Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11

Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Umění psychoterapie

Umění psychoterapie

Vaše cena s DPH
1 015 Kč 914 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Překladatel
Kuneš, David
Nakladatel
Portál
ISBN
80-7178-972-0
Počet stran / vazba
712 / Pevná
Rok vydání
2005
Kód
13401201
EAN
9788071789727
Obálka v tiskové kvalitě


V prosinci 1985 se ve Phoenixu v Arizoně konala konference s názvem Evolution of Psychotherapy, která byla označována jako mezník v historii psychoterapie (někteří ji označují jako psychoterapeutický Woodstock). Poprvé se zde sešli zakladatelé a významní představitelé všech základních psychoterapeutických směrů, například C. Rogers, V. Satirová, P. Watzlawick, A. Ellis, A. Beck, A. Lazarus. Všichni dostali předem šest otázek, na něž ve svém diskuzním příspěvku odpovídali: Jak definujete psychoterapii? Jak se lidé mění v průběhu psychoterapie? Co je výhodou, a co naopak nevýhodou vašeho přístupu? Jak probíhá výcvik psychoterapeutů v rámci vašeho směru? Jak hodnotíte účinnost psychoterapie? Jak se díváte na vývoj psychoterapie? Zpracováním těchto příspěvků, které originálně vypovídají o povaze a přístupu přednášejících a zároveň tvoří uzavřený celek daný jednotnou osnovou, vznikl jedinečný přehled mapující celou oblast psychoterapie. Pro přehlednost jsou příspěvky rozděleny do šesti oddílů: rodinná terapie, kognitivně-behaviorální terapie, humanistická a existenciální psychoterapie, psychoanalýza, skupinové přístupy, ericksonovské přístupy.



Jeffrey K. Zeig: Umění psychoterapie
Umění psychoterapie je sborník ke konferenci Vývoj psychoterapie, která proběhla v prosinci 1985 v Phoenixu. Jeffrey K. Zeigovi se podařilo dostat na jedinou akci téměř všechny žijící otce zakladatele všech podstatných psychoterapeutických směrů či jejich hlavní následovníky. Tento grandiózní kousek se mu povedl z pozice ředitele Nadace Miltona H. Ericksona. Z monster-konference - 7000 účastníků, vlastní upomínkové předměty v prodeji - Zeig sestavil reprezentativní přehled příspěvků, jejich odborných recenzí i výběr podstatných diskusí. Kniha je tak nejen přehledem terapeutických metod a jejich vývoje, ale i zcela nevšední možností nahlédnout do nitra psychoterapeutické komunity a širším náhledu i do moderních dějin USA.

Pochvalnými výroky nešetři ani předmluva Stanislava Kratochvíla, autora české učebnice Základy psychoterapie. O úspěšnosti konference samotné pak svědčí to, že byla vyprodána za několik měsíců a stala se startovní akcí celé série konferencí na totožné téma probíhajících v pětiletých intervalech.

Tímto by mohla recenze zhruba skončit, ovšem byla by věčná škoda neučinit ji mnohem delší, zmatenější a čtenářsky protivnější, což vážní zájemci jako přípravu na tento 700 stránkový opus bezesporu ocení.

V úvodní kapitole lze číst, že kořeny psychoterapie jsou spjaty s evropskou mentalitou, která je teoretičtější a analytičtější než pragmatický americký přístup. Není se proto čemu divit, že proklínání psychoanalýzy čtenář užije až nad hlavu. Někteří přednášející dokonce trvali na tom, že teorie nesmyslně omezuje praktickou stránku terapie. Drobným postřehem je Zeigovo tvrzení, že Evropan by slovo "nový" před jménem výrobku v reklamě chápal pejorativně - vida jak jsme se do půlky 80. let změnili.

Nahlédnutím do obsahu čtenář zjistí, že kniha je rozdělena na 7 oddílů, prvý je věnován rodinným terapeutům a snad nejvíce o něm platí, co bylo řečeno v předchozích odstavcích. Názory a východiska autorů se diametrálně liší. Opravdu překvapující jsou postřehy týkající se vývoje americké společnosti (zejména Virginia M. Satirová). Zatímco většina přispěvatelů jsou spíše radikální sociální konstruktivisté (například Salvator Minuchin), Murray Bowen se v Psychoterapii v současnosti dovolává O.E. Wilsona a evoluční teorie. Několik autorů se zabývá úspěšností analýzy a úspěšností terapeuta. J. Haley překvapivě varuje před příliš úspěšným terapeutem, který by dokázal jakkoli manipulovat s kýmkoli. Dokonce navrhuje stanovit zásady terapeutického aikida. Zajímavý je též postřeh Cloé Madanesové: Většina lidí, kteří přicházejí do terapie se nedokáže řídit dobrou radou.

