Kniha měsíce 2017-10Herkules na zámkuVýstava Karel 2017-10

Kniha měsíce 2017-10Herkules na zámkuVýstava Karel 2017-10
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Rozhovory s C. G. Jungem

Rozhovory s C. G. Jungem

Vaše cena s DPH
465 Kč 419 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0914-0
Počet stran / vazba
304 / Brožovaná
Rok vydání
2015
Kód
14105201
EAN
9788026209140
Obálka v tiskové kvalitě


Rozhovory z let 1933–1961 jedinečným způsobem zachycují vývoj osobnosti C. G. Junga a jeho ducha. Soubor tvoří zhruba 20 interview pro noviny, časopisy, rozhlas i televizi. Obsažen je i rozhovor s Johnem Freemanem pro televizní stanici BBC, jenž proslul tím, že se v něm Jung svou slavnou větou „Nemusím věřit, ale vím“ vyjadřuje k víře v Boha. Jung v rozhovorech např. popisuje svůj vztah s Freudem a postoj ke klasické psychoanalýze, vyjadřuje názory na válečnou a poválečnou dobu (včetně odkazů na Československo), na německou mentalitu, odpovídá na obvinění, že kolaboroval s nacismem, vysvětluje základní alchymické koncepty, pojem archetypu či téma osobnostní typologie, zmiňuje se o své rodině. Rozhovory umožňují nahlédnout do způsobu, jakým Jung komunikoval, a odhalují informace, které se jinak v jeho knihách či statích hledají jen těžko.

William McGuire působil jako hlavní editor anglického vydání Jungových Sebraných spisů.
R. F. C. Hull byl Jungovým překladatelem do angličtiny.

Rozhovory s C. G. Jungem
Rozhovory s C. G. Jungem
Rozhovory s C. G. Jungem
Rozhovory s C. G. Jungem
Rozhovory s C. G. Jungem


McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem - recenzent Marie Frolíková

Kniha rozmluv s Carlem Gustavem Jungem prezentuje jeden ze zásadních přístupů ke studiu zákonitostí fungování lidské psychiky. Konfrontace s jinými psychologickými školami, o niž se pokouší náš článek, má naznačit jeho možnosti a meze a poukázat na bohatství psychologických teorií, k němuž významně přispěl německojazyčný prostor.

Dílo švýcarského lékaře, zakladatele analytické psychologie a profesora univerzity v Basileji Carla Gustava Junga (1875–1961) je pro svůj interdisciplinární záběr dodnes zdrojem inspirace v různých oblastech lidského vědění. Jeho zásadní přínos spočívá v předpokladu existence nevědomí, v němž se významnou měrou projevují iracionální, nadosobní a nadčasové elementy. Jung do psychologie svým způsobem zahrnul sociologii, filozofii, historii, religionistiku a kulturní vědu a formuloval hypotézy, které lidskou psychiku pojímají jako průsečík mnoha různorodých sil. Přesvědčením, že psycholog by neměl uplatňovat žádná redukcionistická hlediska, ať již idealistická, nebo materialistická, se distancoval nejen od křesťanského středověku, ale i od novodobého pozitivismu, za jehož reprezentanta par excellence považoval svého několikaletého spolupracovníka Sigmunda Freuda (1856– 1939). Freudovo ztotožňování libida, to jest životní energie, výhradně se sexualitou chápal jako logickou, nicméně nesprávnou reakci na tradiční přeceňování ducha a pokryteckou morálku 19. století.1

Kniha Rozhovory s C. G. Jungem (C.G. Jung Speaking: Interviews and Encounters, 1977, č. 2015), sestavená z rozmluv a článků z let 1912 až 1961, představuje ojedinělý úvod do Jungova myšlení. Může sloužit jako odrazový můstek pro laiky, kteří by se Jungovým dílem teprve chtěli více zabývat a potřebují si vytvořit povědomí o jungovské terminologii.2 Lze se v ní seznámit s hlavními kategoriemi Jungovy psychologie, sledovat proměny, jimiž postupně procházela, a dozvědět se něco bližšího o okolnostech, které vyvolaly roztržku mezi Jungem a Freudem a které v neposlední řadě ilustrují rozdílnost dvou lidských charakterů a vybízejí k zamyšlení nad historickými determinantami ovlivňujícími vznik stěžejních psychologických škol. Kniha je cenná též tím, že obsahuje psychologické portréty tří diktátorů, kteří neblaze poznamenali dějiny 20. století, Adolfa Hitlera, Josifa V. Stalina a Benita Mussoliniho. Editoři William McGuire a R. F. C. Hull do ní zařadili i úvahy na téma duševních problémů Němců čili jakousi v kostce podanou a pro účely interview zpopularizovanou psychologii německého národa, zasazenou do kulturně-geografického a historického kontextu; v podobném kolektivně psychologickém duchu vyznívá i stať o bytostných charakteristikách Američanů.

Rozhovory s množstvím variabilních témat pojednávají dále o vztazích mezi muži a ženami, předpokladech šťastného života či například tradici vánočního stromku. Jung se vyjadřuje k opozici extroverze a introverze, nastiňuje své chápání nevědomí a vysvětluje termíny jako persona, ego, stín nebo bytostné Já. Díky chronologickému řazení dává kniha nahlédnout do vývoje jeho postoje k nacistické ideologii, který na začátku třicátých let mohl vzbuzovat dojem, že není prost jistého uznání, to však záhy vystřídala skepse.

Další předností knihy je čtivost, k níž přispívá řada lapidárních postřehů, týkajících se úlohy snů, tvořivosti, psychosomatiky, možností překonat zlo v člověku nebo dnes tolik populární astrologie. Junga zajímá psychický život v nejrozmanitějších projevech, člověka studuje z více perspektiv - jak z hlediska pudovosti, tak se zřetelem k vyšším psychickým funkcím, které nepovažuje za výsledek sublimace nižších složek jako Freud, nýbrž za jevy sui generis. V rovině náboženských otázek neuznává pouze křesťanství, jakkoli vysoko oceňuje osobnost Ježíše Krista,3 ale čerpá podněty i z náboženství přírodních národů nebo východních nauk. Nejde však o nekritické přijetí, nýbrž o objektivizující přístup, vycházející z empirických dat a zdůrazňující osobnost, již Jung chápe jako pravý cíl lidského života.4

Individualismem proti zlu

Předpoklad důležitosti sepětí jedince s konkrétním národem Junga podnítil, aby provedl analýzy různých národních povah, které sugerují, že člověk není beze zbytku „osobní“ bytost, nýbrž tvor komplexní, skrze něhož promlouvají kolektivní duševní aspekty, utvářející mentalitu celé země.5 Jung považuje Američany, stejně jako Rusy za lidi inklinující k uniformitě, zatímco Evropa, a zejména Švýcarsko, podle něj přeje individualismu. Ten Jung v souvislosti s nebezpečím vypuknutí druhé světové války chápal jako jedinou možnost, jak se ubránit náporu temných sil pramenících z kolektivního nevědomí. Texty ze třicátých let prozrazují, že Jung národnímu socialismu zpočátku připisoval obrodný potenciál – skutečnost, že jeho příznivci byli především mladí lidé, v roce 1933 v rozhovoru pro Radio Berlin interpretoval jako potřebu duchovně znejistěné mladé generace nalézt psychickou orientaci6 odrážející zdravý pud, potlačený intelektualismem starší generace –, postupně je ale z jeho odpovědí patrná narůstající starost o budoucnost Evropy. Když v roce 1934 v článku Stojí svět na pokraji duchovního zrození? vyslovuje úsudek, že kdyby každý člověk obrátil svůj pohled do nitra, nebylo by na světě tolik šílenství, a doporučuje omezení na život v rodině nebo malé komunitě, je evidentní, že uvažuje o možnostech duchovní proměny, která by lidi odvrátila od záměru válčit.

Základní východisko Jungova nazírání zla v člověku tvoří domněnka, že jeho příčinou je stav, kdy lidská duše nedostává, co potřebuje. A tím je v případě moderních lidí duchovno. Jako lék na psychické problémy pramenící z rozpadu náboženství Jung doporučuje navázat dialog s duševními silami ve svém nitru, čehož se nejlépe dosáhne sebepoznáním a pobytem v přírodě. Švýcarsko chválí za to, že oplývá malými městy, která lidem umožňují pracovat na vlastních zahrádkách. Zahrádka je místo, jež svým majitelům zprostředkovává kontakt s nevědomím a zároveň slouží jako prostor zdravého individualismu, takže Švýcaři v porovnání s ostatními Evropany mají lepší duševní zdraví a jsou méně náchylní k indoktrinaci.7 K popularitě národního socialismu, jak se domnívá Jung, naproti tomu přispěla vykořeněnost obyvatel německých velkoměst, odkud se rekrutovali jeho skalní přívrženci.

Plody neurózy

Jungova psychologie má jedno specifikum. Duchovní život je v ní pevně spjat s instinktivní přirozeností člověka: mizí tradiční dichotomie ducha a hmoty.8 Podle Jungova pojetí v nevědomí působí jak duch, tak příroda – sám pud „není pouze biologický, ale i duchovní“ (s. 248).9 Psychická porucha nastává tenkrát, když se člověk spoléhá výhradně na vědomé, racionální postoje, jak mu to po staletí předepisovalo křesťanství, díky němuž Západ ovšem na druhé straně dosáhl nesmírné disciplinovanosti. Neurózu Jung charakterizuje jako ochromení života způsobené nedostatečnou asimilací nevědomých obsahů do vědomí. Rozšíření vědomí o prvky nevědomého prožívání je také cílem psychoterapie. Pro sociologii by mohl být relevantní závěr, že ignorování nevědomí škodí nejen samotnému postiženému, ale v případě akumulace většího množství takto postižených lidí může uvést do pohybu masová hnutí, u nichž Jung pozoruje tendenci vrhat stín, tedy zavržené duševní obsahy svých členů, na cosi vnějšího. Řečeno velmi jednoduše: člověk, který se zcela ztotožňuje se svým vědomým (racionálním) já, se není schopen upínat k ničemu jinému než k vnějšímu světu. Do něho pak bezděčně vkládá vlastní stínové aspekty, jež se následně prostřednictvím projekce stávají terčem jeho nenávisti, opovržení nebo strachu. Jungův postulát, že lidskou osobnost vedle subjektivního vědomí formuje objektivní nevědomí, s nímž jeho současníci nedokážou správně komunikovat, nachází paralelu v konstatování odvratu moderního člověka od přírody, který se projevuje ryze utilitaristickým přístupem ve smyslu budování komfortu a vytváření pocitu nadvlády, které na druhé straně vůbec nevylučuje pád do toho „nejvíce šokujícího barbarství“ (s. 234).

