Viktorka Brno 2016-09Kniha měsíce 2016-09Neviditelná dívka
Rozbitá

Rozbitá

Vaše cena s DPH
149 Kč 134 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Příběh zneužívaného a odvrženého dítěte
Překladatel
Bartošková, Linda
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0025-3
Počet stran / vazba
264 / Pevná
Rok vydání
2011
Kód
14402701
EAN
9788026200253
Obálka v tiskové kvalitě


Příběh zneužívaného a odvrženého dítěte
Jodie patří mezi děti, které jejich rodina zneužívá a zanedbává. Brutální sexuální zneužití, nedostatečná péče a bezohlednost k potřebám malé Jodie vedly k tomu, že úřady tuto osmiletou dívenku odebraly rodičům a hledaly pro ni náhradní rodinu. Příběh začíná ve chvíli, kdy se po čtyřech měsících náhradní péče Jodie ocitne ve své páté pěstounské rodině. Péče o Jodie není „procházkou růžovou zahradou“ a její pěstounka nenajde zázračné řešení, které by dokázalo spravit Jodiin rozbitý život. Dokáže ale prolomit její nedůvěru k dospělým a ukázat jí i to, že když ji má někdo rád, nemusí to dávat najevo sexuálním chováním. Kniha představuje náročný úkol pěstounů a adoptivních rodičů, kteří někdy dostanou do péče dítě, které se i přes jejich nejlepší snahy nedokáže vymanit z toho, co prožilo, a následky týrání či vážného zanedbávání si nese po celý život. Kniha osloví čtenáře, kteří se zajímají o skutečné příběhy s psychologickou tematikou, lidi, kteří se věnují náhradní rodinné péči, a vychovatele, kteří se starají o zneužívané a zanedbávané děti.
Cathy Glass se přes dvacet let věnuje pěstounské péči a během této doby jejím domovem prošlo více než padesát dětí. Vede kurzy pro budoucí pěstouny a napsala několik knih na téma pěstounské péče o děti, které byly týrané či zneužívané.

Rozbitá
Rozbitá
Rozbitá
Rozbitá
Rozbitá
Mimo ulitu formulářů - rec. V. Mertin

Beletristicky zpracované životní příběhy lidí z minulosti i ze současnosti jsou mezi čtenáři značně oblíbené. Obvykle bývají prosté složitého a leckdy svévolně působícího experimentování mnoha dnešních prozaických děl, provázejí nás životem aktérů knihy vcelku přímočaře, dovolují nám konfrontace typu „tohle si vůbec neumím představit“ nebo „tohle se mě netýká“ až k tomu „tak to je jako u nás“, nebo dokonce „úplně jim závidím“. Příběhy o dětech nepředstavují výjimku. Objevovaly se samozřejmě i dříve. Maně vzpomínám na práce Antona Makarenka nebo na našeho Zdeňka Taxe, jehož velmi čtivé, byť dobovými okolnostmi umírněné příběhy z pasťáku Obořiště vyšly v šedesátých letech minulého století.

  Dnes však vycházejí takové příběhy ve značném množství. Obvykle běží po povrchu, líčí události tak, jak šly za sebou, bez hlubší reflexe, velmi zjednodušeně a přitom autoritativně koncipují vztahy mezi příčinami a následky, mezi jednotlivými proměnnými, snaží se přitáhnout pozornost nějakou mimořádnou událostí, nejlépe pak drastickou, exotickým prostředím. Pokud se autorovi podaří díky své odbornosti nebo zkušenostem uchopit problém v hlubších souvislostech, vznikají příběhy neméně dramatické a vzrušující, a tedy i čtivé, nicméně navíc ještě odborně akceptovatelné. V tomto ohledu se v posledních letech docela snaží Portál. Řada překladů Torey Haydenové (byť Divná Jadie vyšla v roce 1994 v Mladé frontě a dnes by již nepochybně stála za reedici, Spratek – Portál 2008, Dračice a mazánek – Portál 2009, Zvíře – Portál 2010) vzbuzuje pozornost běžných čtenářů, ale i odborníků. Jde o texty vnášející více světla do velmi bolestných osudů dětí kolem nás, složité cesty k nápravě i úmorné a leckdy marné práce rodičů, učitelů, speciálních pedagogů, psychologů, lékařů, ale také až bohorovné lhostejnosti státní mašinérie…

