Portál
Během četby této knihy si jistě sami uvědomíte, že aplikovaná psychologie pokrývá téměř všechny oblasti našeho každodenního života. V knize tohoto rozsahu nezbývá na řadu oblastí prostor, můžeme se zmínit pouze o některých hlavních specializacích. Aplikovaná psychologie se i nadále rozšiřuje a proniká do dalších sfér lidské činnosti. Důvodem je jednak skutečnost, že psychologické poznatky jsou stále podrobnější a šířeji aplikovatelné, jednak rostoucí povědomí o cenných poznatcích, jež psychologie přináší.
Oblasti aplikované psychologie, jimž jsme se dosud věnovali, se týkají celé řady lidí. Tento vědní obor se však zabývá i velmi specifickými výzkumy a oblastmi a poznatky, které psychologové vnášejí do problematiky různých aspektů života, jsou obzvlášť cenné při zjišťování, jak se lidé adaptují na neobvyklé situace a jak je řeší.
Vhodným příkladem je právě kosmická psychologie. V současné době nepatří mezi nejrozšířenější oblasti psychologie a jejím studiem se zabývá jen málo specializovaných psychologů. I lety do vesmíru se však stále více stávají komerční záležitostí a na vesmírných programech se navíc podílí velký počet států. Dokonce i Velká Británie, která je v západním světě svým nedostatkem zájmu o studium vesmíru pověstná, má vlastní družicové výzkumné programy a je na satelitní technologii ekonomicky nemálo závislá.
Pravidelné lety raketoplánů a dalších kosmických lodí zajišťují údržbu a servisní práce pro mnoho satelitních sítí. Naopak dlouhodobé pobyty ve vesmíru, jako kosmické stanice Mir, Skylab a současná ISS (International Space Station), otevírají dveře komerčním příležitostem, jež pohotově využívají farmaceutické společnosti a další průmyslové subjekty. V rámci těchto v mnoha případech dlouhotrvajících letů bývají do vesmíru vysílány lidské posádky. Kosmická psychologie se zabývá otázkou, jak těmto lidem zajistit optimální tělesný i psychický stav po dobu, kdy ve vesmíru vykonávají stresující a náročnou práci.
Kosmická psychologie je pochopitelně krajně specializovaným oborem, takže nemá přesně definovaná vzdělávací kritéria. Na Západě zatím není příliš rozšířená, neboť její předmět je ponejvíce spojován se sovětskými vesmírnými programy, v nichž se pokračovalo i po pádu Sovětského svazu. Aplikovaná psychologie se určitým způsobem podílela na amerických vesmírných programech, ačkoli řada kritiků tvrdí, že se měla angažovat více. Harrison (1986) namítá, že společnost NASA větší podíl psychologů radikálně odmítala, a to jak při práci s kosmonauty, tak při řízení vesmírných projektů. Tento stav je naprosto odlišný od praxe v Rusku, kde se tým psychologů aktivně a přímo podílí na práci s kosmonauty i na plánování a řízení letů.
Kosmonauti takovou pomoc psychologů velmi vítali. Když se kosmonaut z programu Mir po dvou letech strávených ve vesmíru vrátil na Zemi, jeden novinář se ho zeptal, co by ostatním poradil, kdyby také měli strávit tak dlouhou dobu v krajně omezeném prostoru. Jeho odpověď byla stručná: „Dejte na rady psychologů.“ Jejich rady a reakce na proměnlivé potřeby kosmonautů mu poskytly životně důležitou podporu ke splnění úkolu. Řada dalších kosmonautů účastnících se ruského vesmírného programu dospěla ke stejnému závěru.
Tím ale rozhodně nemá být řečeno, že psychologové zabývající se kosmonautikou pracují pouze na ruských vesmírných projektech. Zabývají se také výzkumem nejrůznějších aspektů pobytu ve vesmíru a stále zkvalitňují metody hodnocení a výběru kosmonautů. Není patrně žádným překvapením, že většina amerických výzkumů klade velký důraz na jednotlivce a jeho reakce na let do vesmíru, zatímco ruský přístup se spíše zaměřuje na integraci zkušeností jednotlivce se sociálními faktory a aspekty prostředí, které v žádném případě nehrají podřadnou roli.
Kosmonaut a psychologie
Pobytu jedince ve vesmíru byl věnován bezpočet výzkumů. Většina z nich se zabývala především fyziologickými funkcemi, sledovala, jak organismus reaguje na nulovou gravitaci (přesněji řečeno na mikrogravitaci). Do výzkumů se zapojili i biopsychologové, kteří zkoumali biorytmy, spánkový cyklus nebo smyslové iluze navozené zásadní odlišností prostředí.
