Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11

Kniha měsíce 2017-11Člověk a jeho symbolyPoslušnost vůči autoritě30 - 70 % slevy 2017-11
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Rupnik Jacques - Příliš brzy unavená demokracie

Rupnik Jacques - Příliš brzy unavená demokracie

Vaše cena s DPH
345 Kč 311 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Příliš brzy unavená demokracie
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-458-8
Počet stran / vazba
280 / Pevná
Rok vydání
2009
Kód
14103201
EAN
9788073674588
Obálka v tiskové kvalitě


Jacques Rupnik je známý politolog specializující se na východní Evropu. Studoval na Sorbonně v Paříži a na Harvardské univerzitě v Cambridgi. Od roku 1982 je profesorem na Institutu politických studií v Paříži. Je autorem několika knih o východní Evropě a evropské integraci. V rozhovorech s Karlem Hvížďalou reflektuje politický vývoj především ve středoevropských zemích, hodnotí postupující proces od mravního étosu disidentů k voličsky nevěrohodnému boji o moc.

K. Hvížďala působí jako novinář a spisovatel. Publikoval na dvě desítky knižních rozhovorů, v Portálu vydal knihu esejů Restaurování slov (2008) a rozhovor s Karlem Schwarzenbergem Knížecí život (2008).

Rupnik Jacques - Příliš brzy unavená demokracie
Rupnik Jacques - Příliš brzy unavená demokracie
Rupnik Jacques - Příliš brzy unavená demokracie
Rupnik Jacques - Příliš brzy unavená demokracie
Rupnik Jacques - Příliš brzy unavená demokracie


Jacques Rupnik Rozhovor s Karlem Hvížďalou: Příliš brzy unavená demokracie

Obě v titulu knihy uvedená jména jsou velké části české veřejnosti známa. Jacques Rupnik je v Paříži sídlící profesor politologie a publicista, vzdělaný na Sorboně a Harvardově univerzitě, který je českého původu. Spolupracoval s českým exilem a disentem a od r. 1990 vyšla u nás řada jeho pozoruhodných knih. Sám se považuje za „pražského Francouze a pařížského Čecha“. Karel Hvížďala je známý pražský novinář, který žil dvanáct let v exilu v Německu, vydal řadu publikací a žije nyní v Praze jako svobodný žurnalista. Obsahem knihy je množství rozhovorů, které k různým aktuálním i historickým, hlavně společensko-politickým událostem, poskytl J. Rupnik K. Hvížďalovi od září 2001 do listopadu 2008. Hvížďala publikoval řadu takových rozhovorů s významnými lidmi a považuje právem tento druh literatury za důležitý příspěvek k historii společensko-politického dění.

Jak již název rozhovorů naznačuje, „příliš brzy unavená demokracie“, jsou věnovány krizi demokracie, kterou prožíváme. Co Rupnik „příliš brzy unavenou demokracií“ rozumí, vyjadřuje obecně v jedné stejně nazvané kapitole, která přináší obsah rozhovoru z r. 2002. V tomto roce se v Praze konal summit NATO, zkoumala se u nás podpora vstupu státu do EU (a ukázala se být ve srovnání s jinými zeměmi značně slabší, což patrně ovlivnilo již tehdy „euroskeptické krédo“ V. Klause), schylovalo se k další válce v Iráku. Zkoušky, kterými postkomunistické, ale i tradiční demokratické evropské státy prošly (vyrovnávání se s nacionalistickými hnutími, ideově-politickými, ale také velmi pragmaticko-politickými spory) vedly k vyčerpání sil, k „únavě demokracie“, před níž vyvstává řada závažných problémů, jako byla tehdy rostoucí hospodářská moc Číny, hrozba opětné bipolarizace světa a další. Rupnik, politolog světového významu a rozhledu, v této knize vyslovuje množství zajímavých myšlenek, týkajících se takových témat, jako např. krize evropských hodnot, problémů fungování Evropské unie, neokonservativismu v USA, komunismu v Čechách a na Moravě a s ním spojeného problému „tlusté čáry“, která se však týká nejen českého komunismu, ale také např. také smíření Čechů a Poláků s Němci atd. Rupnik soudí, že: „Psát dějiny 20. století z pohledu obětí a lidských práv nutně nevede k jejich srozumitelnosti, nemluvě o politické pochybenosti“. Své názory formuluje otevřeně, „Nebát se a číst“, což znamená konfrontaci názorů s historickými fakty.


Prof. PhDr. Milan Nakonečný
Karel Hvížďala: Rupnik Jacques – Příliš brzy unavená demokracie
Rozhovor dvou Evropanů
Kniha „Příliš brzy unavená demokracie: rozhovor s Karlem Hvížďalou/ Jacques Rupnik“ (Portál, 2009) je v českém prostředí závanem čerstvého větru —ostatně stejně jako všechny předchozí knihy rozhovorů Hvížďaly se známými osobnostmi. Hvížďala si totiž pro své rozhovory důsledně vybírá lidi, kteří výrazným způsobem transcendují provinční české poměry (Havel, Bělohradský, Schwarzenberg, Sidon). Navíc rozhovory vede způsobem, který je v českých poměrech neobvyklý.

I právě vydaná kniha rozhovorů s politologem Rupnikem, s nimiž oba protagonisti začali po 11. září 2001, je výjimečná zejména svým kontextem. Anebo, lépe řečeno, tím, že oba účastníci rozhovoru zasazují své vstupy do poučeného globálního kontextu—Hvížďala své otázky, Rupnik své odpovědi. Jistě i proto, že oba strávili dlouhé části svého života mimo českou kotlinu. Hvížďala žil v Německu, Rupnik vystudoval na Sorboně a Harvardu, žije a přednáší v Paříži.

Rozhovor o tématech, o nichž se během let diskutovalo i v českých mediích, je tak zajímavý nejenom pro hloubku a pestrost Rupnikových postřehů, ale i proto, že každá Hvížďalova otázka, jakož i každá Rupnikova odpověď, jsou jaksi samozřejmě podepřeny velkou erudicí. Právě samozřejmost, s jakou se oba pohybují ve „velkém světě“, s jakou diskutovaná témata uchopují, je ojedinělá ve srovnání s většinou rozhovorů, které si člověk může přečíst v českých novinách nebo poslechnut v různých domácích televizích.

