Kniha měsíce 2016-12Potěšení pro dušiE-kniha jako dárekSoutěž
Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se

Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se

Vaše cena s DPH
145 Kč 131 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-615-5
Počet stran / vazba
160 / Brožovaná
Rok vydání
2009
Kód
12109901
EAN
9788073676155
Obálka v tiskové kvalitě


Kniha se věnuje problematice skloubení rodinného a profesního života, která se v poslední době stává čím dál více diskutovanou a populární. Má za úkol povzbudit zejména rodiče, ať už nastávající, nebo rodiče dětí v předškolním věku, že kombinace rodinného a pracovního života je možná. Po narození dítěte nemusí na několik let zcela rezignovat na svůj osobní a profesní život, naopak pokoušet se je sladit je zcela normální a není třeba mít výčitky svědomí. Kniha je psána pro rodiče (zejména matky) na mateřské dovolené a po ní a ženy, které se na mateřství teprve chystají.
Michaela Marksová-Tominová se dlouhodobě zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou. Kromě řady článků a příspěvků v němčině a angličtině je spoluautorkou knihy Na cestě do Evropské unie: průvodkyně nejen pro ženy.

Také jako e-kniha

Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se
Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se
Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se
Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se
Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se
Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se


Michaela Marksová-Tominová: Rodina a práce a jak je sladit a nezbláznit se

Autorka se dlouhodobě zabývá postavením mužů a žen ve společnosti, otázkám rovných příležitostí a v současné době velmi aktuálním tématem slaďování rodinného a profesního života.

Česká republika patří k zemím s velkorysou možností mateřské a rodičovské dovolené. Autorka upozorňuje na rizika, která s tím mohou být spojena, a zdůrazňuje příležitostnost, aby se rodiče už při očekávání potomka a v jeho útlém věku nevzdávali možnosti kombinace rodinného a pracovního života.

Za velmi sympatické považuji výchozí premisu osobní svobody a práva volby na individuální uspořádání podle potřeb a možností každé rodiny. Je přínosné, že je mj. upozorněno na možnost frustrace a riziko syndromu vyhoření psychických sil během rodičovské dovolené.

Kniha je doplněna autentickými příběhy ze životů autorčiných přítelkyň žijících v Česku i v zahraničí a také citacemi z rozhovorů s političkami a celebritami na téma slaďování rodinného a profesního života.

Za opomíjené vnímám téma rodičovství jako prostor a čas pro objevování sebe sama prostřednictvím péče o dítě a široké možnosti osobnostního růstu na mateřské a rodičovské dovolené. Mnozí rodiče mohou prostřednictvím péče o dítě a rodinu objevit, že se nadále nechtějí profesně rozvíjet tam, kde před mateřskou a rodičovskou „dovolenou“ skončili , ale chtějí se věnovat se něčemu jinému, novému…

Bez zmínky zůstalo podle mého názoru stěžejní téma rodinných kompetencí, tj. klíčových manažerských dovedností a schopností, které získává člověk „prací na pracovišti zvaném rodina“ a které jsou dobře přenositelné a využitelné v pracovním životě v rámci profese. Patří k nim především komunikační dovednosti, organizační dovednosti, umění rozhodovat(se), flexibilita, komplexní řešení problémů, schopnost řešit konflikty, iniciativnost, schopnost učit se, pedagogické dovednosti a v neposlední řadě odolnost vůči stresu.

Jako klinická psycholožka pracující s rodinami s malými dětmi nemohu souhlasit s tezí, že v péči o malé dítě rozhoduje kvalita s ním stráveného času bez ohledu na kvantitu. Jako laktační poradkyně bych měla ještě malou připomínku k možnosti dokrmování kojeného dítěte z lahvičky, určitě je to možné a proveditelné, jen u dětí velmi malých to může dosavadní bezproblémové kojení ohrozit, což mám potvrzeno příklady z vlastní praxe.

Publikaci si cením jako jednu z prvních vlaštovek na toto téma na českém trhu , s praktickými konkrétními návrhy a doporučeními a s dobře využitelnými odkazy a tipy.