Z příspěvku Carla A Whitakera stojí za zmínku bonmot: Toto třetí dítě je tedy za obecného souhlasu otcovým patrnerem či kamarádem, který mu přinejmenším psychicky zabraňuje se pářit s jinou samicí, ať už tuto samici představuje traktor nebo disertační práce. Formálně rodinní terapeuti vycházejí z interpersonálního přístupu, zčásti se označují za ericksonovské terapeuty.

Oddíl Kognitivní/behaviorální přístupy přináší kognitivní práce Ellise a Becka, shrnující jejich metody. Behaviorální terapii zastupuje a obhajuje Joseph Wolpe. Ve svém příspěvku kritizuje kritiky behaviorální terapie a v diskuzi jej kritizuje Juda Marmor za používání kombinovaný psychodynamicko-behaviorálních přístupů, čímž v konečném důsledku pracuje stejně jako nenávidění psychoanalytici. Příspěvek Arnolda A. Lazaruse je hlavně o potřebě jisté snášenlivosti a ochoty seznámit se s prací jiných.

Oddíl humanistické/existenciální terapie otevíra Carl R. Rogers a terapie zaměřená na klienta, která vychází z předpokladu, že člověk je v jádru dobrý (na rozdíl od psychoanalýzy a křesťanství). Z hlediska čtenáře jsou v příspěvcích rogeriánů nepříjemné citace z jejich předchozích knih - jsou totiž vysazeny malým písmem. Existenciální psychoterapeut R.D. Laing se zabývá konstruováním reality v mysli v čemž souzní se svým recenzentem Watzlawikem, jehož příspěvek v oddíle rodinných terapeutů se nesl na podobné vlně. Rollo R. May v Terapii dneška vystupuje jako tlumočník evropského existenciálního myšlení. Ve svém příspěvku rozebírá Oidipův příběh ve světle existenciální terapie. Není proto divu, že diskuse Bruna Bettelheima k Terapii dneška je nadšená, autor v ní dokazuje, že existenciální přístup pochází od Freuda, skrze pud smrti.

Bruno Bettelheim je totiž prvým řečníkem oddílu psychoanalytických terapeutů, ačkoliv jeho příspěvek o tvorbě terapeutických milieu pro těžce postižené děti má snad nejdále z celé knihy z představě poklidného povídání u kafíčka (dříve s nezbytným doutníkem). Nebude na škodu zmínit, že Bettelheim pobyl i v koncentračním táboře. James F. Masteson se zabývá vývojem teorie objektních vztahů. Recenzent jeho příspěvku Haley svou úlohu neunesl a diskuse i odpověď na ni je pavlačovou hádkou a sbírkou invektiv. Také poučné čtení.

Lewis R. Wolberg píše o trendech, v zásadě je jeho článek kázáním proti rigiditě v terapeutické praxi. Uvádí, že i farmakoterapie může mít psychoanalytický podtext a pokračování. Judd Marmor zkoumá terapeutický proces v různých přístupech a dochází k závěru, že psychoterapie je procesem učení a všechny terapie léčí tímtéž - vztahem k pacientovi, zájmem a zpětnou vazbou.

Pátý oddíl shrnuje skupinové přístupy - transakční analýzu, gestalt terapii a psychodrama. Prvou řečnicí je Mary McClure Gouldingová, která vzorně feministicky hovoří o klientkách a pacientkách. Její příspěvek je o transakční analýze, ale též o nadšení z demonstrací proti válce ve Vietnamu. Není prvým diskutujícím, který bájí o světovládě OSN a radostném životě ve světové říši, která odstraní všechny problémy. Zároveň je však jedna z mála, kteří dodrželi formální členění příspěvku zadané organizátory.

Robert L. Goulding popisuje skupinovou terapii a zejména užití vyprávění příběhů jako terapeutické techniky. Miriam Poslterová shrnuje Perlsovu gestalt terapii: Zahoďte hlavu a vraťte se ke smyslům. Nachází souvislost mezi polaritami gestaltového páru pán - otrok a jungovskou opozitní dvojicí persona - stín. Erving Polster vyhlašuje odklon od terapie "tady a teď". Bylo to heslo počátků, nyní je potřeba se zaměřit na celou časovou posloupnost. V diskusi Rogers přiznává, že americké děti jsou rozmazlené, chtějí všechno hned a nepoznají čas z ciferníku.