Jungovu interpretaci nacismu jako masového hnutí vzešlého z neurózy mohou čtenáři vnímat jako příliš psychologizující, jistě ale má i své opodstatnění.10 Při posuzování úlohy Adolfa Hitlera v třetí říši Jung nejdříve operuje s historickou interpretací. Sílu německého nacionalismu vysvětluje mladostí německého národa, který ve srovnání s Anglií nebo Francií ještě nemá dostatečně vytvořené sebevědomí. Tím na myšlení národa aplikuje diagnózu komplexu méněcennosti, zavedenou do psychologie Alfredem Adlerem (1870–1937).11 Za povšimnutí stojí zdůrazňování sugestibility předválečné generace Němců, jež se projevuje nadměrnou ochotou přijímat příkazy; Jung ji chápe jako doklad resentimentu Němců vzniklého z jejich nejistého postavení mezi Východem a Západem. Vůči civilizačnímu potenciálu Východu přitom Jung chová očividnou skepsi, neboť Slovany charakterizuje jako mužiky, kteří „ráno nemohou vstát, ale celý den spí“ (s. 59), takže obrazně řečeno ještě neopustili matčinu dělohu. Tato perspektiva, zdůrazňující kvalitativní rozdíly mezi národy (viz poznámka č. 5), která byla ve vulgárnější verzi vlastní nacistům, vysvětluje nacistické opovrhování Východoevropany jakožto lidmi na nižším stupni civilizačního vývoje.

Jung svůj výklad nacismu částečně objasňuje ve stati Po katastrofě, která v roce 1994 vyšla v nakladatelství Atlantis jako součást sborníku Duše moderního člověka. Zde se dočteme, že nacisté trpěli hysterickou psychopatií, jejímž symptomem je extrémní závislost na ocenění druhými, doprovázená prolhaností a adolescentní mocenskou představivostí (srov. s. 163). V moderních psychologických příručkách je hysterie definována v tom smyslu, že se jedná o poruchu, jejíž nositel se na lidi snaží udělat mimořádný dojem, například prostřednictvím vynikajícího výkonu, protože nevěří, že by u nich mohl najít odezvu, kdyby ničím nevynikal, a bývá uváděna do souvislosti s narcismem.12 Daseinsanalytičtí psychologové narcistům diagnostikovali tendenci využívat druhých lidí jako instrumentů sebepotvrzení.13

Velikášská touha po uznání pak byla převážnou částí psychologie chápána jako cosi, co vyplývá z člověkova vratkého přesvědčení o vlastní hodnotě. V případě nacistů šlo o komplex méněcennosti ve vztahu k Západu, disponujícímu na rozdíl od Německa rozsáhlým koloniálním panstvím, který se nacisté pokoušeli vyvážit impozantními vystoupeními a válečnými výboji. Jung k nám nejen z Rozhovorů, ale i z ostatních děl promlouvá jako neúprosný analytik, který za určitými jevy předpokládá jejich opak: za někdejším německým sentimentalismem tvrdost srdce, bezcitnost a bezduchost, za Goebbelsovými výpady proti Rusům německou psychologii projikovanou na nepřítele (srov. s. 83) a za neurotickými zábranami potlačenou touhu po expanzi.14 Nevědomí vždy funguje jako kompenzace vědomého postoje, takže to, co se jeví navenek, nevypovídá nic o celé osobnosti.

Mýty (německé, americké a ruské) mysli

Na komplex méněcennosti se Jung dívá prizmatem nevědomého spojení individuálního bytí s kolektivem, které je brzdou procesu individuace (Selbstverwirklichung). Individuace je tématem Jungovy studie Vom Werden der Persönlichkeit v knize Wirklichkeit der Seele, kde Jung píše, že se člověk do individuace nemá nutit násilím. Až vnitřní nouze a vůle vyvodit z ní důsledky ho může podnítit k tomu, aby svůj život přestal utvářet v souladu se společenskými konvencemi a namísto toho usiloval o to, stát se svým bytostným Já (Verselbstung).15 Individualita je ovšem něco jiného než individualismus, jemuž Jung dává záporné znaménko – oč má člověk rozvinutější osobnost, o to více se dokáže zapojit do společenství a vstoupit do vztahu se světem bez toho, že by se úzkostlivě řídil míněními druhých nebo světa zneužíval ke svým osobním účelům. V Rozhovorech Jung usuzuje, že většina moderních lidí je v důsledku své extraverze příliš zafixována na ego, což vede ke zploštění vnímání i myšlení a propadnutí vnějším věcem a druhým lidem.16

Introverti jsou naopak vůči vnějšku autonomnější a jejich psýché disponuje schopností produkovat vize, v nichž se kromě vytěsněných osobních přání dostávají ke slovu primitivní fantazie, dokumentující celý vývoj lidského rodu a obsahující archetypy, to znamená obrazy pudu jako animu nebo anima.17 Zážitky intuitivních introvertů, které se značně liší od zážitků většinové populace, jsou důvodem, proč o nich introverti mlčí. Obávají se, aby je druzí nepovažovali za blázny. Jung na příkladu jedné intuitivně introvertované ženy, která ho vyhledala s tím, že má v břiše černého hada, jenž jí jednou vyšel z úst, a její hlava přitom byla zlatá, demonstruje, že existuje jen nejasná hranice mezi zprávami z nevědomí a schizofrenií,18 a podotýká, že i on měl zpočátku obavu, jestli se v případě této pacientky nejedná o schizofreničku, případ však nakonec uzavřel konstatováním, že v jiném kulturním okruhu než evropském, konkrétně v Indii, je had základem celého tantrického filozofického systému.19

V rozhovorech s profesorem psychologie na Houstonské univerzitě v Texasu Richardem I. Evansem, které vyšly pod titulem Houstonské filmy, Jung říká, že člověk je na jedné straně ego a na druhé straně nevědomá osobnost: i když si myslí, že se zná, není si sám sebe nikdy plně vědom.20 V této souvislosti se jeví jako smysluplné poukázat na Freuda, jenž nevědomí redukuje na skládku vytěsněných obsahů sexuální povahy, čímž postuluje dokonalou poznatelnost člověka, ovládaného jednou jedinou noumenální (to jest náležející k podstatě věci, nezávislou na zkušenosti) silou. U Junga se na rozdíl od klasické psychoanalýzy pohled na nevědomí prohlubuje a získává filozoficko-náboženský rozměr. Jungova interpretace nevědomí přináší představu psychické instance, jíž plyne proud, tvořený kromě instinktů a archetypů rovněž mýtotvornými prvky, který si může zčistajasna proklestit cestu do vědomí a vést ke vzniku nových duchovních nebo politických hnutí, k nimž patřil mimo jiné již tematizovaný nacismus. Jung na základě práce s německými pacienty před druhou světovou válkou dospěl k závěru, že mýtus odehrávající se v německé mysli postrádá animu, což se například v německé literatuře údajně projevuje tím, že se hrdinky začnou těšit úctě, až když se provdají za významného muže a jsou oslovovány Frau Professor nebo Frau Kommerzienrat. Podlehnutí charismatu Hitlera Jung odvozuje z mýtu hrdiny, jemuž přísluší přední místo v německé mytologii.

Jung byl toho názoru, že totality 20. století nevznášejí nárok pouze na světskou, ale i na duchovní moc. Ze všech tří diktátorů se mu Hitler jeví jako osobnost nejschopnější duchovního působení,21 jež prý mezi Němci našlo nebývalý ohlas kvůli jejich sklonu nechat se nadchnout pro jakékoli nové ideje. Stalin v Jungových postřezích figuruje naopak jako animální postava imponující hrubou silou, Mussolini jako obyčejný kariérista. K úspěchu fašistických a komunistických totalit však kromě vlivu jejich vůdčích osobností na masy přispěly zejména historické okolnosti: krizové situace, v nichž lidé ztráceli víru ve stávající systém.

Pokud jde o politická a duchovní hnutí, vyslovuje Jung v interview Diagnóza diktátorů, které v roce 1938 poskytl Hubertu R. Knickerbockerovi (1898–1949), názor, že existují podobnosti mezi Hitlerovým „náboženstvím“ a islámem. Jmenuje „realismus, zemitost a příslib maximálních odměn v tomto životě“ (s. 59) a podotýká, že jak islám, tak Hitlerovo „náboženství“ učí ctnost meče.22 Stejnou úplnou moc jako Hitler, jak dodává, si v raných dějinách křesťanství nárokovala i křesťanská církev, dnes už ovšem nic takového nepožaduje (viz s. 60). Jung zde evidentně nerozlišuje mezi politickým islámem jakožto politickou ideologií s vlastními zákony, které nejsou v souladu s liberálním pojetím svobody a lidských práv a nepochybně vykazují obdobné prvky jako totalitní systémy, a islámem jako náboženstvím, jež je „soukromou záležitostí“ (Warner, s. 4) každého jednotlivého muslima. Jeho hodnocení islámu tedy opomíjí spirituální zřetel.

Poměrně provokativním textem je stať o Americe z předválečných let, s titulem Američané čelí své nejtragičtější chvíli, jejíž součást tvoří tabulka s přehledem nejmarkantnějších vlastností obyvatel této země, které formují i její duchovní klima. Podobně jako v úvahách o Němcích Jung za určitými přednostně americkými charakteristikami tuší skryté síly, například za pruderií brutalitu, která z Ameriky údajně činí národ pokulhávající za svými možnostmi. Jedním z leitmotivů textu se stává pozorování, že američtí muži se nedostatečně věnují svým ženám, protože veškeré libido obracejí k obchodování. Proto americké ženy trpí frustrací a provozují buď dobročinné aktivity, nebo si rády berou cizince. Muži koncentrující patřičný díl životní energie na ženy vykazují více typicky mužských vlastností - za všechny jmenujme nebezpečnost -, jež americké ženy postrádají u obchodně zdatných, jinak ale vesměs psychicky nevyzrálých Američanů, kteří si nemohou dovolit plýtvat svou živou energii na zamilovanost.23

Amerika je tak v Jungově podání na jedné straně země navenek velice úspěšná, v jádru ale mělká, Američanky jsou doma panovačné, protože je jejich muži nemilují, a člověk, který myslí na více než jednu věc, vzbuzuje v Americe posedlé výkonností nedůvěru. Kdo zná Jungův text O dvou druzích myšlení, který vyšel ve svazku VII. výboru z jeho díla, by možná usoudil, že v Americe převládlo řízené myšlení, tj. logické myšlení, jehož cílem je přizpůsobení se podmínkám prostředí, na úkor neřízeného myšlení, které má subjektivní a asociativní povahu.24 Podobnou jednorozměrnost Jung ostatně diagnostikuje i bolševickému Rusku s jeho bezduchými provozy v socialistických kolchozech, které jejich zaměstnanci nemají možnost utvářet v souladu se svou osobností. Proti abstraktní práci staví volný čas, kdy se člověk může věnovat svým osobním aktivitám.

