje

Starých lidí stále přibývá a tím se zvýrazňují i společenské problémy stáří. V souvislosti s tím narůstá význam gerontologie (vědy o stáří), jejíž součástí je gerontopsychologie (psychologie stáří), která se stává důležitou složkou vzdělávání pracovníků pomáhajících profesí, jako jsou sociální a jiní pracovníci. Kniha, která je předmětem této recenze a je dílem odborníků ze slavného mnichovského Institutu Maxe Plancka, je cenným přínosem k nečetné literatuře o komplexním pohledu na stáří. Tato interdisciplinárně pojatá kniha totiž přináší soubor podstatných poznatků o stáří z hlediska psychologie, ale i biologie, medicíny, vzdělávání a kromě jiného dokonce i o teorii „stárnoucí společnosti“ a jejích příslušných politických aspektech. V jistém smyslu je to tedy jakási encyklopedie problematiky stáří. Najdeme zde i etické a jiné aspekty stáří jako je prodlužování průměrné délky života ve vyspělých průmyslových společnostech, spojené s pokusy o modely stárnutí. Stáří je zde nahlíženo jak z hlediska jeho psychologických zvláštností, tak i z hledisek historického a společenského vývoje role starého člověka, jeho postavení ve společnosti, jeho osobních a obecně sociálních a zdravotních problémů atd. Nejde tu jen o tématiku psychologických a somatických proměn stáří, poměru společnosti ke starým lidem a činitelů prožívání stáří (sociální zázemí či osamělost, životní aktivita či pasivita, zdravotní stav a event. s ním spojená míra závislosti na sociální a zdravotní péči), ale o obraz stáří v celém komplexu jeho podstatných souvislostí.

Autorem první kapitoly s pozoruhodným názvem „Stáří a stárnutí jako oslava rovnováhy: mezi pokrokem a důstojností“ je dnes již zesnulý, bývalý ředitel Max Planckova institutu a psycholog P.B. Baltes, který chápe stáří jako „jev zároveň tělesný, psychický, sociální a duchovní“ a jak sám říká, na konci svého příspěvku „opatrně“ naznačuje „téma etiky stárnutí z psychologického hlediska“, které míří in medias res psychologické problematiky stáří, neboť to má své silné i slabé stránky ve způsobu života, jímž se jedinec se svým stářím více nebo méně zdařile vyrovnává v jednotě se svými životními podmínkami. Autor si přeje „Více odvahy pro stáří !“, více „prostoru svobody pro individuální kulturu stárnutí“ a „maximální volnost v tom, jak prožívat své stárnutí, bez represivního společenského tlaku a zároveň bez prefabrikovaných řešení“. Je to dobrý podnět pro sociální politiku stáří i pro jeho studium.

Prof. PhDr. Milan Nakonečný
Gruss, Peter (ed.). Perspektivy stárnutí - rec. M. Aleš

Jde o překlad sborníku vydaného v roce 2007 mnichovským Institutem Maxe Plancka pro vzdělání, jehož editorem je Peter Gruss – ředitel Institutu, profesí biolog. Obsah je podstatně širší a všestrannější, než napovídá název. Sborník, shrnující příspěvky expertů mnichovského Institutu a jeho význačných spolupracovníků se neomezuje na vývojovou psychologii, ale poskytuje obsáhlý multidisciplinární pohled na složitou problematiku stáří a stárnutí v ekonomicky vyspělých společnostech. Těžiště sborníku je v pracích z biologie, genetiky, medicíny, sociologie a andragogiky. Komplexní povahu sborníku lépe vystihoval název německého originálu – Die Zukunft des Alterns. Die Antwort der Wissenschaft. Nepostradatelnou součástí celostního pohledu sborníku je ovšem demografické hledisko, jemuž se plně věnuje jeden z tematických příspěvků a které se prolíná i ostatními, především syntetizujícími příspěvky. Demografické pasáže sborníku však bohužel nepatří ke stěžejním a nejsou hlouběji myšlenkově ani datově propracovány.

 

Sborník obsahuje tyto příspěvky: Peter Gruss: Předmluva, Paul B. Baltes: Stáří a stárnutí jako oslava rovnováhy mezi pokrokem a důstojností, Gerd Kempermann: Nevydán na milost a nemilost času a světu – plasticita stárnoucího mozku, James W. Vaupel a Kristin G. von Kistowski: Plasticita průměrné délky života a její důsledky, Anette Baudisch: Stárnutí ve světle revoluce, Adam Antebi: Modelové organismy stárnutí, Florian Holsboer: Stařecká onemocnění – vrozená dispozice nebo způsob života?, Florian Holsboer a Hans Schöler: Terapie budoucnosti, Ulman Lindenberger: Technologie ve stáří – šance z pohledu výzkumu chování, Ursula M. Staudinger a Jürgen Baumert: Vzdělávání a učení po padesátce: plasticita a realita, Michael Stolleis: Historie a sociální relativita stárnutí, Wolfgang Streeck: Politika stárnoucí společnosti: od generační smlouvy ke generačnímu konfliktu?, Většinou jde o německé autory, až na výjimku Annette Baudischové (ročník 1976) střední a starší vědecké generace.