Samozřejmá přítomnost globálního kontextu je tím, co z každé výměny otázek a odpovědí mezi Hvížďalou a Rupnikem činí v českých poměrech nezvyklé intelektuální dobrodružství. „Česká“ kniha dvou „českých“ intelektuálů je tak paradoxně čtivá a zajímavá především proto, že je oproštěna od typických šablon českého provinčního diskursu.

Hvížďala svými otázkami tázaného nemanipuluje nebo se nesnaží, jak to dělají někteří čeští novináři, dávat si už ve svých otázkách odpovědi. Nepotřebuje nás poněkud „upoceně“ přesvědčovat v každé otázce, že je znalý věcí, že má názor, že si nezadá s tím, s kým rozhovor vede. Jeho erudici rychle rozeznáme a oceníme, ale bez toho, že by se nám agresivně vnucoval.

Rupnikovy odpovědi mají v českých poměrech též zvláštní příchuť. Nepotřebuje nám sdělovat, (tak jak to často činí mnozí čeští političtí analytici a filozofové politického myšlení), že má to či ono přečteno. Nepotřebuje se točit okolo politologických pojmů a teorií tak, jako kdyby právě učinil světoborný objev. Přichází prostě z určitých intelektuálních „kruhů“, kam mají „vstup“ pouze ti, kdo už nemusí před svým publikem neustále skládat zkoušky ze svých znalostí.

Počíná si ve svých odpovědích tak, jak je to běžné na Západě. Neupozorňuje nás tudíž neustále, jak jsme toho často svědky u autorů domácí provenience, že zná základní teorie a pojmy, které se vzdělaní lidé ostatně učí už v prvních ročnících západních universit, ani že zná všechna relevantní díla ve svém oboru z poslední doby. Je nejenom sám originálním myslitelem, ale ze všech jeho odpovědí je zřejmé, že je takříkajíc „v obraze“ ve vztahu k myšlení jiných autorů, jejichž myšlenky často originálně rozvijí.

Za svoje odpovědi ručí nikoliv tím, že má zaručeně „správný“ názor, usazený v nějaké „jedině správné“ ideologii, ze které se s notnou dávkou předvídatelnosti odvíjí vše, co nám často sdělují ideologiemi očarovaní domácí autoři. Za své odpovědi ručí nebývalým rozhledem, domýšlením věcí do hloubky, skutečnou intelektuální odpovědností. Výsledkem je čtenářův pocit, že má co do činění s neobyčejně otevřenou myslí.

Nemá smysl prozrazovat základní argumenty, které se objevují v rozhovorech na široké spektrum témat—od důsledků 11. září 2001 až po krizi evropských hodnot nebo vztah mezi Evropskou unií a českými tradicemi. Každé z těchto témat je zajímavě osvětlováno nejenom Rupnikovými odpověďmi, ale i Hvížďalovými otázkami. Je to prostě výjimečný rozhovor, vedený dvěma výjimečnými osobnostmi o výjímečně závažných otázkách složité doby.

Jiří Pehe
Karel Hvížďala: Rupnik Jacques – Příliš brzy unavená demokracie

Setkání s knížkou časosběrných hovorů Karla Hvížďaly se stejně tak českým Francouzem jako francouzským Čechem Jacquesem Rupnikem Příliš brzy unavená demokracie je něčím výjimečným. Neváhám ani na vteřinu prohlásit, že jde o jeden z největších knižních počinů v celé popřevratové éře. Úroveň vědění Rupnika a šíře záběru je vpravdě encyklopedická, obvyklým českým poměrům značně se vymykající. Podle názvů oddílů se může zdát, že jde o chaoticky vedené hovory, nicméně velmi záhy čtenář pochopí logiku, řád a celistvost knihy. Počátek, jímž je 11. září 2001, je velmi šťastně zvolen, protože zcela zřejmě mnozí dělíme na to, co bylo před a po…

Následující rozlet po česko-slovenských, evropských i světových událostech a politických souvislostech je vpravdě fascinující „jízdou“, pro člověka obzvláště příjemnější, když většinu názorů sdílí. Analýza událostí kolem dvojčat je zčásti ironickou, ale v každém případě nepohodlnou reflexí, upomínající i na greeneovský L/lidský faktor.

Zvláštní zadostiučinění musí každý rozumně uvažující Čech, svádějící denní souboje s přiblblostí většiny českých médií, cítit při popisu jejich selhání (i příčin těch selhání). Tleskám! Měli by si to přečíst šéfové potrefených hus, vždyť např. vlezdoprdelkovství LN vůči modrému ptáku dosáhlo svého času rozměrů až parodických, stejně tak i pokusy o „prozření“ končící neuvěřitelně trapnou křečí. Rupnik výstižně poukazuje na napojení „novinářů“ na „politiky“ a na papouškování jejich názorů a informací… což denně vidíme na obrazovkách i stránkách tisku.

Tentokráte dost agresívní Rupnik nešetří ani Francii, stejně jako Česko, i s jeho plebejstvím. Precizní je analýza chování starých členů EU i postojů členů nových, kde se vše většinou smrsklo na ekonomickou sféru; o nějaké výraznější míře spolupatřičnosti ani památky. Doslova lahůdkový je oddíl věnovaný krizi evropských hodnot, krizi EU, kde Rupnik neváhá jít do velkých hlubin a je velmi přesvědčivý. Při vší možné a nutné subjektivitě mi vše přijde nemilosrdně pravdivé a nekompromisně poctivé. Opomenuti nezůstali ani čeští a moravští bolševici, stejně tak jsou vynikající úvahy o různých tlustých čarách a touze každého po statutu oběti.

Vyvážená je část o vzestupu a pádu neokonzervatismu v USA a Obamově nástupu. Stejně tak pasáž Evropská unie versus česká tradice je velmi výstižná a sžíravě přesná, tak jako ostatně vše na 280 stranách této naprosto ojedinělé knihy, která by se jistě dala brát do jisté míry jako učebnice, popisující nemalý výsek dějin nejen Evropy. Mnohým by se otevřely oči, alespoň chci doufat. Ukázky z hovorů byly ostatně otištěny v řadě periodik. Nádherným završením je motto pro krizové časy od Leonarda Cohena:

Zapomeň na své skvělé nabídky
Ve všem je prasklina
Kterou se dovnitř prodere světlo


Portálu se podařilo vydat nezpochybnitelný myšlenkový skvost, který jen tak nenajde obdobu!