Rozvinout osobnost

Rozhovory s C. G. Jungem jsou knihou, z níž na pozadí rozličných témat zaznívá základní myšlenka, že pro lidský život je nezbytný duchovní přesah. V rozhovoru o vánočním stromu Jung informuje o symbolice stromu v různých dějinných obdobích a náboženských tradicích a dokládá, že tradice vánočního stromu, symbolu návratu světla,25 má kořeny v pohanských náboženstvích, pro něž byl strom především symbolem života - kvůli pohanskému původu vánoční strom odmítal například evangelický teolog ve Štrasburku A. J. C. Dannhauer.26 V šamanismu koruna stromu představovala horní svět, kam šaman vylézal s cílem najít pravé já. Z toho je zřejmé, že šamanismus vykazuje styčné body s procesem individuace, jelikož je postavený na intuici, že člověk nemá pouze jedno empirické, nýbrž i hlubší duchovní já. Symbol vánočního stromu slouží tomu, abychom neztratili duši.

Jung v Rozhovorech, konkrétně v rozhovoru z roku 1959 s chilským diplomatem a spisovatelem Miguelem Serranem (1917–2009), sděluje přínosné poznatky také o Indii, kterou navštívil v roce 1938, a její filozofii a vede poměrně ostrou hranici mezi myšlením křesťanského Západu a hinduistického a buddhistického Východu. Předem je třeba říci, že zásadně zpochybňuje možnost popřít ego a vědomí, jak se o to snaží značná část východních náboženství. Jung soudí, že pokud by se hinduisté ve stavu sandhi skutečně zbavili vědomí, nemohli by o tom později podávat svědectví, protože toho je schopné pouze vědomí ve funkci pozorovatele. Cílem procesu individuace proto není návrat do nevědomého stavu, nýbrž přiblížení se bytostnému Já, jež se nachází mezi egem a nevědomím a odpovídá „maximálnímu přirozenému výrazu individuality ve stavu naplnění nebo úplnosti“ (s. 232) – v Indii má k němu nejblíže átman (bytostné Já, z něhož teprve vzniká ego, jež si neprávem činí nárok na samostatnost).27 Rozvinutá osobnost na rozdíl od jogína nebo jiného východního mystika nerezignuje na konání ve světě, v každém případě je však schopna pohledu do nitra a inkorporace jeho obsahů do vědomí, což následně proměňuje její myšlení a chování. Můžeme se tedy ptát, zda Jungova analytická psychologie nehledá jakýsi psychologický kompromis mezi Západem a Východem, který by přispěl k uvědomělejšímu a celistvějšímu rozvoji člověka a lepšímu chápání jak sebe, tak druhých lidí a světa. Východ se tu potom profiluje jako oblast, která má co říci k člověku obecně.

Tady musím upozornit na jednu nejasnost. V Jungových reflexích se nacházejí četná srovnání západního a východního myšlení, z nichž největší relevanci má zjištění, že západní člověk odvozuje myšlení od smyslového vnímání, zatímco Ind pozoruje myšlenky jako výtvory pudové reality a nemyšlením se oprošťuje od smyslového světa, který pro něj má status sféry ireálnosti, zatímco ve svém nitru nachází skutečnost a božství.28 Křesťan Boha naopak klade mimo sebe a stále ještě z pozice omezeného jáství, uvrženého do pomíjivé existence, ho uctívá.29 Jung Západ kritizuje za to, že jednostranným důrazem na racionalitu člověku znemožnil dosáhnout plné individuality, a Východ chválí pro jeho „úplnost“ (s. 235) – jsou-li nicméně v náboženské praxi Východu vnější svět a ego znehodnoceny jako iluze, nezračí se zde také jisté omezení nebo řekněme podcenění fenoménů, jež jsou nedílnou součástí reality? Je ale pravda, že Východ má, pokud jde o posuzování ega a světských aktivit, komplikovanější povahu, než by se mohlo zdát, protože tu na jedné straně stojí asketové a světci, hlásající, že časová realita je iluze (závoj máji), a na straně druhé běžní lidé, kteří uznávají existenci máji, a zároveň se snaží najít své místo a uplatnění v tomto světě.30 Jung Východ oceňoval právě proto, že tam našel v těsném sousedství zaujetí životem a hluboké uznání jeho pomíjejícnosti a iluzornosti.

Obdobně Východ vnímá i rumunský historik náboženství, filozof a spisovatel Mircea Eliade (1907–1986). Ve své knize Mýty, sny a mystéria (1957, č. OIKOYMENH, 1998) uvádí, že dialektika máji nutně nevede k askezi a odmítání společenského a časově podmíněného života (srov. Eliade, s. 48), ale k nazření, že pozemskému životu nelze přisuzovat absolutní hodnotu, jak to činila například evropská existenciální filozofie v čele s Jeanem-Paulem Sartrem (1905–1980), který – nyní čerpám z jiných zdrojů – například vehementně popíral existenci nevědomí, člověka bez pardonu vydával soudům druhých a předepisoval mu stoprocentní angažovanost v historickém čase. Oproti Západu Indie každopádně trvá na jednotě a vzájemném vztahu všech věcí a událostí, například podmíněného a nepodmíněného nebo osobního a neosobního (srov. Capra, s. 101), takže je potažmo namístě, když Jung hovoří o „úplnosti“. V některých ohledech se východní mystika dokonce blíží postulátům teoretické fyziky: oba přístupy mají zájem o maximálně důkladné poznání zákonitostí přirozeného světa.

Kniha je samozřejmě věnována i lehčím tématům. Jung se v ní prezentuje jako myslitel vycházející přímo ze života, který svou teorii nehodlá umisťovat kamsi do sfér čistého myšlení. V rozhovoru Umění žít, zveřejněném v roce 1960 v Sunday Times, přiznává, že intelektuálové na rozdíl od obyčejných lidí jeho knihy nečtou, protože z nich mluví „selský rozum“ (s. 273). Stať o mužích a o ženách například upozorňuje, že ženy jsou „vespod mnohem tvrdší než muži“ (s. 118) a k nejtvrdším patří ty, které se „vždy zdají být slabé a bezmocné a hovoří vysokým hlasem“ (s. 118). U tichých žen musí být člověk připravený na všechno, řeči upovídaných žen jsou naproti tomu „jen taková kouřová clona“ (s. 119), jež signalizuje neochotu mluvit o podstatných věcech (srov. s. 119). Jak je patrné, Jung pokládá ženu za nevypočitatelného tvora, čímž aktualizuje scholastickou představu o falešnosti ženy, kterou najdeme ještě u Freuda. Z rozhovoru s Miguelem Serranem se zase dozvídáme, že manželství založené na vzájemném porozumění je příkladem sestoupení k nejnižšímu společnému jmenovateli, a tím pádem srovnatelné s kolektivní hloupostí mas (srov. s. 239). Lidé totiž nejsou stejní a muž a žena musí jeden druhého i zahrnout i zůstat mimo něj. Homosexuál je údajně z 55 procent ženský.

Cesta k sociální psychiatrii

Interview a statě ve sborníku ozřejmují, že počátky psychologické kariéry C. G. Junga jsou úzce spjaty s Freudovou psychoanalýzou, s níž se Jung seznámil v roce 1900, když byl profesorem Eugenem Bleulerem (1857– 1939) vyzván, aby napsal studii o Freudově Výkladu snů.31 V té době Jung, jak přiznává, neměl žádné vlastní myšlenky, a v průběhu práce s asociačními testy, které zkoumaly, proč lidé nemohou řečově reagovat na určitá podnětová slova, víceméně učinil shodné zjištění jako Freud, tj. odhalil, že neschopnost řečového vyjádření způsobuje zábrana, jež já původ v potlačených obsazích soukromého rázu.32 Užší spolupráce s Freudem ovšem nastala až poté, co Jung napsal knihu o schizofrenii, jež byla koncem 19. století Emilem Kraepelinem (1856–1926) kvůli postupnému úpadku intelektuálních schopností a pohlcování nemocného světem jeho nemoci nazvána dementia praecox,33 a zaslal ji Freudovi k posouzení, načež následovala mnohahodinová diskuse. Později během vzájemné spolupráce čím dál víc začaly do popředí vystupovat diference mezi Freudovou psychoanalýzou a Jungovou budoucí hlubinnou psychologií.34 Jestliže Freudovým záměrem bylo nahradit náboženství sexualitou a veškeré kulturní výtvory pojmout jako produkty sublimace,35 pak o mnoho filozofičtěji zaměřený Jung takové vidění kritizuje jako neurotické a vydáním knihy Symboly a proměny libida v roce 1912 se od Freuda víceméně distancuje. A nečiní tak sám – mezí Freudovy psychoanalýzy si byl vědom i francouzský psychiatr Eugene Minkowski (1885–1972), který s jistými výhradami neodmítal eventualitu, že sklon k duševním chorobám může být dán konstitučně, a není ho tedy vždy možné uspokojivě vysvětlit z dynamiky životních událostí individuálního života,36 jak to dělá psychoanalýza. Na kritiku dynamického psychologismu navazuje i vídeňský psychiatr a zakladatel logoterapie Viktor E. Frankl (1905–1997), který klade důraz na širší sociální kontext, když míní, že každá doba má své psychologické problémy a že dnes už lidé netrpí sexuálními komplexy nebo komplexem méněcennosti jako za časů S. Freuda a A. Adlera, nýbrž pocitem nesmyslnosti života.

Pojetí duševní nemoci jako svébytné odpovědi na ztrátu smyslu života se objevuje také v knize Imaginární svět (Mladá fronta, 1974) české daseinsanalyticky orientované psychiatričky Evy Syřišťové (*1928), která konfrontuje různé terapeutické přístupy s ohledem na léčbu schizofrenie. Psychoanalýzu Syřišťová posuzuje jako redukcionistickou teorii, ztrácející ze zřetele například osobnostní, existenciální nebo mravní rozměr lidského života. Mechanismy psychoanalýzy, zaměřené na odhalení dětských traumat, podle Syřišťové mohou u některých psychiatrických pacientů vést ke zhoršení nemoci, neboť ne všichni vážně psychicky nemocní lidé mají schopnost přijmout nepříznivá životní fakta, takže je lepší, když jejich vědomí zůstanou částečně skrytá. Syřišťová je ale zároveň toho názoru, že Freud dětským traumatům podobně jako roli biologicky pojaté sexuality přikládal přehnaný význam, aniž by věnoval pozornost narcistickým ranám a frustracím, které člověk zažívá v pozdějším věku a v jiných souvislostech. Mezi daseinsanalýzou a psychologií C. G. Junga s její snahou nalézt odpovědi na osobnostní a mravní otázky lze očividně najít více průniků.

