Viktorka HodonínKniha měsíce 2016-09Neviditelná dívkaSoutěž
Strach ze svobody

Strach ze svobody

Vaše cena s DPH
385 Kč 347 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-0615-6
Počet stran / vazba
240 / Brožovaná
Rok vydání
2014
Kód
21202101
EAN
9788026206156
Obálka v tiskové kvalitě


Strach ze svobody patří k nejznámějším dílům Ericha Fromma, který ji napsal během exilového pobytu ve Spojených státech, kam musel utéci před Hitlerovým nacismem. Vzhledem k tomu, že lidem z demokratických společností se navzdory faktům zdálo neuvěřitelné, že by nacistickou ideologii i praxi aktivně podporovaly široké vrstvy německého národa, považoval Fromm za nutné vysvětlit psychologické kořeny tohoto úděsného jevu. Výstižně poukazuje na fakt, který nikdo před ním explicitně psychologicky nerozpracoval – fakt dvojznačnosti lidské svobody, jež se může stát otevřením možností, stejně jako cestou do úzkosti z osamění a izolace. Je-li svoboda pojímána oním druhým způsobem, svádí do pasti autoritářství, destruktivity či konformismu. Fromm ve svém díle pátrá, kdy takový strach ze svobody vznikl a co jej podpořilo, a přes všechna svá zjištění se domnívá, že je v lidských schopnostech stát se sebou samým skrze tvorbu, smyslovou radost, lásku či práci.
Erich Fromm (1900–1980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený s tzv. frankfurtskou školou a s kulturní psychoanalýzou. Mezi jeho nejznámější knihy patří Strach ze svobody, Umění milovat, Anatomie lidské destruktivity, Mít, nebo být.

Strach ze svobody
Strach ze svobody
Strach ze svobody
Strach ze svobody
Strach ze svobody
Strach ze svobody


Fromm, Erich: Strach ze svobody – rec. J. Vymětal

V krátkém časovém odstupu od prvé publikace edice Klasická díla psychologie, jíž byla kniha Carl R. Rogerse Způsob bytí, přichází nakladatelství Portál s prací významného židovského intelektuála, sociálního psychologa, psychoanalytika a filozofa, kterého bychom nejspíše (pro orientaci čtenáře i cun grano salis) zařadili mezi filozofické antropology.

Recenzovaná kniha vyšla prvně v USA r. 1941.

Erich Fromm (1900 – 1980) je myslitelem širokého rozsahu a více témat, jenž se díky zkušenosti s německým nacismem vyrovnává s touto otřesnou skutečností ve svém díle po celý život. To byl osud mnoha znamenitých lidí, kteří z rasových důvodů odešli z Německa do USA a zde zanechali v oblasti kultury a vědy stálou stopu. Za mnohé zmiňme filozofku Hannah Arendtovou (1906-1975), z psychologů pak Kurta Lewina (1890-1947).

Hlavními zdroji Frommova myšlení, velmi zjednodušeně řečeno, byla psychoanalýza, marxismus a jistě i judaismus, neboť vyrostl v ortodoxní rodině a teprve v dospělosti se s ortodoxií rozešel. Píše se o něm, že se snažil spojit psychoanalýzu a marxismus v jeden systém. Zkoumá zejména sociokulturní vlivy působící na člověka a formující jeho osobnost a jednání, proto se nemůže vyhnout ani hlavnímu tématu recenzované knihy, jímž je svoboda.

Autor člení knihu do sedmi částí a dodatku, doslov pro české vydání napsal Zdeněk Janík. Zcela závěrem pak nalezneme poznámkový aparát.

Prvá část publikace se nazývá Svoboda – psychologický problém?. Autor přitakává, hledá odpověď a svoje úvahy uzavírá takto: „čím více člověk získává svobodu ve smyslu vycházení z původní jednoty s přírodou, čím více se stává „individuem“, tím spíše nemá jinou volbu, než se buď sám sjednotit se světem ve spontaneitě lásky a tvořivé práce, nebo shánět po nějakém druhu jistoty, kterým ho svět spoutá, a tak si sám svobodu a integritu své individuality zničí.“ Tato myšlenka je v celé knize myšlenkou ústřední.