František Lekeš

Zdroj: http://www.metropolislive.cz/

Karel Hvížďala: Příliš brzy unavená demokracie
Debata, kterou potřebujeme jak prase drbání

Politolog Jacques Rupnik společně s novinářem Karlem Hvížďalou se domnívají, že demokracie (ta v Čechách) se unavila příliš brzo. Vydali o tom v nakladatelství Portál knížku rozhovorů, které spolu vedli několik posledních let. Knížku jménem Příliš brzy unavená demokracie by měl číst každý, koho zajímá, kde je Česká republika, kde je Evropa, kde je zbytek světa, a kam všichni tři (a každý zvlášť) směřují. A ten, kdo tu knížku bude číst, by si měl pravidelně ověřovat, do jaké míry může s názory, které autoři vyjadřují, souhlasit. Ta knížka totiž ohromně provokuje. A to je dobře.

Začneme tím, že rozsáhlé rozhovory, které vydají na knížku, umí v Čechách, ale i jinde ve světě, dělat málokdo. Hvížďala patří k tomu málu, ba dalo by se říci, že je v řadách toho mála na předním místě. Nepouští se do žádných exhibic, aby každý věděl, jak je ohromně chytrý, náramně vzdělaný, skvěle sečtělý a kdo ví, co ještě. Z jeho otázek je sice zřejmě, odkud vychází názorově a kam jde, ale pro něj je nejdůležitější, že hrdinou, nebo alespoň protagonistou knížky je zpovídaný, nikoliv zpovídající. Umět podřídit svoji vlastní osobnost osobnosti partnera v rozhovoru, to je úkol nad mnohé těžký. Chce to nesporně nadání až nevšední, umění naslouchat, ale chce to také ohromnou dřinu.

Jacques Rupnik je osobností nesporně přitažlivou: mezinárodní dítě, které žilo až do doby kolem puberty v Čechách, které rodiče v rámci událostí roku 1968 odvezli do Francie, kde vystudovalo, aby pak ve studiích pokračovalo v Americe a nakonec učilo politické vědy na universitách jak ve Francii, tak v Americe. Takové dítě musí mít ohromný rozhled. A je-li navíc ještě moudré ... čímž se dostáváme k jednomu důležitému zádrheli. Zajisté, při pozorném čtení čtenář vidí, jak se s postupem doby Rupnikovy názory vyvíjely a tříbily. Jenže několik společných jmenovatelů jim zůstalo. A právě ty vzbuzují nepříjemné otázky.

Jacques Rupnik se má v první řadě za Evropana. Evropská unie je pro něj málem smyslem života. Ovšem ve chvíli, kdy si s Hvížďalou notují o úloze tzv. elit, začne se celá pracně vybudovaná stavba kymácet. Rupnik sice připouští, že Evropská unie původně vznikla jako společenství čistě hospodářské, ale trvá na názoru, že vývoj toto společenství zcela logicky vede k tomu, aby se stalo politickým tělesem s úlohou a nástroji jakéhosi státu, který vládne ostatním státům.

Ta logika má několik drobných chyb. V první řadě je to ono ohánění se elitami. Ty totiž jsou jevem pohříchu nedemokratickým. Sebe si vážící národ prostě nemá moc rád, když mu někdo říká, hele, já jsem chytřejší než ty, a tudíž vím, co je pro tebe nejlepší. Tohle je postup poněkud urážlivý. Zajímavé ovšem je, že věci, které tzv. elitám projdou v Evropě, znamenají v Severní Americe, že se stanou terčem obecného výsměchu. Třeba jen tím, že jim zbytek národa přezdívá „vejcové hlavy“ (egg-heads), a nemyslí to zrovna pochvalně.

Ale i tak, Rupnikovy názory jsou zajímavé už proto, že by měly vyburcovat pořádnou, zasvěcenou debatu, čili debatu, k níž dodnes v Evropě nedošlo.

Zvláštní zmínku ale zaslouží Rupnikovy vývody o Severní Americe. Jsou založeny na nepříjemně úzkém výběru stanovisek právě zmíněných vejcových hlav, které většina Američanů nebere vážně. A navíc si Rupnik ani nedal práci, aby si ověřil některé skutečnosti. Tak například, spolu s většinou ostatních vejcových hlav, pevně věří, že vítězství George W. Bushe v souboji o Bílý dům v roce 2000 byla vlastně bezostyšná krádež a že pravým vítězem měl být Al Gore, jinak též známý tím, že vlastnoručně vynalezl Internet (to se hoši matematičtí ze švýcarského CERNu a z amerického vojenského komunikačního výzkumu s jejich ARPANETem museli divit!). Důkladně podrobný a zveřejněný průzkum ale přesvědčivě dokázal, že tomu tak není a nebylo a že naopak to byl Gore, kdo zkusil okrást svého soupeře.

Stejně tak Rupnik věří, že za současnou hospodářskou krizí stojí deregulace peněžních trhů v USA. Opět, skutečnost je nepříjemně jiná: v úplném pozadí totiž stálo regulační nařízení, že americké peněžní ústavy musí začít poskytovat půjčky (a hypotéky) bez ohledu na to, zda má dlužník na splacení. Bill Clinton tak chtěl odbourat diskriminaci. To se mu ovšem náramně povedlo.

Rupnik se též domnívá, že Franklin Delano Roosevelt a jeho Nový úděl (New Deal) byl pro Američany a jejich hospodářství zásahem přímo nebeským. Odborné ekonomické studie ale soudí, že naopak, a dále dovozují, že ten projekt byl čistě fašistický. Vycházejí přitom z pojmu, který obrací některé zavedené myšlenkové postupy vzhůru nohama. Na rozdíl od dnes přijatého vnímání totiž vidí fašismus jako levicové hnutí a dovozují to slovy samotného Il Duceho Benita Mussoliniho, který, mimochodem, dlouhou dobu byl spolu s Vladimírem Leninem členem dvojčlenného klubu vzájemných obdivovatelů. Že se pak cesty obou hnutí trochu rozešly, nic nemění na dnes již doložených důkazech, že fašismus a socialismus, jak ten národní v Německu, tak ten mezinárodní v SSSR, potažmo komunismus, jsou vlastně jen různé větve téhož stromu. Tohle ale Rupnik velkoryse přehlíží.

