Viktorka Brno 2016-09Kniha měsíce 2016-09Neviditelná dívka
Rozhovory s C. G. Jungem

Rozhovory s C. G. Jungem

Vaše cena s DPH
465 Kč 419 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0914-0
Počet stran / vazba
304 / Brožovaná
Rok vydání
2015
Kód
14105201
EAN
9788026209140
Obálka v tiskové kvalitě


Rozhovory z let 1933–1961 jedinečným způsobem zachycují vývoj osobnosti C. G. Junga a jeho ducha. Soubor tvoří zhruba 20 interview pro noviny, časopisy, rozhlas i televizi. Obsažen je i rozhovor s Johnem Freemanem pro televizní stanici BBC, jenž proslul tím, že se v něm Jung svou slavnou větou „Nemusím věřit, ale vím“ vyjadřuje k víře v Boha. Jung v rozhovorech např. popisuje svůj vztah s Freudem a postoj ke klasické psychoanalýze, vyjadřuje názory na válečnou a poválečnou dobu (včetně odkazů na Československo), na německou mentalitu, odpovídá na obvinění, že kolaboroval s nacismem, vysvětluje základní alchymické koncepty, pojem archetypu či téma osobnostní typologie, zmiňuje se o své rodině. Rozhovory umožňují nahlédnout do způsobu, jakým Jung komunikoval, a odhalují informace, které se jinak v jeho knihách či statích hledají jen těžko.

William McGuire působil jako hlavní editor anglického vydání Jungových Sebraných spisů.
R. F. C. Hull byl Jungovým překladatelem do angličtiny.

Rozhovory s C. G. Jungem
Rozhovory s C. G. Jungem
Rozhovory s C. G. Jungem
Rozhovory s C. G. Jungem
Rozhovory s C. G. Jungem


McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem - recenzent doc. PhDr. Vladimír Chrz, Ph.D.

Kniha doplňuje celkový obraz Jungova díla o důležitou fasetu, jíž jsou rozhovory pro noviny, časopisy, rozhlas a televizi. Soubor rozhovorů z let 1933–1961 společně uspořádali editor anglického vydání Jungových Sebraných spisů W. McGuire a Jungův překladatel do angličtiny R. F. C. Hull.

Tento publikační počin nakladatelství Portál přichází ve chvíli, kdy si již čeští čtenáři měli možnosti udělat obrázek tvořený jednak širokou škálou Jungových odborných prací, dále jeho autobiografií a dopisy, a také v posledních letech diskutovanou „Červenou knihou“. Mohlo by se zdát, že rozhovory pro tisk a další média k tomuto obrázku již nic moc podstatného nepřidají, pouze jakousi popularizačně „zředěnou“ verzi toho, co již je známo z jiných Jungových prací. Troufnu si říci, že tomu tak není a že formát rozhovorů, které probíhají v přesně identifikovaném čase dramatických událostí historie 20. století, umožňuje přidat k obrazu Jungova díla a Jungovy osoby cosi velmi podstatného.

Způsob, jakým tato kniha může přispět k dotvoření či korekcím Jungova obrazu, je otevřený a zůstává na čtenářově úsudku a předporozumění. To je možné vidět již na jednom z prvních rozhovorů, který doporučuji nepřehlédnout a pozorně přečíst. Jedná se o rozhovor v rádiu Berlin, který Jung poskytl v červnu roku 1933 a ve kterém se v klíčovém okamžiku nástupu nacistů k moci dotýká citlivých otázek, jako je role Německa v osudech Evropy, osoba Hitlera ad. Nechť si čtenář s odstupem času a s ohledem na dobový kontext udělá obrázek sám. V jiném, poválečném rozhovoru Jung odpovídá na obvinění, že kolaboroval s nacismem a pokouší se určité své formulace a fungování v tehdejších institucích kontrolovaných nacisty vložit do širšího historického i osobního kontextu. A opět je na čtenáři, aby posoudil, nakolik se mu to daří.

K poutavosti a čtivosti knihy nepochybně přispívá také Jungova analýza diktátorů. Jung se zde v průběhu 30. let (způsobem, který se již liší od rozhovoru z června 1933 pro rádio Berlin) opakovaně vyjadřuje k osobě Hitlera, jehož chápe jako svého druhu šamana a věštce, který representativně vyjádřil a zkratkovitým způsobem řešil komplex poníženého německého národa. Kontrastně k osobě Hitlera zde Jung podává také drobný diagnostický portrét Mussoliniho. Poněkud překvapivé mohou být pro čtenáře Jungovy poznámky týkající se ruských a sovětských diktátorů. Přestože se ke komunismu vyjadřoval vždy velmi nesmlouvavě (na rozdíl od ne zcela jednoznačného a ne dosti kritického vztahu k německému nacismu v době počátků jeho vzniku), v několika poznámkách zde Jung vykazuje znalost ruské problematiky a poněkud nečekaně rozlišuje mezi Leninovou revoluční originalitou a kreativitou, a Stalinovými nikterak originálními „carskými způsoby“. Stálo by za to, pokusit se vystopovat, odkud pramenila Jungova znalost ruských a sovětských reálií, možnou stopou by zde mohl být Jungův korespondenční kontakt se Sabinou Spielreinovou (známou v populární podobě z knihy a filmu „Nebezpečná metoda“), která se po období kontaktu s Jungem (nejprve pacientského, posléze také profesního, a s největší pravděpodobností také mileneckého) odstěhovala a provdala do Ruska.

Velká část rozhovorů se týká Jungova vztahu k Freudovi a k jeho psychoanalýze, a také výkladu základních konceptů analytické psychologie. Přestože toto je poměrně dobře zpracováno v Jungových odborných publikacích, není ani tato část pro čtenáře s těmito skutečnostmi obeznámeného bez zajímavosti. Jung je zde totiž nucen formulovat svůj systém adresátovi, který nedisponuje odborným kontextem, či do něho teprve začíná pronikat. Některé rozhovory tak mohou dobře fungovat jako úvod do systému analytické psychologie, čemuž se Jung (na rozdíl např. od Freuda) spíše vyhýbal a nechal to na svých žákyních (prvním pokusem o takové shrnutí je u nás opakovaně vydaná práce J. Jacobiové).