Druhou část autor pojmenoval Vyčlenění individua a dvojznačnost svobody. Proces individuace člověka je tvořen zesilováním vlastního ´já´a růstem osamělosti, provázeným bezmocností (a úzkostí). S individuací přichází osvobozování od něčeho (negativní vymezení svobody) ke směřování k něčemu (pozitivní vymezení svobody). Nastává zpožďování „svobody k“ ve prospěch „svobody od“ a vlivem tohoto nepoměru došlo v Evropě „k panickému útěku od svobody do nových vazeb, nebo aspoň do úplné lhostejnosti.“

Třetí část nesoucí název Svoboda v době reformace přináší analýzu středověku a renesance zejména z pohledu lidské individuace. Ústí pak v psychologický (a psychoanalytický) výklad motivací luteránství a kalvinismu a jejich zakladatelů. Luthera považuje za typického představitele „autoritářského charakteru“ a jak píše, „jeho nutkavé hledání jistoty není výrazem pravé víry, ale je zakořeněno v potřebě zvítězit nad nesnesitelnou nejistotou.“ Kalvinismus dle Ericha Fromma zdůrazňuje potřebu neúnavného lidského úsilí, neboť „jedinec musí být aktivní, aby unikl svému pocitu pochybnosti a bezmocnosti…jde o zoufalý pokus uniknout úzkosti.“ Při četbě této části jsem si říkal – co ti protestanti Frommovi udělali?

Čtvrtou část publikace autor nazval Dva aspekty svobody moderního člověka. Ukazuje zde, že kapitalistická společnost přetvářela osobnost člověka směrem, jaký naznačila reformace. Zdůrazněna je individualistická zaměřenost prohlubující osamělost jedince a přinášející úspěch a materiální zisk, které se však stávají samoúčelné. Lidský jedinec se může cítit bezvýznamným, bezmocným a podřizuje se cílům, jež mu nejsou vlastní. Vyskytující se sobectví je druhem chtivosti, implikujícím nenasytnost a důsledkem je „věčná neukojitelnost.“ Fromm také m.j. upozorňuje na nebezpečí moderní reklamy slovy: „ Tyto metody otupující schopnost našeho myšlení jsou pro naši demokracii vlastně nebezpečnější než mnohé otevřené útoky proti ní, z hlediska lidské integrity jsou nemravnější než neslušná literatura, jejíž zveřejňování je trestáno.“ Na druhou stranu si však uvědomuje, že kapitalismus také nesmírně přispěl k rozšíření pozitivní svobody („svobody k“) a k růstu aktivního, kritického, zodpovědného ´já´.

Pátá část knihy nese název Mechanismy úniku a je diskusí o psychologickém významu fašismu (v terminologii autora, my bychom dnes spíše řekli nacismu) a významu svobody v autoritářských systémech i v demokracii. Pojednáno je o masochistických a sadistických tendencích v člověku (termíny jsou v tomto významu specifické a neodpovídají sexuologickému pojetí), o problematice autority apod. Strach ze svobody vede k pokusům odevzdat vlastní možnost svobody diktátorům všeho druhu anebo ji rozmělnit přetvořením sebe samého v malý, dobře živený a oblékaný šroubek, který se stane konformním automatem. Bezmocnost a nejistota průměrného moderního člověka tak de facto nakonec roste.