Stejně tak je velice mělké Rupnikovo hodnocení Baracka Obamy. To by ale vydalo na knihu nejméně tak tlustou jako je Rupnikův rozhovor s Karlem Hvížďalou.

Pro české čtenáře budou patrně nejzajímavější pasáže, které se týkají středoevropské kotliny, jejího místa v Evropě, a budoucnosti Evropy v širém světě vůbec. Jak už řečeno, i tady je Rupnik často poněkud rozporuplný, ale i přesto je výtečně informovaný. Bez této rozporuplnosti, místy až provokativní, ovšem nemůže začít žádná pořádná debata. Česká republika i Evropa by si takovou debatu zasloužily jako prase drbání.

Petr Adler

Zdroj: http://neviditelnypes.lidovky.cz/

Karel Hvížďala: Rupnik Jacques – Příliš brzy unavená demokracie - rec. J. Modlitbová

Kniha s příznačným názvem Příliš brzy unavená demokracie je další z řady knižních rozhovorů novináře a spisovatele Karla Hvížďaly. Vznikala v rozmezí devíti let a je komponována z několika původně samostatných rozhovorů, jejichž impulsem byly politické a dějinné události u nás i ve světě. Díky tomu zde nacházíme široké spektrum diskutovaných témat – od důsledků 11. září 2001 přes vývoj české politické kultury až po krizi evropských hodnot a následky globalizace. Pojítkem mezi nimi je velmi kultivovaný jazykový projev obou protagonistů, přesné a srozumitelné formulace a názorová vyhraněnost. Kniha nemá ambici apelovat na veřejnost, není to manifest. Je to analýza daná do širšího nejen středoevropského, ale i evropského kontextu, zamyšlení nad tím, co se odehrálo během posledních dvaceti let.

 

Titul Příliš brzy unavená demokracie se vztahuje především, byť v žádném případě ne výhradně, k České republice a sám Jacques Rupnik jej vysvětluje následovně: „Když vidíte zemi, kde padne diktatura, vzniká demokracie, demokratické instituce, a během deseti let zjistíte, že důvěra v tyto demokratické instituce upadá, není důvěra ve vládu, není důvěra v parlament, v politické elity – demokraticky zvolené – tak o čem to vypovídá? Proč vznikla tak překvapivě rychle propast mezi politickou sférou a společností?“ To je tedy jedna z hlavních otázek, kterou se kniha zabývá.

 

Kniha je sestavena ze sedmnácti dialogů, ale protože se mnohé z nich tematicky překrývají či doplňují, působí až překvapivě celistvě. Prvním velkým analyzovaným okruhem jsou útoky z 11. září 2001. Článků rozebírajících tyto události bylo napsáno nepřeberné množství, jen zlomek z nich se však může pyšnit tak špičkovou úrovní jako nám předkládaný rozhovor. Rupnik ani na okamžik nesklouzává k otřepaným frázím a prázdným gestům. Jeho myšlenky jdou mnohem dál a mnohem víc do hloubky, neboť kromě nebezpečí terorismu a islámského fundamentalismu hovoří také o zpochybnění hodnot našeho dosavadního života, ohrožení občanských svobod, mocenském boji USA a Ruska či univerzálních morálních normách. Snad jediným negativem je absence odstupu patrná v některých bodech, která je však způsobena tím, že se rozhovor uskutečnil bezprostředně po útoku, tedy v době, kdy ještě nebylo k dispozici dostatečné množství informací a vše bylo ještě příliš „živé“. Je však třeba podotknout, že ke korekci tohoto nedostatku dochází v dalším rozhovoru nazvaném Vzestup a pád neokonzervatismu v USA, v němž je rozebírána mimo jiné invaze do Iráku a Afghánistánu. Velmi trefně se zde píše: „Popsat změny, ke kterým došlo uvnitř naší společnosti, je možná důležitější než útok samotný, než úspěchy či neúspěchy v boji proti terorismu. Válka měla prý exportovat demokracii do Iráku, zatím ji ale jen ochromila ve Spojených státech.“

 

Politice Spojených států jsou věnovány také poslední stránky knihy, reflektující zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem. Americká politika na začátku i konci knihy tak symbolicky svírá pojednání o politické situaci v Evropě a o roli a významu Evropské unie, jež jsou ústředním motivem celého souboru. Co do počtu stran je tato oblast podstatně rozsáhlejší a z hlediska argumentace bezesporu fundovanou a brilantně propracovanou, neboť Rupnik je politolog specializující se především na střední a východní Evropu a svou erudovanost a hluboké porozumění ukazuje na každé z těchto stránek. V rámci tématu Evropy je značný prostor poskytnut vývoji české politiky a českého státu, a to nejen po roce 1989, ale také za komunistické éry a v období první a druhé republiky. Nechybí ani zamyšlení nad nezávislostí médií v Česku. „U nás žurnalistika nebyla nikdy jen o informacích a analýzách, nebyla chápána jako samoúčel. Nejdříve sloužila obrození, pak budování socialismu a posledních deset let budování kapitalismu.“ Drobnohledu neušetřil ani svou milovanou Francii, u níž kromě politiky osvětluje také problém náboženských menšin, úpadku kultury a změny postavení Francie v mezinárodním měřítku. Velmi podnětné je také Rupnikovo pojednání o Evropské unii, jež se v žádném případě nevyčerpává pouze běžnými a povrchními pohledy na proces evropského sjednocování. Vývoj EU, její význam a poslání jsou zde zachyceny odborně, ale přesto velmi srozumitelně a čtivě. Pozitivem je také fakt, že ani tady Rupnik nerezignuje na hlubší filozofický rozměr přítomný v celé knize – připomíná, že EU byla od svého počátku chápána především jako politický projekt a ani v dnešní době by neměla být redukována pouze na ekonomickou rovinu. Politolog dále zmiňuje krizi evropských hodnot i rizika spojená s existencí a fungováním EU.