Rozhovory jsou uspořádány chronologicky, a tak se v průběhu knihy postupně proměňuje problematika v nich pojednávaná. Čtenář zde může vidět, že Jungovi v posledních dekádách jeho života už tolik nezáleželo na tom, aby byl akceptován akademickou či lékařskou obcí. Jeho zájem se postupně přenášel k tématům, jako je náboženství, alchymie, či také kulturní a duchovní rozdíly mezi východem a západem. Jeho zaujetí týkající se průlomu ve vědě se postupně mění v jiné zaujetí: přispět svým dílem k tomu, aby život jedinečné lidské bytosti byl poctivě a hluboce prožit tak, aby odpovídal na podstatné výzvy, které jsou před člověka v dramaticky se proměňujícím světě kladeny.

doc. PhDr. Vladimír Chrz, Ph.D.

Recenze byla zpracována pro časopis Československá psychologie

McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem - recenzent prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D.

Soubor rozhovorů s sebou nese jedno velké riziko: hodněa převelice záleží na osobnosti tazatele, na jeho znalostech, přehledu i citu. Protože hloubka otázek může spolurozhodovat o kvalitě tématu, k němuž se zpovídaný vyslovuje. Navíc může být limitem i médium, pro něž byl rozhovor pořízen – jistě bude vypadat jinak rozhovor pro noviny, pro odborné časopisy, pro rozhlas a televizi. Zde je tázajících se celá řada, a to pro všechny zmíněné typy sdělovacích prostředků. Nicméně celkový výběr a uspořádání přidržující se chronologického řádu téměř tří desítek interview (od roku 1933 do roku 1961) a tím i výsledný dojem z publikace jako celku je dílem editorů. Jejich zkušenost se nezapře: jeden působil jako hlavní editor Jungových Sebraných spisů, druhý pak byl překladatelem jeho textů do angličtiny. I přesto se samozřejmě řada témat, či spíše dílčích vyjádření a historek opakuje. To může být nepříjemné pro každého, kdo si pamatuje to, co už přečetl před chvílí, ale na druhou stranu je to malá daň za radost nahlížet do jemných nuancí vývoje Jungových idejí. Navíc různé kontexty zmíněná opakování spíše nasvětlují z jiných stran, takže se mohou i vzájemně doplňovat.

C. G. Jung se v knize vyjevuje jako nesmírně bystrý pozorovatel a glosátor i kritik moderního způsobu života. Jako originální myslitelská osobnost, která se nebojí jít proti mělkému mínění davu, pokud mu jeho myšlenky potvrzuje empirická zkušenost. Samozřejmě se i z rozhovorů tyčí zejména výsledky jeho vědecké práce a jím preferované termíny, ale nesmírně zajímavé jsou i jeho psychologické analýzy třeba vybraných evropských národů a jejich vůdců, diktátorů. Válečná a poválečná doba tak i dnešnímu čtenáři může být zřetelněji přiblížena. Přijmeme-li například Jungovo vnímání Hitlera, naše historické porozumění tehdejším událostem a personálním vlivům se výrazně rozšíří: „Existují dva typy diktátorů – náčelník a šaman. Hitler je to druhé. On je médium. Německá politika se nedělá, nýbrž zjevuje skrze Hitlera. On je ústy bohů, jako tomu bylo za starých časů. Říká slovo, které vyjadřuje rozladěnost každého člověka. (…) Je jako člověk, který pozorně poslouchá proud návrhů, jež šeptá hlas z tajuplného zdroje, a pak podle těchto návrhů jedná. V našem případě, i když tu a tam se k nám naše nevědomí dostane prostřednictvím snů, je to tak, že máme příliš mnoho racionality, příliš aktivní mozek, než abychom se řídili nevědomím. Tak je to bezpochyby u Chamberlaina, ale Hitler své nevědomí poslouchá a řídí se jím. Pravý vůdce je vždy veden.“ (s. 50 a 55) Trefné rozlišování mezi osobností Mussoliniho a Hitlera vede i k odkazům k naší zemi – v říjnu 1938 s jistotou prohlásil: „Anglie a Francie nedodrží své nové záruky Československu o nic víc, než Francie dodržela svůj předchozí slib této zemi. Žádný národ nedrží slovo. (…) Právě proto se za starých časů snažili mít krále, který měl osobní čest a povinnost držet slovo.“

Na časovosti příspěvků je krásně viditelná i proměna terminologická. Jestliže na začátku ještě zaznívají pojmy jako libido, sugesce, neuróza apod., později se zřetelně profiluje nevědomí, integrace do vědomí, symbolismus, intuice, proces individuace, archetyp, persona, bytostné Já, synchronicita, mandala. Ale vždy mluví jako psycholog – nezajímá jej ontologická problematika těchto fenoménů, přísně se vždy drží psychologické reality zkoumaných faktů.

Témat je opravdu přehršel. Odlišnost mužů a žen ve vzájemných vztazích („Ženy jsou tam vespod mnohem tvrdší než muži. Označovat ženy jako něžné pohlaví je naprostý nesmysl.“ s. 118), diagnóza národních specifik, konflikt techniky, vědy a jednostranné racionality s duševním životem a duchovními či náboženskými problémy, s přírodou a přirozeností. Ale také moderní umění, introspekce („trávit se sebou čas není populární, protože naše hledisko je zcela extrovertované“, s. 128), idea celku, duchovní předpoklady skutečné reality. Hodnota humanitního vzdělání a interpretace snů. Gnosticismus a alchymie. A také typologie osobností založená na odlišnostech introvertovaných a extrovertovaných postojů, typů vědomé orientace lidí myslivých, cítivých, intuitivních, vjemových.

Je to chytré, je to čtivé, je to povznášející a podporující. „A tak vidíte, že člověk není úplný, pokud žije ve světě statistické pravdy. Musí žít ve světě své mytologické pravdy a to není pouhá statistika. Je to vyjádření toho, čím opravdu je a čím se sám cítí. Člověk bez mytologie je pouhým produktem statistiky, totiž průměrným jevem.“ (s. 214) Rozhodně nemohu od četby této knihy odrazovat – přinese vám mnoho pozitivních a nečekaných podnětů k zamyšlení i k seberozvoji. Myslím, že uděláte dobře, když si ji pořídíte.

prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D.

