Viktorka Brno 2016-09Kniha měsíce 2016-09Neviditelná dívkaDen D v e-shopu 2016-09
Srovnávací pedagogika

Srovnávací pedagogika

Vaše cena s DPH
395 Kč 316 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
Mezinárodní komparace vzdělávacích systémů
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0870-9
Počet stran / vazba
336 / Brožovaná
Rok vydání
2015
Kód
21305503
EAN
9788026208709
Obálka v tiskové kvalitě


2., přepracované a rozšířené vydání.
Mezinárodní komparace vzdělávacích systémů.
Kam směřuje vzdělávání ve světě? Jaká je situace českého školství ve srovnání se zahraničním? Jakými metodami se dnes vzdělávací systémy objektivně porovnávají? Kniha odpovídá na tyto aktuální otázky a popisuje významné trendy, které určují podobu a výsledky vzdělávání v různých zemích od předškolního až po vysokoškolské. Na základě řady analýz autor nabízí hodnocení stavu českého školství ve srovnání se vzdělávacími systémy v zahraničí, především v zemích Evropské unie a členských státech OECD. Teoretický výklad je doplněn řadou příkladů a výsledků statistických výzkumů. Kniha je určena studentům pedagogických oborů, sociálních věd a ekonomie, učitelům a pracovníkům státní správy ve školství.

Také jako e-kniha

Dostupnost vysokoškolského vzdělávání
Je nesporné, že míra dostupnosti vysokoškolského vzdělávání může mít závažné ekonomické a sociální efekty v jednotlivých zemích a že ve svých důsledcích ovlivňuje celkovou vzdělanost národů. Zdálo by se tedy oprávněné, aby všechny země usilovaly o co možná největší míru dostupnosti tohoto vzdělávání pro své občany. Tento trend se skutečně v mezinárodním kontextu projevuje, avšak zároveň se střetává s protichůdným trendem – s opatřeními, která musí omezovat dostupnost terciárního vzdělávání na základě určitých kritérií, předpokladů, podmínek. Souhrnně bývá tato záležitost označována termínem přístup k vysokoškolskému vzdělávání (access to higher education).
Objasním nyní stručně mechanismy, které fungují při realizování přístupu k vysokoškolskému vzdělávání v zahraničí. Pokud jde o požadavky přijímání na vysoké školy v zemích EU, odkazuji čtenáře k publikacím Requirements for Entry to Higher Education in the European Union (1994) a Dvacet let reforem vysokého školství v Evropě (2000).
Jak se konstatuje v různých dokumentech, ekonomické potíže projevující se v Evropě a jinde ve světě, a současně důraz na zachování kvality studia, nutí jednotlivé státy uplatňovat určité omezující podmínky a požadavky k přístupu na vysoké školy.

Jaké jsou tedy podmínky přístupu k vysokoškolskému vzdělávání v různých zemích? Uplatňují se vstupní zkoušky či jiné kompetitivní procedury selekce? Prosazují některé země ve všech či v některých oborech vzdělávání tzv. numerus clausus (tj. stanovené kvóty pro počet přijatých zájemců)?

Celkově lze rozlišit tři typy procedur regulujících přístup k vysokoškolskému vzdělávání:

a) Numerus clausus určovaný státními orgány pro všechny nebo některé obory studia.
b) Vysokoškolské instituce samy rozhodují o selekčních procedurách k omezení počtu přijímaných studentů.
c) Přístup na vysoké školy je v principu neomezený, avšak podmínkou je doklad o ukončeném vyšším sekundárním vzdělávání nebo jiná podmínka.

Samotné mechanismy výběru (selective procedures) a přijímání (admission) na vysoké školy jsou několikerého druhu, jak objasňuje tabulka 19.



Jak je z tabulky zřejmé, při výběru uchazečů k vysokoškolskému vzdělávání se uplatňuje řada kritérií selekce. Samozřejmě tato kritéria se používají s různým stupněm závažnosti při rozhodování o přijímání studentů, jsou různě kombinována a také jejich váha a použití v jednotlivé zemi jsou odlišné podle oborů studia. Souhrnně lze konstatovat, že:

1. nejběžnější selekční procedurou při přijímání na vysoké školy jsou ve vyspělých zemích přijímací zkoušky, vedle nichž se zohledňuje ještě užší nebo širší repertoár jiných kritérií;
2. základní podmínkou pro přístup k vysokoškolskému vzdělávání je obvykle vzdělání ze střední školy ukončené závěrečnou zkouškou typu maturity.

Vyskytují se přitom některé specifické případy zemí: na jedné straně např. Japonsko s poměrně omezeným repertoárem selekčních procedur, na druhé straně USA, kde se buď selekční procedury při přijímání studentů na některé vysoké školy vůbec neuplatňují (free admission – otevřený přístup), nebo naopak jsou na elitních univerzitách velmi náročné (viz níže). V Británii a některých jiných zemích funguje centralizovaný systém přijímacího řízení na vysoké školy, v jiných zemích o způsobech přijímacího řízení rozhodují samotné vysoké školy.
Podívejme se nyní na některé specifické případy podrobněji.
Japonsko

V mezinárodní komparaci se ukazuje, že Japonsko je zemí, v níž se uplatňuje náročná selekce při přijímání k vysokoškolskému studiu, ale zároveň tato selekce používá převážně jen jeden typ procedury, a to jednotné přijímací zkoušky. Je to ve světě případ zcela neobvyklý, a tudíž je vhodné jej popsat podrobněji.
Testování lidských schopností má v Japonsku dlouhou historickou tradici. Jak uvádí Hidano (1988), již v 8. stol. byla zavedena u panovnického dvora písemná zkouška Koko no Sei, pomocí které byli vybíráni nejschopnější lidé k obsazení určitých vládních postů. Tato selekční procedura přetrvala po několik století. Po 2. světové válce, kdy nastal enormní rozvoj vysokoškolského vzdělávání v Japonsku, přijímaly univerzity nové studenty na základě svých vlastních zkoušek. Radikální změna nastala v roce 1977, kdy bylo zřízeno Národní centrum pro přijímací zkoušky na univerzity, jehož cílem bylo konstruovat a zadávat jednotné zkoušky pro přijímání studentů na všech státních univerzitách. Dva roky poté (1979) byly tyto zkoušky poprvé realizovány a od té doby se každoročně opakují na zhruba 500 veřejných univerzitách celého Japonska (zatímco většina soukromých univerzit uplatňuje vlastní procedury selekce).
Přijímací zkoušky jsou konstruovány rozsáhlým týmem odborníků z různých univerzit a jejich obsah je každý rok jiný. Pokrývají hlavní předměty – japonský jazyk, matematiku, sociální vědy, přírodní vědy, cizí jazyky. Studenti mají možnost výběru podle svých zájmů a podle profilu fakulty, na kterou se hlásí. Například z cizích jazyků mohou skládat zkoušku z jednoho ze tří jazyků (angličtina, němčina, francouzština), v okruhu sociálních věd si vybírají mezi ekonomií, zeměpisem, japonskou historií a světovou historií. Některé fakulty používají jako doplňující kritéria k výsledkům těchto zkoušek také eseje studentů nebo doporučení ze středních škol. Kromě toho probíhá ještě výraznější selekce uchazečů o studium ve skupině nejprestižnějších státních univerzit (Tokio, Kjóto, Ósaka aj. – celkem asi 30 škol), jejichž absolventi mají nejlepší vyhlídky na dosahování vysoké kariéry.
Kniha také k vypůjčení v elektronické podobě na Flexibookstore.cz