Portál
Další významnou oblast antropologického výzkumu představuje antropologie práva zkoumající vznik, vývoj a fungování právních systémů v různých kulturách světa. Předmětem takto orientovaných výzkumů jsou instituce, normy, hodnoty a principy, které zajišťují sociální kontrolu ve společnosti a zásadním způsobem tak ovlivňují způsob života příslušníků dané kultury. Všechny společnosti mají jasně defi nované a sdílené sociální normy a pravidla, jež řídí vztahy mezi jejími členy. Tyto sociokulturní regulativy si příslušníci dané společnosti osvojují sociálním učením v průběhu socializace a enkulturace. Kategorie „sociální kontrola“ poukazuje na skutečnost, že každá společnost disponuje prostředky a mechanismy, které umožňují prostřednictvím formálních i neformálních sankcí eliminovat deviantní projevy chování svých členů. Za zásadní formu sociální kontroly je možné považovat zákon a s ním spjaté právní tresty, které jsou užívány jako sankce pro nejvážnější porušení společenských norem. V současné antropologii již ale právo není chápáno pouze jako způsob sociální kontroly, ale také jako konstitutivní systém, který vytváří koncepci sociálního řádu a jako forma ideologie se podílí na kulturní konstrukci světa. Jak v této souvislosti správně upozornil americký antropolog Peter Just, právní antropologové by se neměli zabývat pouze tím, jak kultura vysvětluje právo, ale také tím, jak právo vysvětluje (a konstituuje) kulturu. Antropologické výzkumy práva v transkulturní perspektivě prokázaly, že zákony představují základ společenské praxe a podstatu každé kultury. Analýza práva a s ním spjatého systému sociální kontroly proto umožňuje hlubší porozumění hodnotovému systému a normativnímu řádu studované kultury. Zákon totiž vymezuje občanskou identitu a stanovuje legitimní pravidla společenského soužití. Zákon také poskytuje různé možnosti výkladu konkrétního případu i zákonnou ochranu před zneužitím moci. Navíc nabízí rozsáhlý soubor kategorií a způsobů jednání umožňujících legitimní formy odporu. Z tohoto hlediska zákon představuje základ společenského života ve všech lidských kulturách.
Současná antropologie práva představuje hraniční disciplínu, která sdílí své výzkumné pole s historií a teorií práva, politickou antropologií, filozofií práva a sociologií práva. Ve vztahu k těmto vědám antropologie práva vystupuje jako cenný zdroj empirických informací o původu, struktuře a fungování právních systémů v čase a prostoru a jejich vlivu na řešení sporů a konfliktů v různých světových kulturách. Institucionální bází antropologie práva jsou vedle antropologických vysokoškolských pracovišť specializovaných na studium práva v mezikulturní perspektivě také vědecké společnosti, jako například francouzská l’Association des Chercheurs en Anthropologie Juridique de la Sorbonne nebo americká Association for Political and Legal Anthropology, která je jednou ze sekcí American Anthropological Association. K rozvoji antropologie práva přispívají také specializované časopisy, jako jsou Law & Anthropology: International Yearbook for Legal Anthropology, Law & Society Review nebo PoLAR: Political and Legal Anthropology Review.
Zdroje antropologie práva lze nalézt již v evolucionistické antropologii druhé poloviny 19. století, zejména v díle britského právníka a antropologa Henryho Jamese Sumnera Maina (1822–1888). Ten jako jeden z prvních věnoval pozornost problematice evoluce právních a politických institucí a rozpracoval komparativní metodu výzkumu právních systémů v mezikulturní perspektivě. Maine pochopil, že právo je nezbytné studovat v širších historických a kulturních souvislostech a že srovnání různých právních systémů vyžaduje víc než komparaci jejich textů. Proto považoval za nezbytné proniknout do institucionálního kontextu, ve kterém konkrétní zákony platily. Na základě své osobní zkušenosti s koloniální implementací anglického práva do podmínek indické společnosti, která měla zcela odlišnou kulturní tradici, si uvědomil, že právní systémy jsou pochopitelné pouze v rámci kultury, jež je vytvořila. Ve své knize Starobylé právo (1861), věnované evoluci a komparaci evropských a indických právních systémů, prezentoval vývoj lidských společností jako proces, v němž došlo k vývojovému posunu od osobního statusu, v němž práva jednotlivce vyrůstala ze skupinové příslušnosti, ke smlouvě, založené na formálních právních kontraktech. Podle Maina na rozdíl od tradiční společnosti, v níž byly subjektem práva rodina a příbuzenské systémy, které aktivně ovlivňovaly postavení člověka v dané komunitě, v moderní společnosti se právním subjektem stal jednotlivec. Ten, vymaněný z tradičních skupinových vztahů, svůj právní status již sám aktivně utvářel prostřednictvím dobrovolně uzavíraných smluvních dohod.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