Recenze byla zpracována pro časopis Gymnasion
www.gymnasion.org/sites/default/files/magazine/files/g18-vnitrekweb.pdf

McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem - recenzent Tomáš Feřtek

Knižní rozhovory s velkými osobnostmi vědeckého světa jsou žádané z prostého důvodu. Bývají srozumitelnější „light“ verzí mistrova díla. Už proto, že velikán rozmlouval obvykle s někým z řad novinářů, musel volit prostší jazyk, zkratku, častěji vysvětlovat. A novinářskou specializací je zase ohlídat, aby kniha-rozhovor měla potenciál oslovit co nejširší veřejnost. Obojí se někomu, kdo se v oboru neorientuje, hodí. Zvlášť u mistrů končící „měšťanské“ éry první poloviny dvacátého století, kteří si na komplikovaný jazyk potrpěli a považovali ho za erbovní znak své kultivovanosti.

Kniha rozhovorů se švýcarským lékařem a psychoterapeutem, zakladatelem analytické psychologie C. G. Jungem, kterou vydalo poprvé v roce 1977 nakladatelství univerzity v Princentonu, plní i tuto úlohu. Jak ale z titulu plyne, nejde o jeden knižní rozhovor, ale celou sbírku rozhovorů s „pozdním“ Jungem, tedy mezi lety 1933 a jeho smrtí v roce 1961. Najdete tu na třicet položek. Krátké Jungovy proslovy pronesené při návštěvě některé z univerzit, skutečné rozhovory pro společenské magazíny (například slavný rozhovor pro Cosmopolitan z roku 1939), ale i přepisy rozhlasových rozhovorů či dokonce rozsáhlých několikahodinových filmových interview, která se snažila zmapovat co nejkomplexněji vývoj Jungovy osobnosti. Některé momenty se proto opakují; hlavně dotazy na vztahy s Freudem a psychologické charakteristicky Hitlera, Mussoliniho či Stalina, ale výhodou je, že na rozdíl od běžného knižního rozhovoru můžeme sledovat vývoj Jungových názorů a proces stárnutí intelektuálního velikána.

Díky tomu se současný čtenář dozví věci, které nejspíš netušil a jež nemusely být patrné ani pro čtenáře této knihy v sedmdesátých letech. Pozoruhodná je paralela společenské atmosféry současnosti a třicátých let. Ono sílící vědomí blížícího se velkého konfliktu, který plyne z temných stránek společenského nevědomí. Jungův vhled do těchto procesů je obdivuhodný, včetně schopnosti předvídat politické kroky západních mocností vůči Československu, což se dostává do komického rozporu například s výrokem, že za hranicemi Německa najdeme jen slovanské mužiky, ubohou bílou chátru Evropy. Podobné poznámky, a najdeme jich tu více, nás ujistí, že i géniové mají svá omezení a slabosti. Obecně je patrné, že Jung, pevně zakotvený ve švýcarské měšťanské kultuře biedermeieru, chápal stále méně, kam se společnost ubírá. Zatímco jeho předválečné komentáře působí jasnozřivě, pozdní rozhovory se často nesou v tónu lehce nevrlého pohoršení. Znechucující mu přijde rádio, hudba, kterou vysílá, zvláště pohoršen byl jazzem, a nejhorší ze všeho je pro něj… televize. Sbírka jungovských rozhovorů je rychlým vhledem do genia i přirozených mezí velké osobnosti.

Tomáš Feřtek

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem - recenzent Josef Rauvolf

Švýcarský psycholog a myslitel Carl Gustav Jung je sice v povědomí mnohých spojován s psychoanalýzou, a tudíž i se Sigmundem Freudem, vše je ale – jak už to bývá – trochu jinak. Stačí nahlédnout do svazku Rozhovory s C. G. Jungem, nabízejícím vybraná interview, která Jung v průběhu svého života poskytl. Obraz, jenž se nám rozvine, je opravdu velice široký, pestrý. Fascinující.

Tvrdívá se, že Jungovy texty nejsou zrovna lehká četba, jeho archetypy se přitom ohání kdekdo, což je docela zábavné. Pravdou ovšem je, že číst Junga znamená nejen se zcela pohroužit do světa jeho uvažování, ale také – a to je možná ještě těžší, o to víc nás to však obohatí – být schopni si přiznat leckdy nepříjemné skutečnosti, které Jung osvětluje. A mít zároveň na mysli jeho výrok z roku 1946: „Čím jasnější je světlo, tím temnější je stín.“

Jung v téměř třiceti rozhovorech mluví o mnoha tématech, daných samozřejmě tím, kdo kladl otázky, udivující je přitom jejich záběr. Jung hovoří o rizicích našeho konání („Říkám: Jděte pomalu. Jděte pomalu. S každým dobrem přichází odpovídající zlo a s každým zlem odpovídající dobro. Nehoňte se příliš rychle za jedním, pokud nejste připraveni čelit tomu druhému.“) i boje za „dobrou věc“ („Z člověka se vždycky stává to, proti čemu bojuje. Když člověk s něčím bojuje, musí se k tomu dostat velmi blízko a je pravděpodobné, že ho to nějak nakazí.“), samozřejmě o psychoanalýze, Sigmundu Freudovi a vlastních terapeutických metodách, o východním myšlení, alchymii, snech i nevědomí. Často se ale vrací k tomu, jak důležité je podívat se sami na sebe. „Je snazší odletět na Mars nebo na Měsíc než proniknout do vlastní bytosti.“

Aniž by opomíjel naše potřeby („Všichni potřebujeme výživu pro svou duši“ ), nabízí i cestu: „Člověk se nikdy nesmí poddat strachu, ale musí si přiznat, že se bojí,“ a dodává: „Neměla by nás odradit dosti hloupá námitka, že nikdo neví, zda jsou tyto staré univerzální ideje – Bůh, nesmrtelnost, svoboda vůle a tak dále – ‘pravdivé’, nebo nikoli. Pravda je tady chybným kritériem. Člověk se může pouze ptát, jsou-li tyto ideje užitečné, a zda je člověku lépe a cítí svůj život jako úplnější, smysluplnější a uspokojivější s nimi, anebo bez nich.“ Jak prosté, že. A také: „Člověk, který je se sebou v míru, který se přijímá, přispívá nekonečně malým dílkem k dobru vesmíru. Řešte své soukromé a osobní konflikty a budete jednou miliontinou miliontiny snižovat světové napětí.“

S věkem se v rozhovorech dostával ke stále niternějším otázkám: „Skutečná práce se dokončuje v tichu a rozeznívá strunu jen v mysli několika málo jedinců. Existuje staré čínské přísloví, které říká, že pokud člověk, který sedí sám ve svém pokoji, myslí ty správné myšlenky, bude ho slyšet tisíce kilometrů daleko.“

Pokud se zatím nechcete „trápit“ s Jungovými spisy, a přesto získat přinejmenším představu o názorech tohoto mimořádného muže, právě svazek rozhovorů je ideální příležitostí, jakýmsi úvodem – a pak lze jít dál...