 

V předmluvě Peter Gruss charakterizuje jednotlivé příspěvky a zdůrazňuje především biologický charakter sborníku. Jim definované základní otázky gerontologů v širším smyslu slova podle něj jsou: Proč buňky stárnou? Jak se obnovují tkáně? Proč stárne lidské tělo? Proč se některá onemocnění vyskytují častěji ve stáří? To ovšem nejsou otázky, na které by mohla odpovědět společenská věda a samozřejmě to nejsou otázky pro demografii. Proto i příspěvky demografů ve sborníku nemohou více než dokumentovat výchozí situaci pro studium stárnutí: v populaci přibývají starší a staří lidé.

 

Úvodním příspěvkem sborníku je studie předchozího ředitele Institutu a významného badatele v oblasti stárnutí Paula M. Baltese (zemřel v roce 2006), jemuž je sborník věnován. Jde o zásadní úvahu nad problémem lidského stárnutí a stáří. Zdůrazňuje vyhraněné fáze stáří, jim interpretované jako třetí a čtvrtý věk. Mezi těmito fázemi je rozdíl, který se v současnosti stal zásadním. Díky zdravotnímu a sociálnímu pokroku si osoby ve třetím věku zachovávají plnou (byť jinak orientovanou) fyzickou i mentální výkonnost. Dnešní sedmdesátníci jsou na tom tělesně i duševně podstatně lépe než sedmdesátníci před třiceti lety, vyrovnají se šedesátníkům z předchozí generace. Zachována je u nich především krystalická inteligence – systém vědomostí. Fluidní inteligence – tj. v podstatě možnost učení – zákonitě slábne již od rané dospělosti, u osob do mezi 60 a 80 lety věku však její slábnutí bývá bohatě kompenzováno výhodou životní a historické zkušenosti.

 

Čtvrtý věk však již vykazuje méně pozitivní obraz stáří. Úbytek fyzických i duševních schopností po 80 letech věku se každým rokem nezadržitelně stupňuje a to i u osob, které nejsou postiženy multimorbiditou stáří, zejména různými formami stařecké demence. Ve čtvrtém věku nastává úpadek téměř ve všech oblastech života. Tomu pokrok zdravotnictví a sociální péče dosud nezabránil. Dnešní devadesátníci na tom nejsou lépe než devadesátníci v předchozích generacích. Rozdíl je však v tom, že dnešních devadesátníků je mnohem více.

 

Autor překvapivě a trochu nespravedlivě přisuzuje „vinu“ demografům: „…demografové oslavují informace o stále se prodlužujícím životě, neberou dostatečně vážně celkový obraz psychických sociálních a kulturních aspektů individuálního stárnutí…“, „…demografové jsou zaměřeni směrem k neustálému prodlužování lidského života…“. Takovou výtku by autor mohl spíše adresovat sociální politice nebo medicíně, i tak by byla tato výtka sporná a asi stejně nespravedlivá. Autorem zmíněný a doporučovaný model selektivní optimalizace a kompenzace, vyjádřený formulací „To, co ubereme na délce života, získáme na jeho kvalitě…“ interpretovaný tak, že medicína a sociální péče by více pozornosti měly věnovat zabránění zpomalení degradace osobnosti ve vysokém stáří, je jistě obecně správný. Má to však být i za cenu zkrácení délky života? Má skutečně být součástí pokroku „ubírání na délce života? A je vůbec přijatelné používat v souvislosti s lidským stářím pojmy založené na slovu „selekce“? Vysloveně demografickému pohledu je věnován jediný příspěvek, Vaupel a von Kistowské: Plasticita průměrné délky života… Je uveden spornou informací, podle níž „dítě, které se dnes narodí v Německu, se dožije svých stých narozenin s pravděpodobností větší než 1:1“. Míní tím autoři skutečně, že právě narozené německé dítě má více než 50 % pravděpodobnosti, že se dožije 100 let? Pokud ano, měli by tak závažné zjištění doložit podloženým argumentem. Autoři sami konstatují, že při svém odhadu vycházejí z prostého lineárního prodloužení časových řad, podle něhož už v roce 2050 by měla „očekávaná délka života“ (v Německu) být mezi 91,2 a 96,8 roky (bez udání pohlaví). Demografie má ovšem přesnější, i když náročnější, metody predikce než lineární prodloužení časových řad. Pokud je však známo, tak zásadní prodloužení naděje dožití při narození dosud nevyplývá z úmrtnostních tabulek Německa ani žádné jiné země.