V šesté části, kterou autor pojmenoval Psychologie nacismu se zabývá zejména strukturou charakteru lidí, kteří nacismem byli osloveni a psychologickými rysy této ideologie, jež z ní vytvořily velmi účinný prostředek k ovlivňování německé veřejnosti. Jedná se o komplementaritu sadistických a masochistických tendencí v člověku s důrazem na obětování jedince celku. Přesto Fromm tuto část uzavírá takto: „Autoritářské systémy nemohou sprovodit ze světa podmínky vyvolávající touhu po svobodě, nemohou vyhladit touhu po svobodě, která z těchto podmínek vyplývá.“

Sedmá a předposlední část knihy se nazývá Svoboda a demokracie. Autor varuje před iluzí individuality a svobody v demokratické společnosti, neboť i „právo vyjadřovat své myšlenky má však význam jen tehdy, jsme-li schopni vlastní myšlenky vůbec mít.“ Je-li člověk nezakotven v celistvosti své integrované osobnosti, může, moderně řečeno, působením medií snadno nabýt skeptického a cynického postoje vůči světu a stát se vůči autoritám naivně důvěřivým. Lidská schopnost kriticky myslet se otupuje a přestává mít ke světu a druhým lidem opravdový (řekli bychom autentický) vztah. Nakonec chce to, co se od něho očekává a co se mu nabízí. Snadno se stane konformním automatem, což je živnou půdou pro politické cíle extremismu, avšak jedinec takto nemusí končit. Může se stát „svobodný a vůbec ne osamělý, kritický a nikoli plný pochybností, nezávislý, a přece integrální částí lidstva. Této svobody člověk může dosáhnout seberealizací, tím, že se stane sám sebou.“ Sami sebou se pak staneme vlastním podílem na společenském procesu, čímž přemůžeme osamocenost a pocit bezmoci. Fromm klade důraz na aktivním a spontánním uskutečňování individuálního ´já´, neboť vede k pozitivní svobodě („svobodě k“).

Závěrečný dodatek se jmenuje Charakter a společenský proces. Je vysvětlením teoretického základu, z kterého vycházely předchozí analýzy. Společenský charakter je výběrem rysů většiny členů určité skupiny, jež se vyvinuly jako výsledek zkušeností a způsobu života společného celé skupině. Změny společenských podmínek mění společenský charakter, vznikají nové potřeby – ale i úzkosti. To vše je formováno ekonomickými, psychologickými a ideologickými silami, jejichž vzájemné vztahy a propojenost vytvářejí dynamiku života, který má na jedné straně funkci stabilizující, na straně druhé je motorem změn.

Kniha Ericha Fromma je i po více než 70 letech od jejího vzniku pro nás dílem inspirativním. Přináší svědectví o začátcích přístupů k výkladu nejmodernějšího světa, tedy i naší současnosti. Dnes hovoříme o globalizaci, všude přítomné manipulaci, oslabované lidské identitě, atd. Jeho poukaz k psychologickým souvislostem, jimiž vykládá předchozí období je poučný, neboť současnost je pokračováním minulosti a psychologické zákonitosti platí obecně.

Erich Fromm je významnou postavou i pro nás – české a slovenské psychology. V 60. letech minulého století bylo v Československu oficiálně vydáno několik jeho knih a pokud si dobře pamatuji, v Praze také přednášel. V té době zde bylo možné potkat i francouzské filozofy, jako byli Jean Paul Sartre (1905 – 1980), Roger Garaudy (1913-2012), přednášel zde významný německo britský sociolog Ralf Dahrendorf (1929 – 2009), americký psychiatr rumunsko rakouského původu, zakladatel psychodramatu a sociometrie Jakob Levy Moreno (1889 – 1974). Není pochyb o tom, že tato setkání, byť sporadická, ovlivnila „díky době a místu“ naše intelektuály i tehdejší studenty společenských a humanitních věd, mezi které jsem patřil.

Knihu Ericha Fromma Strach ze svobody lze naší odborné obci rozhodně doporučit jako čtení i dnes aktuální a hodnotné.