Josef Rauvolf
www.kosmas.cz/oko/recenze/15836/genialni-znalec-lidske-duse-promlouva/

03.02.2016

www.okultura.cz/WordPress/?p=10449

McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem

San

Soubor rozhovorů z let 1933–1961 jedinečným způsobem zachycuje vývoj osobnosti a ducha C. G. Junga a tvoří jej zhruba dvacítka interview pro noviny, časopisy, rozhlas i televizi. Najdeme tu i slavný rozhovor Junga s Johnem Freemanem pro televizní stanici BBC, proslulý větou vyjadřující víru v Boha jinak: „Nemusím věřit, ale vím.“

Jung v rozhovorech popisuje mj. i svůj vztah s Freudem a postoj ke klasické psychoanalýze, vyjadřuje názory na válečnou a poválečnou dobu (včetně odkazů na Československo), na německou mentalitu, odpovídá na obvinění, že kolaboroval s nacismem, vysvětluje základní alchymické koncepty, pojem archetypu či téma osobnostní typologie, zmiňuje se o své rodině. Rozhovory umožňují nahlédnout do způsobu, jakým Jung komunikoval, a odhalují informace, které se jinak v jeho knihách či statích hledají jen těžko.

William McGuire (1917-2009) působil jako hlavní editor anglického vydání Jungových Sebraných spisů a Richard Francis Carrington Hull (1913-1974) překládal Jungovo dílo do angličtiny. R. F. C. Hull např. napsal společně s Eugenem Herrigelem Zen in the Art of Archery (č. Zen a umění lukostřelby, Pragma 2005), s psychologem Erichem Neumannem (1905-1960), jedním z nejnadanějších Jungových žáků, pak The Origins and History of Consciousness (Princeton Classics, 2014).

Je třeba míti na paměti, že řada rozhovorů vznikla v době, kdy ještě nebyla běžná nahrávací technika, takže si novináři dělali těsnopisné poznámky nebo se prostě spoléhali na dobrou paměť.

Už v začátku překvapí Jungova jasnozřivá Zpráva o Americe, jejíž hlavní body shrnuje málem manifest ze str. 11: „Regenerace Ameriky závisí na tom, jestli bude mít odvahu podívat se sama sobě do tváře.“ To ovšem platí o každém národu; mohou nad tím přemítat Němci, o nás nemluvě.

„Při pokusu o ovládnutí roste v pánovi brutalita. Musí být nemilosrdný. Musí obětovat všechno měkké a jemné, aby divochy zvládl.“ Přitom Lao-c‘ (Tao te ťing, XXXVI) říká: „Měkké a slabé vítězí nad tvrdým a silným.“ Nebo LXXVIII: „Že slabé vítězí nad silným, měkké vítězí nad tvrdým, pod nebem není, kdo by toho nevěděl, ale nikdo není s to, aby (tak) jednal.“ Jung: „Čím jistěji jsou ovládnuti, tím více divošským se musí pán stát. Otrok má největší vliv ze všech, protože se vyskytuje blízko toho, kdo mu vládne.“

K profetickým patří článek nazvaný Stojí svět na kraji duchovního zrození? S podtitulkem Známý ultramoderní psycholog zjišťuje, že nejvyšší potřeba lidského ducha se setkává s prastarým duchem Velikonoc se objevil v dubnu 1934 v amerických novinách Hearst’s International – Cosmopolitan, a ilustroval jej Harold von Schmidt, tentokráte duchovně zaměřenými kresbami (patřil totiž k častým ilustrátorům šestákových časopisů s tématem Divokého západu a občanské války). Jung v něm v předvečer druhé světové války říká: „Bojím se pouze jedné věci – myšlení lidí.“

„Říkám: Jděte pomalu. Jděte pomalu. S každým dobrem přichází odpovídající zlo a s každým zlem odpovídající dobro. Nehoňte se příliš rychle za jedním, pokud nejste připraveni čelit tomu druhému.“

„Pro můj život je důležité a smysluplné, že žiji co nejplněji, abych naplnil božskou vůli uvnitř sebe. Tento úkol mě stojí tolik úsilí, že na žádný jiný nemám čas.“

„Bůh v člověku hledá vědomí. Taková je pravda zrození a vzkříšení Krista uvnitř. Jak k ní dochází stále více myslících lidí, znamená to duchovní znovuzrození světa. Kristus, Logos – je mysl, porozumění, světlo v temnotách.“

O rozhledu a vnímavosti Junga vypovídá nejlépe rozhovor pro Cosmopolitan, který s ním vedl H. R. Knickerbocker (1898-1949), velký americký zahraniční zpravodaj, v knize pod názvem Diagnóza diktátorů.

„Není sporu o tom, že Hitler patří do kategorie vpravdě mystického šamana. („Proto jsou Němci tak přecitlivělí na to, když někdo kritizuje nebo uráží jejich vůdce. Pro ně to znamená rouhání, neboť Hitler je Sibyla, delfské orákulum.“ – Srv. předchozí článek Psychologie diktátorství.) … Jenom nacisté pojmenovali svůj stát Třetí říše. Protože to má hluboký mystický význam: Každého Němce výraz „třetí říše“ v jeho nevědomí upomíná na biblickou hierarchii. A tak se Hitler, který nejednou naznačil, že si je vědom svého mystického povolání, jeví vyznavačům Třetí říše jako něco víc než pouhý člověk. Vezměte si oživování Wotanova kultu, který se šíří ve Třetí říši. Kdo byl Wotan? Bůh větru. A vezměte si výraz Sturmabteilung (SA) – úderný, doslova bouřlivý oddíl. Bouře je vítr. Právě tak je svastika rotující tvar, který vyvolává doleva směřující vítr – což v buddhistické symbolice znamená stranu nepříznivou, vedoucí do nevědomí. …

Hitler je zrcadlem nevědomí každého německého občana, ale z jiných národů samozřejmě nic nezrcadlí. Je tlampačem, který zesiluje neslyšitelné šeptání německé duše, dokud ho nevědomé ucho Němce neuslyší. Je to první muž, který každému Němci říká, co si celou dobu ve svém nevědomí myslí a cítí o německém osudu… Hitlerova síla není politická, nýbrž magická“ (str. 54n). „Pravý vůdce je vždy veden.“

Opravdu pozoruhodné řádky, doporučujeme bližšímu zkoumání. Na tento rozhovor navazuje další, tímto inspirovaný, anglického kněze a psychologa Howarda L. Philpa s názvem Jung diagnostikuje diktátory (str. 71n).