O C. G. Jungovi by se s ohledem na šíři jeho zájmů a objem jeho spisů, z nichž mnohé již byly přeloženy do češtiny, dalo napsat mnohem víc. Jung si určitě zaslouží být zařazen do trojice nejvýznamnějších německojazyčných psychologů první poloviny 20. století, vedle Sigmunda Freuda a Alfreda Adlera. Jejich psychologické teorie mají přes výrazné odlišnosti jednoho společného jmenovatele. Je jím striktní výzkum psychických zákonitostí, který není dostatečně vyvážený reflexí reálných podmínek existence a světa, v němž člověk žije a který ovlivňuje jeho psychiku. Toto převážně introspektivní východisko psychologii obecně vytýká jungovský psychoterapeut třetí generace James Hillman (1926–2011), autor knih jako Duše a sebevražda (1964, č. Sagittarius, 1997) či Myšlení srdce a duše světa (1992, č. Malvern, 2013).

V posledně jmenované knize Hillman volá po vzniku sociální psychiatrie, jež by zkoumala, jak na duši člověka působí negativa vnějšího světa. Tomu se částečně přiblížili C. G. Jung se studiemi národních povah a kulturních specifik a S. Freud s ohledem na obnažení vlivu viktoriánské morálky na sexuální vývoj člověka. Přesto oba dva zůstávají soustředěni převážně na psychický aparát jednotlivce, na vnější podmínky lidské existence už méně. Hillman je přesvědčený, že se na člověku podepisují vnější determinanty, například společenské, ekonomické nebo kulturní, které mohou v jeho nitru vyvolat duševní nemoc. Vedle neprostorové duševní skutečnosti, „naplněné touhou a imaginací“ (Hillman, s. 104), klade veřejnou, objektivní, společenskou a tělesnou skutečnost, od níž osobní skutečnost nelze oddělit. Psychologie by podle Hillmana do sféry duševní skutečnosti měla pustit svět, aby se člověk nesoustředil jen na sebenápravu, ale také právě na nápravu světa, který někdy vykazuje neméně patologické rysy. O to se u nás pokusila výše zmiňovaná Eva Syřišťová, která kupříkladu zkoumala, jak duševní zdraví člověka ovlivňují patogenní techniky v sociálním styku. K nim počítala komunikaci ve smyslu „dvojité vazby“, kdy se na osobu s vědomým záměrem ji poškodit působí „ve smyslu současné stimulace a zároveň frustrace“, v důsledku čehož se u ní může rozvinout „chronický emocionální konflikt“ (Syřišťová, s. 126). Syřišťová uvádí, že obdobné techniky používali nacisté v koncentračních táborech, vesměs se s nimi však lze setkat v jakémkoli sociálním celku, počínaje základní sociální jednotkou, jíž je rodina.37 Manipulativní techniky, například technika intrik, technika přátelství, technika řízení dojmů, technika lichocení, technika drbů nebo technika zkázy,38 zahrnují celou škálu bezskrupulózního jednání s cílem způsobit újmu druhé osobě a posílit svůj vliv.

Psychologická a psychiatrická problematika se ale koneckonců dostává také do zorného pole sociologie, která ji studuje v závislosti na charakteru společnosti a jejích hodnotách a normách, takže například dokáže prokázat, že pro konkrétní dobu či společenský řád je typický zvýšený výskyt určité poruchy osobnosti nebo duševní nemoci. Epidemii deprese v současné západní civilizaci pojednává francouzský sociolog Alain Ehrenberg (*1950), který v knize La Fatigue d’etre soi – dépression et société (1998) vyvozuje závěr, že tlak na výkonnost a osobní autonomii u méně způsobilých jedinců podporuje vznik deprese a že v minulosti, kdy převládalo řízení lidí zvnějšku formou příkazů a zákazů, bylo toto onemocnění méně časté.

Pomineme-li skutečnost, že hlubinná psychologie zkoumá člověka do značné míry jako atomizovanou jednotku, můžeme konstatovat, že je nezastupitelná. Analytická psychologie C. G. Junga mimo jiné dokáže osvětlovat psychické jevy, jež by racionálnímu člověku 21. století mohly připadat přinejmenším poněkud zvláštní. Srovnáním mentality a světa představ různých epoch a národů Jung připustil eventualitu, že například sny, které obsahují zvláštní, modernímu civilizovanému člověku sotva přístupnou symboliku, nemusejí být přísně vzato patologické, nýbrž mohou odkazovat k těm vrstvám duše, jejichž obsahy se neliší od duševních obsahů archaických lidí. Ve světle Jungovy psychologie se dějiny lidského rodu a člověka jako jednotlivce nevyhnutelně nejeví jen jako sled přerušení a zániků, nýbrž jako kontinuum. Objevy srovnatelné s těmi Jungovými ostatně učinil i Eliade, když například rozebral spojitost mezi křesťanskými představami o ráji a výstupem do nebe v archaických náboženstvích a obojí interpretoval jako odstup od historického času.

Úplně na závěr mi budiž dovolena poznámka, že Jungova analytická psychologie v rámci německojazyčného prostoru dle mého soudu nabízí nejvšestrannější psychologickou teorii, která s využitím odlišných prostředků v podstatě usiluje o postižení týchž fenoménů jako literatura nebo jiné druhy umění – alespoň co se týče jejich obsahové stránky.

Marie Frolíková

Recenze byla zpracována pro web Iliteratura

www.iliteratura.cz/Clanek/37483/mcguire-william-hull-r-f-c-eds-rozhovory-s-c-g-jungem

McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem - recenzent doc. PhDr. Vladimír Chrz, Ph.D.

Kniha doplňuje celkový obraz Jungova díla o důležitou fasetu, jíž jsou rozhovory pro noviny, časopisy, rozhlas a televizi. Soubor rozhovorů z let 1933–1961 společně uspořádali editor anglického vydání Jungových Sebraných spisů W. McGuire a Jungův překladatel do angličtiny R. F. C. Hull.

Tento publikační počin nakladatelství Portál přichází ve chvíli, kdy si již čeští čtenáři měli možnosti udělat obrázek tvořený jednak širokou škálou Jungových odborných prací, dále jeho autobiografií a dopisy, a také v posledních letech diskutovanou „Červenou knihou“. Mohlo by se zdát, že rozhovory pro tisk a další média k tomuto obrázku již nic moc podstatného nepřidají, pouze jakousi popularizačně „zředěnou“ verzi toho, co již je známo z jiných Jungových prací. Troufnu si říci, že tomu tak není a že formát rozhovorů, které probíhají v přesně identifikovaném čase dramatických událostí historie 20. století, umožňuje přidat k obrazu Jungova díla a Jungovy osoby cosi velmi podstatného.

Způsob, jakým tato kniha může přispět k dotvoření či korekcím Jungova obrazu, je otevřený a zůstává na čtenářově úsudku a předporozumění. To je možné vidět již na jednom z prvních rozhovorů, který doporučuji nepřehlédnout a pozorně přečíst. Jedná se o rozhovor v rádiu Berlin, který Jung poskytl v červnu roku 1933 a ve kterém se v klíčovém okamžiku nástupu nacistů k moci dotýká citlivých otázek, jako je role Německa v osudech Evropy, osoba Hitlera ad. Nechť si čtenář s odstupem času a s ohledem na dobový kontext udělá obrázek sám. V jiném, poválečném rozhovoru Jung odpovídá na obvinění, že kolaboroval s nacismem a pokouší se určité své formulace a fungování v tehdejších institucích kontrolovaných nacisty vložit do širšího historického i osobního kontextu. A opět je na čtenáři, aby posoudil, nakolik se mu to daří.

K poutavosti a čtivosti knihy nepochybně přispívá také Jungova analýza diktátorů. Jung se zde v průběhu 30. let (způsobem, který se již liší od rozhovoru z června 1933 pro rádio Berlin) opakovaně vyjadřuje k osobě Hitlera, jehož chápe jako svého druhu šamana a věštce, který representativně vyjádřil a zkratkovitým způsobem řešil komplex poníženého německého národa. Kontrastně k osobě Hitlera zde Jung podává také drobný diagnostický portrét Mussoliniho. Poněkud překvapivé mohou být pro čtenáře Jungovy poznámky týkající se ruských a sovětských diktátorů. Přestože se ke komunismu vyjadřoval vždy velmi nesmlouvavě (na rozdíl od ne zcela jednoznačného a ne dosti kritického vztahu k německému nacismu v době počátků jeho vzniku), v několika poznámkách zde Jung vykazuje znalost ruské problematiky a poněkud nečekaně rozlišuje mezi Leninovou revoluční originalitou a kreativitou, a Stalinovými nikterak originálními „carskými způsoby“. Stálo by za to, pokusit se vystopovat, odkud pramenila Jungova znalost ruských a sovětských reálií, možnou stopou by zde mohl být Jungův korespondenční kontakt se Sabinou Spielreinovou (známou v populární podobě z knihy a filmu „Nebezpečná metoda“), která se po období kontaktu s Jungem (nejprve pacientského, posléze také profesního, a s největší pravděpodobností také mileneckého) odstěhovala a provdala do Ruska.

Velká část rozhovorů se týká Jungova vztahu k Freudovi a k jeho psychoanalýze, a také výkladu základních konceptů analytické psychologie. Přestože toto je poměrně dobře zpracováno v Jungových odborných publikacích, není ani tato část pro čtenáře s těmito skutečnostmi obeznámeného bez zajímavosti. Jung je zde totiž nucen formulovat svůj systém adresátovi, který nedisponuje odborným kontextem, či do něho teprve začíná pronikat. Některé rozhovory tak mohou dobře fungovat jako úvod do systému analytické psychologie, čemuž se Jung (na rozdíl např. od Freuda) spíše vyhýbal a nechal to na svých žákyních (prvním pokusem o takové shrnutí je u nás opakovaně vydaná práce J. Jacobiové).

Rozhovory jsou uspořádány chronologicky, a tak se v průběhu knihy postupně proměňuje problematika v nich pojednávaná. Čtenář zde může vidět, že Jungovi v posledních dekádách jeho života už tolik nezáleželo na tom, aby byl akceptován akademickou či lékařskou obcí. Jeho zájem se postupně přenášel k tématům, jako je náboženství, alchymie, či také kulturní a duchovní rozdíly mezi východem a západem. Jeho zaujetí týkající se průlomu ve vědě se postupně mění v jiné zaujetí: přispět svým dílem k tomu, aby život jedinečné lidské bytosti byl poctivě a hluboce prožit tak, aby odpovídal na podstatné výzvy, které jsou před člověka v dramaticky se proměňujícím světě kladeny.

doc. PhDr. Vladimír Chrz, Ph.D.

Recenze byla zpracována pro časopis Československá psychologie

McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem - recenzent prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D.