Organismus v mikrogravitaci
Zážitek stavu beztíže je velmi zvláštní, podobnou zkušenost za jiných podmínek nikdy nezažijeme. Není proto divu, že je mu už od prvního letu amerického raketoplánu do vesmíru věnována značná pozornost. Když ruský kosmonaut Jurij Gagarin letěl poprvé do vesmíru, měli odborníci nemalé obavy, zda jeho organismus stav beztíže vůbec přežije. Když badatelé zjistili, že se jedná – alespoň při krátkodobém působení mikrogravitace – o neškodný zážitek, všem se citelně ulevilo.
Přizpůsobení se stavu beztíže ovšem přece jen vyžaduje určité úsilí. Na neustálou přítomnost gravitace jsme totiž natolik zvyklí, že si ani neuvědomujeme, jak je pro nás důležitá. Jedna ze studií, provedená v rámci prvního letu do vesmíru, představovala psychologický experiment, který zjišťoval, jak se v různých gravitačních polích mění jedincovo subjektivní vnímání váhy. Při experimentu bylo použito pečlivě hmotnostně odlišených koulí. Všechny byly stejně velké, ale každá z nich měla jinou hmotnost. Cílem bylo zjistit, jak přesně je kosmonauti od sebe dokážou odlišit. Další studie zkoumaly orientační iluze, k nimž při adaptaci na pocit beztíže dochází velmi často. Kosmonauti totiž mají dojem, že jsou v určité poloze, ačkoli se nacházejí v poloze zcela odlišné. Kornilova (1997) zjistila, že iluze po adaptaci na stav beztíže mizí, ačkoli se přibližně po padesáti dnech strávených ve vesmíru na krátkou dobu spontánně vracejí.
Další psychologické výzkumy pracovaly s testy kognitivních schopností, aby zjistily, zda dlouhodobý pobyt ve vesmíru ovlivňuje psychický stav člověka. Manzey a Lorenz (1998) zrevidovali výsledky několika předchozích studií a dospěli k závěru, že jedinými narušenými schopnostmi patrně jsou koordinace zraku a pohybu a plnění dvou úkolů najednou. Poškození paměti či jiných složitých kognitivních funkcí zjištěno nebylo. Badatelé se navíc domnívali, že ke zjištěným změnám došlo spíše v důsledku adaptace na menší gravitaci, než že by se jednalo o duševní poškození.
Kosmonauti se dále musí vyrovnávat se zásadním narušením cirkadiánního rytmu. Ve 4. kapitole jsme uvedli, že tento rytmus mívá na organismus velký vliv a že na něj působí denní světlo a podobné faktory. Při pobytu ve vesmíru jsou všechny běžné činnosti udržující tento rytmus v pravidelném chodu narušeny, a kosmonauty proto často sužují poruchy spánku a další potíže. Stewart a kol. (1995) zkoušeli danou situaci řešit vysíláním simulovaného denního světla v určených časech, a to jak před pobytem ve vesmíru, tak při něm i po návratu. Tímto způsobem spolupracovali na dvou projektech. Kosmonauti, kteří tento experiment podstoupili, uváděli, že lépe spali a celkově měli také vyrovnanější náladu a lépe se jim pracovalo. Jejich hodnocení bylo srovnáno s údaji získanými od kosmonautů ze stejných projektů a výzkumníci dospěli k závěru, že simulace denního světla je účinnou součástí všeobecné péče o kosmonauty.
Cirkadiánní rytmy jsou však vysoce individuální, takže minimalizace jejich narušení lze docílit i jinými způsoby. V další studii (Monk a kol., 1998) byl denní program sestaven tak, aby co nejvíce odpovídal navyklým rytmům kosmonautů. Badatelé získali velký objem dat, od údajů o náladě a bdělosti po hodnoty mozkové aktivity v průběhu spánku. U čtyř kosmonautů, kteří se letu účastnili, zjistili, že cirkadiánní rytmy nebyly výrazně narušeny, ačkoli spali méně a snadno se probouzeli. V podmínkách předchozího uspořádání uváděli mnohem více potíží.
