Viktorka Brno 2016-09Kniha měsíce 2016-09Neviditelná dívka
Strašidelné pohádky

Strašidelné pohádky

Vaše cena s DPH
249 Kč 224 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Ilustrátor
Eugene, Ivanov
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-7367-978-1
Počet stran / vazba
112 / Pevná
Rok vydání
2011
Kód
14902101
EAN
9788073679781
Obálka v tiskové kvalitě


Strašidelné pohádky jsou obdobně nápadité jako úspěšný předchozí autorův titul Nedokončené pohádky. Mají překvapivý děj, humor, fantazii, napínavé situace - zdánlivě neřešitelné a zcela bezvýchodné, kdy protagonistovi hrozí to nejhorší v zajetí duchů nebo jiných strašidelných pohádkových bytostí - a neobejdou se ani bez nečekaných momentů a obratů v ději. Čtenáře přitáhne i pojetí pohádek, které spočívá v tom, že jsou tu spojeny příběhy zcela současné s prostředím, které čtenáři mohou vidět kolem sebe, ale přitom je využito prvků klasických pohádek (vlk, vodník, obr…). Nezanedbatelná je jazyková úroveň zkušeného vypravěče. Stejně jako Nedokončené pohádky přispívají i tyto k rozvoji vyjadřovacích dovedností čtenáře vynalézavostí autorského jazyka s vytříbeným a vtipným podáním. Kniha je určena dětem od 5 do 10 let. Mohou ji využít i učitelky v mateřských školách nebo knihovnice při práci s dětskými čtenáři.
Zdeněk K. Slabý je autorem na 30 knih pro děti, mnohé z nich byly přeloženy do několika světových jazyků. Byl dlouholetým redaktorem časopisu o dětské literatuře Zlatý máj a dramaturgem dětského divadla. Roku 2010 mu byla udělena prestižní cena za celoživotní práci s dětskou knihou. V Portálu vyšly jeho Nedokončené pohádky (2007).

ROZHOVOR S PhDr. ZDEŇKEM K. SLABÝM, autorem knižní novinky STRAŠIDELNÉ POHÁDKY

Pane doktore, po úspěšných Nedokončených pohádkách přicházíte nyní se Strašidelnými pohádkami. Od dětí víme, že na Nedokončených pohádkách je bavila právě možnost spoluúčasti na příběhu, jeho dotváření, měly možnost s textem dál pracovat. Čeká je něco podobného i nyní?
Ve svých knížkách se nikdy nechci opakovat, proto postup, který jsem zvolil v Nedokončených pohádkách, je ojedinělý. Ale domnívám se, že ta spoluúčast dětských čtenářů trvá i zde. Ještě J. Š. Kubín mi svého času říkal, jak se rodiče obávají strašidelných pohádek, že by snad děti z nich mohly mít šok. Doba se proměnila a strach, tedy jeho zobrazení, horor, náleží do arzenálu televize, rozhlasu, časopisů. V pocitu strachu může být pro děti i cosi příjemného, jakési mrazení, napínavé očekávání, co se ze strašidelné situace vyvine. A tady nastává zcela bezprostřední kontakt mezi pohádkářem a jeho čtenářem. Dítě si předem domýšlí, co se stane, a je na autorovi, aby je uspokojil (co do napětí) i upokojil (co do rozuzlení). Ke strašidelnosti mé nové knížky totiž patří i humor, bez humoru by i strašení bylo fádní.

Kde v historii jsou kořeny terapeutického vztahu mezi člověkem a psem?
Domníváme se, že to začalo slitovností ženy lovce, který přitáhl domů ranec štěňat spolu s mrtvou fenou, kterou ulovil. Možná za čas přišli na to, jak takový štuclíček za chladných nocí hezky hřeje, a cítili se v jeho přítomnosti dobře. A pak možná zjistili, že štuclíček i hlídá a poskytuje ženě, která zůstala sama doma s dětmi a starými lidmi, pocit bezpečí. Žena již nemusela neustále dávat úzkostlivý pozor, co se kde šustne, když byli muži na lovu, zda se neplíží šelma apod. Štuclík vše ohlásil. Byl tedy oblíben a dostávalo se mu privilegií. A časem člověk objevoval další a další pozitivní stránky tohoto vztahu. Je totiž velmi zajímavé, že nejstarší nález člověka a psa je kostra ženy držící v náručí štěňátko.

Strašidelné pohádky tvoří pět příběhů. Jména postav jsou zase úžasně zvukomalebná a vtipná – Kakabus usměvavý, obr Velikáš, vodník Kropáček… Kde nacházíte pro hru s jazykem inspiraci?
Mohu přidat jména plivníka Doudyho, mořského vodníka Podvodopula nebo velryby Jenovéfy... Souvisí to především s tím, jak jsem se právě zmínil o humoru jako o nezbytnosti takové knížky, jako jsou Strašidelné pohádky (ostatně v Nedokončených pohádkách vystupovala třeba želva Alžběta Tvrdá-Krunýřová nebo citrónek Romulusaremus), ale vyplývá to i z postav samotných. Když o nich píšu, představuju si je trojrozměrně, ony skutečně ožijí, jednají po svém a mají od svého zrodu (v počítači) také svá jména. Máte však pravdu v tom, že je to zároveň hra s jazykem. Obdivuji totiž možnosti krásné české řeči a snažím se jí v pohádkách dát šanci jak bez zplošťování, tak bez vulgarismů. A hravost, ta je snad pro autora dětských knih přímo povinná – v knížce Meluzínka Minka jsme si takhle hráli dokonce s osmnácti autory z různých zemí.

