nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Původ náboženství

Když roku 1871 Charles Darwin (1809–1882) uveřejnil své kontroverzní pojednání o vývoji člověka, The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex (Původ člověka a pohlavní výběr, 1871), byla církev pobouřena. Zdálo se, že Darwin tvrdí, že lidé pocházejí z opic a že ve své charakteristice přírodního výběru a adaptaci druhů neponechává žádný prostor pro Boha. Kde je řád ve stvoření, jestliže nahodilá interakce mezi přírodním prostředím a biologickými organismy vedla k takové rozmanitosti živých organismů, jaké dnes existují? Zatímco Darwinovy ideje vypadaly jako urážka, pojem sociální evoluce (později označovaný jako sociální darwinismus) měl již v sedmdesátých letech devatenáctého století své pevné místo a zdaleka nebyl tak nepřijatelný. Herbert Spencer (1820–1903), významný britský filozof a sociolog, přišel s teorií, že všechny věci, živé i neživé, směřují od jednodušších ke složitějším, diferencovanějším formám, od stejnorodosti k různorodosti, od neurčitosti k určitosti.
Ve svých Principles of Sociology (1876) Spencer rozvinul svou tezi o univerzální evoluci, která zahrnovala jeho pojem „přežití nejzdatnějších“. Tento názor na lidskou společnost více lichotil viktoriánské mentalitě. Koneckonců lidé představovali velkolepý vrchol evoluce a Velká Británie, vedoucí síla průmyslové revoluce, byla pravděpodobně nejsložitější společností na světě, a nacházela se tedy na samém vrcholu evoluční pyramidy.
Na rozdíl od některých svých současníků, kteří viděli pramalou příbuznost s „primitivními a divošskými národy“, byl Spencer neochvějně přesvědčen, že všichni lidé, ať je jejich technologie sebejednodušší, jsou stejně rozumní. Podle Spencera vzniklo náboženství z pozorování, že ve snech může já opustit tělo. Lidská osoba má tudíž podvojný aspekt a po smrti se duch nebo duše i nadále zjevuje živým potomkům ve snech. Duchové dávných předků či významné postavy nakonec dosáhnou postavení bohů (je to myšlenka známá pod označením euhemerismus podle sicilského spisovatele Euhemera, cca 315 př. Kr.). Z rozšířené praxe odlévání úliteb na hroby předků a nabízení pokrmů předkům se vyvinuly oběti po bohy. Uctívání předků bylo tedy u kořene každého náboženství.
Britský antropolog Edward Burnett Tylor, který dodal antropologii náboženství některé ze svých klíčových pojmů, souhlasil se Spencerovými názory na sociální evoluci a s jeho představou snového původu náboženství. Tylor však ve svém pojednání o původu náboženství raději zdůrazňoval roli duše (latinsky anima), což vedlo ke vzniku pojmu animismus sloužícího k charakteristice přesvědčení, že živé i neživé objekty stejně jako lidé mohou mít duši (nebo životní sílu a osobnost). Tento termín se dosud užívá s různými odstíny jako obecný deskriptivní termín pro „primitivní“, „domorodá“ či „kmenová“ náboženství.

Sir Edward Burnett Tylor (1832–1917) pocházel z londýnské kvakerské rodiny (která mu na základě náboženských prověrek, jež jsou dosud v platnosti, nedovoli la studovat na univerzitě) a dostal se k antropologii pouhou náhodou. Cestoval ze zdravotních důvodů do Mexika a Spojených států a byl fascinován životem do morodých obyvatel. Na základě svých pozorování Tylor formuloval své teorie starých a jednoduchých společností, jež vyšly v četných dílech, včetně Primitive Culture (Primitivní kultura, 1871) v roce, kdy byl zvolen členem Královské společnosti. Roku 1884 se stal asistentem antropologie na univerzitě v Oxfordu, což bylo první vůbec místo na univerzitě v oboru antropologie v anglosaských zemích. Ve svém díle Primitive Culture Tylor přišel s představou tří stadií sociální evoluce:

animismus - polyteismus monoteismus

Tylor také formuloval pojem kultury (která pak měla velký vliv ve Spojených státech) a pojem difuze, předávání kulturních prvků či rysů z jedné společnosti do druhé v čase a prostoru. Tam, kde se tyto prvky běžně shodovaly, se označovaly jako adheze. O těch rysech, jež se pokládaly za primitivní a jež byly zjištěny v „rozvinutější společnosti“, se soudilo, že jsou to přežitky z nějakého staršího vývojového stadia.

Sir James Frazer (1854–1941), skotský klasický filolog s obrovskou zálibou ve shromažďování informací o jiných kulturách, je jedním z nejlepších britských odborníků na problematiku náboženství.
Frazer vycházel z klasických pramenů a vyprávění misionářů a cestovatelů a sestavil dvousvazkové kompendium, v němž se pokusil vytvořit obecnou teorii magie, náboženství a společnosti, která vyšla pod názvem The Golden Bough: A Study in Magic and Religion (Zlatá ratolest: Výzkum magie a náboženství, první vydání 1890). Ač byl Frazer nesmírně erudovaný, mělo jeho dílo menší teoretický vliv než dílo Tylorovo. Metodologie „sbírání motýlů“, která vedle sebe klade různé informace původu často velmi pochybného a zcela vytržené z kontextu, umožňuje autorovi „dokázat“ takřka cokoli, co se mu hodí. Přesto se Zlatá ratolest ve své zkrácené podobě vydává téměř neustále.
Frazer se domníval, že magie předchází náboženství. Jelikož se ukázalo, že kouzla a magie jsou klamné, hledali lidé jiné prostředky, jak si psychologicky pomoci, a oddávali se iluzi, že pomoci by jim mohly duchovní bytosti. Když lidé vidí, že nepomáhá ani náboženství, obracejí se k vědě. Jak věda, tak magie se zakládají na víře ve využívání přírodních zákonů (třebaže to platí pouze o vědě), kdežto náboženství je založeno na víře v duchy. Vědec a kouzelník mohou provozovat své obřady v důvěře, kdežto kněz připravuje oběti se strachem a chvěním.

V devatenáctém století probíhala důležitá diskuse těch, kteří měli za to, že veškerá lidská kultura nebo aspoň její větší část je výsledkem difuze idejí způsobené migrací etnik a jejich stykem, s těmi, kdo se domnívali, že kultury vznikly nezávisle na sobě. Jelikož všichni lidé mají obdobné psychologické dispozice, tvrdilo se, že mají sklon nacházet stejná řešení kulturních problémů nezávisle na sobě. Tylor obhajoval perspektivu sociální evoluce, kdežto Franz Boas ve Spojených státech modifikoval Tylorovu metodologii a slovník především ve prospěch difuzionismu. Evans-Pritchard (1972) výmluvně zachytil intelektualistické postoje takových učenců, jako byli Spencer, Tylor a Frazer, jako omyl typu „kdybych byl kůň“ a jejich líčení původu náboženství označil za „obyčejné“ historky analogické povídce Rudyarda Kiplinga „Jak přišel leopard ke svým skvrnám“. Z nedostatku skutečných, hmatatelných důkazů se Spencer, Tylor, Frazer (a jiní) uchylovali k tomu, že se ptali sami sebe, co by byli dělali, kdyby byli „primitivem“, jak by racionalizovali svět. Evans- Pritchard zdůrazňuje, že pokud by měli tito učenci pravdu, s postupem civilizace by takové racionální, leč mylné uvažování bylo vymizelo, kdežto naopak animistické a magické názory na svět, kulty předků a různé druhy víry ve svrchovanou bytost by přetrvaly a často by existovaly vedle sebe, a to dokonce v prostředí industrializované společnosti.