nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Kdy a proč se rozvine panika

Zdá se, že lidé s panickými atakami mají strach ze skutečných probíhajících tělesných pocitů, které jsou součástí odpovědi na stres (reakce boj, nebo útěk). Obava z tělesných příznaků pak způsobuje paniku. Takže panickou ataku můžeme vnímat jako sérii neočekávaných tělesných příznaků, na které člověk reaguje panikou nebo strachem.
Až do této chvíle jsme si probírali rysy a složky stresové reakce neboli reakce „boj, nebo útěk“. Pokoušeli jsme se již trochu přiblížit, jak to souvisí s panickými záchvaty. Nicméně při reakci „boj, nebo útěk“ organismus zjevně vnímá vnější ohrožení. Proč se tedy vůbec spustí odpověď „boj, nebo útěk“ během panických záchvatů, když tu zjevně není nic vnějšího, z čeho by šlo mít strach? V současné době se ovšem ve skutečném fyzickém nebezpečí ocitáme jen zřídka. Je však řada možností, jak vyvolat tyto příznaky nejen pomocí strachu.
Například v každodenním životě můžeme být chronicky ve stresu. Tento stres má za následek zvýšenou produkci adrenalinu a dalších chemických látek, které čas od času vyvolají příznaky. Tyto tělesné změny mohou nastat jako reakce na to, když myslíme na nějakou nepříjemnou situaci, jako je stres v práci nebo napětí v blízkých vztazích, nebo když dojde k nahromadění více stresujících situací, které trvají dlouhou dobu. Žádná z nich, kdyby trvala krátkou dobu, by sama o sobě výraznější stresovou reakci nevyvolala. Jednotlivé události v průběhu chronického stresu nemusíme ani vnímat jako důležité, nějak jsme si zvykli. Nicméně dlouhodobě se může stres hromadit. V krvi jsou zvýšené hladiny adrenalinu. Zvýšený adrenalin dokonce může zůstat v těle i dlouho potom, co stresor odezní. Pak stačí menší aktivace, jako je zvýšená pozornost, a tělesné příznaky se objeví.
Další možností je, že máme tendenci dýchat trochu rychleji v průběhu celého dne (lehká hyperventilace). Lidé, kteří mají nadměrné obavy a starosti takto dýchají celé dny. Dá se to poznat i podle rychlejšího tempa řeči. Jako by se stále připravovali na to, že budou bojovat nebo utíkat. Přitom neutíkají a nebojují. Toto zrychlené dýchání může vést k rozvoji tělesných příznaků hyperventilace. Často k tomu dojde nečekaně, např. po delším zívnutí. Protože rozdíl proti normálnímu dýchání je nepatrný, lehce si na tento způsob dýchání zvyknete a vůbec nepozorujete, že hyperventilujete.
Jinou možností je, že si všímáme normálních změn v těle (které jsou u každého běžné, ale které většina lidí neregistruje). Tělo stále funguje a neustále produkuje různá drobná napětí a změny – zůstávají však pod prahem našeho vnímání. Když se však začneme těchto tělesných známek bát, naše vnímání se na ně automaticky zaostří. Soustavné pozorování těla vede k tomu, že tyto normální fyziologické známky začínají být vnímány častěji, než je tomu u většiny lidí. Kromě těchto tří důvodů pro zesílené vnímání tělesných příznaků (tj. stres, zvýšené dýchání a nadměrné monitorování) se můžeme naučit mít tělesné příznaky v důsledku procesu zvaného „interoceptivní podmiňování“. Protože tělesné příznaky byly spojeny se strachem a panikou, staly se pro nás signálem strachu a nebezpečí (tj. staly se z nich podněty pro podmíněné reflexy). V důsledku toho je velmi pravděpodobné, že jste na tyto příznaky velmi citliví a reagujete na ně strachem jednoduše proto, že jste v minulosti zažili paniku, se kterou byly tyto příznaky spojeny. Důsledkem tohoto typu podmíněného spojení je možné, že tělesné příznaky vyvolané normálními činnostmi mohou také vést k tomu, že u nás vyvolají paniku. Například pocení, zrychlená činnost srdce a nedostatek dechu po tělesném cvičení, zvýšené vzrušení po vypití silné kávy, dusno a pocity horka v přeplněném obchodě mohou vyvolat paniku. I když nevíme, proč u někoho vznikají iniciální příznaky, můžeme si být jistí, že jsou součástí fyziologické reakce „boj, nebo útěk“, a tedy nejsou nebezpečné. Zdá se, že u většiny lidí s panickou poruchou se všechny uvedené mechanismy kombinují.
Protože panika při panické poruše se spouští bez vnějšího ohrožení, obracejí lidé, kteří jí trpí, svou pozornost sami na sebe. Jinými slovy: Když mě neohrožuje nic zvenčí, musí být něco v nepořádku se mnou! V těchto situacích náš racionální mozek vytvoří katastrofická vysvětlení, jako např.: Co když umírám, udusím se… ztrácím kontrolu… asi se zblázním! Jak jsme si vysvětlili, tyto interpretace jsou velmi daleko od pravdy. Navzdory tomu jsou uvedené myšlenky velmi pochopitelné. Protože takové interpretace tělesných příznaků jsou velmi ohrožující, je pochopitelné, že následuje strach a panika. A naopak, strach a panika produkují další tělesné příznaky, a tak se vytváří bludný kruh příznaků – strachu z příznaků – zvýraznění příznaků – ještě větší strach atd.