Soubor rozhovorů s sebou nese jedno velké riziko: hodněa převelice záleží na osobnosti tazatele, na jeho znalostech, přehledu i citu. Protože hloubka otázek může spolurozhodovat o kvalitě tématu, k němuž se zpovídaný vyslovuje. Navíc může být limitem i médium, pro něž byl rozhovor pořízen – jistě bude vypadat jinak rozhovor pro noviny, pro odborné časopisy, pro rozhlas a televizi. Zde je tázajících se celá řada, a to pro všechny zmíněné typy sdělovacích prostředků. Nicméně celkový výběr a uspořádání přidržující se chronologického řádu téměř tří desítek interview (od roku 1933 do roku 1961) a tím i výsledný dojem z publikace jako celku je dílem editorů. Jejich zkušenost se nezapře: jeden působil jako hlavní editor Jungových Sebraných spisů, druhý pak byl překladatelem jeho textů do angličtiny. I přesto se samozřejmě řada témat, či spíše dílčích vyjádření a historek opakuje. To může být nepříjemné pro každého, kdo si pamatuje to, co už přečetl před chvílí, ale na druhou stranu je to malá daň za radost nahlížet do jemných nuancí vývoje Jungových idejí. Navíc různé kontexty zmíněná opakování spíše nasvětlují z jiných stran, takže se mohou i vzájemně doplňovat.

C. G. Jung se v knize vyjevuje jako nesmírně bystrý pozorovatel a glosátor i kritik moderního způsobu života. Jako originální myslitelská osobnost, která se nebojí jít proti mělkému mínění davu, pokud mu jeho myšlenky potvrzuje empirická zkušenost. Samozřejmě se i z rozhovorů tyčí zejména výsledky jeho vědecké práce a jím preferované termíny, ale nesmírně zajímavé jsou i jeho psychologické analýzy třeba vybraných evropských národů a jejich vůdců, diktátorů. Válečná a poválečná doba tak i dnešnímu čtenáři může být zřetelněji přiblížena. Přijmeme-li například Jungovo vnímání Hitlera, naše historické porozumění tehdejším událostem a personálním vlivům se výrazně rozšíří: „Existují dva typy diktátorů – náčelník a šaman. Hitler je to druhé. On je médium. Německá politika se nedělá, nýbrž zjevuje skrze Hitlera. On je ústy bohů, jako tomu bylo za starých časů. Říká slovo, které vyjadřuje rozladěnost každého člověka. (…) Je jako člověk, který pozorně poslouchá proud návrhů, jež šeptá hlas z tajuplného zdroje, a pak podle těchto návrhů jedná. V našem případě, i když tu a tam se k nám naše nevědomí dostane prostřednictvím snů, je to tak, že máme příliš mnoho racionality, příliš aktivní mozek, než abychom se řídili nevědomím. Tak je to bezpochyby u Chamberlaina, ale Hitler své nevědomí poslouchá a řídí se jím. Pravý vůdce je vždy veden.“ (s. 50 a 55) Trefné rozlišování mezi osobností Mussoliniho a Hitlera vede i k odkazům k naší zemi – v říjnu 1938 s jistotou prohlásil: „Anglie a Francie nedodrží své nové záruky Československu o nic víc, než Francie dodržela svůj předchozí slib této zemi. Žádný národ nedrží slovo. (…) Právě proto se za starých časů snažili mít krále, který měl osobní čest a povinnost držet slovo.“

Na časovosti příspěvků je krásně viditelná i proměna terminologická. Jestliže na začátku ještě zaznívají pojmy jako libido, sugesce, neuróza apod., později se zřetelně profiluje nevědomí, integrace do vědomí, symbolismus, intuice, proces individuace, archetyp, persona, bytostné Já, synchronicita, mandala. Ale vždy mluví jako psycholog – nezajímá jej ontologická problematika těchto fenoménů, přísně se vždy drží psychologické reality zkoumaných faktů.

Témat je opravdu přehršel. Odlišnost mužů a žen ve vzájemných vztazích („Ženy jsou tam vespod mnohem tvrdší než muži. Označovat ženy jako něžné pohlaví je naprostý nesmysl.“ s. 118), diagnóza národních specifik, konflikt techniky, vědy a jednostranné racionality s duševním životem a duchovními či náboženskými problémy, s přírodou a přirozeností. Ale také moderní umění, introspekce („trávit se sebou čas není populární, protože naše hledisko je zcela extrovertované“, s. 128), idea celku, duchovní předpoklady skutečné reality. Hodnota humanitního vzdělání a interpretace snů. Gnosticismus a alchymie. A také typologie osobností založená na odlišnostech introvertovaných a extrovertovaných postojů, typů vědomé orientace lidí myslivých, cítivých, intuitivních, vjemových.

Je to chytré, je to čtivé, je to povznášející a podporující. „A tak vidíte, že člověk není úplný, pokud žije ve světě statistické pravdy. Musí žít ve světě své mytologické pravdy a to není pouhá statistika. Je to vyjádření toho, čím opravdu je a čím se sám cítí. Člověk bez mytologie je pouhým produktem statistiky, totiž průměrným jevem.“ (s. 214) Rozhodně nemohu od četby této knihy odrazovat – přinese vám mnoho pozitivních a nečekaných podnětů k zamyšlení i k seberozvoji. Myslím, že uděláte dobře, když si ji pořídíte.

prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D.

Recenze byla zpracována pro časopis Gymnasion
www.gymnasion.org/sites/default/files/magazine/files/g18-vnitrekweb.pdf

McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem - recenzent Tomáš Feřtek

Knižní rozhovory s velkými osobnostmi vědeckého světa jsou žádané z prostého důvodu. Bývají srozumitelnější „light“ verzí mistrova díla. Už proto, že velikán rozmlouval obvykle s někým z řad novinářů, musel volit prostší jazyk, zkratku, častěji vysvětlovat. A novinářskou specializací je zase ohlídat, aby kniha-rozhovor měla potenciál oslovit co nejširší veřejnost. Obojí se někomu, kdo se v oboru neorientuje, hodí. Zvlášť u mistrů končící „měšťanské“ éry první poloviny dvacátého století, kteří si na komplikovaný jazyk potrpěli a považovali ho za erbovní znak své kultivovanosti.

Kniha rozhovorů se švýcarským lékařem a psychoterapeutem, zakladatelem analytické psychologie C. G. Jungem, kterou vydalo poprvé v roce 1977 nakladatelství univerzity v Princentonu, plní i tuto úlohu. Jak ale z titulu plyne, nejde o jeden knižní rozhovor, ale celou sbírku rozhovorů s „pozdním“ Jungem, tedy mezi lety 1933 a jeho smrtí v roce 1961. Najdete tu na třicet položek. Krátké Jungovy proslovy pronesené při návštěvě některé z univerzit, skutečné rozhovory pro společenské magazíny (například slavný rozhovor pro Cosmopolitan z roku 1939), ale i přepisy rozhlasových rozhovorů či dokonce rozsáhlých několikahodinových filmových interview, která se snažila zmapovat co nejkomplexněji vývoj Jungovy osobnosti. Některé momenty se proto opakují; hlavně dotazy na vztahy s Freudem a psychologické charakteristicky Hitlera, Mussoliniho či Stalina, ale výhodou je, že na rozdíl od běžného knižního rozhovoru můžeme sledovat vývoj Jungových názorů a proces stárnutí intelektuálního velikána.

Díky tomu se současný čtenář dozví věci, které nejspíš netušil a jež nemusely být patrné ani pro čtenáře této knihy v sedmdesátých letech. Pozoruhodná je paralela společenské atmosféry současnosti a třicátých let. Ono sílící vědomí blížícího se velkého konfliktu, který plyne z temných stránek společenského nevědomí. Jungův vhled do těchto procesů je obdivuhodný, včetně schopnosti předvídat politické kroky západních mocností vůči Československu, což se dostává do komického rozporu například s výrokem, že za hranicemi Německa najdeme jen slovanské mužiky, ubohou bílou chátru Evropy. Podobné poznámky, a najdeme jich tu více, nás ujistí, že i géniové mají svá omezení a slabosti. Obecně je patrné, že Jung, pevně zakotvený ve švýcarské měšťanské kultuře biedermeieru, chápal stále méně, kam se společnost ubírá. Zatímco jeho předválečné komentáře působí jasnozřivě, pozdní rozhovory se často nesou v tónu lehce nevrlého pohoršení. Znechucující mu přijde rádio, hudba, kterou vysílá, zvláště pohoršen byl jazzem, a nejhorší ze všeho je pro něj… televize. Sbírka jungovských rozhovorů je rychlým vhledem do genia i přirozených mezí velké osobnosti.

Tomáš Feřtek

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál

McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem - recenzent Josef Rauvolf

Švýcarský psycholog a myslitel Carl Gustav Jung je sice v povědomí mnohých spojován s psychoanalýzou, a tudíž i se Sigmundem Freudem, vše je ale – jak už to bývá – trochu jinak. Stačí nahlédnout do svazku Rozhovory s C. G. Jungem, nabízejícím vybraná interview, která Jung v průběhu svého života poskytl. Obraz, jenž se nám rozvine, je opravdu velice široký, pestrý. Fascinující.

Tvrdívá se, že Jungovy texty nejsou zrovna lehká četba, jeho archetypy se přitom ohání kdekdo, což je docela zábavné. Pravdou ovšem je, že číst Junga znamená nejen se zcela pohroužit do světa jeho uvažování, ale také – a to je možná ještě těžší, o to víc nás to však obohatí – být schopni si přiznat leckdy nepříjemné skutečnosti, které Jung osvětluje. A mít zároveň na mysli jeho výrok z roku 1946: „Čím jasnější je světlo, tím temnější je stín.“

Jung v téměř třiceti rozhovorech mluví o mnoha tématech, daných samozřejmě tím, kdo kladl otázky, udivující je přitom jejich záběr. Jung hovoří o rizicích našeho konání („Říkám: Jděte pomalu. Jděte pomalu. S každým dobrem přichází odpovídající zlo a s každým zlem odpovídající dobro. Nehoňte se příliš rychle za jedním, pokud nejste připraveni čelit tomu druhému.“) i boje za „dobrou věc“ („Z člověka se vždycky stává to, proti čemu bojuje. Když člověk s něčím bojuje, musí se k tomu dostat velmi blízko a je pravděpodobné, že ho to nějak nakazí.“), samozřejmě o psychoanalýze, Sigmundu Freudovi a vlastních terapeutických metodách, o východním myšlení, alchymii, snech i nevědomí. Často se ale vrací k tomu, jak důležité je podívat se sami na sebe. „Je snazší odletět na Mars nebo na Měsíc než proniknout do vlastní bytosti.“

Aniž by opomíjel naše potřeby („Všichni potřebujeme výživu pro svou duši“ ), nabízí i cestu: „Člověk se nikdy nesmí poddat strachu, ale musí si přiznat, že se bojí,“ a dodává: „Neměla by nás odradit dosti hloupá námitka, že nikdo neví, zda jsou tyto staré univerzální ideje – Bůh, nesmrtelnost, svoboda vůle a tak dále – ‘pravdivé’, nebo nikoli. Pravda je tady chybným kritériem. Člověk se může pouze ptát, jsou-li tyto ideje užitečné, a zda je člověku lépe a cítí svůj život jako úplnější, smysluplnější a uspokojivější s nimi, anebo bez nich.“ Jak prosté, že. A také: „Člověk, který je se sebou v míru, který se přijímá, přispívá nekonečně malým dílkem k dobru vesmíru. Řešte své soukromé a osobní konflikty a budete jednou miliontinou miliontiny snižovat světové napětí.“

S věkem se v rozhovorech dostával ke stále niternějším otázkám: „Skutečná práce se dokončuje v tichu a rozeznívá strunu jen v mysli několika málo jedinců. Existuje staré čínské přísloví, které říká, že pokud člověk, který sedí sám ve svém pokoji, myslí ty správné myšlenky, bude ho slyšet tisíce kilometrů daleko.“

Pokud se zatím nechcete „trápit“ s Jungovými spisy, a přesto získat přinejmenším představu o názorech tohoto mimořádného muže, právě svazek rozhovorů je ideální příležitostí, jakýmsi úvodem – a pak lze jít dál...

