nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Bolest šikanování

Epidemie chřipky, která každoročně zasáhne dětské kolektivy, pravidelně vyvolá zájem hygieniků a ministerstva školství. Jsou vyhlášena ochranná opatření a všichni se snaží děti před chřipkou ochránit. Nikdo celou věc nebagatelizuje, ředitelé škol se nebojí přiznat, že se na jejich škole epidemie chřipky projevila. Naprosto odlišně se ale kompetentní orgány (počínaje řediteli škol) staví k jiné nemoci, která zaplavuje naše školy a není závislá na sezóně nebo počasí. Touto nemocí – šikanou – se zabývá obsáhlá publikace Bolest šikanování.
Její autor se problematice šikanování věnuje již řadu let. Šikanování je patologická forma chování jedince nebo skupiny k jinému jedinci, kterého za použití agrese a manipulace ponižuje, zotročuje a týrá. V našich školách je často šikanování považováno za běžné dětské šarvátky a opomíjí se hluboký dopad šikany na psychiku oběti.
Jako všechny nemoci má i šikanování několik různých forem. Asi tou nejvíc známou je použití fyzické agrese, případně použití zbraní. Právě tato forma je často posuzována pouze jako běžný projev agrese mezi dětmi. Ovšem při běžných dětských bitkách je alespoň rámcově zachována rovnováha sil, pro šikanu je naopak typická velká převaha agresora nad obětí a také nápadná brutalita a samoúčelnost agrese. Za běžnou dětskou rvačku nelze považovat situace, kdy je oběť (mimo jiné) mlácena kabelem, chycena za nohy a roztahována, dokud nesplní pokyn, je na ni položena deska lavice, na kterou si stoupne co největší počet agresorů…Bohužel tato forma šikany vrcholí tzv. školním lynčem.
Slovní agrese je zase často brána jako běžné dětské škádlení. Ovšem vyhrožování zabitím, mučením, zastrašování po telefonu, neustálé vysmívání se slabostem a neúspěchům má k běžným legráckám dost daleko.
Ani krádeže a manipulace s věcmi nejsou vždy brány vážně. Stává se, že to oběť „schytá“ ještě doma, protože „si měla dát na věci pozor“.
Další taktikou šikanujících je manipulace. Za použití násilných a manipulativních příkazů si vytvoří z oběti hříčku svých představ. Nutí ji třeba k ponižujícímu způsobu zdravení („Dobrý den, můj pane“), k čištění bot, donášce jídla a pití („sahara“, „bufet“), k veřejné masturbaci a jiným nedůstojným praktikám. Další možností agresorů je vyřadit oběť ze společenského života. Chovají se tak, jako by oběť prostě nebyla nebo ji pomlouvají a zesměšňují před ostatními.
Všechny tyto formy šikany se vyvíjejí postupně. Prvním stupněm je ostrakizování, tj. mírné, většinou psychické násilí, v podstatě vyčlenění oběti z kolektivu. Ostatní se jí vysmívají, typické jsou „legrácky“, které oběť, co nemá „smysl pro humor“, nechápe. Manipulace postupně zesiluje, „legrácky“ dostávají spád. Objevuje se i fyzické násilí.Vytváří se „úderné jádro“, které spolupracuje na šikanování „slabých“. Toto „jádro“ často své normy vnutí celému kolektivu a vytváří se totalitní skupina, která nastolí ideologii šikanování, v tomto stádiu již velice sofistikovanou. Nebezpečí tohoto posledního stupně vývoje šikany je v tom, že celá skupina přijme normy „jádra“ za vlastní, a to včetně oběti. Nesmí nás zmást, že se někdy po celou dobu vývoje neobjeví fyzické násilí. Psychická agrese (manipulace, verbální ponižování) bolí někdy víc než rány a je lépe maskovatelné, nezůstávají po něm modřiny ani neteče krev. Často bohužel končí pokusem o sebevraždu nebo psychickým zhroucením.
