nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Pravidla chování

Dítě s Aspergerovým syndromem působí dojmem, že si neuvědomuje nepsaná pravidla chování, tudíž dělá a říká věci, které druhé lidi urážejí, nebo prostě zlobí. Pro tyto děti bývají typické pravdivé a výstižné poznámky, které však v dané situaci nejsou vhodné a přivádějí druhé do rozpaků. Například dospívající s Aspergerovým syndromem náhle uprostřed konverzace utne tok hovoru a bezostyšně a hlasitě prohlásí, že ten druhý má křivé zuby. Jistěže má pravdu, jenže takovéto poznámky rozhodně nepřispívají k plynulému hovoru, o udržení kamarádství nemluvě. Jeden chlapec posedlý počítači vyslechl rozhovor rodičů o tom, že sousedé mají nový počítač. Okamžitě se k nim vydal a začal přístroj hledat. Problém spočíval v tom, že byla skoro půlnoc a sousedé už spali. Vůbec nechápal, proč by se sousedi měli bát, že mají v domě zloděje, a nakonec se na ně dokonce rozzlobil, protože mu vynadali.

Jakmile jsou dítěti nějaká pravidla vysvětlena, přechází k jejich neúprosnému dodržování. Například se z něj stává jakýsi třídní policista a stíhá každého, kdo pravidla poruší. Ale také upřímně přizná pravdu. Jedno dítě ve třídě, kde se učitelka právě zabývala něčím jiným, záměrně zlobilo, aby pobavilo spolužáky. Jakmile si učitelka uvědomila, co se děje, zeptala se: „Kdo to byl?“ Rozhostilo se ticho. Prolomilo ho až dítě s Aspergerovým syndromem, které jí ochotně oznámilo, kdo zlobil. Vyčítavých pohledů spolužáků, kteří ho mlčky obviňovali ze zrady, si vůbec nevšímalo, nerozumělo jim. Jiné děti ochotně poruší pravidla, mají-li z toho prospěch nebo legraci, ovšem dítě s Aspergerovým syndromem nikoli.

Někdy se stává, že děti s Aspergerovým syndromem uplatňují pravidla v nesprávných kontextech. Například jeden mladík s Aspergerovým syndromem chtěl upoutat matčinu pozornost, protože se právě bavila s kamarádkami a on jí něco potřeboval říct. A tak hlasitě prohlásil: „Hej, ty tam!“ V dané chvíli si neuvědomil, že by bylo vhodnější oslovit matku jinak, slušněji. Tito jedinci jsou impulzivní, nedokážou domyslet důsledky svého jednání, proto řeknou první věc, která jim přijde na mysl. Lidé, kteří je neznají, si zpravidla myslí, že jsou drzí, rozmazlení nebo nevychovaní, vrhají na rodiče pohrdavé pohledy, aby jim dali na srozuměnou, co si o jejich nekompetentní výchově myslí. Výjimkou nebývají výčitky typu: „Kdybych ho měl doma čtrnáct dní, srovnal bych ho.“ Rodiče by jim své dítě jistě rádi svěřili, aby si sami odpočinuli a druhým ukázali, jak moc se mýlí. Základním předpokladem změny samozřejmě je, aby si ostatní uvědomili, že dítě s Aspergerovým syndromem není drzé a ani nechce být. Prostě neví, jak jinak by se v dané situaci mělo zachovat.

Carol Grayová (2000) vyvinula techniku, již nazvala společenské příběhy. Při práci s dětmi trpícími Aspergerovým syndromem se výborně osvědčuje, jelikož je učí, podle jakých vodítek se mají orientovat v sociální situaci. Dále vede druhé k pochopení úhlu pohledu daného dítěte, vysvětluje, proč dítě s Aspergerovým syndromem působí dojmem, jako by se chovalo naivně, výstředně nebo neposlušně. Jakmile se chování dítěte vymyká očekávanému jednání, vzniká krátký příběh, který mu vysvětluje situaci a navede ho na vhodné chování i prožitky. Například dozor v jídelně si stěžuje na dítě, protože ve frontě na obědy zlobilo. Prvotní dojem je, že se dítě záměrně chovalo agresivně nebo že bylo drzé. Takové vysvětlení se hodí pro běžné děti, ovšem při využití techniky společenských příběhů je v první řadě nutné nahlédnout na vzniklou situaci očima příslušného dítěte.

Jakmile si s dítětem promluvíme o tom, co se stalo, snadno zjistíme, že ho například zmátlo pravidlo, že děti mají v řadě stát jedno za druhým, nikoli vedle sebe, nebo nepochopilo, proč vlastně musí stát ve frontě, případně nedokázalo odhadnout, kam se má zařadit či jak se má při čekání chovat. V případě ostatních dětí není třeba předpoklady a očekávání specifikovat, ovšem u malých dětí s Aspergerovým syndromem je to naprostá nutnost, protože jim chybí jakýsi přirozený cit pro sociální situace. Na druhou stranu se dokážou naučit, co mají dělat, ovšem první podmínka je patřičné vysvětlení.