Prof. PhDr. Jan Vymětal

Ústav pro humanitní studia v medicíně

  1. lékařská fakulta UK v Praze

Karlovo nám. 40

128 00 Praha 2

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál

Zdroj: Čs. pscyhologie č. 5/2014
Fromm E.: Strach ze svobody - rec. M. Nakonečný

Dílo významného představitele neopsychoanalýzy (resp. humanistické psychologie), kam bývá tento významný americký sociální psycholog, ale i kulturní antropolog či sociolog německého původu, zařazován, je u nás dobře znám z celé řady jeho, již do češtiny přeložených a u nás vydaných knih. Také jeho kniha Strach ze svobody (Escape fropm freedom – překládaná doslova také jako Únik před svobodou, už u nás jednou vyšla). Jeho dílo bylo u nás předmětem mnoha pojednání a diskusí, také výše uvedená kniha. Je totiž do značné míry plodem duchovní konfrontace zážitků svobody a nesvobody: Fromm ji zažil, když před nacisty našel exil ve svobodné Americe a nám připomínala konfrontaci nabývané svobody po listopadovém převratu se zanikající nesvobodou éry komunismu. Proč ale „strach ze svobody“, či „únik před svobodou“, když se většina z nás tak bouřlivě radovala ze svobody právě nabývané a tak mnoho po svobodě v době nesvobody toužila ? Fromm, jehož dialektické myšlení je hluboce zakotvené v sociální psychologii, sociologii a historii pátrá po fenoménu svobody v historii, ve sférách života společnosti, náboženství a politiky a ukazuje, že svoboda, nikoli jen pocit svobody, je složitý fenomén. Základní myšlenou jeho knihy je, že: „moderní člověk“ se sice osvobodil od náboženských a politických pout „předindividuaklistické společnosti“, ale ještě se nenaučil plně vyjádřit „své intelektuální, citové a smyslové možnosti … Ačkoli mu svoboda přinesla nezávislost a racionalitu, učinila ho izolovaným a tím úzkostlivým a bezmocným. Tato izolace je nesnasitelná“ a staví člověka před alternativy, buď uniknout „břemenu svobody“ do nových podřízeností, nebo „uspíšit plnou realizaci pozitivní svobody, jež spočívá v jedinečnosti a individualitě člověka“. To je teze, v níž mnohý čtenář nejde trhliny, pokud ji bude posuzovat jen psychologicky, ale účelem podnětných knih je provokovat pochybnosti o tezích, které přinášejí, i když ovšem chtějí přesvědčovat.

A těch duchovních „provokací“ je ve Frommových knihách a zejména v této, hodně, A tak bude čtenář nucen zamýšlet se nad všemi tématy, které kniha přináší; jsou to: vyjádření individuality a „dvojznačnost svobody“, svoboda v době reformace, dva aspekty moderního člověka, „mechanismy úniku“ (autoritářství, destruktivita, „konformita automatů“), psychologie nacismu, svoboda a demokracie (v ní vystupující „iluze individuality“) a dodatek o charakteru a společenském procesu. Čtenář se dozví mnoho zajímavého, ale především bude stále Frommovou dialektikou provokován k myšlenkovým konfrontacím a to je také důležité.

Milan Nakonečný

Recenze zpracována pro nakladatelství Portál

Fromm, Erich: Strach ze svobody - rec. Radkin Honzák

Před čtyřiasedmdesáti lety vyšla poprvé publikace, v níž chtěl Erich Fromm vysvětlit demokratickému světu, jak je možné, že německá veřejnost, až na čestné výjimky, uvěřila Hitlerovi a stala se jeho nekritickou a oddanou služkou. V mnoha souvislostech je aktuální i dnes.

Na rozdíl od politologů a ekonomů vycházel Fromm ve své analýze především z psychologie německého národa, zejména jeho nižší střední třídy. Předem vyloučil tehdy často prezentovanou úvahu, že Němci nekriticky podlehli několika šílencům. Také velmi správně a jasnozřivě nepovažoval vývoj v Německu za důsledek Versaillské smlouvy, která byla nacisty použita jen jako výhodná záminka.

Vychází naopak hluboko z historie, kdy podle jeho mínění národní psychologii formovala Lutherova protestantská teologie, která v době odcházejícího středověkého způsobu života (po celkem laskavém katolicko-judaistickém pohledu na člověka) reflektovala svérázným způsobem narůstající osamělost jedince. Místo odpuštění a posmrtné spásy mu však nabídla bezpodmínečné vzdání se vlastní svobody a přimknutí k autoritářskému Bohu. Fromm píše: Lutherova víra svým přesvědčením, že člověk bude milován jen za předpokladu úplné podřízenosti, byla řešením, jež má mnoho společného s principem úplného podřízení se jedince státu a „vůdci“.