 

Nejde o odborný hodnotově neutrální výklad, ale o osobní zamyšlení Rupnika nad nejrůznějšími událostmi, problémy a jevy a podle toho je nutné ke knize přistupovat. Subjektivní pohled na jednotlivé objekty analýzy je záměrem a takto je také zcela otevřeně prezentován. Čtenáři je dokonce umožněno nahlédnout do Rupnikova života a získat tak představu o tom, co jeho názory utvářelo či jaké významné osobnosti jej ovlivnily. K obohacení čtenáře není nutné, aby bezvýhradně souhlasil se všemi předkládanými postoji. Kniha je jak cenným zdrojem informací, tak bezbřehým zdrojem podnětů pro vlastní úvahy i v případě, že se s Rupnikem čtenář názorově rozchází. Lze ji tedy bez váhání doporučit nejen studentům politologie, evropských studií či mezinárodních vztahů, ale i širší veřejnosti, neboť učí vidět věci v souvislostech a varuje před zjednodušováním složitých historických momentů. Na závěr je ještě třeba dodat, že se na kvalitě knihy podílel nejen Rupnik svými odpověďmi, ale také Hvížďala svými otázkami. Neboť správně položená otázka je mnohdy stejně hodnotná jako výstižná odpověď.

 

Jana Modlitbová
Recenze byla publikována v odborném časopise Sociální práce/Sociálna práca, č. 4/2009 Sociální práce a rozvojová pomoc.
www.socialniprace.cz

Rupnik, Jacques: Rozhovor s Karlem Hvížďalou. Příliš brzy unavená demokracie - rec. B. Loewenstein

Der 1950 in Prag geborene Pariser Politologe Jacques Rupnik, einst BBC-Kommentator, Professor in Harvard und am Coll?ge d’Europe in Brügge, zeitweise Berater Václav Havels und Mitglied der Internationalen Kosovo-Kommission, ist bekannt seit seiner kenntnisreichen Arbeit über den Zusammenbruch des Sowjetimperiums „The Other Europe“, Kennern auch schon durch eine frühe Pionierstudie zur Geschichte der KSČ (1978). Sein Gesprächspartner Karel Hvížďala, zwischen 1978 und 1990 im deutschen Exil (u.a. bei Radio Free Europe und Deutschlandfunk), ist mit bisher 26 Gesprächsbänden einer der fruchtbarsten und weltoffensten tschechischen Publizisten der letzten Jahrzehnte; das Spektrum seiner Interviewpartner reicht von Václav Havel bis Karel Schwarzenberg.

   Zu besprechen ist ein Band, der insgesamt 17 Gespräche zu aktuellen Themen der Jahre von 2001 bis 2008 vereint und in „fragmentarischer Systematik“ ein überraschend breites Spektrum tschechisch-mitteleuropäischer, französischer und nicht zuletzt amerikanischer Politik und Zeitgeschichte bietet. Für den „Prager Franzosen und Pariser Tschechen“ stellt die EU die logische Antwort auf die verfehlte Geschichte des 20. Jahrhunderts dar. Die Gefahren würden in den Zeiten der Globalisierung nicht weniger, die überwunden geglaubte Machtlogik könne wiederkehren, Mitteleuropa brauche die EU, um „seine Dämonen zu zähmen“ (S. 40). Aber gerade die Kleinen sollten am Gelingen des Projekts besonders interessiert sein und nicht in trotzige „provinzielle Selbstgenügsamkeit“ zurückfallen. Schließlich könnten die europäischen Standards (mantinely) helfen, die neuen „Vorstädte“, also die noch unsicheren Demokratien, zu stabilisieren.

  In einem Gespräch, das dem Buch den Titel gegeben hat, geht Rupnik den Ursachen der tschechischen Euroskepsis nach, die seiner Meinung nach in mangelnder Selbstreflexion liegen und ihren Ursprung zu einem erheblichen Teil im Elitenverlust der so genannten Normalisierungsjahre haben; es fehle vielfach an der FähigkeitzumMiteinanderreden, an politischer Kultur. Weil die breite Öffentlichkeit ärgerlicherweise die selbstkritischen und proeuropäischen Diskurse der Dissidenten nie rezipiert habe, sehe sie in „Europa“ weniger die historische Chance als vielmehr das Hindernis für eine heute illusorische Souveränität. Im Hinblick auf die Philosophie des gegenwärtigen Staatspräsidenten schlägt Rupnik sarkastisch ein Denkmal des „Unbekannten Geldwechslers“ (vekslák) vor.

  Andererseits erklärt der kritische Beobachter von der Art Raymond Arons die mitteleuropäischen nationalistisch-populistischen Stimmungen. Besorgniserregend erscheint ihm vor allem die Entwicklung im Polen der Kaczyński-Brüder, die er auch als Antwort auf die Krise der Demokratie im Westen versteht: Wir stützen uns auf einen „angebrochenen Stab“ (S. 102). Statt einer europäischen Vision, die noch die Gründerväter und viele Dissidenten trug, nämlich der Schaffung eines gemeinsamen intellektuellen, kulturellen und politischen öffentlichen Raums, scheine es nichts mehr zu geben als kurzsichtiges Interessengezerre. Der „doppelte Achtundsechziger“ (Paris/Prag) bedauert die Aushöhlung der Erziehung zu europäischen Werten und weist in diesem Zusammenhang auch auf die Ursachen der Ablehnung der EU-Verfassung in Frankreich und den Niederlanden hin.

  Ein weiteres kritisches Kapitel ist dem Verlust des „französischen Exzeptionalismus“ gewidmet, zu dem Rupnik auch das Versagen des republikanischen Integrationsmodells und der Ausstrahlungsfähigkeit der französischen Kultur zählt (S.92 f.).

  Für uns besonders interessant sind Betrachtungen über den tschechischen Exzeptionalismus, angefangen bei der erheblichen Rolle der KSČ in der neueren Geschichte über Benešs München-Komplex und das tschechische Zu-spät-Kommen bei den Krisen des 20. Jahrhunderts bis hin zur bloß symbolischen Art der Abrechnung mit der kommunistischen Vergangenheit. Mit dieser dürfte die gegenwärtige Tendenz zur Skandalisierung der postsozialistischen Eliten zusammenhängen, in extremer Form in Polen und Ungarn, der Versuch, Historiker zu „Kaderreferenten“ und Stasi-Müll zum Quell der Wahrheit zu machen (S. 144 f.).