Josef Rauvolf
www.kosmas.cz/oko/recenze/15836/genialni-znalec-lidske-duse-promlouva/

03.02.2016

www.okultura.cz/WordPress/?p=10449

McGuire, William; Hull, R. F. (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem

San

Soubor rozhovorů z let 1933–1961 jedinečným způsobem zachycuje vývoj osobnosti a ducha C. G. Junga a tvoří jej zhruba dvacítka interview pro noviny, časopisy, rozhlas i televizi. Najdeme tu i slavný rozhovor Junga s Johnem Freemanem pro televizní stanici BBC, proslulý větou vyjadřující víru v Boha jinak: „Nemusím věřit, ale vím.“

Jung v rozhovorech popisuje mj. i svůj vztah s Freudem a postoj ke klasické psychoanalýze, vyjadřuje názory na válečnou a poválečnou dobu (včetně odkazů na Československo), na německou mentalitu, odpovídá na obvinění, že kolaboroval s nacismem, vysvětluje základní alchymické koncepty, pojem archetypu či téma osobnostní typologie, zmiňuje se o své rodině. Rozhovory umožňují nahlédnout do způsobu, jakým Jung komunikoval, a odhalují informace, které se jinak v jeho knihách či statích hledají jen těžko.

William McGuire (1917-2009) působil jako hlavní editor anglického vydání Jungových Sebraných spisů a Richard Francis Carrington Hull (1913-1974) překládal Jungovo dílo do angličtiny. R. F. C. Hull např. napsal společně s Eugenem Herrigelem Zen in the Art of Archery (č. Zen a umění lukostřelby, Pragma 2005), s psychologem Erichem Neumannem (1905-1960), jedním z nejnadanějších Jungových žáků, pak The Origins and History of Consciousness (Princeton Classics, 2014).

Je třeba míti na paměti, že řada rozhovorů vznikla v době, kdy ještě nebyla běžná nahrávací technika, takže si novináři dělali těsnopisné poznámky nebo se prostě spoléhali na dobrou paměť.

Už v začátku překvapí Jungova jasnozřivá Zpráva o Americe, jejíž hlavní body shrnuje málem manifest ze str. 11: „Regenerace Ameriky závisí na tom, jestli bude mít odvahu podívat se sama sobě do tváře.“ To ovšem platí o každém národu; mohou nad tím přemítat Němci, o nás nemluvě.

„Při pokusu o ovládnutí roste v pánovi brutalita. Musí být nemilosrdný. Musí obětovat všechno měkké a jemné, aby divochy zvládl.“ Přitom Lao-c‘ (Tao te ťing, XXXVI) říká: „Měkké a slabé vítězí nad tvrdým a silným.“ Nebo LXXVIII: „Že slabé vítězí nad silným, měkké vítězí nad tvrdým, pod nebem není, kdo by toho nevěděl, ale nikdo není s to, aby (tak) jednal.“ Jung: „Čím jistěji jsou ovládnuti, tím více divošským se musí pán stát. Otrok má největší vliv ze všech, protože se vyskytuje blízko toho, kdo mu vládne.“

K profetickým patří článek nazvaný Stojí svět na kraji duchovního zrození? S podtitulkem Známý ultramoderní psycholog zjišťuje, že nejvyšší potřeba lidského ducha se setkává s prastarým duchem Velikonoc se objevil v dubnu 1934 v amerických novinách Hearst’s International – Cosmopolitan, a ilustroval jej Harold von Schmidt, tentokráte duchovně zaměřenými kresbami (patřil totiž k častým ilustrátorům šestákových časopisů s tématem Divokého západu a občanské války). Jung v něm v předvečer druhé světové války říká: „Bojím se pouze jedné věci – myšlení lidí.“

„Říkám: Jděte pomalu. Jděte pomalu. S každým dobrem přichází odpovídající zlo a s každým zlem odpovídající dobro. Nehoňte se příliš rychle za jedním, pokud nejste připraveni čelit tomu druhému.“

„Pro můj život je důležité a smysluplné, že žiji co nejplněji, abych naplnil božskou vůli uvnitř sebe. Tento úkol mě stojí tolik úsilí, že na žádný jiný nemám čas.“

„Bůh v člověku hledá vědomí. Taková je pravda zrození a vzkříšení Krista uvnitř. Jak k ní dochází stále více myslících lidí, znamená to duchovní znovuzrození světa. Kristus, Logos – je mysl, porozumění, světlo v temnotách.“

O rozhledu a vnímavosti Junga vypovídá nejlépe rozhovor pro Cosmopolitan, který s ním vedl H. R. Knickerbocker (1898-1949), velký americký zahraniční zpravodaj, v knize pod názvem Diagnóza diktátorů.

„Není sporu o tom, že Hitler patří do kategorie vpravdě mystického šamana. („Proto jsou Němci tak přecitlivělí na to, když někdo kritizuje nebo uráží jejich vůdce. Pro ně to znamená rouhání, neboť Hitler je Sibyla, delfské orákulum.“ – Srv. předchozí článek Psychologie diktátorství.) … Jenom nacisté pojmenovali svůj stát Třetí říše. Protože to má hluboký mystický význam: Každého Němce výraz „třetí říše“ v jeho nevědomí upomíná na biblickou hierarchii. A tak se Hitler, který nejednou naznačil, že si je vědom svého mystického povolání, jeví vyznavačům Třetí říše jako něco víc než pouhý člověk. Vezměte si oživování Wotanova kultu, který se šíří ve Třetí říši. Kdo byl Wotan? Bůh větru. A vezměte si výraz Sturmabteilung (SA) – úderný, doslova bouřlivý oddíl. Bouře je vítr. Právě tak je svastika rotující tvar, který vyvolává doleva směřující vítr – což v buddhistické symbolice znamená stranu nepříznivou, vedoucí do nevědomí. …

Hitler je zrcadlem nevědomí každého německého občana, ale z jiných národů samozřejmě nic nezrcadlí. Je tlampačem, který zesiluje neslyšitelné šeptání německé duše, dokud ho nevědomé ucho Němce neuslyší. Je to první muž, který každému Němci říká, co si celou dobu ve svém nevědomí myslí a cítí o německém osudu… Hitlerova síla není politická, nýbrž magická“ (str. 54n). „Pravý vůdce je vždy veden.“

Opravdu pozoruhodné řádky, doporučujeme bližšímu zkoumání. Na tento rozhovor navazuje další, tímto inspirovaný, anglického kněze a psychologa Howarda L. Philpa s názvem Jung diagnostikuje diktátory (str. 71n).

Rozhovor Petera Schmida byl publikován v Die Weltwoche už 11. května 1945, pouhé čtyři dny po německé kapitulaci, pod názvem Naleznou duše mír? Jung v něm rozebírá poválečné duševní problémy Němců na příkladu dvou svých pacientů, „oba jsou jasní antinacisté, a přesto jejich sny ukazují, že za vší tou slušností stále žije nejzřetelnější nacistická psychologie se vší svou násilností a divošstvím.“

„Křesťanství a moderní věda přírodu oddémonizovaly, což znamená, že Evropané stále navracejí démonické síly ze světa do sebe samých a neustále jimi naplňují své nevědomí. Z nitra člověka se tyto démonické síly pozvedají v revoltě proti domnělým duchovním omezením křesťanství. Démoni se začínají objevovat v barokním umění: sloupy se kroutí, na nábytku vykukují nohy satyrů. … Němci vůči těmto démonům projevují zvláštní slabost kvůli své neuvěřitelné sugestibilitě. Ta se projevuje v jejich lásce k poslušnosti a jejich podřizování příkazům, což je jenom jinou formou sugesce. … Je možné, že z katastrofy vzejdou pozitivní síly – že z této introverze znovu povstanou proroci, neboť proroci jsou pro tento podivný národ charakterističtí stejně jako démoni. Každý, kdo padne tak nízko, má hloubku.“

„Ne, démoni vypuzeni nejsou. Teď, když anděl historie Němce opustil, budou démoni hledat novou oběť. … Jejich obětí se stává každý člověk, který ztratí svůj stín (srv. Podivuhodný příběh Petra Schlemihla Adalberta von Chamisso)…“

O této problematice v širokém záběru pojednává kniha Vzkříšení pohanství Richarda Rudgleyho, který rozpracovává Jungův esej Wotan z roku 1936, v němž se rozepisuje o návratu Ódina – „prostřednictvím nacistické strany ovládl kolektivní mysl německého národa, což mělo tento národ brzy zavléct do katastrofální války. Za nejpozoruhodnější považoval, že bůh šílenství povstal přímo v samotném srdci západní civilizace“ (str. 21).

Dva velikáni se setkali v srpnu 1952 – s Jungem vedl rozhovor Mircea Eliade pro Combat (str. 108n). Když se budeme pozorně zabývat oblastí Jungových myšlenek a použitého slovníčku, bude nasnadě, že v té době vrcholil jeho zájem o středověkou alchymii. Říká: „Alchymii jsem studoval patnáct let, ale nikdy jsem o ní s nikým nemluvil…“ Rovněž Eliade před tímto rozhovorem alchymii studoval a v roce 1935 vydal knihu Alchemia asiatica.

„Opus magnum mělo dva cíle: záchranu lidské duše a spásu kosmu. To, čemu alchymisté říkali ‚hmota‘, bylo ve skutečnosti (nevědomé) já. ‚Duše světa‘, anima mundi, která byla ztotožňována se spiritus mercurius, byla uvězněná ve hmotě. Právě proto alchymisté věřili v pravdu ‚hmoty‘, protože ‚hmota‘ byla ve skutečnosti jejich vlastním psychickým životem. Ale bylo to otázkou osvobození této ‚hmoty‘, její spásy – čili nalezení kamene mudrců, corpus glorificationis“ (str. 110n).