Z uvedených charakteristik se může zdát, že pachatel šikany je vždy patologickou osobností. Jistě je to psychopat, kdo jiný by se takhle choval. I zde však často dochází k omylu. Pachatelé šikany bývají často egoističtí a egocentričtí, to je ale věcí jejich morálky, nikoliv psychického zdraví. Často je pachatelem úspěšný a sympatický žák. Proto je často okolím bráněn a oběť (zdevastovaná, s pošramoceným sebevědomím) není brána vážně. Oběť si někdy na své šikanování „zvykne“, bojí se něco říci a může být velkým obhájcem vlastního tyrana. Ani oběť není výrazně jiná než ostatní. Často se sice obětí šikany stávají děti s nějakým postižením, ale nejsou před ní imunní ani zdravé, nadané děti.
Stejně bezmocní jako oběť bývají často rodiče a učitelé, kteří šikanu objeví. Díky neznalosti pak mnohé šikany zůstanou bez odezvy. Michal Kolář nabízí podrobnou metodiku první pomoci i následné péče o skupinu i jednotlivce, kteří jsou šikanou postiženi. Učitel má vnímat i první varovné signály, např. jeden z žáků neustále něco nemá, chodí do třídy až s učitelem, nikdo s ním nemluví…Pokud dojde k „provalení“ již pokročilé šikany, vyšetřování má mít charakter policejního šetření. Ochrana oběti je na prvním místě, obět nesmí být nikdy vyšetřována s agresorem. Je nutné zajistit i svědky šikany a nenechat je pod vlivem agresora. Oběti má být zajištěna odborná pomoc. Zejména ale musí být ujištěna o tom, že si za šikanu sama nemůže. Vyšetřování šikan na našich školách ale bohužel často vypadá úplně jinak, nebo se celá věc smete pod stůl a pro jistotu se nic neřeší.
I když ale dojde k vyšetření události, nic tím nekončí. Kázeňské tresty (snížené známky z chování, vyloučení ze školy) jsou jistě nutnou odezvou společnosti na nesprávné chování. Mimořádná péče patří oběti, kromě léčení případných tělesných poranění je někdy třeba psychoterapie. Oběti se musí věnovat pozornost i proto, že někdy sama začne ponižovat slabší a může se stát agresorem. Takto se vyvíjí zejména vojenská šikana. Protože ale šikana postihla i ostatní děti tím, že došlo k formaci totalitního klimatu, musí se léčit celá skupina.
Autor doporučuje, aby vychovatel společně s dětmi vypracoval zásady chování v kolektivu, jakési desatero, které děti samy vytvoří a budou dodržovat. Odborník (psycholog) provede sociometrické šetření, aby mohly být sledovány děti, které jsou na okraji skupiny. Pomáhá i ustoupení od tradiční formy výuky (frontální-učitel mluví, žák poslouchá) k aktivizaci dětí, práci na různých společných projektech. Učitel sám může eliminovat vznik šikan tím, že žáky zásadně nezesměšňuje, nehodnotí před ostatními. I ono oblíbené „Novák nás zdržuje, tak si to s ním vyřiďte!“ může vést k tomu, že se na slabším začnou ostatní „vozit“.
Na našich školách je šikana někdy démonizována, ředitelé se bojí o renomé školy i o svá místa. Nepochopení závažnosti šikany plyne mnohdy z nevědomosti o tomto jevu. Kniha Bolest šikanování má sloužit právě k informování učitelů a vychovatelů. I rodiče ocení fundované rady z této bolestné oblasti. Bylo by škoda, kdyby jen ležela ve školních knihovnách, protože je ojedinělým manuálem pro práci krizové situaci. Poslouží i při prevenci šikany v kolektivu, neboť popisuje příčiny a průběh rozvoje šikany. Také nabízí kontakty na organizace, které mohou pomoci v boji se šikanou. Snad se z našich škol časem stane opět bezpečné místo pro všechny děti. Určitě to ale nebude samo sebou.

Mgr. Marie Těthalová