Rozhovor Petera Schmida byl publikován v Die Weltwoche už 11. května 1945, pouhé čtyři dny po německé kapitulaci, pod názvem Naleznou duše mír? Jung v něm rozebírá poválečné duševní problémy Němců na příkladu dvou svých pacientů, „oba jsou jasní antinacisté, a přesto jejich sny ukazují, že za vší tou slušností stále žije nejzřetelnější nacistická psychologie se vší svou násilností a divošstvím.“

„Křesťanství a moderní věda přírodu oddémonizovaly, což znamená, že Evropané stále navracejí démonické síly ze světa do sebe samých a neustále jimi naplňují své nevědomí. Z nitra člověka se tyto démonické síly pozvedají v revoltě proti domnělým duchovním omezením křesťanství. Démoni se začínají objevovat v barokním umění: sloupy se kroutí, na nábytku vykukují nohy satyrů. … Němci vůči těmto démonům projevují zvláštní slabost kvůli své neuvěřitelné sugestibilitě. Ta se projevuje v jejich lásce k poslušnosti a jejich podřizování příkazům, což je jenom jinou formou sugesce. … Je možné, že z katastrofy vzejdou pozitivní síly – že z této introverze znovu povstanou proroci, neboť proroci jsou pro tento podivný národ charakterističtí stejně jako démoni. Každý, kdo padne tak nízko, má hloubku.“

„Ne, démoni vypuzeni nejsou. Teď, když anděl historie Němce opustil, budou démoni hledat novou oběť. … Jejich obětí se stává každý člověk, který ztratí svůj stín (srv. Podivuhodný příběh Petra Schlemihla Adalberta von Chamisso)…“

O této problematice v širokém záběru pojednává kniha Vzkříšení pohanství Richarda Rudgleyho, který rozpracovává Jungův esej Wotan z roku 1936, v němž se rozepisuje o návratu Ódina – „prostřednictvím nacistické strany ovládl kolektivní mysl německého národa, což mělo tento národ brzy zavléct do katastrofální války. Za nejpozoruhodnější považoval, že bůh šílenství povstal přímo v samotném srdci západní civilizace“ (str. 21).

Dva velikáni se setkali v srpnu 1952 – s Jungem vedl rozhovor Mircea Eliade pro Combat (str. 108n). Když se budeme pozorně zabývat oblastí Jungových myšlenek a použitého slovníčku, bude nasnadě, že v té době vrcholil jeho zájem o středověkou alchymii. Říká: „Alchymii jsem studoval patnáct let, ale nikdy jsem o ní s nikým nemluvil…“ Rovněž Eliade před tímto rozhovorem alchymii studoval a v roce 1935 vydal knihu Alchemia asiatica.

„Opus magnum mělo dva cíle: záchranu lidské duše a spásu kosmu. To, čemu alchymisté říkali ‚hmota‘, bylo ve skutečnosti (nevědomé) já. ‚Duše světa‘, anima mundi, která byla ztotožňována se spiritus mercurius, byla uvězněná ve hmotě. Právě proto alchymisté věřili v pravdu ‚hmoty‘, protože ‚hmota‘ byla ve skutečnosti jejich vlastním psychickým životem. Ale bylo to otázkou osvobození této ‚hmoty‘, její spásy – čili nalezení kamene mudrců, corpus glorificationis“ (str. 110n).

A protože je spása této ‚hmoty‘, čili vlastního psychického života, a nadto z ní vyplývajícího Velikého tajemství, údělem každého člověka, bude mít tato kniha pro čtenáře stále svůj magnetický náboj. V tomto ohledu jsou pozoruhodné zaznamenané poslední okamžiky s Jungem při rozmluvách s Miguelem Serranem v roce 1961 (str. 292). Při myšlenkách na ně závěrem pár řádků od Roberta Hugh Bensona z knihy Zrcadlo ze Shalottu (Malvern, Praha 2012). Vyprávění otce Girdlestona, odehrávající se při snění s otevřenýma očima na pozadí vřesoviště, připomene mrazivé příběhy Arthura Machena. To, co se mu stalo, se odehrálo v jeho nitru, když překročil hranice smyslů, a dokonce i svět rozumového myšlení:

„Lidé, kteří zvládli Modlitbu pokoje svaté Terezie, říkají, že při ní vědomě pronikají do jiného světa – do světa s předměty, zvuky a vším ostatním, který je ale nesdělitelný i pro toho, kdo ho vnímá. Pro toto zření nelze najít odpovídající obraz či analogii a tím méně ho lze vyjádřit slovy. Je to znázornění pravdy, že Boží království je v nás.“

Překlad Ondřeje Fafejty je kultivovaný, bohužel však nepochopitelně zápasil na str. 53n s názvem nacistického státu: Třetí říše píše s malým písmenem (na dotčené stránce je to správně u jediné výjimky, kdy je toto sousloví v uvozovkách).

05.01.2016
http://altpress.cz/potrebujeme-cestu-do-nitra/

Markéta Hrbková

„Integrace nevědomých obsahů je individuálním aktem uskutečnění, pochopení a mravního hodnocení… způsob, jak může být žalostná neuvědomělost člověka, jeho infantilita a individuální slabost nahrazena člověkem budoucnosti, který ví, že je sám strůjcem svého osudu a že stát je jeho sluha, nikoli jeho pán. Tohoto stupně ovšem člověk dosáhne jen tehdy, až pochopí, že se svým neuvědoměním připravil o základní lidská práva.“

C. G. Jung, Duše moderního člověka

Ivo Šebestík v článku „C. G. Jung: Rozkol v mentalitě západního člověka“ otevřel téma, které mi pro dnešní dobu přijde velmi nosné, proto bych ráda přidala několik poznámek.