Výběr kosmonautů
Jedním z prvních předpokladů při výběru kosmonautů je pochopitelně tělesná kondice. Kandidáti na post kosmonauta musí podstoupit celou řadu fyzických testů, které ukazují, jak si dokážou poradit se stavem beztíže, přetížením a dalšími narušeními rovnováhy; součástí testů je i celková zdravotní prohlídka, zkouška odolnosti, vytrvalosti a síly.
Požadavek fyzické kondice vždy vycházel z předpokladu, že lety do vesmíru jsou mimořádně náročné. Značné nároky na tělesnou sílu lze částečně redukovat vhodným vnitřním uspořádáním kosmické lodi. Experiment, v jehož rámci byl nedávno znovu do vesmíru vyslán John Glenn, jeden z prvních amerických kosmonautů, poskytl výzkumníkům data, na jejichž základě byli schopni posoudit, nakolik je maximální fyzická zdatnost důležitá.
Z psychologického hlediska se výběr potenciálních kosmonautů pro výcvik NASA zaměřil na dva hlavní aspekty. Od potenciálních kosmonautů se vyžadují některé klíčové schopnosti a dovednosti pro vykonávání mnoha náročných úkolů. Patří sem drobné pohyby prstů ruky, které jsou potřebné pro jemnou práci, a vysoká rozlišovací schopnost při zachycování podnětů, jelikož přesné vnímání i usuzování leckdy bývají životně důležité. Také je důležitá schopnost koordinace, protože pro účely pohybu ve stavu beztíže se budou učit zcela nové metody koordinace pohybů těla.
U potenciálních kosmonautů se také provádí psychologické vyšetření pro zjištění případných duševních poruch. Pobyt v extrémně omezeném prostoru, tělesné nepohodlí a nedostatek soukromí kladou na kosmonauty ve vesmíru velké nároky, takže by měli být velmi odolní a měli by být i psychicky přizpůsobiví. Například u jedinců, kteří trpívají depresemi, stavy úzkosti nebo mívají halucinace, by se při zvýšeném stresu při letu do vesmíru příznaky ještě zvýraznily a výsledné problémy by se netýkaly jen posádky, ale celého projektu.
Odborníci se domnívají, že psychologové by při výběru kosmonautů ve Spojených státech amerických měli hrát důležitější roli než dosud. Rose a kol. (1994) provedli řadu studií, v nichž zjišťovali, nakolik by osobnostní profily mohly být užitečnými ukazateli toho, jak si kandidáti při výcviku povedou. Šedesát pět kosmonautů pracujících pro NASA vyplnilo pro účely studie několik osobnostních a výkonových testů. Dále měli hodnotit všechny kolegy, které znali dostatečně dobře. Kosmonauty hodnotili i jejich nadřízení. Po srovnání různých souborů dat dospěli badatelé k osobnostním charakteristikám, které se zdály být vhodnými ukazateli úspěšnosti výcviku.
Titíž výzkumníci požádali při další studii kosmonauty, aby vyjmenovali vlastnosti, které jsou nutné pro dlouhodobé vesmírné projekty. Zjistili, že kosmonauti si vysoce cení vstřícnosti, schopnosti komunikovat s druhými a otevřeně vyjadřovat emoce a sdělovat myšlenky. Naopak odborné dovednosti a znalosti nebyly z jejich hlediska příliš důležité. Tím nemá být řečeno, že kvalifikovanost není podstatná, vždyť jsme právě uvedli, že potenciální kosmonauti procházejí podrobnými testy ještě před zahájením samotného výcviku. Odborné znalosti a vědomosti považovali spíše za samozřejmost. Z výzkumu vyplynulo, že výběr a výcvik kosmonautů by se měl zaměřit jak na budování týmů a sociální dovednosti, tak na individuální schopnosti a dovednosti.
V Rusku se při výběru kosmonautů klade velký důraz na psychologické aspekty výcviku. Kandidáti musí být zdatní, musí umět zvládat stresové situace a podobně jako ve Spojených státech amerických procházejí podrobným psychologickým vyšetřením. Absolvují psychologické testy, sledují se jejich komunikační dovednosti. Učí se techniky biologické zpětné vazby, aby dokázali ovládat funkce autonomního nervstva a další systémy organismu, komise pozorováním zjišťuje, jak se vyrovnávají s nejistotou a dalšími zdroji stresu. Na základě zkušeností s dlouhodobými pobyty ve vesmíru je kladen důraz na sociální a komunikační dovednosti. Právě tematikou dlouhodobých pobytů ve vesmíru se budeme zabývat v další kapitole.
Pokračování kapitoly najdete v knize Aplikovaná psychologie
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