  Mehr als nur amüsant ist das Thema der magischen Achterjubiläen der neueren tschechischen Geschichte. Der Kenner der Geschichte der KSČ stellt nämlich die Frage nach dem Zusammenhang von 1918, 1938, 1948 und 1968 und nach der gern verleugneten inneren Komponente der jeweiligen Staatskrise; ja er schlägt den Bogen zurück zu 1618, dem Verlust einer eigenen politischen Elite, der die Herausbildung einer neuzeitlichen „plebejischen“ Nation begünstigte (S. 210). Allerdings warnt der Politologe vor vereinfachendem Journalismus. Bemerkenswert sind schließlich seine Betrachtungen zur Rechtskultur bzw. deren Infragestellung in den meisten postkommunistischen Ländern und dem wohltätigen, nicht immer effizienten Gegengewicht der europäischen Norm gegenüber Kettenreaktionen populistischer Demagogie (die sich bekanntlich nicht auf Mitteleuropa beschränkt). Ein Gespräch über Barack Obama schließt den erhellenden Band ab.

  Historiker mögen die Nase rümpfen über die Sprunghaftigkeit des intellektuellen Überfliegers. Sein großer Vorzug besteht in einer erfrischend klaren Sprache und einem instinktsicheren Urteil über mitteleuropäische Probleme der Gegenwart und Zeitgeschichte; auch sein gesamteuropäisches Engagement ist alles andere als naives Wunschdenken. Man wünscht dem Buch trotz der Schreibweise „Stammbachová“ (für Erika Steinbach) viele Leser.

Berlin

Bedřich Loewenstein
Recensio.net

Záznam Moravské televize z autogramiády Jacquese Rupnika a Karla Hvížďaly
Odkaz na reportáž z autogramiády Karla Hvížďaly a Jacquese Rupnika, kterou natočila Moravská televize http://www.moravskatelevize.cz/osobnosti/autogramiada-jacques-rupnik-karel-hvizdala/
TZ_2009-04_J. Rupnik

Praha 6. dubna 2009

SLAVNOSTNÍ PREZENTACE A KŘEST KNIHY

Karel Hvížďala, Jacques Rupnik
Příliš brzy unavená demokracie

15. dubna v 17 hodin
Kavárna Krásný ztráty, Náprstkova 10, Praha 1

Za účasti autorů Karla Hvížďaly a Jacquesa Rupnika

Host Petr Pithart

Moderuje Petr Dudek

O knize:
Nakladatelství Portál vydává knižní novinku Příliš brzy unavená demokracie. Jedná se o časosběrný rozhovor Karla Hvížďaly s Jacquesem Rupnikem, který začal vznikat po 11. září 2001. Kniha mapuje témata od americké války s terorismem přes českou politiku a české dějiny až po světovou hospodářskou krizi na začátku roku 2009. Jednotlivá témata se v průběhu let střídají a vyvíjejí, a kniha tak získává bezděčný přesah, který přidává hovorům nový, často nečekaný rozměr. Jasný postoj prof. Rupnika k roli České republiky v rámci Evropské unie je důležitým příspěvkem do aktuální politické debaty. Pohled francouzského Čecha, který většinu života prožil v Paříži, ale často pobývá také v Praze, na českou politiku i ve veřejný život je v mnohém inspirující a nadčasový.

O autorech:
Jacques Rupnik je známý politolog specializující se na východní Evropu. Studoval na Sorbonně v Paříži a Harvardově univerzitě v Cambridgi. Od roku 1982 je profesorem na Institutu politických studií v Paříži. Je autorem několika knih o východní Evropě a evropské integraci.

Karel Hvížďala pracoval od 60. let minulého století v médiích (Mladý svět, Albatros), po návratu z německého exilu byl šéfreportérem MF Dnes, spoluzakládal časopis Týden. Působí jako novinář a spisovatel, publikoval přes dvacet knih rozhovorů s předními osobnostmi českého kulturního a politického života, pět próz, přes dvacet rozhlasových her.

________________________________________________________________________________
Kontakt, recenzní výtisky:
Jitka Pourová, pourova@portal.cz, tel. 283 028 503, 724 635 671
Portál, s.r.o., Klapkova 2, 182 00 Praha 8
www.portal.cz

K. Hvížďala, J. Rupnik - rozhovor
15. dubna 2009 proběhla v kavárně Krásný ztráty slavnostní prezentace knižního rozhovoru Karla Hvížďaly s Jacquesem Rupnikem Příliš brzy unavená demokracie. Přečtěte si zkrácený záznam povídání s oběma aktéry. Řeč byla nejen o vzniku knihy, ale i o české a evropské politice. Otázky kladl moderátor Petr Dudek a došlo také na dotazy publika.



Moderátor Petr Dudek (PD): Pane Hvížďalo, jak vlastně vznikala kniha rozhovorů s Jacquesem Rupnikem?

Karel Hvížďala (KH): Moje knihy rozhovorů obecně jsou vlastně výseky rozhovorů, které s danými lidmi vedu už 30 až 40 let. A potom nás donutí nějaký pan Jančařík, abychom s tím něco udělali, zabalili to do nějakého balíčku a vzniklo z toho něco. Člověk se zkrátka narodí s potřebou dialogu a později si uvědomí, že dialog je forma, která je přijatelnější pro širší publikum, než kdyby zvolil formu eseje nebo vlastní úvahy. Tato kniha byla specifická tím, že když jsme text vytáhli z počítače, najednou jako kniha vůbec nefungoval. Některé pasáže byly redundantní, některé nedotažené, takže jsme byli nuceni začít nad ním uvažovat jinak. Proto jsme jako sochaři ubírali materiálu, jinde zase doplňovali, místy jsme text museli přerušit dodatečnou otázkou apod. Pro nás oba to byla nová zkušenost, je něco úplně jiného dělat běžně rozhovory na 10 až 20 normostran než na 250.

PD: Autoři před dokončením knihy často mívají snahu, aby výsledek byl co nejlepší, což je vede k neustálému redigování, přepisování, opravování. Pane Hvížďalo, jaký byl Jacques Rupnik z tohoto hlediska? Bylo snadné se s ním dohodnout? Nevracel Vám texty, neškrtal, neopravoval?