Jak zapudit svobodu

Společenský vývoj vede ke stále větší míře svobody jednotlivce, která je však dvojznačná: svoboda „k něčemu“, tedy k osobnímu růstu a tvořivé činnosti, avšak také svoboda „od něčeho“, v tomto případě od bezpečné závislosti v závětří moci, ale i odpovědnosti jiných. Tato druhá část svobody je pociťována jako cesta do osamělosti a nejistoty. Útěk od svobody (a název knihy v originále zní Escape from freedom) autor přirovnává k neurotickému mechanismu. V nesnesitelné tísni psychologického konfliktu se objeví příznak sice jako řešení, vede však k dalším chronickým potížím. Fromm popisuje tři takovéto cesty:

- Autoritářský charakter. Jde o psychologický, nikoliv sexuální, sadomasochistický postoj, kdy jedinec touží ovládat jiné, ale také být ovládán. Proti autoritám se sice bouří, ale jen „rebelantsky“, nikoliv doopravdy, protože tento symbiotický vztah, v němž je podřízen, potřebuje a vyžaduje ve své osamocenosti. Jako určitou kompenzaci však současně potřebuje ovládat jiné. Nechce je zničit, ale ovládat. Český slang má pro to výraz „cyklista“ – nahoru se hrbí, dolů šlape.

- Destruktivita naopak směřuje ke zničení objektu nebo subjektu. Destrukce pak slouží k falešnému potvrzení moci při faktické bezmocnosti kolečka v soustrojí, které sice pomáhá neustále vytvářet, ale naprosto je nemůže ovládat.

- Konformita představuje proces, kdy jedinec nevědomě přebírá myšlenky a normy společnosti a považuje je za své vlastní. K tomu je veden neustálým zamlžováním pravdy propagandou a dalšími způsoby omezujícími jeho samostatné myšlení, k němuž má přinejmenším ambivalentní postoj, protože to v něm vyvolává existenciální úzkost. Dosažený „nadhled“ nad neuspořádaným a rozbitým obrazem světa je pak buď směsí nedůvěry a cynismu ke všemu, co se dozvídá, a na druhé straně až dětinská důvěra k tomu, co říká člověk v pozici autority.

Nacistická ideologie nabídla většině vykořeněného německého národa, který si nedokázal poradit se svobodou, pocit sounáležitosti, naprosto falešné hrdosti a slib podílu na moci. Za cenu podřízení, které se jevilo jako útěk do bezpečí.

Demokracie není imunní

Hitler byl koncentrovanou směsí, ztělesněním malosti a arogance, jeho stoupající hvězda se stala přitažlivou a touhu po moci zahalil do vznešeného poslání – světového pořádku. Geniální manipulátor získal moc nad davy, přičemž své praktiky se vůbec nesnažil zastírat. Mein Kampf obsahuje nespočet příkladů. Nicméně své sliby plnil, jednak díky podpoře velkobužoazie, jednak z uloupeného židovského majetku. V byrokratickém aparátu rozdával funkce nesoucí s sebou zdání důležitosti a jeho válečná tažení měla zpočátku vskutku grandiózní úspěchy. Úzkost z izolace a poměrně slabé mravní zásady pomáhají získávat loajalitu velké části obyvatelstva každé straně, jakmile jednou uchvátí moc ve státě.

V závěru knihy Fromm uvažuje o tom, že ani demokratický systém není imunní vůči podobné degeneraci, protože i zde má střední třída pocity osamělosti, závisti a frustrace. Jeho navržená řešení však mají naprosto utopický charakter, jak historicky prokázaly všechny experimenty se sociálním inženýrstvím a zaváděním „spravedlivých“ řádů.