 

Asi na vrub překladatelky patří zaměňování pojmů „průměrná délka života“, „střední délka života“. Mnoho místa je věnováno vysvětlení smyslu demografických projekcí a prognóz. Pozoruhodné je varování před nebezpečím „příliš opatrných prognóz“, takových, které nedostatečně zdůrazňují budoucí podstatný růst podílu starších a starých osob v obyvatelstvu – a ve formulaci autorů „opatrné prognózy mohou vést k tomu, že se budou i nadále odsouvat nezbytně nutné, ale zároveň nepopulární a bolestivé reformy sociálního systému“. Stať je určena spíše neodborné veřejnosti, demografové mnoho nových informací nezískají. Bylo by však velice dobře, kdyby se s ní seznámili a z ní vycházeli politici a tvůrci důchodových systémů.

 

Z ostatních příspěvků ve sborníku je pro demografy velmi zajímavá závěrečná stať Wolfganga Streecka. Konstatuje otevřeně, že „přibývání starých a velmi starých lidí představuje obrovskou zátěž pro veřejné zajištění jejich existence“. Generace 60–70letých je však schopna ve většině oborů vyvíjet plnou pracovní aktivitu. Tato skutečnost bývá často ignorována v postojích k reformám důchodového systému. Zvyšování věku pro odchod do starobního důchodu není jen, jak se obvykle argumentuje, prostředkem k úspoře nákladů na důchody, ale logickým důsledkem vývoje zlepšení fyzické i mentální kondice osob ve „třetím“ věku.

 

Naproti tomu lidé ve „čtvrtém věku“ nejen vzhledem k růstu jejich počtu, ale především vzhledem k dosud neodstranitelným negativním vlivům stárnutí na tuto generaci, potřebují intenzivní péči okolí. Toto okolí, tj. celá moderní společnost, se těmto potřebám musí přizpůsobit do té míry, že se samo promění. V populární literatuře je stále častěji naznačováno: „Bohaté průmyslové státy se stávají gerontokraciemi nového typu, ve kterých většina starých postupně převezme demokratickými prostředky politickou moc, kterou využije k ekonomickému vykořisťování mladých“. To je poněkud ostrá formulace. Nicméně nesporný je dosud (i v Česku) přehlížený fakt, že poprvé ve světových dějinách nastává situace, kdy staří lidé budou natolik početní, že budou udávat tón společenskému vývoji, že vzniknou, nejprve v ekonomicky nejvyspělejších zemích, politické systémy, pro něž označení „důchodcovská gerontokracie“ bude výstižné. Již dnes jsou velké politické strany (v Německu) podle autora příspěvku seskupeními důchodců a zastoupení důchodců s jejich specifickými potřebami bude vzrůstat. Z toho plynou politické konsekvence, vedoucí k potenciálnímu nebezpečí generačního konfliktu.

 

Ostatní příspěvky sborníku až na stať M. Stolleise jsou většinou značně specializované a jen specialista se může vyjádřit k statím z medicíny, genetiky, andragogiky. V každém z těchto příspěvků je však dost popudů k zamyšlení i pro neodborníka (např. Kempermann: zavádí pojem „plasticita“, kterým vyjadřuje vztah psychické aktivity a struktury mozku, Baudischová: fyziologická podstata procesu stárnutí a stáří, Antebi: náročná genetická analýza stárnutí na příkladech octomilek, kvasinek nebo myší, Holsboer: další problémy genetické analýzy, chemie stárnutí, Holsboer, Schöler: prevence a terapie stařeckých onemocnění, Lindenberger: zajištění technicky podporovaného životního prostředí pro starší lidi; velkým pokrokem je mobilní telefon, na nějž v budoucnu naváží prostředky, usnadňující časovou a prostorovou orientaci starých lidí, Staudingerová-Baumert: psychologie starších lidí z hlediska vzdělávání, typy vzdělání určené starším lidem. Pozoruhodné je, že možností pozdního vzdělávání v Německu v porovnání s jinými zeměmi využívá jen malá část obyvatelstva, přitom v Německu je tato „malá část“ nepoměrně větší, než je tomu v Česku, kde je celý systém vzdělávání dospělých zanedbán, Stolleis: zabývá se detailně kulturními a právními postoji ke stáří).

 

Při studiu sborníku je nutno mít na paměti, že všechny jeho statě jsou založeny na výsledcích práce německého pracoviště. Sborník čerpá z německé reality a z německých zdrojů. V biologických nebo medicínských příspěvcích to ovšem nehraje roli, v sociologických a politicko-právních textech (Lindenberger, Staudingerová-Baumert, Stolleis) je to však důležité. Redakce českého překladu na to reaguje v příspěvku Michaela Stolleise zařazením několika redakčních poznámek, informujících o odlišnostech v českém prostředí, zejména o současném postupu při úpravě „důchodového věku“ v České republice.

 

Úctyhodná byla práce překladatelky, které zvládla odbornou terminologii a někdy i žargon několika značně se lišících oborů. Překlad sborníku poskytuje ojedinělou příležitost ke studiu pro české odborníky, zejména gerontology, genetiky a vývojové psychology, současně je však inspirací pro obdobnou původní českou práci.

 

Milan Aleš
Demografie, 2010, roč. 52, č. 1