A protože je spása této ‚hmoty‘, čili vlastního psychického života, a nadto z ní vyplývajícího Velikého tajemství, údělem každého člověka, bude mít tato kniha pro čtenáře stále svůj magnetický náboj. V tomto ohledu jsou pozoruhodné zaznamenané poslední okamžiky s Jungem při rozmluvách s Miguelem Serranem v roce 1961 (str. 292). Při myšlenkách na ně závěrem pár řádků od Roberta Hugh Bensona z knihy Zrcadlo ze Shalottu (Malvern, Praha 2012). Vyprávění otce Girdlestona, odehrávající se při snění s otevřenýma očima na pozadí vřesoviště, připomene mrazivé příběhy Arthura Machena. To, co se mu stalo, se odehrálo v jeho nitru, když překročil hranice smyslů, a dokonce i svět rozumového myšlení:

„Lidé, kteří zvládli Modlitbu pokoje svaté Terezie, říkají, že při ní vědomě pronikají do jiného světa – do světa s předměty, zvuky a vším ostatním, který je ale nesdělitelný i pro toho, kdo ho vnímá. Pro toto zření nelze najít odpovídající obraz či analogii a tím méně ho lze vyjádřit slovy. Je to znázornění pravdy, že Boží království je v nás.“

Překlad Ondřeje Fafejty je kultivovaný, bohužel však nepochopitelně zápasil na str. 53n s názvem nacistického státu: Třetí říše píše s malým písmenem (na dotčené stránce je to správně u jediné výjimky, kdy je toto sousloví v uvozovkách).

05.01.2016
http://altpress.cz/potrebujeme-cestu-do-nitra/

Markéta Hrbková

„Integrace nevědomých obsahů je individuálním aktem uskutečnění, pochopení a mravního hodnocení… způsob, jak může být žalostná neuvědomělost člověka, jeho infantilita a individuální slabost nahrazena člověkem budoucnosti, který ví, že je sám strůjcem svého osudu a že stát je jeho sluha, nikoli jeho pán. Tohoto stupně ovšem člověk dosáhne jen tehdy, až pochopí, že se svým neuvědoměním připravil o základní lidská práva.“

C. G. Jung, Duše moderního člověka

Ivo Šebestík v článku „C. G. Jung: Rozkol v mentalitě západního člověka“ otevřel téma, které mi pro dnešní dobu přijde velmi nosné, proto bych ráda přidala několik poznámek.

Ve vybraném úryvku z rozhovorů Jung říká, že naše kultura přijala s křesťanstvím abstraktnější náboženský výklad světa, než na jaký byla v dané situaci připravena. Panteismus byl nahrazen monoteismem uměle, aniž by vyrostl z naší zkušenosti, což pomohlo vytvořit rozkol mezi vědomím a nevědomím, jehož následkům čelíme.

Autor sám ve svém díle popisuje, že podobný rozkol vzniká u jednotlivce vždy tam, kde je mysl příliš vázaná na funkci extrovertního myšlení, což je výrazně převládající funkcí uplatňovanou v rámci našeho pojímání světa.

Odloučení teorie od praxe, vědomí od nevědomí, duše od všednodenních zážitků, to vše nám znemožňuje nejen, abychom uznávali vzdělání a civilizaci primitivního člověka, ale také – a možná především – abychom porozuměli sobě samým.

Vykořeněné vědomí

Odpojení od vnitřního světa a nechuť zabývat se jím přináší ovoce v podobě toho, že ztrácíme „cit pro míru“, niterné čidlo pro harmonizaci sebe sama s okolím, instinkt vlastních hranic a omezení. „Vykořeněné vědomí je sice prométheovsky svobodné, vykazuje však také bezbožnou pýchu, hybris.“ svet

Naše bezmocná nehybnost tváří v tvář vzrůstajícím problémům světa, slova, která ani zdaleka nejsou hybateli činů, jednostrannost orientace našeho vzdělání na odosobněná fakta, která nepotřebují vnitřní zakořenění a jistotu. Náš problém neleží ve vágnosti pojmů, ale ve vágně neprožitých představách, které s nimi spojujeme: „…místo víry ve „Slovo“ důvěřujeme slovům a ze slova samého se stává indiferentní slogan, který lze zneužít k čemukoliv“.

Myšlení jako funkce srovnává, spojuje, vyvozuje, ale nehodnotí. Řeší své úkoly na pozadí emotivní stupnice hodnot, která udává důležitost, odděluje principy a detaily a spojuje pojmy s podobně laděnými fantazijními obrazy.

Je mi vždy poněkud úzko, když v diskusích slýchám volání po „holých faktech bez emocí“. Už dávno jsme byli nasměrování stupnicí hodnot, která v nás drží kormidlo, jen nepozorovaně. Pohrdáme něčím, co nad námi díky tomu vítězí.

Ďábel je vždy u souseda za plotem

Dalším z témat, k nimž se C. G. Jung často vracel ve svých úvahách o jednostrannosti a odcizenosti západního myšlení, je naše míra extroverze. „…Náhrada metafyziky nitra za metafyziku hmoty, ke které došlo v devatenáctém století, je, intelektuálně vzato, čistý klam. Avšak psychologicky vzato to znamená neslýchanou revoluci světového názoru. Veškerý onen svět se přeměnil ve svět vezdejší. Veškeré odůvodňování, začleňování, ba dokonce i vysvětlování smyslu probíhá jen v empirických mezích. Zdánlivě, tak se to zdá naivnímu rozumu, se všechno neviditelné vnitřní stává viditelně vnějším a na takzvané skutečnosti se zakládá veškerá platnost…“

Zdánlivě…

Ve skutečnosti se vše, co nechceme vidět na sobě, přestěhovalo do zahrady sousedovy. Soused je nám v lepším případě sokem, příroda ohrožením, komunita špatným pánem. Náš svět se hemží démony stejně, jako se hemžil dříve, jen mají jiná jména. A co hůř, jsme proti nim bezradní a bezmocní, protože pro nás neexistují.

Když se znovu vrátím k veřejným diskusím, nelze si nevšimnout, jak se podivuhodně splétají významové roviny, diskuse o principech utloukáme detaily a naopak. A naše teorie stejně jako naše slova nevyrůstají ze skutečnosti, ale vší mocí cpeme skutečnost do podoby, kterou jsme vyteoretizovali. Včetně sebe.

„Člověk západu nepotřebuje nadřízenost nad přírodou kolem sebe a uvnitř sebe. Obojí má v téměř ďábelské dokonalosti. Co však postrádá je vědomé uznání své podřízenosti přírodě kolem sebe a v sobě. Měl by se učit, že nemůže jednat, jak se mu zachce. Pokud se to nenaučí, zničí ho jeho vlastní přirozenost. Nezná svou duši, která se proti němu sebevražedně bouří.“

Pleteme si intelekt s duchem

„Intelekt je skutečným škůdcem duše tehdy, jestliže si osobuje právo zaujmout místo ducha: postrádá totiž k tomu schopnosti, neboť duch je vyšší než intelekt, poněvadž zahrnuje nejen intelekt, ale i citovost. Duch je směřováním a principem života usilujícího o nadlidské, světlé výšiny.“

V druhé půli svého působení se C. G. Jung zabýval kolektivním vědomím a nevědomím, blízce se seznámil s čínskou kulturou a z této pozice pak srovnával tzv. západní a východní myšlení.

Jeho srovnání vždy poukazovalo na základní rozdíl mezi zaměřením, v němž se obě strany mají od svého protějšku co učit. Stejně jako Východ od nás potřebuje technologie a vědu, my od něj potřebujeme znalost duše a nitra člověka. To, čemu se Východ, na rozdíl od nás, vždy věnoval. „Moudrost a mystika Východu mají velmi mnoho co říci právě nám. Měly by nám připomínat, co máme ve své kultuře podobného a co jsme již zapomněli a zaměřit naši pozornost na to, co jsme jako nevýznamné odsunuli stranou, totiž na osud našeho vnitřního člověka.“

A to nikoliv pro senzační zábavu v kursech vnitřního dítěte či večerní chvilku vůní, ale jako způsob, jak se postavit tomu, co nám hrozí od nás samých.

V několika statích věnovaných zpětnému pohledu na katastrofu Holocaustu a jejím příčinám se C. G. Jung znovu a znovu vrací k tomu, že Západní člověk se svými technologickými možnostmi je jako dítě s dynamitem, neboť jeho vnitřní zralost naprosto neodpovídá jeho prostředkům. A jediným lékem této hrozící skutečnosti je, abychom se obrátili do sebe a dozráli v oblastech, na něž jsme v běhu za vnějšími cíli zapomněli.

„Člověk vyvolává totalitární démony, místo aby si uvědomil, že nepatrný pokrok v mravní povaze individua je vše, co se dá vskutku vykonat. Ničivá síla našich zbraní přerostla veškerou míru, a to vnucuje lidstvu psychologickou otázku: „Dorostl duchovní a morální stav lidí, kteří o použití těchto zbraní rozhodují, nesmírné obludnosti možných následků?“

03.11.2015
Kukátko.cz: Rozhovory s C. G. Jungem

Kubin

Ve zkratce: Forma krátkých interview neumožňuje hloubkovou analýzu, ale spíše povrchní názorové zkratky, které ale zase Junga nutí ke spontánním a stravitelným reakcím, z kterých si udělá obrázek i člověk neznalý jeho psychologických teorií.

80%

Kdo má Junga načteno, bude se ptát, zda 50 let od jeho smrti je možné ještě vydat dosud nezveřejněný materiál, který by světoznámého psychiatra ukázal v novém rozhovory s jungemsvětle. Co se týče vědeckých objevů na poli psychoanalýzy a zásadních myšlenek, bylo vše podstatné a do hloubky popsáno v Jungových sebraných spisech. Pikantnosti z Jungova života a stinné stránky jeho osobnosti se zase snažil zvýraznit Richard Noll v životopise Tajný život Carla Junga s názvem Árijský Kristus. Zákulisí Jungova života si mohl podrobně projít čtenář také ve dvoudílném životopise Ronalda Haymana s názvem Život C. G. Junga s podtituly obou dílů.

Poslední objevnou událostí, která dotvářela obraz Jungovy tvorby, se stalo určitě před šesti lety vydání Červené knihy, plné vlastnoručních Jungových ilustrací a poznámek. Konečně, nejdelší a nejkomplexnější rozhovor vedla s Jungem Aniela Jaffé, aby vytvořila psychoanalytickému guruovi jeho vlastní, velmi přívětivé memoáry Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga.