Psychodrama zastupuje žena Jacoba L. Morena Zerka. Připomeňme, že Moreno byl první, kdy fyzicky zapojil manželovu milenku do manželské terapie.

Šestý oddíl si bezesporu prosadili organizátoři konference, neboť je věnován ericksonovské terapii. Prvním autorem je Ernest L. Possi, bývalý jungián, jeho příspěvek je jedinou výpravou do oblasti neurobiologie a jediným, kdo se zmiňuje o vlivu hormonů na psychiku. Druhým příspěvkem je práce editora knihy Jeffreyho K. Zeiga, ve které shrnuje ericksonovskou terapii s důrazem na sociální vliv a využívání komunikace ke specifickým terapeutickým účelům. Popisuje též využití hypnózy. Líčí historku, jak Erickson naučil sedmdesátiletou černošku za tři týdny číst.

Poslední oddíl je nazván kontrapunkt a je vyplněn příspěvkem rebela šedesátých a sedmdesátých let, představitele antipsychiatrie, Thomase S. Szasze. Jak se dá čekat, hovoří Szasz o souvislostech mezi psychoterapií a náboženstvím, či spíše o zneužívání sociální kontroly pomocí dogmatu. Hovoří o exkluzivním a elitářském postoji židů a psychoanalytiků, i dalších křesťansko-psychologických analogiích. Cituje Jeffersona: Náboženské spory můžeme utišit tím, že jim nebudeme věnovat pozornost. Za zmínku stojí i v diskusi zmíněné: Beznadějné situace napomáhají beznadějným řešením.

Kniha obsahuje rozsáhlý výběr literatury k hlubšímu studiu, kromě literatury, kterou uvedli u svých příspěvků autoři. Kniha je opravdu vzorně zpracována - každý autor je uveden medailonem, diskuse, či spíše recenzentský posudek každého příspěvku a opravdová diskuse - otázky a odpovědi, už byly zmíněny. Kniha patrně zaujme spíše odbornou veřejnost, případně intelektuální dobrodruhy.

RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.

Jeffrey K. Zeig: Umění psychoterapie

Před dvaceti lety uspořádala nadace Moltona H. Eriksona v arizonském Phoenixu konferenci o vývoji psychoterapie. O dva roky později knižně vydala hlavní příspěvky a diskuse. Pátý ročník těchto tradičně prestižních konferencí právě probíhá.

Ze zhruba tří set sporně a obtížně vymezitelných psychoterapeutických směrů se na konferenci presentovaly směry behaviorální, kognitivní, ericksonovský, existenciální, rodinný, humanistický, jungiánský, multimodální, psychoanalytický, racionálně-emoční a rogeriánský, gestalt, psychodrama a transakční analýza. - Je Váš směr mezi nimi? – Je to potutelná otázka?

Na konferenci významně promluvili: J. K. Zeig, Vývoj psychoterapie, S. Minuchin, Mnoho mých hlasů, J. Haley, Terapie – nový fenomén, M. Bowen, Psychoterapie – minulost, současnost a budoucnost, C. Madanesová, postupy ve strategické rodinné terapii, V. M. Satirová, Pohled do zákulisí: psychoterapeutická cesta, C. A. Whitaker, Dynamika americké rodiny z hlediska dvaceti let vývoje rodinné terapie: rodinné nevědomí, P. Watzlawick, Chcete-li vidět, naučte se jednat!, A. Ellis, Vývoj racionálně-emoční terapie (RET) a kognitivně-behaviorální terapie (KBT), J. Wolpe, Dlouhá cesta: Podpora vědecké psychoterapie, A. T. Beck, Kognitivní terapie, A. A. Lazarus, Potřeba technického eklekticismu: věda, rozsah, hloubka a specifičnost, C. R. Rogers, Rogers, Kohut a Ericsson: osobní pohled na některé podobnosti a odlišnosti, R. C. Sanfordová, Pátrání ve vývoji psychoterapeutického přístupu zaměřeného na klienta, R. D.Laing, Užití existenciální fenomenologie v psychoterapii, R. R. May, Terapie dneška, B. Bettelheim, Terapeutické milieu, J. F.Masterson, Evoluce vývojového přístupu objektních vztahů k psychoterapii, L. R. Wolberg, Vývoj psychoterapie: budoucí trendy, J. Marmor, Terapeutický proces: společní jmenovatelé v odlišných přístupech, M. McC. Gouldingová, Transakční analýza a terapie cestou nového rozhodnutí, R. L. Goulding, Skupinová terapie: hlavní cesta nebo postranní ulička? M. Polsterová, Gestalt terapie: vývoj a využití, E. Poster, Útěk do přítomnosti: přechodný bod a dějová linie příběhu, Z. T. Morenová, Psychodrama, teorie rolí a pojetí sociálního atomu, E. L. Rossi, Komunikace mysli a těla a nový jazyk pro usnadnění změny, J. K. Zeig, Terapeutické vzorce ericksonovské ovlivňující komunikace, T. S. Szasz, Náboženství a terapie jako ospravedlnění nátlaku. – Znáte ta jména? Rozumíte tématům? Jste kompetentní?