  Zatím poslední v řadě je knížka Cathy Glassové Rozbitá o devítileté dívce Jodie, která v jedné pěstounské rodině strávila přes rok, když v předcházejících čtyřech měsících absolvovala pobyty ve čtyřech rodinách. Pohled Glassové není odborný – ona sama je zkušená a zřejmě velmi úspěšná pěstounka. Jodie byla od nejútlejšího věku mnoho let fyzicky týrána, zraňována a znásilňována otcem, „strýčky a dědečky“ za přihlížení a asistence matky a „tety“. Všechny hrůzné události působí alespoň na první pohled mírnějším dojmem, protože jsou popisovány slovy dívky. Jenže si zkusme představit hrůznost událostí, kterou dívka komentuje slovy, že vlastně oba „dědečkové“ byli hodnější než tatínek nebo strýčkové. „Leželi na mně, ale nebolelo to. Jenom načurali do postele. To proto, že mě měli moc rádi.“ (str. 184) Výčet různých zranění, potíží, onemocnění je obrovský a je velmi instruktivní, jak nedostatečně fungovaly veškeré instituce ochrany dítěte. Při faktické pomoci dětem je nutné vylézt z ulity formulářů, výkazů, statistik a skutečně se angažovat, někdy vzít na sebe odpovědnost a rozhodnout. Důležitý je totiž výsledek a ne množství jednání, koordinačních schůzek, vyšetření, zpráv. Příběh pro nás končí umístěním dítěte do terapeutického zařízení.

  Někdy si ani neumíme představit, co zažívají děti v některých rodinách. Kolik fyzického i psychického násilí, zneužívání se jim dostává od osob, které jsou nejbližší a mají jejich plnou důvěru. Jenže jak my cizí poznáme, když se pak dítě chová jako „spratek“ nebo jako „zvíře“, co všechno zažilo a nikdo mu jeho osobní traumata nepomohl zpracovat, odreagovat, odžít. Myslím si, že i jako psycholog bych se měl pravděpodobně některým dětem omluvit, protože jejich nepřiměřené chování a jednání jsem vykládal jako obyčejnou nevychovanost a přitom jsem za celý dosavadní život nezažil tolik, co ony. Ono to na nich není vidět, ani jejich rodiče nebývají na první pohled nápadní, nemají na čele napsáno, jaké nepravosti páchají doma.

  Chystáme se sice zcela správně postupně a doufám v mnohem delším horizontu, než je plánováno, zrušit kojenecké ústavy a dětské domovy a nahradit je právě pěstounskou péčí (a dalšími formami neinstitucionální péče). Rozbitá nám ukazuje, jaká úskalí na této cestě budeme překonávat a jak hluboce se bude muset změnit fungování různých úřadů a institucí, které podle konkrétních příběhů, se kterými se setkávám v poradenské činnosti, stále ještě fungují víc nad rodinami i nad dětmi, místo aby byly pro ně. Proto bych například doporučoval panu řediteli Macelovi z ministerstva práce a sociálních věcí, aby se v rámci plánovaných změn ve vzdělávání sociálních pracovnic na OSPODech věnoval studiu a diskusím nad touto knížkou. Přístup anglické sociální pracovnice se totiž neliší od praxe, se kterou se velmi často setkávám ve výpovědích českých rodičů.

  A ještě na jednu okolnost bych rád upozornil. V celé knížce jsem nalezl jednou jedinkrát slovo trest, a to bylo ještě uvedeno v obecnějších souvislostech. Jodie ani ostatní děti matka netrestala. Působila výlučně pomocí vytrvalosti, důslednosti, faktické pomoci, citové podpory, laskavosti, nezměrné trpělivosti, důvěry, že společně zvládnou mnohé. Jde o velmi náročný přístup, ovšem z hlediska současných poznatků i požadavků jediný vhodný.

 

Václav MERTIN
Autor je dětský psycholog.
Otištěno: Literární noviny