Ve vybraném úryvku z rozhovorů Jung říká, že naše kultura přijala s křesťanstvím abstraktnější náboženský výklad světa, než na jaký byla v dané situaci připravena. Panteismus byl nahrazen monoteismem uměle, aniž by vyrostl z naší zkušenosti, což pomohlo vytvořit rozkol mezi vědomím a nevědomím, jehož následkům čelíme.

Autor sám ve svém díle popisuje, že podobný rozkol vzniká u jednotlivce vždy tam, kde je mysl příliš vázaná na funkci extrovertního myšlení, což je výrazně převládající funkcí uplatňovanou v rámci našeho pojímání světa.

Odloučení teorie od praxe, vědomí od nevědomí, duše od všednodenních zážitků, to vše nám znemožňuje nejen, abychom uznávali vzdělání a civilizaci primitivního člověka, ale také – a možná především – abychom porozuměli sobě samým.

Vykořeněné vědomí

Odpojení od vnitřního světa a nechuť zabývat se jím přináší ovoce v podobě toho, že ztrácíme „cit pro míru“, niterné čidlo pro harmonizaci sebe sama s okolím, instinkt vlastních hranic a omezení. „Vykořeněné vědomí je sice prométheovsky svobodné, vykazuje však také bezbožnou pýchu, hybris.“ svet

Naše bezmocná nehybnost tváří v tvář vzrůstajícím problémům světa, slova, která ani zdaleka nejsou hybateli činů, jednostrannost orientace našeho vzdělání na odosobněná fakta, která nepotřebují vnitřní zakořenění a jistotu. Náš problém neleží ve vágnosti pojmů, ale ve vágně neprožitých představách, které s nimi spojujeme: „…místo víry ve „Slovo“ důvěřujeme slovům a ze slova samého se stává indiferentní slogan, který lze zneužít k čemukoliv“.

Myšlení jako funkce srovnává, spojuje, vyvozuje, ale nehodnotí. Řeší své úkoly na pozadí emotivní stupnice hodnot, která udává důležitost, odděluje principy a detaily a spojuje pojmy s podobně laděnými fantazijními obrazy.

Je mi vždy poněkud úzko, když v diskusích slýchám volání po „holých faktech bez emocí“. Už dávno jsme byli nasměrování stupnicí hodnot, která v nás drží kormidlo, jen nepozorovaně. Pohrdáme něčím, co nad námi díky tomu vítězí.

Ďábel je vždy u souseda za plotem

Dalším z témat, k nimž se C. G. Jung často vracel ve svých úvahách o jednostrannosti a odcizenosti západního myšlení, je naše míra extroverze. „…Náhrada metafyziky nitra za metafyziku hmoty, ke které došlo v devatenáctém století, je, intelektuálně vzato, čistý klam. Avšak psychologicky vzato to znamená neslýchanou revoluci světového názoru. Veškerý onen svět se přeměnil ve svět vezdejší. Veškeré odůvodňování, začleňování, ba dokonce i vysvětlování smyslu probíhá jen v empirických mezích. Zdánlivě, tak se to zdá naivnímu rozumu, se všechno neviditelné vnitřní stává viditelně vnějším a na takzvané skutečnosti se zakládá veškerá platnost…“

Zdánlivě…

Ve skutečnosti se vše, co nechceme vidět na sobě, přestěhovalo do zahrady sousedovy. Soused je nám v lepším případě sokem, příroda ohrožením, komunita špatným pánem. Náš svět se hemží démony stejně, jako se hemžil dříve, jen mají jiná jména. A co hůř, jsme proti nim bezradní a bezmocní, protože pro nás neexistují.

Když se znovu vrátím k veřejným diskusím, nelze si nevšimnout, jak se podivuhodně splétají významové roviny, diskuse o principech utloukáme detaily a naopak. A naše teorie stejně jako naše slova nevyrůstají ze skutečnosti, ale vší mocí cpeme skutečnost do podoby, kterou jsme vyteoretizovali. Včetně sebe.

„Člověk západu nepotřebuje nadřízenost nad přírodou kolem sebe a uvnitř sebe. Obojí má v téměř ďábelské dokonalosti. Co však postrádá je vědomé uznání své podřízenosti přírodě kolem sebe a v sobě. Měl by se učit, že nemůže jednat, jak se mu zachce. Pokud se to nenaučí, zničí ho jeho vlastní přirozenost. Nezná svou duši, která se proti němu sebevražedně bouří.“

Pleteme si intelekt s duchem

„Intelekt je skutečným škůdcem duše tehdy, jestliže si osobuje právo zaujmout místo ducha: postrádá totiž k tomu schopnosti, neboť duch je vyšší než intelekt, poněvadž zahrnuje nejen intelekt, ale i citovost. Duch je směřováním a principem života usilujícího o nadlidské, světlé výšiny.“

V druhé půli svého působení se C. G. Jung zabýval kolektivním vědomím a nevědomím, blízce se seznámil s čínskou kulturou a z této pozice pak srovnával tzv. západní a východní myšlení.

Jeho srovnání vždy poukazovalo na základní rozdíl mezi zaměřením, v němž se obě strany mají od svého protějšku co učit. Stejně jako Východ od nás potřebuje technologie a vědu, my od něj potřebujeme znalost duše a nitra člověka. To, čemu se Východ, na rozdíl od nás, vždy věnoval. „Moudrost a mystika Východu mají velmi mnoho co říci právě nám. Měly by nám připomínat, co máme ve své kultuře podobného a co jsme již zapomněli a zaměřit naši pozornost na to, co jsme jako nevýznamné odsunuli stranou, totiž na osud našeho vnitřního člověka.“

A to nikoliv pro senzační zábavu v kursech vnitřního dítěte či večerní chvilku vůní, ale jako způsob, jak se postavit tomu, co nám hrozí od nás samých.

V několika statích věnovaných zpětnému pohledu na katastrofu Holocaustu a jejím příčinám se C. G. Jung znovu a znovu vrací k tomu, že Západní člověk se svými technologickými možnostmi je jako dítě s dynamitem, neboť jeho vnitřní zralost naprosto neodpovídá jeho prostředkům. A jediným lékem této hrozící skutečnosti je, abychom se obrátili do sebe a dozráli v oblastech, na něž jsme v běhu za vnějšími cíli zapomněli.