Inspirovaly Vás při tvorbě někdy přímo děti? Ať už námětem, reakcí na Vaše knihy či jinak?
Bez kontaktu s dětmi by asi moje knížky nevznikly. Na počátku mi byly inspirací děti vlastní, tedy Nina a Petr (viz věnování v knize Tři banány), pak vnuci, především Damián, ale i Tomáš a Marek. A v nedávno vydané knížce pohádkových thrillerů O lelcích, Bychovi a muži v masce vystupují i moji dva nevlastní synové – Honza a Karlík. Ale od své prvotiny – a vlastně ještě před ní – jsem byl neustále mezi dětmi, ať na prázdninových táborech, při schůzkách literárního kroužku, který jsem dlouhá léta vedl, nebo při stovkách besed s dětmi u nás, na Slovensku, v Německu, Polsku, Jugoslávii, Rusku nebo Japonsku. Děti mi bezprostředně „pomáhaly“ i při koncipování Pohádkového detektiva, když na pokračování vycházel v Mateřídoušce.

Vaše knihy mají vždy hezké a působivé ilustrace, které doplňují děj, spolupracoval jste s řadou významným ilustrátorů. Strašidelné pohádky doprovodil kresbami Eugen Ivanov. Mají podle vás ilustrace velký podíl na úspěšnosti dětských knih?
Ilustracemi Eugena Ivanova jsem byl opravdu mile překvapen, korespondují výtečně s obsahem Strašidelných pohádek. A máte pravdu, že jsem měl od samého počátku, tedy od prvotiny Pistole a cesta, na báječné ilustrátory většinou štěstí. Mohu jmenovat alespoň Helenu Zmatlíkovou, Radka Pilaře, Miloše Nolla, Olgu Čechovou, Adolfa Borna, Jiřího Běhounka, ale bylo jich mnohem víc, včetně ilustrátorů knížek přeložených, ze kterých uvedu alespoň toho nejznámějšího, nositele Grand Prix mezinárodního Bienále ilustrací Bratislava. Byl to Jasuo Segawa, který výtvarně doprovodil japonské vydání mého Pana Sluníčka. Ilustrátoři tedy jsou nesmírně důležití a záleží i na tom, jakou titulní stranu vytvoří. Vzpomínám si, že s první Pilařovou obálkou se moje Bukukururuna moc neprodávala. Když pak na přání nakladatele vytvořil obálku novou, přitažlivější, byl tento příběh čarodějnice okamžitě rozebrán.

Knížky pro děti píšete už desítky let, zúčastnil jste se mnoha besed s dětskými čtenáři, máte i zahraniční zkušenosti a srovnání. Vidíte za ty roky rozdíl v přístupu dětí k literatuře? Nebo ten základní čtenářský motiv – vstoupit do příběhu, a tedy do „jiného“ světa, fiktivně ho prožívat a nechat se jím obohatit – je stále stejný? Jak vidíte budoucnost dětské literatury Vy?
Když jsem byl prvně v Japonsku v roce 1968, dětské knihy tam slavily obrovský boom. Tehdy mi tam vyšly tři knížky a dvě z nich zaznamenaly nová a nová vydání. Když jsem tam byl podruhé – bylo to na stáži v Mezinárodním institutu dětské literatury v roce 1991 – byla situace značně odlišná: už tehdy knížkám pro děti konkurovaly počítačové hry a jiné neliterární kratochvíle. Jak by to nezasáhlo i nás, kde je knižní trh mnohem menší? Nicméně se domnívám, že v dětech existuje podvědomý hlad po příběhu, po atraktivním, poutavém, neobvyklém a vtipném příběhu. Jde pouze o to, abychom jim ho dokázali nabídnout. To není úkol pouze pro autory a nakladatele, ale i pro rodiče, aby jim příběhy doma četli (anebo, jako je tomu v Japonsku, aby děti četly ty příběhy maminkám a aby maminky na ně přitom měly dostatek času), pro učitele, kteří za mého dětství v prvních třídách obecné školy pohádky nevylučovali z vyučování a za mého mládí nás na gymnáziu pravidelně upozorňovali na nové knížky. A také pro knihkupce, aby doprodané výtisky včas znovu objednali. Pro děti jsou knížky, zejména ty pohádkové, naprosto nezbytné. Věřím tedy, jestliže zlepšíme celospolečenské názorové prostředí vzhledem k potřebnosti dětské knížky, jestliže ji nebudeme odkazovat někam na okraj našeho zájmu, tak se úloha knížek nezmenší, ba právě naopak.

Pane doktore, děkujeme za rozhovor, přejeme Vám hodně zdraví, úspěchů i spokojenosti a Strašidelným pohádkám spoustu spokojených čtenářů.
Tato kniha je rozdělena do dvou částí. První formou rozhovoru pojednává o praktické canisterapii. Druhá část je spíše vědecká a bude užitečným pomocníkem nejen psychologům a pedagogům, ale i studentům připravujícím se na diplomové práce.

 

Praha, červen 2011

Zdeněk K. Slabý je autorem na 30 knih pro děti, mnohé z nich byly přeloženy do několika světových jazyků. Byl dlouholetým redaktorem časopisu o dětské literatuře Zlatý máj a dramaturgem dětského divadla. Roku 2010 mu byla udělena prestižní cena Albatrosu za celoživotní práci s dětskou knihou. V Portálu vyšly jeho Nedokončené pohádky (2007) a Strašidelné pohádky (2011).