Příspěvky napříč školám a směrům byly na konferenci vedeny s převahou důvěry v možnosti vzájemné otevřenosti, ve smysl pokusu o sblížení. Autorům příspěvku byly položeny nezávazné otázky: 1. Jak definujete psychoterapii? Jaké jsou její cíle? Jak definujete duševní zdraví? 2. Jak dochází v terapii ke změně? Jaké jsou základní předpoklady a hlavní činitele, které podle vašeho přístupu usnadňují změnu v terapii? 3. V čem spatřujete přínosy a omezení vašeho přístupu? 4. Jakým způsobem probíhá výcvik vašich studentů? Co považujete za kvalitu, která je v psychoterapeutickém výcviku důležitá? 5. Jak zjišťujete účinnost vašeho terapeutického směru? Jaký význam připisujete výzkumu v psychoterapii? 6. Jak se váš směr vyvíjel a kde spatřujete jeho současný vývoj? V čem se podle vás psychoterapie vyvíjí?

Mnohý z účastníků alespoň nějaký čas plaval proti většinovému proudu smyšlenek jiných, dříve převažujících škol. Přestože průměrný věk referujících byl blízký důchodovému, řeč účastníků byla vstřícná, zrale otevřená, soustředěná, významově bohatá, provázaná porozuměním. Pestré umění psychoterapeutů se skrytě ukazovalo, bylo vnímáno, ale neopanovalo.

Kniha vzniklá z akademické části konference. Ne z proběhlých workshopů, případových, tématických, supervizích a panelových diskusí. Slovo mluvené je jiné nežli psané, konference je jiná nežli kniha. Kniha je uvedena předmluvou J. K. Zeiga k otázkám vývoje psychoterapie a uzavřena kontrapunktem Tomase S. Szasze o nátlaku. J. K. Zeigovi se nepodařilo zařadit ho do žádného směru. Naštěstí ho ani z knihy nevyřadil. Dopřál nám pohled do pojetí svobody a lidských práv profesora Státní newyorské university v Syrakusách, některými odpůrci označeného jako „antipsychiatra“. Čtenář, který by postupoval ve čtení knihy odzadu, by mohl být oslněn ostrostí Szaszova náhledu na paternalismus psychiatrie a jí blízkých oborů, mohl by podcenit význam mnohých myšlenek konference, sledujících svobodný příklon ke zdraví, stejně jako on.

Kdo se nenašel ve struktuře americké psychoterapie ani ve jménech a tématech, nemusí propadnout obavám. Tato kniha mu nabízí ještě jednu možnost: Nalézt své místo v seznamu vybrané české psychologické literatury roztříděné převážně podle českých psychoterapeutických směrů.

Směřovali účastníci konference k jistotě koncesí? Směřuje k nim kniha o konferenci? Může k ní směřovat její čtenář? Jak rozumět dvaceti letům vývoje?

Působíme léčebně na mnohém pozadí, také vědy, kulturního dědictví, víry, „patriarchálního útlaku“, střetu „přirozené moci králů proti nepřirozené svobodě lidí“. Jsme mocní léčbou nemocných. Chytáme-li se před obavou z neúspěchu koncesí, chytáme se zdání moci. Čemu pak můžeme pomoci?

