nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Od naturalismu k historismu

Jestliže objektivismus reprodukuje naturalistickou iluzi každodenního vědomí o přirozené danosti identit lidí i věcí, marxismus a konstruktivismus naopak tyto identity „denaturalizují“, „historizují“. Tam, kde objektivismus vidí univerzální, přirozené rysy lidské identity, zájmů a rozumu, odhalují tyto dva směry historicky partikulární konstitutivní pravidla – tedy taková pravidla, jež se liší epochu od epochy, společnost od společnosti, kulturu od kultury. Transakce nezávislých jednotlivců řídících se přirozeným sebezájmem jsou rozpoznány jako abstrakce a fikce (neo)klasické ekonomie. Ta se zaměřuje na regulativní pravidla výroby a rozdělování a nevidí konstitutivní pravidla, která teprve činí tyto praktiky možnými. Tím, že (neo)klasičtí ekonomové považují tyto podmínky za samozřejmé a neanalyzují je, umožňují, aby se tyto podmínky proměnily z historicky specifického, časově a prostorově omezeného výtvoru dějin do věčných a univerzálních atributů lidské přirozenosti.
Kritika tohoto falešného univerzalismu a naturalismu klasické politické ekonomie byla jedním východiskem Marxe. Jak jsme řekli výše, jeho dalším východiskem bylo použití materialistického pohledu této ekonomie proti (mlado)hegelovské idealistické filozofii. V některých svých formulacích přitom sklouzl až k mechanickému převrácení idealismu na materialismus a učinil z právně-politických a diskurzivně-kulturních struktur společnosti „nadstavbu“, která měla odrážet jejich ekonomickou „základnu“ (Marx, 1950b, s. 370). Z jiných Marxových formulací však plyne, že by nemělo jít o pouhé mechanické převrácení idealismu, nýbrž o jeho dialektické překonání. Z tohoto hlediska by hlavní chybou idealismu bylo to, že vytrhává z celku společenských vztahů jeden z jeho dílčích momentů a chce z něj učinit základ všech ostatních momentů. Mechanické převrácení idealismu z hlavy na nohy opakovalo stejnou chybu, pouze s jiným obsahem – abstrakce a absolutizace ideálního momentu společenské reality byla nahrazena abstrakcí a absolutizací jejího materiálního momentu – místo ze vztahů idejí ve vědomí lidí byla společnost vysvětlena ze vztahů lidí, do nichž vstupují při reprodukci svého materiálního bytí. Toto ekonomistické převrácení chápe lidskou motivaci jako řízenou primárně zájmy. Důraz na materiální zájmy si vzal Marx z klasické liberální ekonomie. Zatímco však liberalismus chápe zájmy individualisticky, marxismus je chápe třídně. Kromě těchto dvou ekonomistických variant na sebe materialistické převrácení idealismu může vzít také podobu realistickou: v ní by již „základna“ společnosti nespočívala v organizaci idejí (tedy v kultuře) ani v organizaci výroby a rozdělování (tedy v ekonomice), nýbrž v organizaci násilí či donucení (tedy v politice). Skutečně dialektická koncepce společnosti by však neměla odvozovat celek z jednoho z jeho momentů – ať již by jím byly vědomí a ideje, materiální bytí a zájmy, nebo donucení a strach z něj. Jejím cílem by naopak mělo být zachytit vzájemné zprostředkování těchto momentů. Kulturní, ekonomické a politické struktury, které byly doposud pokládány za samozřejmé, přirozené a univerzální, by měly být zachyceny ve svém vzniku, vzájemné podmíněnosti a proměnách a tím ukázány jako historicky zkonstruované.
Aby se konstruktivismus mohl stát dědicem dialektického marxismu, musí se vyvarovat skluzu do prostého idealistického převrácení objektivismu. Takové převrácení by nastolovalo jen další dichotomii – mezi prvotním a odvozeným, absolutním a relativním, přirozeným a zkonstruovaným – tam, kde bychom měli vidět vzájemné zprostředkování diferencí. Sklon k absolutizaci dílčího momentu jako základu celku má každá ze čtyř teoretických tradic představených v této knize. Spíše než pokračovat ve scholastické diskuzi o ontologickou prvotnost různých aspektů sociální reality je plodnější zachycovat jejich historicky proměnlivé korelace.
Z tohoto hlediska bychom neměli realismus, liberalismus, marxismus a konstruktivismus chápat jako vzájemně se vylučující ontologické doktríny, nýbrž jako vzájemně se doplňující teoretické perspektivy. Regulativní ideál co nejúplnějšího společenskovědního poznání by předpokládal jejich vzájemné doplňování, nikoli vylučování. V této syntéze by měl konstruktivismus výsadní postavení. Jeho výsada by však nebyla ontologická, nýbrž epistemologická: nešlo by o to vyvozovat ekonomiku a politiku z kultury (marxovsky řečeno stavět člověka z nohou na hlavu), ale o to, že vědění – ať již společenskovědní, nebo každodenní – nemá jiný přístup k zájmům či donucení než skrz ideje. Z tohoto epistemologického hlediska – tedy z hlediska rekonstrukce reality věděním, nikoli z hlediska reality samé – je těžištěm vzájemného zprostředkování různých momentů společenské reality živel idejí: duch. Teorie přitom může zůstat agnostická vzhledem k otázce ontologické hierarchie mezi těmito momenty. Na rozdíl od ontologie totiž neříká, jaký je svět, nýbrž z jakého hlediska se na něj máme dívat.