KH: Škrtali jsme neustále, a oba. Ale nakladatelství nám dalo termín, což je správné, protože jinak by se na všem dalo dělat donekonečna. Termín byl intuitivně dobře odhadnutý, myslím, že titul do dnešní doby patří.

PD: Pane Rupniku, jaký byl pan Hvížďala jako tazatel?

Jacques Rupnik (JR): Je velice dobrý tazatel. Po chvíli totiž zapomenete, že děláte rozhovor, který by mohl někde vyjít. Jedete zkrátka naostro. Některé části rozhovoru jsme si nahrávali, jiné zase dopisovali, druhá polovina knihy je v podstatě dálkový výslech. Doplňovali jsme neustále. Naše spolupráce fungovala velice dobře. A to hlavní je, že máte partnera a neděláte rychlý rozhovor pro noviny.

Dotaz z publika: Mám pocit, že název knihy, který považuji za perfektní, vznikl už někdy v době zrodu rozhovoru. Kdo z vás měl tak prorockou ideu dát knize právě takový název?

JR: Nejdřív to byl název jednoho z našich rozhovorů. Já se tématem příliš brzy unavené demokracie zabývám asi deset let. Zajímá mě nejen v Čechách, ale i ve střední Evropě. Už po deseti letech od pádu komunismu bylo možné sledovat projevy té předčasné únavy – propast mezi politickou elitou a občany, nedůvěru k politickým institucím, vládě, státu. To jsme mohli pozorovat od konce 90. let. Téma tu bylo, ale nebylo chápáno jako titul pro naši knihu.

KH: Titul je z roku 2002. Ale jako název jsem ho předložil po dohodě s Jacquesem Rupnikem asi před rokem, kdy nakladatelství Portál chtělo anotaci knihy.




Dotaz z publika: Jaká bude role médií v unavené demokracii?

KH: To je velmi závažná otázka a ani v celoevropské mediální krajině nevypadá situace zrovna růžově. V době, kdy politické strany ztrácejí hlasy voličů, se politici stávají nervózními a začínají vyvíjet tlak na veřejnoprávní média ve snaze vytvořit z nich něco na způsob vlastních PR agentur, např. se snaží o odvolání šéfredaktorů apod. To se děje všude. Rozdíl oproti nám je však v tom, že v západních státech se média a dobře organizovaná občanská společnost dokážou účinně bránit, třeba i soudní cestou, a vehementně žádají důsledné oddělení politické a veřejnoprávní scény, tak jako se to podařilo např. BBC vůči Margaret Thatcherové.

PD: Pane Rupniku, jak vnímáte skutečnost, že v České republice mnoho důležitých politických rozhodnutí závisí nikoli na férové domluvě gentlemanů, ale na několika málo hlasech přeběhlíků, lidí, na něž je pravděpodobně vyvíjen obrovský tlak?

JR: Vláda vznikla díky hlasům dvou přeběhlíků. Není tedy divu, že padla kvůli hlasům čtyř přeběhlíků. Spíš je s podivem, že vydržela tak dlouho. Překvapuje mě však, že k tomu došlo právě v tuto chvíli, v době českého předsednictví. To je otázka politické kultury a celkového politického myšlení a priorit. V České republice bohužel neexistují žádné evropské priority, pouze úzce stranické zájmy. Souvisí to také s tím, jak zde vznikaly politické elity. Narážíme na to i v naší knize: období dvaceti let od pádu komunismu končí krizí demokracie a ekonomického systému. A možná je čas vnímat tuto krizi jako příležitost pro novou generaci, pro generační obměnu. Třeba se to projeví už ve volbách do Evropského parlamentu. Jsou tu mladí lidé, kteří nejsou vázáni žádným stranickým systémem, mají už své zkušenosti a snaží se vstoupit do politiky. Není to snadné, ale možná jsou k tomu evropské volby a česká politická krize v době českého předsednictví těmi správnými příležitostmi.

Dotaz z publika: Mezi anglickými intelektuály a historiky se rozeznívá debata o tom, zda způsob, jakým česká politická reprezentace zahodila předsednictví Radě Evropy, nepotvrzuje předsudky, které v západní Evropě panovaly vůči Československu ve 30. letech 20. století a kterými se potom omlouval Mnichov. Tento velmi aktuální názor se týká i tématu Vaší knihy, co si o něm myslíte?

JR: Současnou situaci bych nesrovnával s 30. lety, není třeba se obávat toho, že nás západní Evropa odepíše. My se odepíšeme sami. V půli cesty jsme zahodili předsednictví Evropské unii, což je pro Evropu signál, že nebereme evropskou politiku vážně, že pro evropskou problematiku zde není prostor, není to náš problém. Evropa je ale v krizi a není možné zastavit její řešení uprostřed. Nahrává to těm státům, které se už delší dobu snaží vytvořit v rámci EU jádro a kolem něj širší okruh dalších států. Heslem ČR je Evropa bez hranic. Nyní si ostatní říkají: Češi chtějí bořit hranice, chtějí rozšiřovat Evropu, ale vzdají to v půli cesty, to znamená, že neberou Evropu vážně jako politický subjekt. Už si nemůžeme stěžovat, že nám někdo nepřeje. Pokud Češi navíc neschválí Lisabonskou smlouvu, jsou tu i jiné varianty, ale pro střední Evropu ne příliš příznivé.

Dotaz z publika: Pane Rupniku, z této debaty by se mohlo zdát, že demokracie je na sestupu, v úpadku. Existuje nějaký jiný koncept, který by ji dokázal nahradit, např. na akademické půdě?

JR: To, že je demokracie ohrožena a v krizi, je její princip. Demokracie je loď, do které teče, a my z ní neustále vyléváme vodu. Demokracie naštěstí není ledoborec, protože víme, jak ledoborce – diktatury – končí: potopí se celé. Při vylévání vody jsme někdy více, jindy méně úspěšní. Vedou se debaty o druzích demokracie, o jejích principech. Po roce 1989 mnozí čekali právě od mladých středoevropských demokracií vzpruhu pro unavené západní demokracie. Střední Evropa se však rozhodla pouze napodobovat tu západní, a mnohdy nikoli v tom nejlepším. Tato imitace například zcela vyloučila z nového uvažování o demokracii myšlení a zkušenost disentu. Nemáme učebnici demokracie. Myslím, že změna přijde ze zkušenosti, jakou udělaly například USA vstupem Barracka Obamy do politiky a zvýšením zájmu občanské veřejnosti o politiku a angažovanosti v ní.

