Portál
Léto je nejen čas na cestování a chataření, ale i čas na čtení knížek. Jednou z nich, které mě letos doprovázely, byla autobiografie Libuše Šilhánové, nazvaná Ohlédnutí za životem.
Začíná jako obvykle dětstvím. Autorka se smyslem pro detail tu reflektuje první polovinu let třicátých, kdy vyrůstala v rodině venkovského lékaře. Přes něj a přes vesnici, kde Beranovi žili, vnímala jak bídu deputátníků, tak zraněné partyzány i Němce, nenávist k nacistům, strach z udávání, kolaboraci a nakonec příchod Rudé armády. Již tehdy viděla, že je nedoprovází jenom nadšení. Zaslechla i temné příběhy v jejich vyprávění. V patnácti letech dovedla rozlišovat mezi těmi, kteří šli do pohraničí budovat a kteří jenom rabovat. Z pohledu adolescenta vnímá převrat v roce l948, brigády, osvícené učitele a knihovnice, které učily děti číst, ale už i prověrky, rozhodování otce, zda má vstoupit do KSČ, hrůzu z procesů, měnovou reformu, nedostatek bytů a zboží, nízké platy, ale také diskuse na filozofické fakultě, kde studovala, pak i změny, ke kterým docházelo v letech šedesátých. Při čtení té knížky jsem si uvědomovala, že toto všechno jsou či byly události, ve kterých se odehrával také můj život…To si určitě uvědomí všichni starší čtenáři této pozoruhodné knížky. Příběhy, které autorka vypráví, živě dokreslují naši novodobou historii. Ta pak už není jen suchopárným souborem dat, politických událostí, usnesení, dohod a střetů.
Nejen pro mne, ale pro všechny naše vrstevníky, bude tato knížka připomenutím toho co sami žili a současně i položením otázky: Co jsem si já v té době o tom myslel/a, co jsem dělal/a, čím jsem žil/a? Jak to dneska hodnotím? Těch čtenářů, kteří prožili většinu svého života ještě ve XX. století, je u nás hodně, a ty všechny může tato kniha oslovit.
Občas, v konfrontaci s vlastními vnoučaty, si uvědomuji, jak málo se oni zajímají o politiku ve srovnání s generací mou, a tedy i Libuše Šilhánové. Jak těžce zideologizovanou generací jsme my byli. Chtě nechtě jsme tehdy viděli, že politika je hybnou silou společnosti a často ohrožuje mnohé lidi. Naši rodičové o tom stále mluvili. Tehdy i adolescenti museli k těm věcem zaujmout nějaký postoj. A přes tyto „malé dějiny“, jak by to nazval Milan Šimečka, dějiny jak se promítaly do našich životů, přes tápání, nejistoty a dohady, bylo a je možné snadněji pochopit celek, který to všechno rámoval, včetně celonárodního souznění, nadšení a obav ve velkých okamžicích, hlavně tehdy, kdy země byla vážným způsobem ohrožena…
Druhá část této knihy je věnována tomu, co se dělo po roce l968, především mezi lidmi, kteří nebyli konformní vůči tehdejší moci, tedy stali se opozicí v době tzv. normalizace. V této části nejsou vzpomínky jen osobní, tedy memoárové, ale dokreslují i mnohá, dosud málo známá historická fakta. Situace v této rodině byla totiž výjimečná, protože manžel autorky, Věněk Šilhán, patřil mezi reformní komunisty a v době konání slavného „vysočanského sjezdu“ v srpnu l968, zastupoval tam nepřítomného, do Moskvy odvlečeného Alexandra Dubčeka. To, jak se potom mstil Gustáv Husák a jeho „melody boys“ celé jejich rodině celých dvacet let, už překračuje osobní historii. V každém režimu jsou ti, co se odchýlili, vždy více obviňováni, než ti, co nikdy nikam nenáleželi, i když si mysleli své. Jejich odboj je nebezpečnější, jejich kritika více ohrožuje tzv. majitele jediné pravdy. Libuše podrobně, ale i s trochou humoru popisuje domovní prohlídky, zákaz studování dětem, výslechy, přepisování a roznášení zakázaných knih a časopisů tištěných v samizdatu či v exilu, setkávání s mnohými přáteli a disidentskou práci v letech, kdy Libuše sama byla mluvčí Charty 77. Není to ale stěžování si, sebelítost, a už vůbec ne obviňování druhých. Spíše naopak. Popisuje, jak se dostávala ven ze svého domu přes druhý dvorek, když dole postávalo auto Stb, jak ji sledovali tajní, a to i při joggingu, jak jí ten chlap v polobotkách přes sníh nemohl stačit, i to jak dávala přes balkon „závadovou literaturu“ k sousedce či spouštěla problémové dopisy v igelitovém pytlíku do světlíku, jako by to byl bažant k uležení, a jak jí v tom všem pomáhaly její vlastní děti. Na jedné stránce konstatuje : „Je zajímavé, jak daleko častěji vzpomínáme na to komično, spojené obvykle s absurdnem. Snad sama psychika nás ochraňuje a zvlášť nebezpečné příběhy z našeho vědomí vytěsňuje. Hašek a Kafka byli v našem životě stále přítomni. Jinde pak cituje výrok francouzského filozofa Jacquese Derridu, který byl v Praze taky zatčen a dokonce uvězněn, když chtěl přednášet na jednom bytovém semináři. Poté, to zažil hrozné podmínky v cele předběžného zadržení, prohlásil: „Jsem rád. Teď daleko hlouběji chápu dílo svého oblíbeného Kafky“.
Jsem autorce vděčná i za to, že pečlivě vyjmenovává své kolegy a kolegyně, opisovačky a zprostředkovatelky samizdatu, dobré sousedky, které jí pomáhaly, a připomíná i jména těch, co zemřeli. Tím těm lidem nejen děkuje a vzpomíná na jejich zásluhy, ale zároveň ukazuje, že resistence nebyla omezena jen na pár set lidí, a že těch, co pracovali proti komunistickému režimu, bylo mnoho. Ne všichni „bojovali“ proti tehdejšímu režimu tím, že jenom jezdili na chaty a chalupy a v práci se příliš nenadřeli.
Je to barvitě, hezky napsáno. Tato část bude zajímat zvláště mladší čtenáře, neboť mládež ve školách se o tom jak se tehdy žilo a jak komunistický režim Gustáva Husáka a Milouše Jakeše tisknul dobré lidi, mnoho nedozví. Jen poslední část, věnovaná tomu, co Libuše dělala po převratu l989, je trochu nudná. Snad ještě málo zreflektovaná. Skoro jak ve výroční zprávě tam popisuje práci v Českém helsinském výboru a formování nevládního sektoru. Ale o tom je jenom dvanáct stránek a třeba se i to bude nějakým studentům hodit do referátu pro školu.
Prostě - ta knížka stojí za přečtení. Je to biografie, osobní historie a paměť ženy dohromady. Dobře se to čte a hlavně těm starším to dává podněty k zamyšlení nad sebou samými. Je návodem k rekapitulaci vlastního života .
Jiřina Šiklová
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