PhDr. Petra Tenglerová

Olomouc leden 2010

Michaela Marksová-Tominová: Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se

Ten, kdo si na vlastní kůži vyzkoušel, jakým způsobem probíhá slaďování rodinného a pracovního života, jistě potvrdí, že to není jednoduchá záležitost. Zvlášť v naší společnosti, která stále ještě preferuje zažité, ale nesprávné názory. Staví ženu do pozice té, co se stará o dítě a domácnost, a muže do pozice toho, kdo vydělává peníze. A přitom jednou větou dodává, že v České republice existuje rovnoprávnost.

 

Odpovězme si na otázku. Proč by člověk neměl mít právo na plnohodnotný život jen proto, že se narodil jako žena? Jsou snad ženy horší než muži? V naší společnosti asi ano.

 

Knížka je určená všem ženám, které mají nebo se chystají mít děti a zároveň se chtějí vrátit do zaměstnání dříve, než je ve zdejších krajích přípustné. Ale také mužům, kteří ve své ženě nevidí jen služku, chápou její potřebu se realizovat a jsou ochotni pomoci s běžnými domácími pracemi a nestydí se za to.

 

Autorka knihy nechce svými texty nikoho nutit ke slaďování rodinného a pracovního života. Cílem knihy je jen poradit a dodat odvahu těm, co si takový život přejí. Možná si říkáte, že je taková příručka zbytečná, protože v dnešní „moderní době“ si každá žena může dělat, co chce. Bohužel tomu tak není. Ženám bylo celá staletí odpíráno právo mít obojí, tedy rodinu i kariéru. Právo mít rodinu a zároveň se realizovat v zaměstnání, mít vysokoškolské vzdělání či právo volit si musely ženy tvrdě vybojovat. A stále musí za své postavení ve společnosti bojovat.

 

V zemích na západ od nás je zcela běžné, že ženy s velmi malými dětmi chodí do zaměstnání. V České republice je žena, která se rozhodne nepřerušit kariéru a již po půlroce nastupuje zpět do zaměstnání, označována za krkavčí matku. Copak jsou u nás ženy horší, hloupější či méněcennější než jinde v Evropě? Určitě ne. Tak proč by nemohly svůj život prožít plnohodnotně?

 

Je pravda, že v době, kdy dítě čekáte a moc se na ně těšíte, vás myšlenky na jiné činnosti nezajímají. Jenomže matka, která se věnuje dítěti a domácnosti a na všechno ostatní rezignuje, nemusí být tou nejlepší matkou. Přehnaná péče mnohdy spíš uškodí a s velkou pravděpodobností se podepíše na vztahu mezi vámi a otcem dítěte. Ženy stejně tak jako muži by měly mít čas na svou práci, koníčky a záliby. Stereotypní život unavuje a výsledem je častá frustrace maminek na mateřské a rodičovské dovolené.

 

Autorka knihy paní Michaela Marksová-Tominová se již dlouhou dobu zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou. Ve své knize uvádí řadu vlastních zkušenosti, ale také zkušenosti svých kamarádek a známých, a to nejen z České republiky. V současné době pracuje ve státní správě a spolupracuje s občanským sdružením Asociace pro rovné příležitosti. Dříve pracovala jako ředitelka neziskové organizace Gender Studies.

Jaroslava Fuksová
Zdroj: www.meredit.cz

Tisková zpráva
ROZHOVOR S MICHAELOU MARKSOVOU-TOMINOVOU
ROZHOVOR S MICHAELOU MARKSOVOU-TOMINOVOU,
autorkou knižní novinky Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se
Problematice slaďování rodiny a práce se věnujete už dlouho: pracovala jste v obecně prospěšné společnosti Gender Studies, na Ministerstvu práce a sociálních věcí a nyní působíte jako předsedkyně Asociace pro rovné příležitosti a také jako ředitelka odboru rovných příležitostí ve školství na Ministerstvu školství. Je kniha shrnutím Vašich dosavadních zkušeností a poznatků? Co Vás vedlo k jejímu napsání?
Zejména to, že mě z Portálu oslovili. Sama bych se asi do takového projektu nepustila. Chtěla jsem povzbudit především ty rodiče – vzhledem k rozložení péče o děti v naší společnosti zejména maminky – kteří chtějí začít pracovat či se více věnovat nějakým aktivitám mnohem dříve, než jsou jejich potomkovi tři roky. Ale nejsou si jisti, jestli je to vhodné, a také jejich okolí je od toho často odrazuje. Těm jsem chtěla ukázat, že možné je leccos, mimo hranice naší země se jedná o věci naprosto běžné a vůbec to neznamená, že by dítě muselo utrpět nějakou újmu.