„Člověk vyvolává totalitární démony, místo aby si uvědomil, že nepatrný pokrok v mravní povaze individua je vše, co se dá vskutku vykonat. Ničivá síla našich zbraní přerostla veškerou míru, a to vnucuje lidstvu psychologickou otázku: „Dorostl duchovní a morální stav lidí, kteří o použití těchto zbraní rozhodují, nesmírné obludnosti možných následků?“

03.11.2015
Kukátko.cz: Rozhovory s C. G. Jungem

Kubin

Ve zkratce: Forma krátkých interview neumožňuje hloubkovou analýzu, ale spíše povrchní názorové zkratky, které ale zase Junga nutí ke spontánním a stravitelným reakcím, z kterých si udělá obrázek i člověk neznalý jeho psychologických teorií.

80%

Kdo má Junga načteno, bude se ptát, zda 50 let od jeho smrti je možné ještě vydat dosud nezveřejněný materiál, který by světoznámého psychiatra ukázal v novém rozhovory s jungemsvětle. Co se týče vědeckých objevů na poli psychoanalýzy a zásadních myšlenek, bylo vše podstatné a do hloubky popsáno v Jungových sebraných spisech. Pikantnosti z Jungova života a stinné stránky jeho osobnosti se zase snažil zvýraznit Richard Noll v životopise Tajný život Carla Junga s názvem Árijský Kristus. Zákulisí Jungova života si mohl podrobně projít čtenář také ve dvoudílném životopise Ronalda Haymana s názvem Život C. G. Junga s podtituly obou dílů.

Poslední objevnou událostí, která dotvářela obraz Jungovy tvorby, se stalo určitě před šesti lety vydání Červené knihy, plné vlastnoručních Jungových ilustrací a poznámek. Konečně, nejdelší a nejkomplexnější rozhovor vedla s Jungem Aniela Jaffé, aby vytvořila psychoanalytickému guruovi jeho vlastní, velmi přívětivé memoáry Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga.

V čem tedy mohou překvapit čtenáře právě vydané Rozhovory s Jungem? Na malém prostoru si můžeme pomocí dialogů udělat obrázek o zásadních myšlenkách Junga, ale také o jeho osobních názorech na mnoho někdy více někdy méně podstatných společenských jevů- prakticky na cokoliv, čeho se Jung ve své tvorbě dotkl, v rozhovorech je totiž brán jako odborník na jakékoliv téma. Rozhovory jsou řazeny chronologicky dle data vzniku a jsou všechny relativně natolik krátké, že lze knihu odložit a vrátit se nerušeně k další jednohubce.

Forma krátkých interview neumožňuje hloubkovou analýzu, ale spíše povrchní názorové zkratky, které ale zase Junga nutí ke spontánním a stravitelným reakcím, z kterých si udělá obrázek i člověk neznalý jeho psychologických teorií. Dozvíme se od všeho trochu- něco z Jungova soukromí a vztahů k bližním a Freudovi, i vysvětlení základních Jungových populárních tezí -například o archetypech, animusu a animě, kolektivním nevědomí, synchronicitě.

Z dnešního pohledu vypadají některé osobní Jungovy názory úsměvně- třeba ty na tehdejší role mužů a žen ve společnosti: „Pro mě je obzvláště krásná žena zdrojem hrůzy. Krásná žena zpravidla znamená hrozné zklamání. Nemůžete dostat svůj koláč a sníst si ho. U muže se krása a mozek zřídka nacházejí pospolu. Mozek velmi pohledného muže krásné postavy se stává pouhým doplňkem jeho trupu.“ Nebo jak Američanům radí, jak se mají chovat k ženám a co mají udělat, aby jejich národ nepropadl tragickému osudu.

Některé jeho názory před vypuknutím války zavání fascinací až obdivem k Hitlerovým schopnostem a vírou ve velkou roli Německa v budoucnosti celé Evropy. Přirovnával Hitlera k šamanovi a věštci, který dělá správná politická rozhodnutí, protože má výjimečný talent přístupu ke svému nevědomí. Také se něco dozvíme o Jungových názorech na Československo, a řekněme si upřímně, jeho soudy nejsou vůbec lichotivé: „Ale pak přijdete do Německa a hned na východ za ním jsou slovanští mužikové, ubohá bílá chátra Evropy. Mužikové jsou lidé, kteří nemohou ráno vstát, ale celý den spí. A Němci, jejich sousedi, jsou lidé, kteří mohli vstát, ale vstali příliš pozdě- zaspali rozdělení světa na koloniální říše a od té doby mají Němci komplex méněcennosti.“

Po válce zase, odsuzován za svůj nekritický postoj k nacismu, svoje názory uvádí do kontextu a vyzdvihuje, že se stal naopak v lecčem vizionářem. V pozdním věku se objevují i rozhovory, v kterých musí Jung čelit kritice svých teorií, z nichž některé, týkající se kolektivního nevědomí a alchymie, byly seznány jako vědecky neprokazatelné.

Rozhovory dokazují, že Jung byl schopen na vysoké úrovni debatovat o svých psychologických objevech a myšlenkách téměř až do své smrti. A také na nich tvrdohlavě a bez úprav až do své smrti lpěl.

23.10.2015
literarky.cz: Jeste k Jungovým rozhovorům

Ivo Fencl

S Jungem je u nás spojena především práce Karla Plocka, ale na převodu Rozhovorů s C. G. Jungem (2015) do češtiny se tento brněnský bard nepodílel; je dílem Ondřeje Fafejty, který rozhovory vybral a doplnil svou předmluvou a ediční poznámkou. Anglický originál C. G. Jung Speaking: Interviews and Encourters byl nicméně o polovinu rozsáhlejší a vedle přepisů rozhlasových, televizních, filmových, časopiseckých a novinových rozhovorů s Jungem zahrnuje přednášky a články o Carlu Gustavovi, což české vydání pomíjí.

Čtěte rovněž ukázkui z knihy: Rozhovory s C. G. Jungem

V originále i češtině je všech třiatřicet (ne tedy „zhruba dvacet“, jak uvádí nakladatelství Portál vzadu na obálce) existujících interview s Jungem seřazeno chronologicky, přičemž názvy jsou bohužel matoucí hlavně v případě dvou rozhovorů se spisovatelem Miguelem Serranem z let 1959 a 1961. Český Fafejtův překlad uvádí totiž první i druhý Serranem vedený rozhovor pod titulkem Rozhovory s Miguelem Serranem; ve skutečnosti však se nejedná o čtyři či ještě víc zpovědí, nýbrž jen o dva rozhovory.