Krátké příběhy dítěti nabízejí popis situace, důraz se pochopitelně klade na to, aby si dítě uvědomilo hlavní principy sociálního kontaktu a dokázalo posoudit, co se děje, bude či má dít a proč. Příběhy se píšou podle stanovených pravidel vycházejících z bohaté zkušenosti Carol Grayové. Pracuje se čtyřmi typy vět. Lze je označit jako:

Popisné: Objektivní popis místa dění a zúčastněných osob, včetně uvedení, co dělají a proč.
Hlediskové: Popis a případně i vysvětlení reakcí a pocitů druhých lidí v dané situaci.
Řídící: Uvedení, co má dítě udělat nebo říci.
Kontrolní: Rozvoj strategií, jejichž cílem je pomoci dítěti, aby si zapamatovalo, co má udělat či jak si má vysvětlovat určitou situaci. Tyto věty si dítě zpravidla píše samo, může do nich tvořivě začlenit své zájmy, aby se mu se situací lépe pracovalo.*

Tyto čtyři druhy vět by měly být vyvážené, rozhodně by neměly převažovat řídící věty, naopak by neměly chybět věty popisné a hlediskové. Grayová doporučuje poměr 0–1 řídící nebo kontrolní věta na každých 2–5 popisných nebo hlediskových vět. Jinak se totiž příběh stává spíše seznamem příkazů a zákazů, aniž by dítěti bylo vysvětleno, kdy má co dělat. Volba slov musí odpovídat věku dítěte, stupni rozvoje čtení a rozsahu pozornosti. Příběhy se většinou píšou v první osobě a přítomném čase, aby popisovaly události, jako by se děly právě v daném okamžiku. Dítě si tak snáze zosobní kontext a vyhne se potížím s vnímáním času a zpracováním skladby věty. Úvodní příběh může popisovat situaci, v níž dítě úspěšně obstálo, aby se mohlo plně soustředit na osvojování pravidel příběhů. Příběh pro předškolní dítě bude obsahovat jen několik velkých slov na stránce s doplněním fotografií a obrázků. Děti, které ještě neumějí číst, mohou příběh poslouchat na kazetě. Rodiče a učitelé starších dětí mohou příběhy připravovat v novinářském stylu za použití odpovídajícího jazyka a grafiky. Takový článek může tematicky zpracovávat pravidla chování mezi kamarády, návod, co říci kamarádovi, když ho daný mladík či slečna potká v obchodě při nákupu s rodiči a podobně.

Uvedeme si příklad společenského příběhu, který se vztahuje k příkladu, o němž jsme již mluvili; konkrétně se jedná o dítě, na něž si učitelka stěžovala, že zlobilo ve frontě na oběd.

Moje škola má spoustu místností (popisná věta). Jedna z nich se jmenuje jídelna (popisná). Děti obvykle jedí obědy v jídelně (popisná). Děti uslyší zvonek (popisná). Vědí, že jim říká, aby se seřadily u dveří (popisná). Řadu máme proto, abychom byli spravedliví k těm, kteří čekají nejdéle (popisná). Každý, kdo přijde, se postaví na konec řady (řídící). Až přijdu, zkusím se zařadit na konec řady (řídící). Děti mají hlad. Chtějí se najíst (popisná). Zkusím stát v řadě docela klidně, dokud na mě nepřijde řada (řídící). Řady i želvy jsou hodně pomalé (kontrolní). Někdy stojí, někdy postupují (kontrolní). Učitelka ze mě bude mít radost, že čekám v klidu (hledisková).

Tento příběh byl vytvořen přesně podle potřeb a zálib jednoho žáčka. Zajímá se totiž o plazy, takže klíčová část příběhu ho oslovuje nejvíce. Slovo „obvykle“ bylo užito záměrně, protože obědy se jedí na různých místech. Sloveso „zkusit“ rovněž bylo voleno cíleně, aby dítě pochopilo, že od něj nečekáme každodenní dokonalost. Slovo „někdy“ bylo zvoleno proto, aby dítě necítilo potřebu interpretovat si obsah doslova a poskytlo mu prostor pro potenciální změnu a očekávání, jak se bude situace vyvíjet. Podobnou funkci plní příslovce „pravděpodobně“. Tvorba společenských příběhů je v tomto ohledu vynikající způsob vysvětlování pravidel, protože je dítě vedeno nejen k tomu, aby je dodržovalo, ale aby i pochopilo jejich podstatu a účel.

Dítě s Aspergerovým syndromem se tak postupně seznamuje s nejrůznějšími pravidly sociálního chování rozumovou analýzou a dodržováním instrukcí, nikoli přirozenou intuicí, která v jeho případě není příliš účinná. Takové dítě musí hodně přemýšlet, jak se má zachovat, nezřídka usilovně zvažuje, co by mělo udělat a říci v situacích, kdy se druhé děti chovají naprosto spontánně. Pro dítě s Aspergerovým syndromem je však přemýšlení a hloubání naprosto zásadní. V následující podkapitole se seznámíme s některými strategiemi, jejichž pomocí si děti mohou osvojit další sociální dovednosti.