Čerpala jste v knize i ze svých osobních zkušeností?
Ano. Mám dvě děti, kterým v době psaní knížky bylo 6 let a 2,5 roku. Vlastně jsem ji mohla napsat díky tomu, že jsem v té době byla na rodičovské dovolené – při normálním zaměstnání a psaní po večerech si to nedovedu představit. Ale čerpala jsem samozřejmě také mnoho ze zkušeností svých kamarádek a známých a jejich známých ... Historky o dětech a rodičích vlastně člověk sbírá celý život, aniž chce.

Text knížky je prokládám vyjádřeními žen různých profesí. Které z nich Vás výrazně zaujalo, překvapilo, inspirovalo?
Všechny. Ale nejvíc mě asi zaujal rozhovor s maminkou, jejíž holčička je postižená. To si potom uvědomíte, že běžné starosti, jak sladit rodinu a zaměstnání, jsou nicotné v souvislosti s odhodláním a vnitřní silou, které musíte mít, abyste bojovali za své postižené dítě. Také se mi líbila zkušenost maminky z Dánska – mají péči o dítě promyšleně rozdělenou, když otec přijde v pět odpoledne z práce, dceru automaticky převezme do své péče. U nás si většina pracujících otců po příchodu z práce potřebuje odpočinout, zatímco většina matek po příchodu ze zaměstnání kontroluje úkoly a vaří večeři.

Jak by podle Vás měl vypadat model rovných příležitostí v péči o dítě?
Tak, že pokud oba rodiče pracují, budou se o péči o dítě také dělit. Rovné příležitosti znamenají, že matka i otec mají stejná práva, ale i povinnosti. Patří do toho také péče o domácnost – a rovnost existuje tehdy, když je i muž bere automaticky za své a ne že říká „někdy s tím své ženě pomáhám“. Samozřejmě, pokud je jeden z rodičů na rodičovské a druhý chodí do práce, potom dělba domácích bude vypadat jinak – ale podle mě ani tohle neznamená, že ten, co je doma, musí dělat úplně všechno. Také si myslím, že by se rodiče měli střídat, tedy že jeden i druhý by měli čas od času večer někam odejít či odjet na víkend se svojí partou a děti nechat s tím druhým.

Evropská rada v roce 2002 vyzvala členské státy, že by „měly odstranit překážky účasti žen na trhu práce a s přihlédnutím k poptávce po zařízeních péče o děti a struktuře nabídky těchto služeb na vnitrostátní úrovni usilovat o to, aby do roku 2010 byly schopny poskytovat péči pro nejméně 90 % dětí ve věku od tří let do věku povinné školní docházky a pro nejméně 33 % dětí mladších tří let“. V České republice bylo v roce 2008 umístěno v jeslích zhruba 1% dětí, protože kapacity jeslí nebyly vyšší. Zlepšuje se postupně tato situace?
Nevím, čísla zatím nejsou k dispozici. Ale zaznamenala jsem článek o tom, že Praha 10 rozšiřuje kapacitu jeslí kvůli zvýšené poptávce – bylo to zdůvodněno tím, že matky v době krize nechtějí přijít o zaměstnání, a tak se chtějí vrátit do práce dříve než za 3 roky. Věřím, že v budoucnosti se to bude zlepšovat – že si stát i obce konečně uvědomí, že ženy rodí děti v těch zemích, kde mohou úspěšně kombinovat zaměstnání a péči o malé děti. Zvýšit počet míst v jeslích ale nestačí, je třeba také rodičům malých dětí umožnit pracovat na částečný úvazek, z domova a tak podobně.