Budoucí diplomat a prozaik Serrano si roku 1947 vzal do Antarktidy možná i náhodou Jungovu knihu a od té doby jeho učením žil. Fyzicky se ovšem vyskytoval v Indii a roku 1957 se Jungovi poprvé opovážil napsat dopis. A o jejich následném setkání anebo setkáních (proběhla ovšem dvě) napsal pak ve své knize C. G. Jung a Hermann Hesse: záznam dvou přátelství.

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let a právě Miguel Serrano získal 23. ledna téhož roku vůbec poslední rozhovor, který kdy badatel poskytl a jímž české vydání končí. Ten naopak vůbec první poskytl Jung již roku 1913 mlád sedmatřicet jar, a to deníku The New York Times. Jelikož jsou ale odsud vypuštěny otázky, Ondřej Fafejta jej za interview nepovažuje, stejně jako ani další dva „rozhovory“ z let 1931 a 1932 uskutečněné v Curychu a Vídni, přičemž autorem curyšského byl spisovatel White Burnett. Ondřej Fafejta ovšem ve svém úvodu uvádí coby úplně „první“ Jungem poskytnutý rozhovor teprve ten fakticky čtvrtý z 26. června 1933, jenž pamětihodně nahrálo Rádio Berlín a vedl Adolf Weizsäcker.

Jednou z nejzajímavějších položek této knihy jsou pak tzv. Houstonské filmy.

Jde o čtyři rozhovory, jež Jung poskytl 5. až 8. srpna 1957 v Curychu profesoru Houstonské univerzity Richardu Evansovi a jež byly nafilmovány režisérem Johnem Meaneyem jako součást výukového projektu pro studenty katedry psychologie. Pokud tyto snímky musíte sledovat, trvají čtyři hodiny, a nepochybně tedy bude výhodnější si přepis Jungových odpovědí přečíst zde! Dotyčný přepis redigoval osobně už Richard Evans a dokonce jej také uveřejnil jako knihu, která se jmenuje Rozhovory s Carlem Jungem a Reakce od Ernesta Jonese (sic).

Jiné interview - s Johnem Freemanem pro televizi BBC z března 1959 - natočené přímo v Jungově domě v Küsnachtu proslulo větou vyjadřující se přímo k Pánu Bohu. „Nemusím věřit, ale vím.“ - Do tohoto českého, nicméně ani do původního anglického vydání nebyly bohužel zahrnuty některé další příspěvky, které v čase vzniku knihy podléhaly restrikci majitelů autorských práv, a editoři kromě toho připouštějí, že v archivech a knihovnách se mohou skrývat i rozhovory další.

Z jiných osob bývá Jung v rozhovorech obzvlášť tázán na Sigmunda Freuda a na Adolfa Hitlera, jehož zajímavě srovnává s Mussolinim. V Benitův prospěch. Vůdcovým „tajemstvím“ podle Junga přitom byl zcela výjimečný přístup jeho nevědomí do jeho vědomí. A také to, že sám sobě dovoloval nechat se tímto nevědomím ovlivnit.

„Hitler je jen maska,“ říká Jung roku 1939 knězi Howardu Philipovi. „Vidět společně jeho a Mussoliniho, jako se to podařilo mně, je nepředstavitelná zkušenost... U Hitlera ctižádost zabírá docela malé místo a on tak nepřesahuje obyčejného člověka, je však citlivý na trend událostí ve své zemi... Jisté je, že sám sobě nerozumí; kdyby tomu tak bylo, nechyběl by mu smysl pro humor a nebral by se tak vážně.“

Podle Carla Gustava Junga, který byl bezesporu geniální, přecenil Sigmund Freud význam pohlavnosti, což přitom nebylo dáno jen založením Freudovi osobnosti, ale také prostředím někdejší Vídně, ze které přišlo dost jeho pacientů, a zjednodušeně lze říct, že Freudovy výsledky tudíž prostě odpovídají jen a právě vzorku tehdejší Vídně alias relativně zabezpečeným Rakušanům, jež hrdě a hrdinně zpovídal. Ale obecně člověk prvořadě neřeší vlastní sexualitu, nýbrž potřebu jíst. Jak lze snadno dokázat na primitivech i přírodních národech.

Třeba Alfreda Adlera pak Jung vyhodnotil ve zkratce takto: „Měl jen jeden nápad. Byl to dobrý nápad, ale Adler nepřekročil učitelskou psychologii.“ (Adlerův „nápad“ se ovšem týká pocitu méněcennosti a jeho kompenzace nutkáním k moci.)

Jen jako zajímavost závěrem připomenu, že se Carl Gustav Jung bez jakékoli nadsázky prohlašoval za pravnuka Johanna Wolfganga Goetha, pro což nicméně měl jenom nepřímé důkazy. (A cenu za bohorovnost bych rád předal odpovědnému redaktorovi knihy Martinu Bedřichovi. Titul právě česky vyšel poprvé a třeba i naposled, ale jemu Jung nestál ani za to, aby spočítal sebraná jeho interview. - Nicméně Bedřich nelže, skutečně jich je „zhruba 20“.)

Z knihy

Jung o asociacích: Není nezajímavé, že dochází k reakci – určité reakci – na podnětové slovo. To je víceméně nezajímavé. Zajímavé je, proč lidé na určitá podnětová slova nemohou reagovat, nebo zcela nepatřičně.

O nemocech: Angína je typická psychologická nemoc, a přece není psychologická ve svých fyzických příčinách. Je to prostě jen infekce. Ale proč ji tedy člověk dostal? No, to byl ten psychologický moment. Když se angína rozvine a člověk má horečku a zanícené mandle, nedá se to už léčit pomocí psychologie. Přesto je docela možné vyhnout se tomu správným psychologickým postojem.

O zástupech: Copak nevíte, že když vyberete stovku nejchytřejších lidí na světě a dáte je dohromady, stane se z nich hloupý dav? Deset tisíc by jich dohromady mělo kolektivní inteligenci aligátora. Nevšiml jste si, že čím více lidí pozvete na slavnostní večeři, tím hloupější jejich rozhovor bude?

O Hitlerově „náboženství“: Islámu se velmi podobá; je realistické, zemité a slibuje v tomto životě maximální odměny. Jenom s muslimskou podobou Valhally, do níž mohou toho hodní Němci vstoupit... A podobně jako islám učí hitlerismus i ctnosti meče. Hitlerovou první idejí je učinit jeho národ silným.