KH: Vytvářejí se nové modely, jak by posuny v demokracii mohly vypadat. Je zřejmé, že role velkých politických stran se zmenšuje. Jeden z modelů například popisuje, že v budoucnosti bude politických subjektů celá řada, nejen politické strany, ale i občanská hnutí, církve apod., a ty se budou při řešení problémů ad hoc na určitou dobu spojovat.

Dotaz z publika: Pane Rupniku, říkal jste, že je velmi komplikované předvídat. Ale přesto zkuste prosím odhadnout: bude hůř?

JR: Hodně bude záležet na krizi. Jedná se o krizi nikoli českou, ale celosvětovou a my nevíme, co z ní vznikne. Často je dnešní situace srovnávána s krizí z 30. let, my ovšem víme, co vzniklo z tehdejší krize – New Deal a transformace západních demokracií, které se snažily krizi řešit. Vznikl však také fašismus a v celkovém kontextu posílil i komunismus. Já neříkám, že se to bude opakovat. Ale krize může posílit pro demokracii velmi nebezpečné radikální jevy, jako jsou populismus, krajní pravice apod. Současně však může být krize výzvou pro západní demokracie, které doposud fungovaly v zaběhnutých kolejích, možná vznikne nová varianta západního politického systému, možná bude celková situace nutit k posílení demokracie. V zajetých kolejích už dále nelze jet a bude hodně záležet na schopnostech naší občanské společnosti. Nemůžeme stále dokola opakovat negativní názory na politickou scénu. Bude zajímavé sledovat, co přijde ze strany občanské veřejnosti.


Slovo hosta – senátora Petra Pitharta:

Jsem přesvědčen, že čtenáři dostanou do ruky výjimečnou knihu. Je sličná, lehká, dobře se čte, a přesto je to kniha mimořádně těžká v tom nejlepším smyslu slova. V tom smyslu, že váha každé věty a každého slova je velmi velká. Uvědomme si, že v těch větách je naakumulovaná mimořádná zkušenost. Nejen česká, francouzská, německá, americká, ale i česko-francouzská, francouzsko-česká, česko-německá, německo-česká, zkušenost exulantů, zkušenost ze světa disentu a možná ze všeho nejvíc zkušenost evropská. Pasáže o Evropě byly pro mne, který si bláhově myslel, že o ní už leccos ví, nejvíce objevné. Doufám, že budou i pro vás. Knížka je těžká i v tom slova smyslu, že se nedá číst rychle a povrchně. Myslím si, že tato kniha je velké antidotum proti provincializaci české politiky, která teď opět triumfuje. Jsem přesvědčen, že kniha bude mít hodně čtenářů a že všechny obohatí tak, jako obohatila mě.

J. RUPNIK A K. HVÍŽĎALA V BRNĚ
Nakladatelství Portál vás zve na besedu s Jacquesem Rupnikem a Karlem Hvížďalou, autory knihy Příliš brzy unavená demokracie. 17. září 2009 od 17 hod. budou v brněnském knihkupectví Barvič a Novotný vyprávět o vzniku knihy, názorech na politickou situaci a mnohém dalším. S hosty si bude povídat Miroslav Balaštík a na závěr nebude chybět autogramiáda.
Vstup volný. Těšíme se na vaši návštěvu.
Křest knihy J. Rupnika a K. Hvížďaly
15. 4. 2009 v 17 hod. se v kavárně Krásný ztráty uskuteční křest knihy Karla Hvížďaly a Jacquesa Rupnika Příliš brzy unavená demokracie. Roli kmotra přijal Petr Pithart, slavnostní prezentaci moderuje Petr Dudek. Kniha má formu časosběrného rozhovoru, který vznikal od roku 2001. Titul je od začátku dubna k dostání v síti knihkupectví.
TZ_2009-09_J. Rupnik, K. Hvížďala
Praha 2. září 2009 Beseda s autory a autogramiáda
Karel Hvížďala, Jacques Rupnik
Příliš unavená demokracie
17. září 2009 v 17 hodin
Knihkupectví Barvič a Novotný, Česká 13, Brno
Moderuje Miroslav Balaštík Nakladatelství Portál a Knihkupectví Barvič a Novotný Vás zvou na setkání s Karlem Hvížďalou a Jacquesem Rupnikem, autory letošní knižní novinky Příliš brzy unavená demokracie. Oba protagonisté budou pod moderátorskou taktovkou Miroslava Balaštíka vyprávět o vzniku knihy, diskutovat o politice i veřejném životě a zodpovídat dotazy publika. Součástí akce bude také autogramiáda obou autorů. Přijďte si poslechnout, jak vypadá česko-francouzský pohled na Česko i svět. Možná Vás svou nadčasovostí a odstupem bude v mnohém inspirovat. O knize:
Příliš brzy unavená demokracie je časosběrný rozhovor Karla Hvížďaly s Jacquesem Rupnikem, který začal vznikat po 11. září 2001. Kniha mapuje témata od americké války s terorismem přes českou politiku a české dějiny až po světovou hospodářskou krizi na začátku roku 2009. O autorech:
Jacques Rupnik je známý politolog specializující se na východní Evropu. Studoval na Sorbonně v Paříži a Harvardově univerzitě v Cambridgi. Od roku 1982 je profesorem na Institutu politických studií v Paříži. Je autorem několika knih o východní Evropě a evropské integraci. Karel Hvížďala pracoval od 60. let minulého století v médiích (Mladý svět, Albatros), po návratu z německého exilu byl šéfreportérem MF Dnes, spoluzakládal časopis Týden. Působí jako novinář a spisovatel, publikoval přes dvacet knih rozhovorů s předními osobnostmi českého kulturního a politického života, pět próz, přes dvacet rozhlasových her.
________________________________________________________________________________
Kontakt:
Jitka Pourová, pourova@portal.cz, tel. 283 028 503, 724 635 671 Portál, s.r.o., Klapkova 2, 182 00 Praha 8, www.portal.cz Alice Franzová, autogramiady@barvic-novotny.cz, tel. 774 884 675 Knihkupectví Barvič a Novotný, Česká 13, Brno, www.barvic-novotny.cz