nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Specifické přístupy k lidem s autismem a s mentální retardací

Zkušenosti z ÚSP ukazují, že zde žije řada dospělých lidí, kteří ve svém chování vykazují větší či menší míru symptomatiky autismu, aniž by u nich kdy byla některá z poruch autistického spektra diagnostikována. O mnohé tyto klienty je často pečováno jako o duševně nemocné anebo jako o lidi pouze s mentální retardací (MR).
Současný systém v ÚSP je do značné míry vysoce kolektivní, což je mimo jiné dáno i nízkým počtem personálu v jednotlivých zařízeních, mnohdy však často i „zkostnatělými“ kompetencemi jednotlivých funkcí v ÚSP, neochotou změnit systém, formy přístupu ke klientům i formy práce jako takové. Kolektivní systém práce klade vysoké nároky na schopnosti klientů zapojit se do skupinových činností, což z hlediska lidí s poruchou autistického spektra (PAS) vyžaduje takové sociální dovednosti, které u nich nejsou vytvořeny, zejména pokud v dětství neprošli školským systémem, kde se některé z nich mohli za pomoci speciálních pedagogických přístupů naučit.
Lidé s autismem jsou spíše samotářští. Snaha začlenit je do kolektivu a přizpůsobit režimu, požadavkům a daným zvyklostem u těchto lidí často vyvolává problémové chování (extrémní pasivita v určitém období, afektivní chování – bezdůvodně křičí, válí se po zemi, jsou agresivní vůči personálu, koušou, škrábou apod.). Toto chování se vyskytuje zejména ve chvíli, kdy se ze svého pohledu dostávají do složité situace, kterou nezvládají, nerozumějí jí a nemají jiné prostředky k tomu, jak by své pocity sdělili, natož aby v takové situaci dokázali požádat o pomoc. Také na verbální pokyny často vůbec nereagují, někdy reagují chybně a personál si jejich chování vyhodnocuje jako tvrdohlavost a neochotu zapojit se do činností. Pravdou však je, že verbálním pokynům nerozumějí buď vůbec, nebo jen částečně, což se odráží v jejich ne zcela správných reakcích. Totéž zpravidla platí i pro lidi s těžším typem MR. Proto je metoda popisovaná v této kapitole velmi dobře využitelná i pro ně.
Výhodou pro řadu lidí s PAS, kteří žijí v ÚSP, je pevný životní řád, takže řada klientů dokáže po určité době časově předvídat jednotlivé činnosti, a pokud personál do jisté míry rezignuje na kladení požadavků vůči nim, dokážou se částečně přizpůsobit. Problémové chování nastupuje pouze ve chvíli, kdy dojde ke změně v režimu, k nepředvídatelné situaci.
Avšak jiným pevný režim nestačí. Touží pracovat, navazovat kontakty, ale protože nevědí jak, dělají to velmi často nepřiměřeně (tak, jak to umí), což personálem bývá často vyhodnocováno jako problémové chování. To může v čase narůstat a jako řešení se jeví opakovaný pobyt v psychiatrických léčebnách a navýšení medikace. Ve skutečnosti jde však pouze o nouzové řešení, protože se léčí pouze symptomy, a nikoli příčiny. Po návratu zpět do ÚSP se vše po nějaké době vrátí do starých kolejí, chování těchto klientů se opět stává neúnosným a putují znovu do psychiatrické léčebny.
Aby bylo možné problémové chování u klientů s PAS účinně odstranit, je třeba se zbavit příčin tohoto chování. Nejlepší cestou je problémovému chování předcházet (prevence) formou specializovaných metod práce a vlastního přístupu k lidem s PAS. Jinými slovy, nesnažit se člověka s autismem za každou cenu přizpůsobit daným podmínkám, ale spíše dané podmínky přizpůsobit člověku s autismem.
Gillberg a Peeters přirovnávají vztah odborníků (bez znalosti problematiky autismu) a klientů s autismem k řeckému mýtu o Prokrustově loži. Byl to loupežník, který nutil pocestné, aby si lehli do jeho postele. Pak je přizpůsoboval této posteli, místo aby přizpůsobil postel nocležníkovi. Máš dlouhé nohy? Nevadí, trochu je zkrátíme, aby byly akorát do postele. Máš je krátké? Nevadí, natáhneme je… (Gillberg, Peeters, 1998)