Jindřich Holý

Jeffrey K. Zeig: Umění psychoterapie

Koncem r. 1985 uspořádala arizonská Nadace Miltona H. Ericksona v severoamerickém Phoenixu konferenci o Vývoji psychoterapie a ředitel této nadace, americký klinický psycholog Zeig pak uspořádal příspěvky předních účastníků této konference do obsáhlé knihy, která je předmětem této anotace. Jako přední přispěvatelé jsou v tiráži knihy uvedeni: C. Rogers, V. Satirová, P. Watzlawick, A. Ellis, A. Beck a A. Lazarus, tedy skutečné hvězdy především americké psychoterapie. České vydání této knihy opatřil předmluvou prof. St. Kratochvíl, který je nepochybně hvězdou české psychoterapie. Obsahem konference byla nejen prezentace významných teorií psychoterapie, tj. jejích různých směrů, jejími předními představiteli, ale i praktická předvádění a panelové diskuse. Poté „ericksonovská nadace začala pod Zeigovým vedením organizovat tyto konference jako výcvikové akce v psychoterapii každých pět let“ (Kratochvíl). Kniha, která je předmětem této anotace je první ze čtyř svazků, které byly v rámci těchto akcí dosud publikovány a prof. Kratochvíl ji ve své předmluvě doporučuje jako „výbornou doplňkovou četbu pro studenty psychologie i zdroj cenných informací pro klinické psychology, psychiatry a další pracovníky z pomáhajících profesí“. Studium této knihy má velmi široký význam, protože psychoterapeutické systémy jsou vytvářeny na určitém pojetí utváření a fungování lidské psychiky, mají tedy, obecně vzato, přímý vztah zvláště k různým modelům psychologie osobnosti a sociální psychologie.

Rozsáhlý obsah této knihy je rozdělen do následujících sedmi oddílů: rodinní terapeuti (S. Minuchin, V. M. Satirová, P. Watzlavick a další); kognitivně-behaviorální přístupy (A. Ellis, J. Wolpe, A. T. Beck, A. A. Lazarus – viz další knihy vydané nakl. Portál: Ellis A., MacLaren C. Racionálně emoční behaviorální terapie a Beck A. T. Kognitivní terapie a emoční poruchy, obě vyd. 2005 a také Ellis A. Trénink enmocí, 2002); humanisticko-existenciální terapie (C. R. Rogers, R. D. Laing, R. R. May a další – viz Rogers C. R. Způsob bytí, 1998); „psychoanalytičtí terapeuti“ (B. Bettelheim a další), skupinové přístupy – transakční analýza, gestalt-terapie, psychodrama (R. L. Goulding a další), Ericksonovský přístup (J. K. Zeig a další). Poslední oddíl nazvaný „Kontrapunkt“ přináší pojednání Th. S. Szasze, nazvané „Náboženství a terapie jako ospravedlnění nátlaku“. U jednotlivých témat jsou také otištěny diskusní, více či méně kritické příspěvky a odpovědi na otázky vznesené z publika (účastníků konference bylo na sedm set). Kniha je uvedena Zeigovou předmluvou, v níž její autor nastínil základní otázky vývoje psychoterapie; v jejím vývoji spatřuje, kromě jiného, přibývání humoru, vzrůst využívání symbolů při práci s klientem, stále větší zdůrazňování „mobilizace zdrojů“ místo „odkrývání patologie“, „psychoterapie se stala více věcí veřejnou“, „populárnější začínají být systémové přístupy“. Velmi zajímavé jsou ovšem diskuse s představiteli reprezentativních směrů v současné psychoterapii, např. existenciálního psychologa Lainga s psychoanalytikem Bettelheimem, nebo srovnávací hlediska (např. Rogers ve svém příspěvku uplatnil „osobní pohled na některé podobnosti a odlišnosti s pojetími Kohuta a Ericksona) a další témata. Text hlavních příspěvků (oddílů) je doplněn skupinovou fotografií nejvýzamnějších účastníků konference, portréty hlavních přispěvatelů s jejich stručným kurikulem a odkazy na základní literaturu. Diskuse byly převážně vedeny ve věcně kritickém, ale přátelském duchu, zdůrazňovaly se často spíše shody než rozdíly v pojetích, nicméně tu lze najít i jemnou ironii, např. v Bettelheimově diskusním příspěvku k Mayově převážně filosoficky pojaté přednášce o terapii dneška a mírnou útočnost, např. v jednom diskusním příspěvku k přednášce humanisty Szasze. Kniha je zakončena seznamem vybrané české psychoterapeutické literatury a obsáhlým jmenným rejstříkem.

Také tato kniha je významným edičním činem, neboť – jak již bylo uvedeno shora – přináší informativní a podnětný studijní materiál pro zájemce o psychologii vůbec.

Milan Nakonečný