Portál
1. Počátky sumerských království
Kolem 5300 před Kristem byla velká část Çatal Hüyüku a jiných anatolských měst zničena ohněm. Jeho příčinou byly pravděpodobně otřesy země, které byly tehdy v této oblasti i jiných částech Středozemí velmi časté. Mnoho obyvatel zřejmě opustilo zničené domovy, emigrovali na východ a hledali nová sídla vhodná pro zemědělství. Vytvořili nová společenství, která se prostírala podél dobře zavodněných jižních úbočí tureckých horských pásem. Usazovali se od řeky Eufrat na západě až k řece Zab na východě a brzy tu hráli důležitou roli ve společenství, které známe jako chaláfskou kulturu.
Její počátky můžeme sledovat až k roku 6000 před Kristem, takže by byl omyl předpokládat, že chaláfskou kulturu založili emigranti z Çatal Hüyüku nebo jiných anatolských měst; je však pravděpodobné, že na ni měli rozhodující vliv. Ke konci šestého tisíciletí se objevuje velké množství náboženských symbolů a artefaktů, které jasně vykazují stopy anatolského původu. Nástěnné malby a rytiny obrovských býků, býčích rohů a někdy i beranů svědčí o návratu anatolského býčího kultu. Patří sem i spousta malých motivů, např. přesýpacích hodin a dvojsečných seker, malby leopardů atd., které nám velmi připomínají oblíbené náměty v Çatal Hüyüku. Tyto staré anatolské motivy však najdeme na pestře vyšívaných textiliích, a to je už zjevně původní chaláfský výrobek.
Od r. 5000 před Kristem zaznamenává technika chaláfské keramiky podstatné zlepšení a rané styly i postupy jsou opouštěny. Při výrobě hrnců, talířů se používalo množství kovů a vzácných minerálů a vidíme tu velkou rozmanitost ornamentů. Objevují se skutečná mistrovská díla – krásné jsou např. korálky, medaile, ozdobné destičky a nádoby vyřezané z obsidiánové rudy – a značně se rozšířilo používání přírodní mědi a olova.
Nakonec se objevilo i velké množství kovových výrobků z tavené mědi a bronzu. Obchod mezi chaláfskými pospolitostmi byl evidentně značně rozšířený a dobře organizovaný. Obsidián se dovážel z oblasti jezera Van, měď a olovo pocházelo z hor na jihu dnešního Turecka a Íránu a přes Perský záliv sem přicházely mušle z Indického oceánu.
Můžeme s jistotou říci, že nikdy předtím na tak rozsáhlém území jediná kultura neobchodovala. Jejich náboženství s dominujícím kultem býka i jejich řemeslná zručnost při zpracování kovů i tkaní a pokročilé hrnčířství jasně ukazují vliv Çatal Hüyüku a jiných anatolských měst, jako byl Hacilar a Can Hasan.34
Současně se „střední chaláfskou“ kulturou – asi od 5200 před Kristem – se objevila další důležitá kulturní oblast asi dvě stě až tři sta mil na jihovýchod. Byla to chassunská a samarrská kultura severní Mezopotámie. Máme důvody věřit, že pocházejí z oblastí hraničících s Tureckem, tj. s územím chaláfské kultury. Chassuna leží poblíž řeky Tigris a Samarra je na jejích březích, takže je pravděpodobné, že se lidé z chaláfské oblasti na horním toku Tigridu plavili po proudu řeky a zakládali sídla podél říčních břehů. Asi od r. 5000 před Kristem se tu objevily nové druhy keramiky, jejíž rozvinutá technika i vzory předstihovaly cokoli, co zde bylo předtím vyrobeno. Tyto artefakty se proslavily jako samarrská keramika. Zpracování kovů se stalo zavedeným uměním a nebylo by divu, kdyby v tom měli prsty anatolští a evropští kováři.
Jejich vzory se v mnohém podobají výrobkům střední chaláfské kultury – jsou to zejména zvířata namalovaná na keramice, talířích a medailích zdobených řadou motivů býčích hlav a rohů. Zatímco lidé chaláfské kultury tvořili překrásné obrazy velkých ptáků s bohatým peřím, supů v letu, antilop a vysoké zvěře, jejíž paroží důvěrně připomíná sluneční symboly mezi rohy, samarrské umění používá mnohem živější dynamické vzory. Vidíme tu méně tradiční konfrontace mezi ženskými a mužskými principy, kterou posléze vystřídala snaha o jejich harmonizaci, nová koncepce sjednocení. Samarrští dávají své zvířecí a lidské postavy do kruhové formy a současně naznačují čtyři body kompasu, který se otáčí proti směru hodinových ručiček. Na jedné medaili vidíme čtyři srnce s dlouhými rovnými rohy, kteří krouží kolem stromu, na jiné čtyři vodní ptáky s dlouhým peřím – každý z nich drží v zobáku rybu. Na jenom poháru vidíme čtyři ženy; jejich dlouhé vlasy vlají ve větru, když se otáčejí obklopené kruhem štírů. Kroužící kozli a jiná zvířata i ženy, jejichž dlouhé vlasy se proplétají do tvaru svastiky, vyjadřují uctívání vibrujících sil života, kruh opakujících se období a obraz ústředního bodu energie, kolem nějž se otáčí příroda.
Známým příkladem je enigmatický symbol maltézského kříže, který původně představoval čtyři kozly běžící kolem tůně čerstvé vody. Kromě řady falů vytesaných do kamene je nacházíme namalované v mnoha tvarech a převlecích většinou na vrcholku pohárů a váz, kde opět vytváří obraz rotujícího kruhu.
Zvlášť významné je velké množství velmi rafinovaně malovaných hliněných ženských figurín s propracovaným účesem a namalovanými nebo vytetovanými barevnými oděvy. Liší se od chaláfských žen, které byly vždycky modelované buď bez hlavy, nebo s hlavou jen naznačenou hroudou hlíny, jako by se umělec neodvážil bohyni vybavit jasně zřetelnou osobností. V Samaře je její hlava naopak velice propracovaná a pečlivě učesaná, jako by zdůrazňovala její osobnost – její idealizovaný obraz. Zdá se tedy, že muž dosáhl takového stupně sebedůvěry, že mohl zobrazit ženskou bohyni v ideální formě jako objekt své péče a obdivu.
V zemědělství se už začalo využívat velkoplošné zavlažování, které zase svědčí o ustavení centralizované vlády a centrálního řízení práce a vysoké úrovni organizace při ovládnutí lidského prostředí. Samarrská sídliště byla v místech, kde roční dešťové srážky zdejšímu zemědělství nestačily a musely se tedy používat zavlažovací metody, aby se půda dala vůbec obdělávat. Lidé samarrské kultury už to dokázali, a tak mohli vyživovat lehkou aluviální půdu vodami řek Eufratu a Tigridu, aby ji zúrodnili a oplodnili. Objevili vlastní schopnost proměnit poušť v dobrou zemědělskou půdu a někteří z nich se plavili po řekách na jih, kde zakládali nová sídliště nebo přinášeli nový život do prastarých a primitivních sídel, dokud nedosáhli Perského zálivu. Vybudovali tu velká města a položili základy velkých mezopotamských říší:
A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu.
Starý zákon, Genesis 2,8–10
Pokračování kapitoly najdete v knize Archeologie mysli
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