Vychází-li nějaká – tehdy více než aktuální – kniha tři čtvrtě století po svém prvním vydání, nutně se nabízí otázka: není to náhodou anachronismus? Není!

Malý český člověk se od malého německého neliší v ničem, navzdory tomu, že nemá luthersko-kalvínské vlivy ve své historii. Ono asi o tu protestantskou anamnézu v zásadě nejde, protože pocity vykořenění, úzkosti a osamělosti se objevují vždy, když společnost prodělává zásadní změny, jak je možno doložit historickými prameny od antiky po dnešek. V takových obdobích se vynořuje magické myšlení, jehož výsledky z pozdějšího pohledu nebývají nejšťastnější.

Příklon k autoritě a podřízení se jí nebude patrně nic v zásadě patologického, protože Homo sapiens sapiens je tvorem sociálním a jistá hierarchická struktura tlupy jako základního stavebního článku je patrně přirozená. Míru poslušnosti pod nikterak silným nátlakem nevýznamné autority nám odhalil Stanley Milgram, jehož eticky dost pochybný experiment měl přinést odpověď na otázku, zda Adolf Eichmann měl skutečně pravdu, když prohlašoval, že by byl o své vůli nikdy Židy nevraždil, ale že měl příkazy…

Opomenutá závist

Fromm klade důraz na negativní aspekty svobody, a přestože v závěru knihy navrhuje především odstranění sociálně výbušné emoce přerozdělováním majetku, nezmiňuje se explicitně o závisti, která je jednou z hybných sil různých zvratů. Sice uvádí na jednom místě tuto bolest pociťovanou nebo zaviněnou štěstím druhých, jejich prosperitou, úspěchem, nebo příznivými životními podmínkami jako závist racionalizovanou jako mravní rozhořčení, ale hlouběji ji nerozebírá. Pocitově jde o směs méněcennosti, ponížení, studu, smutku, sebepochybností, selhání, beznaděje, křivdy a zlomyslnosti. Je považována za klíčovou složku stabilizační selekce, která má zabránit, aby druzí byli lepší. O nivelizaci společnosti, prezentovanou jako „rovnost“, usilují všechny diktátorské systémy deklarující se jako „silná ruka, která nastolí spravedlnost“.

Závist je destilovaným produktem sobectví a sobectví – stejně jako narcismus, který je doprovází – je pravým opakem zdravého vztahu k sobě samému. O tom se už autor rozepisuje: Sobectví není totéž, co sebeláska, ale je jejím pravým opakem. Sobectví je druhem chtivosti. Jako každá chtivost implikuje nenasytnost, jejímž důsledkem je věčná neukojitelnost.

Václav Havel ve své Moci bezmocných popsal většinový typ spoluobčana, kterého nám tu zanechal posttotalitní systém: Člověk propadlý konzumní stupnici hodnot, „rozpuštěný“ v amalgámu civilizační stádnosti a nezakotvený v řádu bytí pocitem vyšší odpovědnosti než odpovědnosti k vlastnímu přežití, je člověkem demoralizovaným; o tuto jeho demoralizaci se systém opírá, ji prohlubuje a je jejím společenským průmětem. Resentiment těch, kteří v nedávné minulosti patřili k vyvoleným, po časech, v nichž „jediná spravedlivá společnost“ ve skutečnosti učinila ze značné části populace občany druhé kategorie, je docela silný.

Že nejde jen o můj pocit, dokumentuje postřeh čínsko-amerického biologa a sociologa Lixinga Suna: Navzdory selhání komunismu jako politického a ekonomického systému populární sentiment k jeho myšlenkám nikdy nevymizel. Nostalgické vzpomínky na tuto padlou ideologii jsou stále silné mezi neúspěšnými v Číně, Východní Evropě i v dřívějších sovětských republikách.

Přestože se tolik věcí změnilo, je publikace stále aktuální. Pouze posouvá otázku Jak se to mohlo v Německu stát? do podoby Co dělat, aby se to zítra neopakovalo kdekoliv? Třeba u nás.

Radkin Honzák

Recenze byl zpracována pro časopis Psychologie Dnes