Jaký máte argument proti hlasům, které prosazují, aby maminky, resp. jeden z rodičů zůstával s dětmi doma až do tří let věku z důvodu vytvoření dostatečně silné vazby mezi rodičem a dítětem?
Nevím o žádném výzkumu, který by dokazoval, že se taková vazba nevytvoří. Naopak: v řadě zemí se ví, že už socializace ve velmi raném věku má nesmírně pozitivní význam pro další vývoj. U nás v současné době většina dětí vyrůstá jako jedináčci, takže jsou celé dny samy jen s jedním dospělým. Dříve to tak nebylo, děti od malička vyrůstaly v nejrůznějších kolektivech. Často jsem se setkala s tím, že výzkumy prof. Matějčka o deprivaci dětí z ústavní péče byly vztahovány i na děti z jeslí. Ale to je naprostý nesmysl! Když se například podíváte na film Děti bez lásky z roku 1961, proti normálním jeslím tam není ani slovo – je tam varování týkající se jeslí týdenních, kdy malé děti v pondělí ráno rodiče odevzdali a v pátek večer si je vyzvedli. Ale to je o něčem úplně jiném. A o prokázané deprivaci se hovoří jen v souvislosti s ústavní péčí.

Někteří rodiče, zvláště maminky si sice mohou dovolit zůstat s dětmi na mateřské a rodičovské dovolené minimálně tři roky, ale jejich zájem o profesi je silný a táhne je zpátky do práce již dříve, mnohdy už několik měsíců po porodu. Pod vlivem výše zmíněné teorie se však mohou cítit provinile, že upřednostňují kariéru před péčí o dítě. Co byste uvedla na jejich podporu, čím byste je povzbudila?
Slaďovat rodinný profesní život neznamená „upřednostňovat kariéru“. Budoucnost matky je neoddělitelná od budoucnosti dítěte. Pokud jí záleží na tom, aby si zachovala dobrou práci, pak pracuje na společné budoucnosti... Nemám nic proti tomu, aby byl otec nějakou dobu živitel a matka doma s dítětem (stejně jako nemám nic proti tomu, když je to naopak). Jenže člověk nikdy neví, kdy zůstane sám, případně kdy ten druhý přijde o práci. Samozřejmě, že peníze nejsou v životě to nejdůležitější. Nicméně nějaké k běžnému životu potřebujeme, a moci zaplatit dítěti například dobré kroužky či koupit kvalitní boty je důležité také.
Jinak doporučuji vzpomenout si třeba na první studentky na universitách. Musely skládat veřejné zkoušky a určitě se na ně dívala řada mužů, kteří si mysleli, že ženy na universitě nemají co dělat – a čekali na každou jejich chybu. A ony to přesto dokázaly a probojovaly cestu dalším. Nebo si vzpomeňte na ženské aktivistky v muslimských zemích, které usilují třeba o to, aby ženy směly řídit. Překonat dnes v naší zemi pár stereotypů o krkavčích matkách je ve srovnání s tím maličkost.

Jakým projektům na poli rovných příležitostí se budete věnovat v nejbližší době?
Od dubna 2009 - mimochodem nastoupila jsem těsně po dokončení této knížky, což bylo velké štěstí, protože bych ji asi nikdy nedopsala – pracuji na MŠMT jako ředitelka odboru rovných příležitostí ve školství. V pracovní náplni ale nemáme jen problematiku rovnosti žen a mužů ve vzdělávání a vědě, ale také třeba problematiku romských dětí či dětí cizinců ve školách... Aby romské děti ze sociálně vyloučených lokalit nebyly v tak velkém měřítku zařazovány do zvláštních škol a aby měly stejné šance na vzdělání jako děti z většinového prostředí, to je obrovský projekt. Stejně jako to, aby se už od mateřských školek děti nevychovávaly k genderovým stereotypům, aby se chlapečkům nestrkalo autíčko a holčičkám panenky a růžové luxíky a aby totéž nepokračovalo na základních a středních školách třeba ve slovních úlohách či gramatických cvičeních...

Děkujeme za rozhovor, knížce přejeme hodně čtenářů a Vám úspěchy ve Vaší nelehké, ale velmi důležité a přínosné práci.