V čem tedy mohou překvapit čtenáře právě vydané Rozhovory s Jungem? Na malém prostoru si můžeme pomocí dialogů udělat obrázek o zásadních myšlenkách Junga, ale také o jeho osobních názorech na mnoho někdy více někdy méně podstatných společenských jevů- prakticky na cokoliv, čeho se Jung ve své tvorbě dotkl, v rozhovorech je totiž brán jako odborník na jakékoliv téma. Rozhovory jsou řazeny chronologicky dle data vzniku a jsou všechny relativně natolik krátké, že lze knihu odložit a vrátit se nerušeně k další jednohubce.

Forma krátkých interview neumožňuje hloubkovou analýzu, ale spíše povrchní názorové zkratky, které ale zase Junga nutí ke spontánním a stravitelným reakcím, z kterých si udělá obrázek i člověk neznalý jeho psychologických teorií. Dozvíme se od všeho trochu- něco z Jungova soukromí a vztahů k bližním a Freudovi, i vysvětlení základních Jungových populárních tezí -například o archetypech, animusu a animě, kolektivním nevědomí, synchronicitě.

Z dnešního pohledu vypadají některé osobní Jungovy názory úsměvně- třeba ty na tehdejší role mužů a žen ve společnosti: „Pro mě je obzvláště krásná žena zdrojem hrůzy. Krásná žena zpravidla znamená hrozné zklamání. Nemůžete dostat svůj koláč a sníst si ho. U muže se krása a mozek zřídka nacházejí pospolu. Mozek velmi pohledného muže krásné postavy se stává pouhým doplňkem jeho trupu.“ Nebo jak Američanům radí, jak se mají chovat k ženám a co mají udělat, aby jejich národ nepropadl tragickému osudu.

Některé jeho názory před vypuknutím války zavání fascinací až obdivem k Hitlerovým schopnostem a vírou ve velkou roli Německa v budoucnosti celé Evropy. Přirovnával Hitlera k šamanovi a věštci, který dělá správná politická rozhodnutí, protože má výjimečný talent přístupu ke svému nevědomí. Také se něco dozvíme o Jungových názorech na Československo, a řekněme si upřímně, jeho soudy nejsou vůbec lichotivé: „Ale pak přijdete do Německa a hned na východ za ním jsou slovanští mužikové, ubohá bílá chátra Evropy. Mužikové jsou lidé, kteří nemohou ráno vstát, ale celý den spí. A Němci, jejich sousedi, jsou lidé, kteří mohli vstát, ale vstali příliš pozdě- zaspali rozdělení světa na koloniální říše a od té doby mají Němci komplex méněcennosti.“

Po válce zase, odsuzován za svůj nekritický postoj k nacismu, svoje názory uvádí do kontextu a vyzdvihuje, že se stal naopak v lecčem vizionářem. V pozdním věku se objevují i rozhovory, v kterých musí Jung čelit kritice svých teorií, z nichž některé, týkající se kolektivního nevědomí a alchymie, byly seznány jako vědecky neprokazatelné.

Rozhovory dokazují, že Jung byl schopen na vysoké úrovni debatovat o svých psychologických objevech a myšlenkách téměř až do své smrti. A také na nich tvrdohlavě a bez úprav až do své smrti lpěl.

23.10.2015
literarky.cz: Jeste k Jungovým rozhovorům

Ivo Fencl

S Jungem je u nás spojena především práce Karla Plocka, ale na převodu Rozhovorů s C. G. Jungem (2015) do češtiny se tento brněnský bard nepodílel; je dílem Ondřeje Fafejty, který rozhovory vybral a doplnil svou předmluvou a ediční poznámkou. Anglický originál C. G. Jung Speaking: Interviews and Encourters byl nicméně o polovinu rozsáhlejší a vedle přepisů rozhlasových, televizních, filmových, časopiseckých a novinových rozhovorů s Jungem zahrnuje přednášky a články o Carlu Gustavovi, což české vydání pomíjí.

Čtěte rovněž ukázkui z knihy: Rozhovory s C. G. Jungem

V originále i češtině je všech třiatřicet (ne tedy „zhruba dvacet“, jak uvádí nakladatelství Portál vzadu na obálce) existujících interview s Jungem seřazeno chronologicky, přičemž názvy jsou bohužel matoucí hlavně v případě dvou rozhovorů se spisovatelem Miguelem Serranem z let 1959 a 1961. Český Fafejtův překlad uvádí totiž první i druhý Serranem vedený rozhovor pod titulkem Rozhovory s Miguelem Serranem; ve skutečnosti však se nejedná o čtyři či ještě víc zpovědí, nýbrž jen o dva rozhovory.

Budoucí diplomat a prozaik Serrano si roku 1947 vzal do Antarktidy možná i náhodou Jungovu knihu a od té doby jeho učením žil. Fyzicky se ovšem vyskytoval v Indii a roku 1957 se Jungovi poprvé opovážil napsat dopis. A o jejich následném setkání anebo setkáních (proběhla ovšem dvě) napsal pak ve své knize C. G. Jung a Hermann Hesse: záznam dvou přátelství.

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let a právě Miguel Serrano získal 23. ledna téhož roku vůbec poslední rozhovor, který kdy badatel poskytl a jímž české vydání končí. Ten naopak vůbec první poskytl Jung již roku 1913 mlád sedmatřicet jar, a to deníku The New York Times. Jelikož jsou ale odsud vypuštěny otázky, Ondřej Fafejta jej za interview nepovažuje, stejně jako ani další dva „rozhovory“ z let 1931 a 1932 uskutečněné v Curychu a Vídni, přičemž autorem curyšského byl spisovatel White Burnett. Ondřej Fafejta ovšem ve svém úvodu uvádí coby úplně „první“ Jungem poskytnutý rozhovor teprve ten fakticky čtvrtý z 26. června 1933, jenž pamětihodně nahrálo Rádio Berlín a vedl Adolf Weizsäcker.

Jednou z nejzajímavějších položek této knihy jsou pak tzv. Houstonské filmy.

Jde o čtyři rozhovory, jež Jung poskytl 5. až 8. srpna 1957 v Curychu profesoru Houstonské univerzity Richardu Evansovi a jež byly nafilmovány režisérem Johnem Meaneyem jako součást výukového projektu pro studenty katedry psychologie. Pokud tyto snímky musíte sledovat, trvají čtyři hodiny, a nepochybně tedy bude výhodnější si přepis Jungových odpovědí přečíst zde! Dotyčný přepis redigoval osobně už Richard Evans a dokonce jej také uveřejnil jako knihu, která se jmenuje Rozhovory s Carlem Jungem a Reakce od Ernesta Jonese (sic).

Jiné interview - s Johnem Freemanem pro televizi BBC z března 1959 - natočené přímo v Jungově domě v Küsnachtu proslulo větou vyjadřující se přímo k Pánu Bohu. „Nemusím věřit, ale vím.“ - Do tohoto českého, nicméně ani do původního anglického vydání nebyly bohužel zahrnuty některé další příspěvky, které v čase vzniku knihy podléhaly restrikci majitelů autorských práv, a editoři kromě toho připouštějí, že v archivech a knihovnách se mohou skrývat i rozhovory další.

Z jiných osob bývá Jung v rozhovorech obzvlášť tázán na Sigmunda Freuda a na Adolfa Hitlera, jehož zajímavě srovnává s Mussolinim. V Benitův prospěch. Vůdcovým „tajemstvím“ podle Junga přitom byl zcela výjimečný přístup jeho nevědomí do jeho vědomí. A také to, že sám sobě dovoloval nechat se tímto nevědomím ovlivnit.

„Hitler je jen maska,“ říká Jung roku 1939 knězi Howardu Philipovi. „Vidět společně jeho a Mussoliniho, jako se to podařilo mně, je nepředstavitelná zkušenost... U Hitlera ctižádost zabírá docela malé místo a on tak nepřesahuje obyčejného člověka, je však citlivý na trend událostí ve své zemi... Jisté je, že sám sobě nerozumí; kdyby tomu tak bylo, nechyběl by mu smysl pro humor a nebral by se tak vážně.“

Podle Carla Gustava Junga, který byl bezesporu geniální, přecenil Sigmund Freud význam pohlavnosti, což přitom nebylo dáno jen založením Freudovi osobnosti, ale také prostředím někdejší Vídně, ze které přišlo dost jeho pacientů, a zjednodušeně lze říct, že Freudovy výsledky tudíž prostě odpovídají jen a právě vzorku tehdejší Vídně alias relativně zabezpečeným Rakušanům, jež hrdě a hrdinně zpovídal. Ale obecně člověk prvořadě neřeší vlastní sexualitu, nýbrž potřebu jíst. Jak lze snadno dokázat na primitivech i přírodních národech.

Třeba Alfreda Adlera pak Jung vyhodnotil ve zkratce takto: „Měl jen jeden nápad. Byl to dobrý nápad, ale Adler nepřekročil učitelskou psychologii.“ (Adlerův „nápad“ se ovšem týká pocitu méněcennosti a jeho kompenzace nutkáním k moci.)

Jen jako zajímavost závěrem připomenu, že se Carl Gustav Jung bez jakékoli nadsázky prohlašoval za pravnuka Johanna Wolfganga Goetha, pro což nicméně měl jenom nepřímé důkazy. (A cenu za bohorovnost bych rád předal odpovědnému redaktorovi knihy Martinu Bedřichovi. Titul právě česky vyšel poprvé a třeba i naposled, ale jemu Jung nestál ani za to, aby spočítal sebraná jeho interview. - Nicméně Bedřich nelže, skutečně jich je „zhruba 20“.)

Z knihy

Jung o asociacích: Není nezajímavé, že dochází k reakci – určité reakci – na podnětové slovo. To je víceméně nezajímavé. Zajímavé je, proč lidé na určitá podnětová slova nemohou reagovat, nebo zcela nepatřičně.

O nemocech: Angína je typická psychologická nemoc, a přece není psychologická ve svých fyzických příčinách. Je to prostě jen infekce. Ale proč ji tedy člověk dostal? No, to byl ten psychologický moment. Když se angína rozvine a člověk má horečku a zanícené mandle, nedá se to už léčit pomocí psychologie. Přesto je docela možné vyhnout se tomu správným psychologickým postojem.

O zástupech: Copak nevíte, že když vyberete stovku nejchytřejších lidí na světě a dáte je dohromady, stane se z nich hloupý dav? Deset tisíc by jich dohromady mělo kolektivní inteligenci aligátora. Nevšiml jste si, že čím více lidí pozvete na slavnostní večeři, tím hloupější jejich rozhovor bude?

O Hitlerově „náboženství“: Islámu se velmi podobá; je realistické, zemité a slibuje v tomto životě maximální odměny. Jenom s muslimskou podobou Valhally, do níž mohou toho hodní Němci vstoupit... A podobně jako islám učí hitlerismus i ctnosti meče. Hitlerovou první idejí je učinit jeho národ silným.